Východ slunce 33. díl

Do Omni jsem dorazila těsně před zvednutím mostu. Opět. Ten chlápek, co se o to staral, se na mě díval dost nevraživě. O to větší bylo mé překvapení, když se zmínil o druhém takovém buřiči, který akorát kazí jeho záslužnou práci. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a věnovala se důležitějším věcem.
Jen při světle svíčky zapálené mým vlastním, tentokrát účelně bílým plamínkem, jsem seděla nad mapou země a odhadovala budoucí kroky Maneatera. Jediné zprávy, které jsem za necelé dva dny v pevnosti zaslechla, byly o lokálních přepadeních, nikdy výrazně velikých. I tak ale narůstal nepokoj. Všichni začínali být nervózní. Místo aby se snažili přijít na nějakou souvislost, lámali si hlavu nad nepodstatnými věcmi. Především se musí zjistit, kam dorazí příště a kde se uskuteční, jestli vůbec, rozhodná bitva. I kdyby ji nechtěl on, nebylo vyhnutí. Buď bude napadat plošně a píchat do vosího hnízda, přitom se skrývat bezpečně za síťkou, anebo se postaví své vytoužené pravdě čelem a nějak s ní naloží. Šlo mu o ní, chtěl k ní dojít, měl možnost. I když já bych volila jinou. Není nadto otázat se přímo. Já bych do svých problémů nezatahovala všechny ubohé človíčky téhle země. Stačilo mi jich k tomu pár, kteří to bohužel odnesli neblahým způsobem.
Rozchechtala jsem se zlověstným smíchem, aspoň mně to tak v té poloprázdné opuštěné komnatě připadalo. No jo, asi nejsem tak náročná. To mě rozesmálo ještě víc. Nakonec jsem strávila příjemný večer děláním si srandy ze smrtelně vážných věcí. Kupodivu mi to bylo úplně jedno.
Dostala jsem chuť něco podniknout. Už jsem u sebe takové pocity zažila a věděla jsem, že si nedám pokoj, dokud něco neprovedu. Přehodila jsem přes sebe tedy svůj černý plášť, zhasla svíčku a vykradla se potichu z pokoje, jako by mě snad někdo ohrožoval na životě. Vlastně ano, zkusila jsem si hrát na špeha v nepřátelské pevnosti, kde by na mě ze všech stran číhalo nebezpečí z prozrazení. Líbilo se mi to. Navíc jsem mohla poslouchat a vnímat jednotlivé osoby v patrech a pokojích. Neměli ani tušení o tom, že se jim někdo lehce vtírá do soukromí. Samozřejmě jsem cítila jen záblesk, ale i to stačilo. Pár hodin po půlnoci jsem se propracovala až k mým vojákům. Nikdo kromě Vladislava nebyl na místě. Museli vysedávat v hospodě. Překvapilo mě, že se ani Mestean, ani Amic nenacházeli ve svém pokoji. Žila jsem v domnění, že jim lidská společnost není zrovna příjemná. Asi se se svým břemenem už naučili žít. Hm. Taky bych se mohla pomalu přizpůsobit.
Seběhla jsem ze schodů vedoucích na dlažbu před ubytovnami a vydala se vojenským krokem do nejnavštěvovanější místnosti. Jak jsem tušila, celá má jednotka byla poskládaná kolem jediného dlouhého stolu. Každý měl před sebou pivo, nejspíš už několikáté. Tváře mužů byli zrudlé od smíchu a působícího alkoholu. Nejistě jsem k nim přikročila a čekala, až si mě někdo všimne. Uspíšila jsem to tichým odkašláním.
Otočil se Derek. Bez okolků máchnul rukou, zarazil hovor celého stolu a udělal významnou odmlku: „Pánové,“ pronesl vážně, „ dovolte mi přijmout do naší společnosti dalšího člena. Prosím o povzbuzení. Náš velitel!“ vykřikl radostně, postavil se, ukláněl se na všechny strany a za svůj přednes sklidil hlučné ovace, někdy nevybíravé nadávky ze srandy a od souseda šťouchanec loktem. Usadil se, zablýskl spokojeně zuby a loknul si piva. Zřejmě si svou novou pozici nejmladšího baviče užíval.
Já se ale dlouho nesmála. Než se polovina stolu, co ke mně byla zády, otočila, mysleli si všichni, že má přítomnost je pouze vtipem. Vylekala jsem je pěkně. Bez okolků mě ale k mému překvapení přijali. Dva chlapi se rozesadili. Vmáčkla jsem se mezi ně, pořádně se roztáhla, aby si nemysleli, a čekala, až mi pomocnice přinese pivo, které objednal pokřikem Ster.
Čekali s očima upřenýma do tmy mé kápě, až se napiju. Nenechala jsem je dlouho čekat a pořádně si hltla napěněného moku. Jak je to dlouho, co jsem neměla pivo? Snad si ani nepamatuji. Konverzace se hned zase rozproudila a za chvíli si nikdo nevzpomněl, že bych kdy mezi ně přišla. Smála jsem se vtipům, které kolem stolu kolovali, a všímala si zvědavých pohledů ostatních. Vojáci z pevnosti byli rozdělení na skupiny – stráže, stálý dozor, zvědové a další sebranka. Velitelé se v lokále objevovali jen zřídkakdy. A když už, nesedali si mezi své. Vlastně ani nevím, proč jsem tak udělala. Ale po hodně dlouhé době mnou projel příjemný pocit z toho, že někam zapadám. I když mezi bandu neotesaných uřvaných chlapů. Bylo mi to jedno. Momentálně jsem je brala lépe než ty rádoby slušné.
Při čtvrtém pivě jsem se střetla s pohledem zelenošedých očí. Zamrazilo mě v zádech, ale už jsem byla lehce navátá. Přeci jen, tohle pivo se s žádným jiným nedalo srovnávat. Nepila jsem strašně dlouho. Snad i několik let. Působilo to na mě proto trochu víc, než by mi bylo za jiných okolností milé. Ale teď? Teď mi bylo všechno jedno a já si přála, aby noc nikdy neskončila, abych se zpila a prováděla kraviny, abych zapomněla a vybila si potlačovanou nervozitu z uvěznění v kamenech a železe.
Zbytek večera mi splývá. Viděla jsem rozmazaně. V hlavě mi vířily krom nekonečných otázek i myšlenky úplně cizích lidí. Nevím, kde se tam vzaly, ale nehodlala jsem to zjišťovat. S chlapy jsem tančila šlapáka. Vždy po dvojicích. Točili jsme se v kruhu a oplétali se kolem sebe, smáli se na celé kolo a roznesli po celé pevnosti nemalé pozdvižení. Nejasně si vzpomínám, že do dveří nakoukl snad i Anseth. Raději ale rychle zmizel. Ohrnula jsem nad ním ret a šla si pro něco tvrdšího. Není nad to všechno spláchnout, přesně jak říkal Thor. Kupodivu nade mnou stála prozřetelnost a já se neprozradila. Neměla jsem tendenci svlékat se, nebo na sebe nějak jinak, krom tančení a hulákání hlubokým hlasem, upozorňovat. Pokud to tak můžu říct, ztratila jsem se mezi ostatními.

A ztratila jsem taky ponětí, jak jsem se dostala do postele a jak po ránu hlodá kocovina. Měla jsem chuť zabíjet, když ke mně ráno vešla služtička a tahala mě z postele. Ještě si dovolila upustit ne tichou poznámku o zápachu a práci navíc. Vyhodila jsem ji ze dveří. To tak, aby mě dostávala z šatů! Vychrstla jsem na sebe kýbl vody a nevšímala si mokré podlahy. V brašně jsem vylovila bylinu s mentolovou příchutí a rozžvýkala jí. To mě dostatečně probralo, abych mohla vůbec nějak fungovat. Upravila jsem se do vzhledu hodného společnosti a vydala se na denní světlo. Nemělo cenu snažit se něco pozřít, beztak by to hned skončilo někde mimo.
Čekala jsem na nádvoří. Sedla jsem si na zídku studny, opřela se o sloupek, abych ještě nezahučela dolů a zírala do prázdna. Netuším, za jak dlouho mě vyrušil první hlas, ale bylo mi to jedno. Nejspíš jsem spala s otevřenýma očima.
„Těžké ráno, pane?“ otázal se Derek. Úsměv se mu rozléval po celém obličeji. Měl opuchlý obličej, jinak se nezdál být nijak fyzicky či psychicky postižen tou pijáckou nocí.
„Hm.“ Zachrčela jsem a pokračovala v dosavadní činnosti.
Slyšela jsem pleskot několika vojenských bot o dlažbu. Zjevně přicházeli další z mé jednotky, aby mě viděli v delikátním stavu. Asi jsem na sebe měla vylít těch kýblů víc.
„Syčáci!“ prohodila jsem a sklátila hlavu na stranu. Ach, ta bolest!
„Prosím?“ promluvil úplně jiný hlas. „Copak se v přítomnosti nadřízeného sedí, vojáku?“
Vystartovala jsem jako na drátkách. Pak mi došlo, že já tady nejsem podřízená. Muselo to vypadat komicky. V půlce zbrklého vztyku jsem zase dopadla zpět na zadek a zvedla bezstarostně oči k namyšlenému vyrušiteli.
„Pane.“ Pípnul Derek a raději vycouval. Já se zmohla na pouhé civění, které se záhy proměnilo v pohrdavý úšklebek. Tak tenhle mi tady chce kázat? To tak. Pomalu jsem se s obtížemi zvedla, rukou se ležérně zapřela o sloup a čekala, co peprného z něj vyleze. Pokud jsem si uměla vyložit ruměnec na jinak bledé, čisté tváři dobře, byla jsem právě svědkem toho, jak se naše milé princátko rozčiluje.
„No? Neuslyším od tebe žádnou omluvu? Chceš být ztrestán tady nebo až ve vězení?“ bublal. „Kdo je tvým velitelem?“ páčil ze mě. Když se nedočkal odpovědi, vyrukoval téměř vítězoslavně: „A, už vím! Ty patříš k těm elitářům. Tak to pardon.“ Vysmíval se mi mrazivě.
Já se usmívala s ním. Ale ne jeho vtipu, jeho hlouposti. Jak jsem ho probůh kdysi mohla obdivovat? Jak se mi, proklínám se za to, co teď řeknu, někdy mohl někdo takový líbit? Je mi na zvracení.
Postavila jsem se do své plné výšky, chvíli mu četla ve tváři a pak dodala ledově klidným hlasem: „Ano. Máš pravdu. Patřím k elitářům. Jsem jejich velitel.“ Nenápadně jsem stiskla jílec svého meče. Musel si toho všimnout. Těknul pohledem k mé ruce v černé rukavici a zase zpět. Nervózně polknul. Nejsem tak bláhová, abych si myslela, že se mě bál. Ne, to ne. Jen mu došel obsah jeho slov vyřčených v posměšcích. Muži od brány, kteří celému incidentu nahlíželi, se také přestali pochechtávat a raději se zase začali věnovat své práci.
„Aha.“ Vydal ze sebe a zase nabyl sebejistoty. Pozvednul hlavu, usmál se jako by nic a pokračoval: „V tom případě jsem rád, že se setkávám s mým dalším kolegou. Dnes v osm hodin se bude konat porada. Uvítali bychom, kdybyste přišel a podílel se na dalším vývinu situace. Vaši muži jsou jistě, hm, specializovaní a mohou nám být ku pomoci.“
To jistě. Ku pomoci. Co si myslí, že je? Docházela jsem k názoru, že je ještě horší, než jsem si prvně myslela. Anebo mu hodně křivdím. Někdo by to mohl označit syndromem zhrzené lásky. Třeba ano, třeba ty kličky a narážení na mé vojáky myslel čistě profesionálně. Třeba nevěřil, že by našim spojeneckým vojskům mohl kdokoliv pomoct k vítězství nad nepřáteli. Třeba. Snažila jsem se tomu věřit, ovšem snadno to nešlo.
„Pokud je to vše, musím mluvit se…“
„Ano. Večer dořešíme víc.“ Zdálo se mi to, nebo náš rozhovor nějak rychle ukončil?
Pak jsem poznala proč. Po dláždění přicházela žena se zrzavými vlasy a usmívala se na něj očima zamilovaných.
Aha. Aby se nepřetrhnul! Obrátila jsem oči v sloup a šla se věnovat svým vojákům. Rozhodně nemám zapotřebí dívat se na ty dva, jak cukrují. Možná, možná bych mohla vytáhnout Mesteana na souboj. Po pomyšlení na nějakou větší aktivitu se náhle ozvala má hlava, která mi na chvíli přestala stěžovat život. Znovu o sobě dala vědět. Trénink je tedy pro dnešek vyřešen.

Vzala jsem si věci a vydala se do stájí. Potřebovala jsem zmizet někam do klidu, vyjížďka mohla být tou nejlepší záminkou. Vydržet v tomhle uzavřeném pekle opravdu nešlo. Leda že bych pokračovala ve včerejšku a trávila vleknoucí se hodiny v hospodě. A po tom jsem netoužila.
Z brány jsem vyjela na hřbetě Sin Thaie, za kopcem jsem se z něj svezla a šla radši vedle svého koně, protože kombinace otřesů mi nedělala dobře. Sin Thai volně kráčel po mém boku a vysmíval se mi. Z tiché zlomyslnosti přešel do otevřeného útoku, až když jsem si sedla do trávy a opřela se o strom.
„Nesměj se. Není to nic příjemného, to ti můžu říct.“ Zamumlala jsem a zavřela oči únavou.
„Víš, nechci ti nic říkat, ale tohle se ti skutečně povedlo. Zaslechl jsem tolik věcí! Lépe ses předvést nemohla.“
„Fajn. Mravokárce! A už zmlkni, ta hodina neustálého mručení ti snad stačila, ne? Já teď chci odpočívat…“
„Neřeknu ani slovo.“

„Proč jsi mě nevzbudil?“ křičela jsem na něj a zvedala se ze sedu. Už se šeřilo a já se nacházela pod stromem kdo ví kde, místo abych právě diskutovala nad strategií v nadcházejících bojích.
„Ani slovo, pamatuješ?“ smál se.
„Jo!“ zavrčela jsem na něj. „Sakra. Jestli bude mít další ze svých naučných poznámek, asi se neudržím a něco mu provedu. Ostatně, ta jeho ženská mi přímo leze krkem . Kdybych jí trochu upravila fasádu…“
„Posluž si, když ti to pomůže. Aspoň budeš moct rozšířit svůj dlouhý seznam pomst. Ta nešťastně zamilovaná žena nemůže za to, že tě on nechce.“
„Co?“ vykřikla jsem na něj, to už jsme tryskem ujížděli k pevnosti.
„Slyšela jsi dobře.“
„Slyšela. Ale nemůžu uvěřit svým uším. Někdy si začínám myslet, že je opravdu chyba vnímat navzájem své myšlenky.“ Ač jsem se snažila nedat nic najevo, jeho slova mě drtivě zasáhla. Ano, ta zrzka opravdu za nic nemohla. Byla hloupost si myslet, že by na mě snad počkal, když se celou dobu našeho společného putování nic nestalo. To jen ten konec zamíchal mými kartami. Vlastně jsem si nikdy nenamlouvala, že by z toho nedokončeného polibku mohlo něco být. Tak proč mě to teď tak štve? Co se stalo?
Připomíná mi minulost. Ano. To, jak jsem tehdy byla slabá, naivní a nezkažená. Ten život, i když mi nyní přijde směšný, byl alespoň do jisté míry šťastný. Kromě maličkostí mě netrápily žádné problémy. Nemusela jsem věčně přemýšlet nad změnami, co se udály. Nemusela jsem se pořád tak strašně ovládat a kontrolovat! To už si dovolit nemohu.
A co se týče toho hlavního problému, pálil mě nejvíc. Ne proto, že si našel ženu, ale proto že zapomněl.
Co bych čekala, že? Lidé zapomínají až příliš rychle. Zmizela jsem, rok se neukázala. Dokončila jsem daný úkol, tehdejší povinnost byla splněná. Nic mě tu nedrželo. Dopadlo to tak, jak nejspíš všichni předpokládali. Nezištnou pomocí, hladkým řezem, zmizením. Bohužel to neskončilo. A já se už nazpět vrátit nemohu.
„Eleonoro.“ Probral mě ze zamyšlení Sin Thaiův hlas. „Už jsme skoro v pevnosti.“
„Děkuji.“ Zašeptala jsem a zahnala zpět myšlenky, ke kterým se později v klidu vrátím. Teď mě čekaly nepříjemné chvíle. Nemusela jsem ovládat věštění, abych to vycítila.

„Jdete pozdě!“ zahřímal od stolu hlas patřící Ansethovi a přivítal mě tak mezi dveřmi. Vřelé přijetí jsem si však rozhodně představovala jinak. Nedala jsem na sobě znát nechuť a bez slov omluvy přistoupila ke stolu, kolem něhož postávalo, posedávalo a pochodovalo několik dalších mužů. Podle zbrojí se jednalo o samé válečníky. Tito patřili k těm významnějším. Nebo spíš k těm, jejichž slovo mělo nějakou váhu. Všichni na mě letmo pohlédli a pak pokračovali v dohadech.
„Nevíme, jak se situace vyvíjí. Nemůžeme prostě nazdařbůh někam vytáhnout a čekat, že si nás tam najde!“ prskal na všechny strany muž zbrkle chodící po místnosti. Byl oblečen do značně poškrábané zbroje. Ve vlasech mu utkvívaly celé prameny stříbrné. Už měl několik desítek let za sebou, přesto, jak se zdálo, neztratil nic ze své bojovnosti.
„Manel má pravdu. Nedorazily k nám zprávy od našich zvědů. Čas mají do pozítří. Vyčkáme a pak se poradíme znovu. Všechny informace, co jsme zatím dostaly, jsou kusé.“ Přispěl svým názorem plavovlasý muž středního věku, který se na rozdíl od starého válečníka opíral ležérně o hrany stolu.
„Rád bych se ty informace dozvěděl, jak říkáte.“ Vstoupila jsem do blížícího se sporu a upozornila tak na svou přítomnost, na níž většina málem úplně zapomněla, jak jsem poznala podle překvapených pohledů, které po mně vrhli.
„Ah, my se ještě neznáme. Přijel jste předevčírem, že?“ promluvil ten plavovlasý muž a lehce se usmál. Konečně někdo příjemný.
Přikývla jsem na souhlas. Pokračoval. „Já jsem Ivan, velitel východní lithainské stráže. Manel se stará o západ. Portmon,“ otočil se k třetímu, tmavovlasému muži na židli, „je velitelem jízdy. Chybí zde ještě Othello, jemuž náleží starost o bezpečí jihu, a Marten ze severu. Smím-li se zeptat, jakou úlohu v celém tomhle divadle hrajete vy?“ Znovu se usmál, jako bychom snad nebyli na válečné poradě, ale seděli někde nad pivem.
Jak se mám vlastně představit? Vím přesně, jakou funkci zastávám, jenomže co dál? Jak vysvětlím, proč dělám to, co dělám? A mám znovu vyslovit jméno Othella, které zde už jednou zaznělo? A jakou roli předvádí Pankreas? Nepadla o něm ani zmínka, přesto to byl on, kdo za mnou přišel jako první, ačkoli ho někdo pověřil. Jsem na tenkém ledě a nemůžu couvnout. Černota mě nezakryje. To jen opatrnost nad každým vysloveným slovem…
„Jmenuji se...“ Jak? Ani jednou jsem nepoužila žádné jméno, tak co tak narychlo vymyslet? „Eren , na pověření Othella vedu elitní výpadovou jednotku.“ Při slově elitní jsem loupla pohledem po Ansethovi. Nezdálo se, že by se nějak zastyděl za své chování. Dobře, nechám ho být.
„Výpadovou jednotku?“ podivil se Ivan a pak pokračoval. „Hm. Co to zase ten lišák vymyslel?“
Nikdo si jeho otázky nevšímal. Anseth se však s neskrývanou skepsí zeptal: „A co má jednotka čítající dvě desítky mužů dokázat proti takovému nepříteli? Nechci být nezdvořilý, ale ztrácím víru. Vždyť jsou to obyčejní vojáci a je jich málo. Měli bychom je začlenit do oddílu a nedrolit tak zbytečně naše počty.“ Něco na jeho slovech bylo, ale zamrzely mne.
„A co jste vy, že máte právo rozhodovat o mé vlastní jednotce?“ vylítlo ze mě dřív, než jsem se stihla nějak zarazit. A i kdybych to stihla, neučinila bych tak.
Anseth na mě překvapeně zíral, ostatní se neskrytě smáli.
„To by mě taky zajímalo, když už jsme u toho.“ Ozvalo se z rohu za mými zády. Otočila jsem se, abych viděla, kdo další se v nažloutlé místnosti nacházel. O sloup se pohodlně opíral muž zakrytý stínem. Tam až světlo svící nedolétlo. Přesto jsem nemohla potlačit údiv. Rysy toho muže mi až příliš nápadně někoho připomínaly.
„Ty?“ zavrčel Anseth a ani se neobtěžoval být zdvořilý. „Co tu pohledáváš?“ přesně stejná otázka vířila v hlavě i mně. Nahlas jsem ji však vyslovit nemohla.
„Děkuji za uvítání, před chvílí jsem přijel.“ Odvětil klidně a nehnul se z místa. Zdá se, že nevrlého přijetí se nedostalo jen mně.
„Na to jsem se neptal.“ Vyjel na něj Anseth. Nepoznávala jsem ho.
„Já vím, že ne.“ Usmál se klidně hnědovlasý elf, zelenošedé oči mu jen jiskřily. „Dovolte, abych se představil, Rianvelein jest jméno mé.“ Poklonil se s nádechem ironie překvapeným velitelům. Víc zahloubaní však byli nad viditelnou Ansethovou nevolí než nad novým příchozím. Kdo ví, jak dlouho už tu stál, všichni byli ponořeni do hádky, takže si ničeho neobvyklého ani nevšimli. „Myslím, že bych se tohoto jednání měl zúčastnit stejně jako kterýkoli z vás. Hodlám bojovat. Proto jsem tady.“ Objasnil konečně prostou otázku.
„Pokud jsem před chvílí namítal něco o velikosti jednotky tady Erena, ty nemáš už vůbec žádnou.“
„Ne, nemám.“
„Pak netuším, jak…“
„Budete mě potřebovat, tak či tak. A možná přemluvím pár přátel, aby se ke mně přidali. Dál se o tom nehodlám bavit. Jsme tu snad kvůli něčemu jinému, ne?“
„Ano, asi bychom mohli…“ začal v předchozí diskuzi Manel.
„O tvé přátele tu nikdo nestojí.“ Přerušil Manela Anseth. Všichni zůstali zaraženě stát.
„Právě jsi říkal, že tak malý počet vojáků nehraje roli, hodí se nám každá ruka, co unese zbraň.“ Připomněl mu lhostejně Portmon, stále sedící v klidu na židli. Velitel jezdců mi začínal být stále sympatičtější. Chvíli jsem zkoumala jeho pohlednou tvář pokrytou několikadenním strništěm a pak se otočila sledovat viditelně rozrušeného syna Belieb.
„Já vím, co jsem říkal. Poruchami paměti ještě netrpím. Jen podotýkám, že pro jeho přátele tu není místo, stejně jako by tu nemělo být místo pro něj.“
„Proč?“ zeptal se Ivan na to, co nám všem nezasvěcencům vrtalo hlavou. Skutečně jsem nemohla přijít na jediný důvod, kvůli kterému by se můj někdejší zachránce neměl účastnit boje. Odkud se vlastně znají? Neměla jsem tušení, že by tihle dva mohli mít o sobě ponětí, natožpak mezi sebou nějaký spor. Očividně je tu ještě mnoho věcí, které neznám.
„Neprospělo by nám, kdybychom podporovali vojsko zloději, vyvrheli a zaprodanci.“ Odvětil nenávistně Anseth. Očima se přímo zabodával do těch Rianveleinových. Ten po jeho slovech viditelně ztuhl, přestože se zatím nenechal unést tak jak jeho protivník.
„Nikdo z mých přátel takový není. A pokud narážíš na mě, už jsme si to snad jednou dost jasně vyjasnili! Nechápu, proč se to snažíš znovu a znovu řešit. Ta dýka mi patří odjakživa, neukradl jsem ji a v životě bych nic takového neudělal. Kdy to konečně pochopíš?“ Slyšela jsem dobře, nebo mě klamou smysly?
„Nepochopím to nikdy. Pokud ji máš odjakživa, řekni mi, kdo ti ji tedy dal?“
„Jak to mám asi vědět?“ rozčiloval se Rianvelein. „To je jako bych se tě ptal, odkud máš vlasy! Co si pamatuji, vždy byla u mě. Pokud ti ani tohle nestačí, nemáme o čem mluvit.“
Rozhostilo se ticho. Ti dva na sebe zuřivě hleděli a my ostatní koukali nechápavě z jednoho na druhého s otázkami vepsanými v očích.
„Dobrá. Nech mě položit ti poslední otázku.“ Uklidnil se Anseth a zase nabyl toho rozvážného a relativně milého výrazu, jaký jsem u něj znala. „Máš ji ještě?“
Rianvelein byl tímto prostým dotazem očividně zaskočen. Mlčel. Až po drahné době z něj vypadlo skoro neslyšně: „Nemám. Ztratil jsem ji.“
Anseth přikývnul. Tato záležitost byla vyřešena.
Pro ně. Ne pro mě. Nenápadně jsem sáhla k zápěstí. Chladný kov mě ujistil o tom, že hledaný předmět je stále na svém místě. Lhal. Dýku neztratil, pokud by nabývala na takové důležitosti, nikdy by to nedovolil. On ji daroval. Mně. Stejně jako Anseth svůj prsten, který teď místo na jeho ruce spočíval pod mou rukavicí.
Zajímavé. Oba dva, svázáni se mnou různými předměty a vzpomínkami, teď stáli v jedné místnosti a neuvědomovali si, že já tu jsem s nimi.
„Skončili jste?“ zeptal se Ivan a přelétl je popuzeným pohledem. „Máme důležitější věci na práci než hádky o majetek.“
„Není to pouhý majetek, Ivane, ale rodové dědictví. Jakýkoli jiný krám by mi byl ukradený, jenomže tohle pro mě nabývá důležitějšího významu.“ Promluvil Anseth, zcela ponořený v myšlenkách.
„Dědictví? Copak vy jste nějak spřízněni?“ vložil se do hovoru Manel.
„Ne. To nejsme.“ Zavrhl okamžitě Rianvelein tu možnost, která se mu hnusila. Ani své opovržení nemusel skrývat.
„Tak jak se potom…?“
„To je právě ta věc, kterou nechápu. Na prstenu, který mi dala matka, jsem měl podobné znaky.“
„To přeci ještě nic neznamená. Nechte to být.“ Uzavřel to Ivan definitivně a pokračoval v plánování strategie. Přestože se k tomu během řeči už nikdo nevrátil, podivný rozhovor se stále vznášel ve vzduchu.
S poradou jsme skončili pozdě v noci. Hlava se zase ozývala a přímo mě vybízela, ať už si jdu lehnout. To flámování mi zrovna neprospělo. Potřebovala jsem dohnat spánek za dva dny. Velitelé pěchoty spolu s Portmonem pokračovali do hospody. Já se ještě chvíli zdržovala nad mapou rozprostřenou na stole a propojovala si informace, kterých se mi dnes dostalo. V místnosti se mnou zůstal už jen Rianvelein, který spěšně vyběhl ke dveřím za odcházejícím Ansethem.
Nemohla jsem si pomoct a nenápadně se vlekla za nimi. Stáli přede dveřmi, opřela jsem se o zeď a v tichosti poslouchala. Rianvelein zrovna pokládal otázku: „Ten prsten, o kterém jsi mluvil…kde je?“
Chvíli bylo ticho. S napětím jsem čekala, co z Ansetha vypadne. „To samé co ty. Ztratil jsem ho.“ Pak už jsem zaslechla jen vzdalující se kroky. Okamžik jsem zůstala na místě a až poté zamířila k sobě do pokoje. U prahu jsem se srazila s Rianveleinem. Strnula jsem a zvedla k němu hlavu. Myslela jsem si, že už dávno odešel. Zjevně ne.
Odstoupila jsem, něco zamumlala a ztratila se ve tmě. Dlouho s ním setrvávat o samotě není nejlepší nápad. Stáhla jsem si kápi víc do čela a zastrčila si uvolněný pramen vlasů. Stříbřitě zářil.