Zdechni [31]

[KURZÍVA]
Bosa. V cárech něčeho, co dříve mohlo být ošacením držíc se za levou paži.
Oprava. Za pahýl levé paže.
Každý krok je utrpením a přesto se nevzdává. Pravá, levá.
Hurá.
Dalších pět metrů hořících trosek je za ní. Ze všech stran se ozývají výkřiky. V mozku jí pulzuje touha zachránit oběti, avšak je jich moc. Tak strašně moc.
Prochází dál uličkou hrdinů, na jejímž konci čeká "zasloužená" smrt.
Párkrát šlápne do čehosi měkkého. S odporem opět odvrátí pohled, když zjistí, co to bylo. Kusy lidských těl.
Nevzdává se a jde dál.
Nad záplavou šedého prachu se v trčících zříceninách domů míhají ocelová těla. Záblesky výstřelů, a v dáli se line rudá zlověstná záře.
Západ slunce? Východ?
Možná ani to ne.
Jen nebe roní krvavé slzy pro ty, kteří věřili a stáli si za svým rozhodnutím – až do konce..
[KURZÍVA]

Tichý výkřik z hloubi jejího nitra a pak konečně. Realita je zpět.
Třesoucími se dlaněmi pustila ze sevření ložní prádlo a párkrát zamrkala do tmy místnosti. Následoval rychlý pohyb do sedu.
„Ach bože ..“ začala si mnout upocený obličej a neposedné prameny zrzavých vlasů zastrkovat zpět do jejich míst. Tohle bylo opravdu zákeřné. Člověk by si řekl, že když uléhá s rozbolavělým tělem do postele, vzbudí se spokojeným a odpočatým úsměvem ve tváři. Omyl. Ty sny, přijdou si, kdy se jim zachce a v žádném případě neťukají ani neprosí o svolení.
Tentokrát byla dost vyškolená na to, aby dnes už jen tak nezavřela oči.
Několik minut se ještě rozkoukávala a zpětně ujišťovala chvějící se mysl, že šlo jen o sen. Dost morbidní sen s nádechem něčeho, co ji znepokojovalo.
Procházela troskami toho, co kdysi bývalo jejich útočištěm, Mrtvou zónou.
*Je to jen sen, notak, vzchop se .. *

Opatrně odsunula přikrývku a postavila se na nohy. V pokoji byla tma, avšak zpod dveří se linuly prameny světla. Když vyšla na chodbu, první, na koho narazila, byl Thomas.
Vyměnili si pouze strohé pohledy a vzápětí už vyšel ze dveří ven.
*„Můžeš si ji klidně držet sama a popravdě nevím, z čeho mě obviňuješ, nechci být nakaženej jako ona, nechci chcípnout .. „*

Jedna bolestivá vzpomínka. Jako by byla veškerá jejich minulost vymazána právě tímto okamžikem. Nebyla si tak úplně jista, zda byl i on tím, kdo se ji po pádu z okna pokoušel zachránit, ale každopádně by to byla dost neosobní záchrana, tím si byla jista.
Takové to jednání: aby se neřeklo!
Raději v sobě zapudila všechny nostalgické vzpomínky a touhu vyběhnout do mrazu za ním. Nejspíš by ji od sebe jen štítivě odstrčil.

S vnitřnostmi pevně omotanými ostnatým drátem vstoupila do obývacího pokoje, do něhož se z kuchyně linula záplava světla. Dodávala tak naprosto obyčejnému pokoji mírně honosnější a tajemnější vzhled.
Okamžitě se svalila na gauč s dlaněmi pevně přimknutými k břichu.

„Je ti líp?“ ozval se Rodgerův hlas, ovšem z jaké části místnosti, to nebyla schopna rozeznat. Ani se o to nesnažila, oči měla stále pevně zavřené.
„Hmm …“ zabručela místo odpovědi.
„Sakra holka, kdybych ve střevech něco měl, už by to bylo dávno v kalhotách! Cos tam probůh vyváděla?“
„Rodgere, teď ne,“ zamžourala do místnosti a spatřila jeho temně modré oči, v nichž se topily odlesky světla. Vypadal tak .. tak .. sexy.
Vážně ji to slovo napadlo? Dost se zděsila vlastního úsudku a ihned to krátké ale výmluvné slovíčko vyhodila ze slovníku.
„Dost by nám to všem pomohlo,“ podstrčil na stolek vedle její hlavy čaj, který byl evidentně určen prvně jemu. „Ale jestli chceš, nemusí to vědět ..“
Otevřela oči a střetla se s jeho pohledem.
„Nancy se chovala tak divně a ta její síla, neuvěřitelná .. nemluvě o tom, jak vypadala. Nevím přesně, co se to tam odehrávalo, ale rozhodně to nebyl normální průběh nemoci ..“ uhnula pohledem, který upřela na lákavě vzhlížející kouřící hrnek plný rudé tekutiny.
*Rudé, stejně, jako to nebe ..*
Povzbudivě jí opřel dlaň o rameno.
„To nemusí znamenat, že takovou budeš i ty,“rozmluvil se, jako by vycítil důvod toho hryzání uvnitř jejího těla. Těch nesčetných pochybností. Oplatila mu úsměvem.

Každá další reakce by jen zkazila tu krásnou a vnímavou konverzaci, kterou spolu vedli v diskrétním ponurém prostředí obývacího pokoje.
Věřil ji. Doufal.
Byla tak šťastná. Když ne ona sama, tak alespoň někdo jiný ji udržuje ve víře v ten ošemetný záblesk čehosi lepšího.
Rozjímání přerušil zvonek u dveří.
Čekala, že Angela nebo Duncan otevřou, ale tak se nestalo. Namísto toho vstal Rodger a rozvážným krokem odcházel ke dveřím.

Náhle si tu připadala tak sama. To už se jí opravdu hodně dlouho nestalo.
*Kde jsou všichni?*
Kdyby jí to bývalo napadlo dřív, určitě by se zeptala, ale teď už bylo na podobné otázky trochu pozdě.
Vstala se šálkem čaje v ruce a vykoukla zpoza rohu ke dveřím.
Nigel.
Zjevně očekáván, protože na Rodgerovi nebyla ni ta nejmenší známka překvapení.
„Jdeš taky?“ otočil se k ní po krátkém rozhovoru, který si spolu s Nigelem vyměnili a který nemohla slyšet díky té vzdálenosti a jejich šepotu.
Pokývala hlavou, napila se čaje a vzápětí už si narychlo oblékala kabát a odcházela spolu s nimi do rozesněženého večera.
*Díky bohu, žádná rudá záře .. *