Melien Edhel - XXXIX. kapitola - část 1/2

XXXIX. KAPITOLA
Nimloth ztěžka polkla a bezděčně zesílila svůj stisk na Thranduilově předloktí. Byli už jen kousek od hodovní síně, bylo příliš pozdě, než aby mohla nyní vycouvat. Nejistě si druhou rukou přejela po své bohaté sukni. Glorfindel bude určitě zuřit...

Když ji Thranduil v jejích komnatách požádal, aby se ještě neoblékala, že k ní pošle švadlenu s novými šaty vhodnými pro tuto příležitost, potěšila ji jeho pozornost. Krátce ji políbil na rozloučenou s příslibem, že ji za chvíli vyzvedne, aby ji doprovodil do sálu, a odešel. Nimloth měla akorát tak dost času, aby konečně uklidila ten nepořádek na zemi, když se švadlena dostavila. Jakmile jí ne bez patřičné pýchy ukázala svůj výtvor, ztuhl jí úsměv na rtech. Jistě, byly to přenádherné šaty... celé ušité ze smaragdové látky překryté černou krajkou se zlatými výšivkami lístků Eryn Lasgalen... byla to přímo róba vhodná pro královnu... Avšak ona nepochybovala o tom, že jejich barva popudí Glorfindela více než býka červená... Chabě protestovala, že si je nemůže obléci, ale švadlena zřejmě měla své rozkazy a vlídně, nicméně pevně ji přiměla, aby si je vzala na sebe. Zručnými prsty jí zašněrovala živůtek a uhladila krajkovou sukni na jejím saténovém podkladu. Poté si prohlédla výsledný dojem a spokojeně pokývala hlavou. Přestože tyto šaty byly zhotoveny bez Nimlothina vědomí, přesně jí padly, neboť švadlena znala dobře její míry, jako ostatně míry většiny Eldar na Thranduilově dvoře. Nimloth se ani nestačila vzpamatovat, když se jako na zavolanou objevila ve dveřích služebná, aby jí upravila vlasy. Energicky ji popohnala ke stolku, kde ji usadila do křesla, a začala jí obratně splétat její dlouhé stříbřité prameny. Nimloth snad po celou tu dobu ani nedýchala, pak si všimla, že švadlena té dívce nenápadně cosi podala a ona jí to vetkla do vlasů, a v tu chvíli znejistěla už úplně. Chtěla se zvednout, aby se podívala, avšak služebná ji lehce přitlačila zpátky.
„Ještě strpení, arwenamin (paní má),“ konejšila ji, zatímco se její ruce v jejích vlasech ani na okamžik nezastavily. Po době, jež se jí zdála nekonečná, jí oznámila, že již skončila a podala jí zrcátko, aby si mohla prohlédnout její dílo. Nimloth beze slova zírala na své bohaté vlasy, které většinou nosila volně, nebo zapletené do jednoho silného copu, a nemohla uvěřit svým očím. Jejich přední část byla vyčesána a spletena do složitého účesu, jenž zdobila zlatá čelenka se smaragdem vsazeným ve středu. Nimloth strávila dost času v Eryn Lasgalen, aby poznala účes, který byl předepsán ženské části královského rodu při slavnostních příležitostech. A byla si jistá, že není jediná, kdo tohle ví... Thranduil jí rovnou mohl dát do rukou ceduli s nápisem, že patří jemu! Nehodlala Glorfindela takovýmto způsobem provokovat, a tak počkala, až obě služebné odejdou, a spěšně se vydala do šatny, aby se převlékla. Vybrala si nejhezčí ze šatů, které si přivezla s sebou, i když těm od Thranduila se plně rovnat nemohly, a hodila je na postel. Pak začala netrpělivě tahat za tkanice svého živůtku. Šněrování na zádech však odolávalo jejímu úsilí. Tlumeně zaklela. Jestli by nebylo nejrychlejší, kdyby s ním naložila jako předtím Thranduil... jenže se jí nechtělo ničit tak krásné šaty... Ne, že by byla tak marnivá, ale to, že jsou od jejího zlatého krále jim přidávalo notně na kouzlu... Náhle její pozornost upoutalo tiché zašustění a ona se otočila za tím zvukem, jen aby spatřila Astaldera, jak sedí na její modré róbě a cupuje ji na kousky.
„Kela, lle onna (Zmizni, ty zvíře)!“ vykřikla podrážděně. Cožpak ten vlk nemá nic lepšího na práci, než se jí dnes neustále plést pod nohy?!
Astalder pouze krátce vyštěkl a vyrazil z místnosti. Nimloth ho sledovala zamračeným pohledem ke dveřím, kde se vlče mrštně propletlo někomu mezi nohama a zastavilo se až na chodbě. Nimloth zatajila dech, když pomalu pozvedla oči a ty se střetly s ledovýma očima Thranduila.
„Amin estela ta uume tulta amin (Já doufám, že toho mně nepatřilo),“ pronesl s pousmáním a natáhl k ní ruku.
Nimloth se na okamžik toužebně zadívala na zbytky šatů na posteli, než přistoupila ke králi a přijala jeho rámě.
„Ya sinta (Kdož ví)...“ zamumlala a snažila se dopředu odhadnout, jak asi Glorfindel zareaguje, až je spatří spolu.
Thranduil byl také oděn do zelené a zlaté, jak se slušelo na vladaře Eryn Lasgalen, jeho vlasy byly zapletené do složitých královských copů, čelo mu zdobila zlatá koruna. Vypadal majestátně a vážně. Skoro si přála, aby byl zas jen tak v prosté tunice a nohavicích s vlasy volně splývajícími... Zdálo se jí, že tehdy má k němu nejblíže...
Nechala ho, aby ji podrobil zevrubné prohlídce, bylo zřejmé, že se mu líbí, co vidí. Spokojeně přikývl.
„Tula san´ (Pojď tedy),“ pobídl ji mírně a s Astalderem v patách se vydali do síně...

Elrond přesně poznal ten okamžik, kdy je Glorfindel spatřil - jeho číše se zastavila vprostřed cesty k jeho ústům, rysy mu ztvrdly.
„Glorfindele...“ začal varovně, ale on zvedl ruku v odmítavém gestu.
„Faarea (Dost)!“ procedil varovně a prudce postavil pohár na stůl.
Jeho tón byl tak ostrý, že umlčel dokonce i obvykle rázného Elronda, který se zmohl jen na to, že ho s předtuchou blížící se katastrofy sledoval.
„Manka ro merna tyal tangaa san´ amin tyaluva tangaa (Jestliže on tvrdě hráti chce, pak já tvrdě hráti budu)!“ zamumlal Glorfindel hrozivě, jeho prsty se pevně obemkly kolem jílce meče, až mu klouby zbělely. Elrond očekával, že se vzápětí vyřítí směrem k Thranduilovi, jenž právě usazoval Nimloth po své pravici, a tak si oddechl, když kupodivu své sevření po chvilce uvolnil a zase se chopil poháru.
„Iire amin tela yassen sen re delothuva vithel essa en´ho (Až s nimi skončím, ona dokonce i jména jeho nenáviděti bude)!“ prohodil tiše k Elrondovi a toho jeho nenadálý klid znepokojil mnohem více než jeho předchozí vztek. Takhle totiž Glorfindela již několikrát v minulosti zažil... Když před bitvami probírali strategii boje... Tehdy se jeho dnes již bývalý kapitán zcela oprošťoval od jakýchkoli citů a jen chladně kalkuloval... a vždy se jeho taktika osvědčila... Ať už to bylo cokoliv, co měl v úmyslu učinit, Elrond nepochyboval o tom, že se mu podaří ty dva rozeštvat. Zamyšleně se zahleděl k čelu stolu. Thranduil zrovna sám naléval Nimloth víno a ta se na něho s něžným úsměvem dívala. Vypadala tak... šťastně... Nepamatoval si, že by ji někdy viděl takhle rozzářenou... Skoro mu bylo líto, že jí musí ublížit... Ale nedalo se nic dělat. Pořád lepší než aby ji v budoucnu zranil Thranduil... A to by se určitě stalo... Vždyť strávil se svými démony již tolik času, že se jeho chování a jednání staly zcela nevypočitatelnými. Možná že Nimloth by byla schopná ho zachránit a osvobodit konečně jeho duši, avšak riziko v případě, že by se jí to nezdařilo, bylo příliš vysoké. Jistě, ona by neváhala ho na sebe vzít, naštěstí je tu ještě on a Glorfindel, aby zajistili její štěstí... A samozřejmě hlavně Gildor... Zadumaně zalétl pohledem ke svému kapitánovi, který byl zrovna zabrán do rozhovoru s ellonem sedícím vedle něho, a spokojeně se pousmál. Ano, Gildor je řešením všech jejich starostí...
Glorfindel v tu chvíli myslel na totéž. Bylo mu sice silně proti mysli zasahovat takhle do Nimlothina života, nicméně jak se měl již možnost přesvědčit, nebylo jiného východiska. Jeho sestra přese veškeré jeho úsilí a přesvědčování stále tvrdošíjně projevovala zájem o toho nadutého Thranduila, zcela zaslepená a hluchá k jakýmkoli radám a skutečnostem, které rozhodně nehovořily ve prospěch krále Eryn Lasgalen. Ona na nich přesto vždy dokázala najít něco pozitivního. Byl však pevně přesvědčen, že až si s ní dnes večer promluví, tak konečně pochopí, co je ve skutečnosti zač. A jakmile procitne, pak bude už jen malý krůček k tomu, aby ji přesvědčil, že Gildor je pro ni ten pravý...
Nenápadně se zahleděl na svou sestru. I přes svůj vztek musel uznat, že jí to velice sluší... Samozřejmě mu neunikla barva jejích šatů a ani zlatá čelenka v jejích vlasech... Stejně jako důvod, proč je měla na sobě. A i kdyby, stačil jediný pohled na samolibě se tvářícího Thranduila po její levici, aby mu bylo vše jasné. Jeho bývalý přítel si na ni očividně činil nárok! A to přede všemi! Neušlo mu, jak na jejich společný příchod zareagovali ostatní, už jen ozdoba Nimlothiných vlasů by sama vzbudila nemalý rozruch... a což teprve, když ji Thranduil usadil vedle sebe v čele stolu! Jeho nepřístojné chování zaskočilo dokonce i jeho a to ho znal tak dlouho! Přesto by od něho nikdy nečekal něco podobného... Nu, však on má taky ještě pár figurek na šachovnici... A pokud vše dobře zahraje, nemá Thranduil nejmenší šanci tuhle partii vyhrát!
Zhluboka se napil ze svého poháru. Skoro se styděl za své předchozí... řekněme nevyrovnané chování... Ještě že tu byl Elrond, který zchladil jeho prvotní zuřivost a přiměl ho zase racionálně uvažovat. Dokonce mu poradil, jak dále postupovat... A jeho slova ho velice překvapila. Jistě... byly to jen pouhé dohady, ale až nebezpečně blízko pravdy... Což jen dokazovalo, jak vnímavý Elrond je... Samozřejmě neměl ponětí o Thranduilově motivaci a ani přesně nemohl vědět, co se tehdy událo, avšak on naštěstí znal dobře pozadí celého toho incidentu. A když při jeho líčení Nimloth pár detailů opomene sdělit, kdo by ho mohl nařknout ze lži? Nebude to přece jeho vina, když dojde k mylnému závěru... A pochyboval, že by někdo z těch, kdo znají pravdu, chtěl o tom hovořit...
Šach mat, pomyslel si s uspokojením.

Nimloth se zvedla ze svého místa a již poněkolikáté ten den zatoužila, aby byla kdekoliv jinde. Byl to vskutku náročný večer. Oslava na počest novomanželů nebrala konce, měla pocit, že už hovořila snad s každým v místnosti. Samozřejmě vyjma Glorfindela... Raději se zarputile vyhýbala pohledu jeho směrem, i když věděla, že rozmluvu s ním nemůže oddalovat donekonečna. Dlužila mu přece svou odpověď. Z tohoto důvodu ani nepocítila žádnou zvláštní úlevu, když se hosté pomalu začali rozcházet a Thranduil sám se zvedl k odchodu. Letmo přelétla očima síň a to, co spatřila, jí nikterak na klidu nepřidalo.
Kromě několika párů, které se oddávaly tanci, mezi nimiž byli i Legolas a Lidianna, a hloučku ellyn poblíž dveří zabraných do rozhovoru, zahlédla také svého bratra. Seděl vedle Gildora a oba s vážnou tváří cosi probírali. Srdce se jí rozbušilo prudčeji. Ani radši nechtěla vědět, o čem to hovoří, nějak se nemohla zbavit obavy, že se to týká jí.
„Nimloth?“
Trhla sebou a obrátila se k Thranduilovi, jenž ji pozoroval s neskrývaným zájmem.
„Ai (Ano)?“
„Lle tanaka lle uumuva salka yassen amin (Jsi si jistá, že si se mnou nezatančíš)?“ otázal se jí a ona se lítostivě pousmála. Bylo to již podruhé, co ji dnes vyzval k tanci, a za normálních okolností by takovou nabídku s nadšením přijala. Jenže toto nebyly normální okolnosti a ona, ačkoliv si nepřála nic víc, než spočinout zase v jeho náruči, ji musela odmítnout. Opět...
„Thranduile...“ zašeptala nešťastně, její hlas tiše prosil o pochopení.
Jenže s Thranduilem nebylo nikdy nic jednoduchého.
„Amin rangwa, Nimloth (Rozumím, Nimloth). Nan´ ten´ sut an lle merna vor ve´ sina (Však kterak dlouho takto pokračovati chceš)?“
Jeho prsty ji něžně uchopily za bradu a pozvedly jí hlavu tak, aby se jejich zraky střetly. Jeho oči byly plné příslibů a jen stěží potlačované touhy, ty její smutné a znepokojené.
„Ilan (Ne dlouho),“ odvětila stručně a na jeho tázavě povytažené obočí pokračovala. „Amin quenuva yassen Glorfindel a´du (Dnes večer s Glorfindelem promluvím).“
Bezděčně se přitom zadívala na svého bratra, který vypadal, že si není vůbec vědom její přítomnosti. Thranduilův pohled se upřel tamtéž a jeho výraz poněkud ztvrdnul.
„Ta n´naa quel noa (Toť nápadu dobrého není, Nimloth), Nimloth.“ Stále ještě nepřišel na to, co se přihodilo po jeho odjezdu z Imladris, nicméně měl z toho všeho dost nepříjemný pocit. Její chování po příjezdu sem ostatně hovořilo samo za sebe.
„Uuma uma tanya (Nečiň toho).“ Jeho hlas zněl spíš znepokojeně než rozkazovačně. Jako kdyby dopředu věděl, že jí to stejně nerozmluví.
„Thranduile...“ Její prsty nesměle vklouzly do jeho dlaně. „Já musím.. dlužím mu toho.“
„Vskutku?“ Zamračil se. „Řekl bych, že po tom všem, co se dobou poslední událo, ty mu ničím povinována nejsi. Tak proč toho činiti chceš? Vždyť jeho stejně nepřesvědčíš.“
Nimloth se znovu zadívala na svého bratra. „Toho si vědoma jsem. Však já jemu odpovědi své přislíbila. A ráda bych alespoň slibu tohoto dodržela.“
„A sliby, jež jsi nedodržela?“ Jemně sevřel její ruku ve své, teplo, které z ní sálalo, ji uklidňovalo. „Proč pocitu mám, že se mne týkaly?“
Sklonila hlavu. Náhle se hluboce styděla za své nečestné chování. „Uma (Ano)...“ hlesla sotva slyšitelně.
Na okamžik se obávala, že ji od sebe odvrhne, že ji zatratí za to, že lhala. Ale nic z toho se nestalo. Jen pozvedl její ruku ke svým rtům a vtiskl na ni lehký polibek.
„Já jist si jsem, že tys na vybranou neměla. Někdy se ke lži uchýliti musíme, však pokud účelu dobrému slouží, pak na cti neubírá nám.“
Pousmála se. Bylo zjevné, že hovoří z vlastní zkušenosti. Ale místo toho, aby ji to pomyšlení pobouřilo, jak by asi správnou dámu mělo, pocítila úlevu. Najednou už si nepřipadala jako naprostý vyvrhel, zrádce vlastní rasy. Očividně nebyla první ani poslední, kdo porušil své slovo. A neudělal vlastně Glorfindel totéž? Všechny jeho sliby o tom, že ji nechá žít podle svého a nebude za ni rozhodovat...
„A ty myslíš, že o účel dobrý se jednalo?“
Její ruka stále spočívala v jeho a ona se ji nepokoušela vysvobodit. Kdyby byli o samotě, nebránila by se ani dalším dotykům, avšak v této situaci si nemohli dopřát víc.
„Jistě. Pokud to tebe ku mně přivedlo, pak bys jen stěží lepšího nalézti mohla.“ Pomalu, téměř neochotně pustil její ruku. „Učiň tedy, čeho za správné považuješ. Však doufám, že při snídani po boku mém opět usedneš.“
Šťastně se na něho usmála. „Ničeho by mi v tom zbrániti nemohlo, malraamin (zlatý lve můj).“
Přikývl. „Quel du san´, lothamin (Dobrou noc tedy, květinko má).“
Jen s obtížemi odolal pokušení ji políbit. Raději rychle vyšel ze síně a zamířil do svého křídla. Stále ze sebe nemohl úplně setřást tu podivnou úzkost, která se ho při rozmluvě s ní zmocnila. Když nahoře u schodiště spatřil stát známou postavu, dostal náhle spásný nápad. Ani se nepodivoval nad tím, co tam vlastně Finrod pohledává, teď mu šlo jen o Nimlothino bezpečí.
„Finrode, dobře, žes tu. Já potřebuji, bys ty dnes na lady Nimloth dohlédl. Kdyby se ji kdokoliv, byť by to bratr její sám byl, z paláce odvésti pokoušel, ty tomu zbrániti musíš, rozumíš? Ona nyní v síni se nachází... běž a z očí ji nespouštěj! Však hleď by přítomnost tvá utajena zůstala!“
Thranduil ignoroval Finrodův tázavý pohled a odebral se do svých komnat s vědomím, že je o Nimloth postaráno. Když svlékal svůj slavnostní šat a rozplétal si vlasy, nemohl si nepředstavit, jaké by to asi bylo, kdyby tu teď byla s ním... Ta myšlenka ho naplnila touhou po něčem zcela jiném než pokojném spánku. Už brzy... přislíbil sám sobě. Nahý, jak byl zvyklý léhávat, vklouzl pod chladivou přikrývku. Saténové povlečení příjemně hladilo jeho kůži, i když v hebkosti s tou její soupeřit nemohlo. Již brzy tu bude ležet vedle něho... její stříbrné vlasy rozprostřené po jeho polštáři... její smyslné křivky přitisklé k jeho tělu... Přivřel oči. Jistá část jeho anatomie se neodbytně domáhala jeho pozornosti a on ji obemknul prsty, aby jí vyhověl. Zvolna pohyboval rukou nahoru a dolů, avšak tentokrát mu připadalo, jako kdyby dělal něco špatného. Nešlo mu přece jen o tělesnou potřebu, tu by mohl ukojit s kýmkoliv, on ale potřeboval Nimloth. Nimloth s jejíma nevinnýma fialkovýma očima a něžnýma rukama, které stejně dovedně uměly zacházet se zbraní jako hojit rány. Znechucený sám sebou odtáhl ruku a otočil se na břicho, aby lépe odolal pokušení. Pokud na něho Nimloth dokázala čekat celou tu dobu, on to už tu krátkou chvilku vydrží.