Až za hrob (8.)

Když jsem se vracela po proudu, nic už na mě v hlavě nekřičelo. Bylo rozhodnuto. To nenadálý ticho mých myšlenek bylo podivný, ale docela výmluvný. Podvědomí dostalo, co chtělo.
Po mostu nebylo ani památky. Gert se vrátil bez kladnýho postoje, stejně jako já. „Jsme v hajzlu.“ Oznámil suše a probodával kalnou vodu pohledem. „Svlíkni se.“ Řekl a ani se na mě nepodíval.
„Cože?! Vyhrkla jsem. Nečekala jsem, že to pude takhle snadno.
„Svlíkni se.“ Zopakoval trochu přidušeně, protože se zrovna soukal z černýho, mírně potrhanýho trička. Zatajila jsem dech. „To to jako přeplavem?“ zeptala jsem se nevěřícně a ukázala jsem na říčku. Zas tak malá nebyla. Zimou jsem se klepala už teď, natož až se vymáchám ve studený vodě…
Gert se marně pokoušel zbavit oblečení, do kterýho se právě pekelně zamotal, což mi dalo prostor k tomu pořádně si ho prohlídnout a tiše si zaslintat.
Jeho hlava mi sice zmizela z očí, ale koneckonců, tu jsem znala. Jak měl tak obličej omotanej látkou, využívala jsem situace jak se dalo. Na to, že bylo léto, byl Gert bledej jako alabastrová panenka. S okolním lesem kontrastoval jako když v naprostý tmě škrtnete sirkou. Široký ramena měl napnutý, jak se zoufale snažil svlíknout, čímž se jen víc a víc zamotával. V marným boji se začal otáčet jako nový fáro při uvedení na trh, takže jsem nemusela hnout brvou, abych měla dokonalej výhled, a tak jsem si zahltala ještě víc. Jak bitku s trikem pomalu vzdával, žíly na rukou trochu povolily, ale zůstávaly jasně viditelný, stejně jako svaly na ramenech a zádech. Kůže se trochu vyhladila a v tý jediný úžasný ploše se objevil malinkej hnědej flíček kdesi pod pravou lopatkou.
Že Gert nebyl tintítko, toho už jsem si před pár lety všimla, ale že by to s nim nebylo fakt ani trošku tragický, to mi připadalo jako malý překvapení, ze kterýho se budu další rok sbírat.
„Mai?“ ozvalo se z tý změti zmuchlaný látky, ale já jsem ještě nebyla použitelná pro svět, jehož středem nejsou Gertovy břišáky.
„Markéto!“ zafuněl razantně a já jsem zamrkala. „Markéto?! Zbláznil ses?“ optala jsem se nevěřícně. Takhle mi neřek od pátý třídy, kdy prohlásil, že je to jméno pro milou mladou dámu, a proto mi tak říkat nemůže. Začalo to Májou, což vyústilo v to, co jsem. Maia, nebo-li Mai.
Odněkud se vyloupnul kousek modrý, což jsem považovala za oko, a stejně přidušeně jako předtím se ozvalo: „Myslíš, že bys mohla zavřít pusu?“
Zavřela jsem jí.
„A myslíš, že bys mohla přestat zírat?“
Sklopila jsem oči na špičky jeho bot.
„A myslíš, že bys mohla přijít a pomoct mi vysoukat se z týhle blbosti, než mě uškrtí, rozčtvrtí, nebo nejhůř, rozcuchá?“ Popošla jsem k němu a zvedla ruce nad hlavu, abych se dokázala dotknout temene jeho hlavy. Popadla jsem cíp trička a stáhla mu ho přes obličej až ke krku.
„Díky vílo.“ zašveholil s úsměvem maloměstskýho gaye a pokoušel se z týhle situace vyjít jako vítěz. Nicméně triko ho škrtit a rdousit nepřestávalo, a tak jsem se znova přiblížila a popadla jsem to vrahounský šatstvo za rukávy.
„Táhni!“ přikázal Gert, a tak jsem zkousla jedovatou poznámku a zabrala jsem. Chvilku se zmítal, a mlátil kolem sebe rukama, jako by se fakt komicky dusil, ale pak to někde uvnitř ruplo a mně podjely nohy. Flákla jsem sebou do bahna s černým cárem v rukou a Gert /polonahej…..sákra/ přistál na loktech, přímo na mně.
„Fíha, tohle byl dobrej fígl.“ zasípala jsem, než jsem si zvládla překousnout jazyk a zadusit se směsí krve a slin. Ale Gert se jen pousmál a zašeptal: „Trénoval jsem to pekelně dlouho, tak doufám, že to oceňuješ.“
Naprázdno jsem polkla a cítila jsem, jak se Gert napjal a trošku se nadzvedl. „Počkej!“ vyhrkla jsem, aniž bych si to uvědomovala. Moje řečový ústrojí jednalo za mě, ačkoli jsem neměla tušení, co z toho vlastně bude mít. Gert se na mě tázavě podíval, ani se nehnul, jen se trošku nadlehčil, jako by se bál, že mě rozmázne o zem. Vpíjela jsem se do těch jeho očisek a v prstech mi mírně mravenčilo. Byl tak blízko. Blíž než se dalo snést. Ale stejně nesnesitelná byla i představa, že by tu nebyl.
„Mai?“ zkusmo se mi zadíval do očí a já z těch jeho vyčetla, že pochopil. Zatvářil se překvapeně a vzápětí nehorázně spokojeně. A pak se okolní svět roztříštil na mrňavý kousky, který začaly vířit kolem jediný tváře v celým vesmíru. Poletovaly sem a tam ve zběsilým rytmu, kterej udávalo moje srdce. Gertovy prsty se pohybovaly s jistotou po mojí tváři, jako by je už nemohlo nic překvapit. Znal mě dokonale. Palce mi přejížděly po lícních kostech, jak si přidržoval mojí hlavu v dlaních. S pokřiveným úsměvem se díval. Nemluvil, jen zíral a já začínala mít pocit, že jsem stavebnice, po který toužil od minulých Vánoc, a teď bude chtít zkusit, co všechno se s ní dá dělat. /Tak proč je mi to sakra jedno?!/ proč jsem nevěděla, ale nedostatek informací mi v žádným případě nemoh zabránit v odhodlání dostat, po čem toužím. Vjela jsem Gertovi do tmavých vlasů a na okamžik se zasekla u jeho duhovek. Nebylo na co se ptát, nebylo nad čím přemýšlet. Byl tady, se mnou a s …..v žaludku mi zakručelo tak hlasitě, až jsme sebou oba trhli.
„Musíme jít.“ zachraplal a moje krev mi ve spáncích začala poměrně hlasitě hučet slova jako hajzle, nebo vražda.
„Ne!“ zaprotestovala jsem a popadla jsem ho za vlasy. Tahle chvíle měla bejt správná a krásná a to, že šilháme oba hlady, to nebude kazit, ať už s tim pán souhlasí, nebo ne! Rty se mu začaly roztahovat v pobaveným úsměvu, ale nakonec se některý z nervů neodhodlaly. S podivnou směsicí utrpení a toužení v očích se sklonil, aby mě políbil.