Zdechni [30] VÝROČNÍ KAPITOLA

V prostoru před nimi se objevila plazmatická obrazovka poukazující na nový hovor, který byl automaticky přijat. Rodger i Angela jedoucí v jeapu tak shlédli objímající se dvojici.
Pitomé kamery, zamyslela se Mel a pomalu upouštěla stisk Duncanovy hrudi. Rychlá reakce by jen dávala záminku přemýšlet o tom, co se zde odehrávalo, nebo spíše odehrávat mělo.
A to tak rozhodně nemělo vypadat. Díky bohu, že byla ještě celá bledá a rudé zbarvení se dostavovalo se spožděním.

„Eh .. Rodgere ..“ tiše odkašlal, jelikož se ani jedna strana neměla k započetí rozhovoru.
Rodger protočil oči a přeřadil rychlost. Na jazyk mu vyskakovala palčivá slova, která po doušcích zpět polykal, aby zbytečně nevyvolával dusno.
„Jednotky už dorazily do města ..“ ohlédl se po zpětném zrcátku.
„Všimli jsme si ..“ dokončil Duncan.
„Takový trapný pokus ..“ zasmál se, což až neskutečně uvolnilo nastalé napětí. Duncanovi ihned došlo, na co naráží. O robotech se dokázali bavit hodiny. Bylo to vlastně jediné téma jejich dlouhých diskuzí.
„Měli bychom jim dát co proto. To je odradí od podobných návštěv bez pozvání …“ ušklíbnul se a pobaveně sledoval Rodgerovu reakci.
„To já bych ti měl dát co proto. Krom tvých naprosto debilních reakcí ses stal ještě závislým na nakopávání zadků strašně důležitých zelených panáčků .. svatá dobroto ..“ upustil volant a dlouze se protáhl v zádech.
Jeap však vlivem nerovností na vozovce začal zabočovat a Angela sedící na místě spolujezdce se tak rychle musela vrhnout po volantu.
Vypadala už mnohem lépe.
Dokonce se usmívala.

Melissu to velmi potěšilo. Cítila jakousi zodpovědnost za její šťastný úsměv. Doba nebyla lehká a bereme-li v úvahu jejich otrlost vůči vnějším vlivům způsobenou lety „práce“ v oboru, Angela se jí zdála naprosto nevybavena jakoukoli ochrannou slupkou.
Bezbranná. Nahá. Vystavena každé špatnosti, která se do ní spokojeně zahryzávala.
Špatnosti se samozřejmě omezit nedaly, ale jejich vliv na její osobu zcela určitě.
A o to se už tak dlouho pokoušela.
Doufala jen, že aspoň trochu úspěšně.

„Thomas si vzal na starosti dodávku?“ zeptal se Duncan jen tak pro kontrolu.
„Jo .. v očích mu úplně plály jiskřičky touhy. Tvářil se jako nevyužitý fanatik ..“ koutky úst se mu opět vyrýsovaly v úsměv.

Nadržený a perverzní mládenec, který však dokázal pobavit celou společnost svými provokativními průpovídkami a vtipem, samozřejmě. Určitý šarm a charisma s něj určitě vyřazovaly – i když každý je chápal jinak. Někteří si na tu dávko dvojsmyslů už zvykli, jiné to pobuřovalo.
To byl prostě Thomas.

„Zavřelas Lucy do kuchyně?“ naklonil se k Angele pro odpověď.
Věnovala mu jen letmý omluvný pohled.
„Možná ..“ řekla nejistě.
„Jak možná .. zase rozdrápe celý gauč. Mrcha jedna bílá, proč se probůh jen tak neválí někde v rožku? Musí na sebe furt upozorňovat .. ženská.“ dodal na konec svých poznámek podmíněných vztekem, čímž si od Angely vysloužil pořádné dloubnutí.
Jak staří manželé.
Ti dva v autě už málem zapomněli, že jsou připojeni k video hovoru.
Rodger se jen krátce ošil a zabočil do ulice.
„Tak si pospěšte, my už jsme skoro doma. Thomas to bere druhou cestou ..“ gestem naznačil hodně štěstí a rozloučil se.

O hodinku později už všichni stáli před vchodem do bytu. Dodávka byla pečlivě zaparkovaná v jednom ze starých skladišť na konci ulice, Aq50 v podzemním skladu naproti.

Zmocnila se jich neskutečná euforie a úleva.
Zvládli to.
Nahlas o tom sice nepochybovali, ale uvnitř jim hlodala možnost katastrofického scénáře, na jehož konci se viděli kdesi rozstřílení na kousky.
Nic moc povzbudivého.

Angela se chopila její oblíbené denní práce, nakupování potravin. Obchod sice nebyl daleko (pokud se vůbec obchodem nazývat dal), ale jeho vybavení bylo poměrně skromné. Tuhé zásoby potravin, které se daly jistou dobu skladovat, měli naštěstí stále.

Stejně tak rychle, jako se rozednělo, se obloha opět zatáhla do tmavé šedi a plivala chuchvalce sněhových vloček do celého okolí. Sníh se kupil na silnicích, chodnících a bohužel i na střechách.
Rodger to celé ne příliš nadšen sledoval z okna obývacího pokoje.
„To by tak scházelo, aby se ty střechy pod tíhou sněhu rozpadly ..“ zamračil se. Ta možnost byla hodně reálná. Pokud budou mít „štěstí“, půjde zrovna o některý z jimi využívaných skladů. Doufal přitom i v dobrou stavbu střechy jejich bytu.
„Hmm ..“ reagoval stroze Thomas, který byl příliš pohroužen do sledování nové reality show, aby poslouchal, co Rodger říká. Každou chvíli se bytem ozval jeho výbuch smíchu.
A že to byl sakra hlasitý smích. Jenže kdo by měl to srdce mu tu zábavu upírat.
Každý měl touhu se nějak odreagovat.

Melissa ležela v posteli. Jejich společné lůžko se teď stalo jen jejím královstvím. Spousta léků a obvazů se povalovala kolem. Zápěstní schránka už po několikáté vstřebávala další a další všelék.
Bojovat proti něčemu, s čímž pravděpodobně nikdo na světě nemá příliš mnoho zkušeností, je hodně obtížné.
Zbývá jen metoda pokus – omyl a jelikož se Mel nezdála být na hranici života a smrti, dopovali ji vším, co uznali za vhodné.

Ve spánku jí neustále děsivě pulzovalo. Když onu bolest ucítila poprvé, měla pocit, že v dalších vteřinách jí rupne nějaká důležitá cévka v mozku a do pár minut zemře. Nic se však nestalo a proto se bolest vystupňovala až do neutichajícího utrpení.
Částečně ještě bděla. Víčka však měla už jistou dobu zavřená.
Modravé zbarvení sítě žil, žilek a cévek ustoupilo.
Díky bohu.
Duncan však věděl více, než prozatím musel.
Víc, než dokázala sama popsat a pochopit. Bála se, že udělá nějakou hloupost, ale zároveň věřila v jeho dobré úsudky.

Rodger stál u okna už více než dvacet minut. Stále na stejném místě, stále s pohledem upřeným na protější zchátralý dům. Myšlenky se mu v hlavě kupily bez ladu a skladu a on je byl nucen rozhazovat zpět, aby se z toho dočista nezbláznil.
Měl obavy, stejně jako Thomas, který se sice při sledování kanálu náramně bavil, ale vzpomínky se stále připomínaly. Tolik se toho stalo.
Angela už pomalu nedokázala myslet na nic jiného.
Duncana hryzalo svědomí. Skutečnost, že věděl více než ostatní ho nutkala podělit se o informace s ostatními. Tolikrát se už málem prořekl.

Během posledních pár hodin si sáhli na dno. Viděli neskutečné obrazy lidské krutosti, ale na druhou stranu i snahy pomáhat obětem této bezcitné doby. Tížily je pochybnosti o vlastní identitě a zda-li jsou vůbec na tom správném místě.
Málem přišli o Melissu a věci .. věci měly být ještě mnohem horší.

Rodger zavřel oči a zhluboka se nadechl. Paže založené na hrudi se zatly návalem vzteku.
* Martine, ještě jednou se mi přisereš do práce a přísahám, že tě zabiju .. *