Zdechni [29]

Každopádně by se bez jejich přítomnosti rádi obešli.
Stromoví je úspěšně skrývalo před zraky armádních jednotek, částečně i díky rušiči signálu, který zaručoval, že nebyli spatřeni ani pomocí přístrojů.
Technika stoupala brutálním způsobem. Každý další kus oceli byl už o nesrovnatelný počet procent lepší, než ten předchozí.
Svět se pomyslně rozdělil na několik částí – a ty si musely konkurovat. Zatraceně dobře konkurovat. Neexistovalo, aby jedna strana zaostávala ve vývoji, to nebyl jejich styl.
Pro jejich skupinu byla tato situace velmi výhodná, díky ní vlastně stále dýchali.
Ačkoli bylo jejich počínání místy nesmyslné, drželo je při životě a o to jim šlo. Každý další ukradený vůz plný zbraní a přístrojů, který se jim dostal do rukou byl ihned prodán překupníkovi – pěkně vychcanému chlápkovi Nigelovi, u kterého se zboží příliš dlouho neohřálo, prahlo po něm hned několik dalších států. A ty byly celé žhavé zaplatit horentní sumy za každý nový kus, jehož technologii mohli přebrat, okopírovat a vylepšit.
Svět se tak udržoval ve stálém pokroku.
Co se ale stane, až dojde k vážnému konfliktu, o to už se raději nikdo nezajímal. Každý toužil jen po svém vlastním blahu a upřímně, kdo by se tomu dnes divil.

„Už jen pár set metrů a jsme doma ..“ povzdechl vyčerpaně a zaklonil hlavu s neskrývanou úlevou.

Snažil se o zapředení rozhovoru, jakéhokoliv. Ta pomyslná zeď, která se mezi nimi vytvořila, ho příliš netěšila, ale jistých pocitů se prostě zbavit nedokázal.

„Zvládl jsi to ..“ prohodila optimisticky. Toužila mu udělat radost, přestože bylo jasné, že hodně velkou zásluhu na jejich mistrném úniku měla i ona.
S každým dalším oslňujícím paprskem vycházejícího slunce si začínala připadat více a více otupělejší. Chtělo se jí spát, měla hlad a zatraceně moc toužila po obrovské dávce nikotinu.

Stěží dokázala pochopit, jak mohla bez cigarety přežít tolik hodin a ani si na její potřebu nevzpomenout. Děsivé.
Místo toho, aby ji tento pozitivní zážitek naladil k odvykání, jen ji vyděsil a podpořil tak touhu po dalším hřebíčku do rakve.
Poslední minuty dění se jí zdály jako sen. Při touze nahlédnout do myšlenkové sítě se dočkala nečekané odezvy v podobě prudké bolesti na spánku – snad následkem onoho bolestivého pádu.
Nemohla přece jen tak padnout z výšky druhého patra a vstát bez šrámu.
Blbost.
Ještě větší hloupost ovšem byla, že jí její podivné schopnosti přišly do jisté míry normální, jen nedokázala pochopit proč.

„Proč jsi nepočkal na Christiana? Určitě by mi pomohl ..“ zavlekla diskuze na naprosto odlišné téma.
„Nebyl čas .. „
„Ale byl .. „ oponovala.
„Co bys ráda slyšela?“ rezignoval až podivně rychle.
*Že ses o mě bál* „Pravdu, samozřejmě ..“
„Pravdu? No, jak chceš .. nevěřím Christianovi. Já vím, nemám k tomu důvod, je to skvělej člověk, ale přesto .. prostě mi není .. no .. sympatickej.“ poškrábal se ve vlasech. Zjevně aby popudil myšlenkový pochod, představila si úsměvnou situaci, jak svým škrabotem probouzí ospalé neurony.
„A upřímně, nechtěl jsem, abys skončila někde na lůžku v tý jeho špeluňce ..“ odfrkl tišeji.
„Díky Duncane ..“ lehce povolila sepětí pásů, aby se mohla naklonit dopředu a přes přední sedadlo jej lehce obejmout.

Toto gesto jako by lehce naťuklo onu skleněnou desku mezi nimi, avšak rozbít ji nedokázalo.
Byla to jen malá hloupost, ale zklamalo ji, že jí poklidný odchod neslíbil.
Tak moc chtěla, aby ji někdo podporoval. Byť i tou neuskutečnitelnou lží, ale upřímně míněnou.
Cítila se díky něčí podpoře pak o mnoho silnější. Nemusel jí dokola opakovat povzbudivé věty, vnímala tu podporu i skrz jeho neverbální prostředky, ale tentokrát, tentokrát by to slovo bodlo.