Srdce bojovnice - 63. díl

„V hlášení stálo, že tvůj otec spáchal sebevraždu, protože nedokázal unést zármutek nad tím, že celá jeho rodina byla povražděna...“ konstatoval princ bez jakýchkoli emocí. „Byl to opravdu ten důvod, Riel? Neřekli mu snad včas, že tys přežila?“
Musela jsem chvilku počkat, než jsem si byla jistá, že mi hlas nevypoví službu. Thranduil mi kupodivu ten čas dopřál, aniž by považoval za nutné mě za to otálení trestat.
„Řekli, pane... Jenže nemůžete očekávat, že by ho taková zpráva potěšila...“ hlesla jsem tiše.
„Prý jsi měla ještě starší sestru a mladšího bratra... To zřejmě nebyla ta nejlepší pozice v rodině, že?“ poznamenal, jako kdyby on o tom mohl jako jediný králův syn něco vědět.
„Ne, pane,“ odvětila jsem stručně, abych toho neprozradila až příliš. Kolikrát jsem si musela od otce vyslechnout, že jsem naprosto k ničemu a že jsem neměla nikdy přijít na svět? Po tom prvním nezdaru, který považoval za selhání mé matky, si byl už naprosto jistý, že se mu konečně narodí tolik vytoužený syn. Když se dozvěděl, že má opět dceru, ani se na mě nepodíval, jako kdyby to snad byla má vina. Později jsem zjistila, že je lepší, když si mě příliš nevšímá.
„Takže jsi zřejmě nebyla jeho oblíbencem. Tím byl nepochybně tvůj bratr.“
„Ano. Otec do něj vkládal velké naděje... Byl to velmi zručný bojovník a on ho učil všemu, co sám znal. Už jen proto se nemohl smířit s tím, že padl, zatímco já...“ odmlčela jsem se. Řasy mi ztěžkly slzami, které hrozily, že mi každým okamžik skanou na tvář.
„Pokračuj,“ vybídl mne Thranduil jemně a já nedovedla té nabídce odolat. Byla to slabost, toho jsem si byla vědoma, ale potřebovala jsem se s tím někomu svěřit a on vypadal, že ho to opravdu zajímá. Navíc jsem z neznámého důvodu měla pocit, že on mne za to jako jeden z mála neodsoudí.
„Když jsem zjistila, že je otec naživu, šla jsem hned za ním. Skoro jsem ho nepoznala. On, vždy tak silný a rozhodný, byl nyní zcela zlomený ellon. Pořád dokola proklínal Valar za to, že ho připravili o všechno. Věděla jsem, že tím myslí svého syna, na ničem jiném mu snad ani nezáleželo. Bylo to bláhové, ale pokoušela jsem se ho utěšit tím, že sama vstoupím do armády, že budu tvrdě trénovat, aby na mě jednou mohl být pyšný. Ale on...“
Opět jsem ztichla. Ta vzpomínka, ačkoli již značně stará, byla dosud až příliš živá. A mě se znovu zmocnily obavy, že měl otec naprostou pravdu. Možná že skutečně nejsem dobrá k ničemu jinému, než k tomu, abych svým tělem ukájela kdejakého Orka. Přes pevně semknuté rty se mi vydral zoufalý vzlyk. Vzápětí jsem ucítila ve vlasech princovu ruku, která mě konejšivě pohladila. Ten dotyk mi připadal tak neskutečný a něžný, až jsem se neudržela a opravdu jsem se rozbrečela.
Očekávala jsem, že mi tento jasný projev nedostatku disciplíny vyslouží další bití, ale Thranduil dál pokračoval ve svém hlazení, aniž by byť na okamžik zaváhal.
„Tohle je Vaše vina!“ sdělila jsem mu lehce vyčítavě a žalostně jsem popotáhla. Tak dlouho jsem se snažila být silná a on to všechno během necelého dne zničí.
„Já vím,“ přisvědčil prostě. Neznělo to ani trochu kajícně.
„Nezdáte se být příliš překvapený...“
„Ne.“
„Takže jste to po celou tu dobu věděl? Jak?“
„Spíše tušil. Kdybys opravdu tolik chtěla být s tím svým Haldirem, že by ses kvůli němu stala vojákem, pak bys neodmítla nabídku svého lorda. To, že sis raději zvolila vyhnanství, než abys navždy opustila armádu, mi napovědělo, že za tím byl docela jiný důvod. Nebylo zas až tak těžké přijít na to jaký. Ellith se nestávají vojáky jen z nějakého chvilkového rozmaru.“
Zarmouceně jsem sklonila hlavu. „Ano... využila jsem ho... Zvláštní... téměř už se mi podařilo si namluvit, že jsem to opravdu dělala jen kvůli němu. Byla jsem tak šťastná... za pár dní jsem měla skládat zkoušky, po jejichž úspěšném absolvování bych byla zařazena mezi opravdové vojáky. A pak se to všechno pokazilo... To, oč jsem tolik usilovala, bylo nadosah, jen aby se to rozpadlo v prach dřív, než jsem to stačilo sevřít v pěsti. Haldir mě žádal, abych se toho bláhového snu vzdala, abych zůstala, ale já nemohla. A on zase nemohl pochopit, proč tak tvrdohlavě odmítám. Neznal mé důvody a já mu se mu s nimi nesvěřila, protože jsem nevěřila, že by mi porozuměl...“
„Obávala ses, že by se ti vysmál jako tvůj otec,“ doplnil Thranduil, ale jeho tón mě neodsuzoval.
„Ano,“ přiznala jsem a vzpomněla si přitom na to, jak mi vytknul, že jsem Saerosovi nedala nikdy doopravdy šanci. Možná, že Haldir nedopadl o nic lépe. „Nejspíš si o mně nyní musíte myslet ty nejhorší věci, ale mně na něm skutečně záleželo.“
„Jenom ne tolik jako na tvém slibu otci.“
„Ne...“ Najednou už jsem si nepřipadala jako odhodlaná a odvážná elleth, ale jako naprostá mrcha. Využívali ellyn mě a nebo spíš já je? A nebo jsme se využívali navzájem? Kdo je tu vlastně ten špatný?
„Nu, splnila jsi svůj slib, Riel, stala ses bojovnicí. Víc už pro svého otce udělat nemůžeš. Tak proč se stále zraňuješ?“ položil mi Thranduil další otázku a já už se ani nepokoušela zapírat.
„Protože se nenávidím...“