Zdechni [32]

Čím delší dobu šli zasněženou ulicí, tím víc se jí do každého póru kůže dostával nemilosrdný chlad – a tělo se vůbec nebránilo.
Jak typické. Je to vůbec její tělo? Mozek a ten shluk masa evidentně pracovali nezávisle na sobě.
Zachumlala se do kabátu, až jí stěží byly vidět oči. Bohužel to byl jen marný pokus. Docílila tak maximálně krátkého zabavení, díky němuž se další cesta zdála o něco kratší.
Po sto metrech dorazili na konec ulice, jejíž dvě strany lemovala obrovská skladiště. Pravé a levé, obě téměř identické s konstrukcí tak chatrnou, že leda blázen by zde hledal úkryt. Dveře do pravého byly napůl otevřené a u nich stály tři postavy.
Thomas, Angela a Duncan. Pekelně dobře oblečení.
Ach ta závist, to je hrozná věc, přemýšlela, zatímco si mnula znecitlivělé dlaně o sebe.

„Pořád tady? Heh .. dobře jsem udělal, když jsem si tehdy nevsadil. Býval bych si myslel, že tohle už za měsíc stát nebude – a vida! To je fakt neuvěřitelný ..“ kýval hlavou ze strany na stranu s podlézavým smíchem jemu vlastním. Aby ne. Člověk, který dokáže dělat práci jako on musí mít hodně silný žaludek a nepřetrhnutelné nervy.
„Není to žádné tajemství, jen mistrovská péče,“ pousmál se Rodger.
„A opět v plné sestavě, vy lidi ste .. no doslova nesmrtelní .. tak mi ukažte, co máte ..“ natěšeně se hrnul pod plachtu dodávky zaparkované metr za vraty do skladiště.

Poskakovala na místě. Opět bez efektu. Něco jako rozproudění krve v žilách u ní nejspíš nefungovalo. Bezmocně se rozhlédla kolem až spatřila Angelinu pobavenou tvář.
„Bylo by ti určitě tepleji, kdyby sis vzala normální boty, ne pantofle,“ téměř se zajíkala smíchy.
Chytré.
No, hlavně že měla ten kabát. Cítila se tak trapně, že dokonce omezila i skákání, aby poukázala na to, že je jí stejně dobře, jako těm, kteří jsou do počasí dobře oblečeni.

Elegantně vzhlížející mužík výšky ani ne 170 cm s prošedivělými vlasy odstoupil pár kroků od vozu směrem k Rodgerovi. Smích ho mírně přešel.
Vlastně úplně.

„Nechcou to kupovat,“ utrousil vážným hlasem.
„Co prosím?“ nechtěl věřit vlastním uším Rodger.
„Ty zbraně a granáty tam v dodávce .. už o ně prostě není zájem. Nemůžu si to vzít na triko. Možná bych to prodal, ale možná taky ne. Už tak si musím dávat pěknýho majzla .. no pochop mě,“ pohledem přejížděl jejich tváře.

Tak tohle se jim ještě nikdy nestalo. Jejich práce přišla poprvé oficiálně v niveč.

„A co Aq50?“ pokusil se o další nabídku. Ve tváři byl však zcela bledý, zmocnila se ho dokonalá úzkost. Co teď? Jiného překupníka neznali a vyhledávat ani nechtěli – málo možností a hodně nebezpečí. Také nechávat auto plné zbraní americké armády jen tak ve skladu, kde nejbližším obydleným bytem je ten jejich.
To by nejspíš dost těžce vysvětlovali.
V dodávce navíc mohl být šikovně zabudován lokátor, díky němuž by svůj ztracený díl bývalí vlastníci dříve či později našli. Samozřejmě, že kvůli každé podobné nehodě do zóny nevysílali jednotky, ale každý takový tip se počítá v jejich neprospěch.

U Duncana tato nabídka vyvolala ve tváři pohled podobný dítěti, kterému se někdo snaží sebrat jeho nejoblíbenější hračku.

„Což o to, dílo je to slušné, ale na skladu jich mám dost,“ začal se mírně vykrucovat. Všichni až na Rodgera ale stále tápali.
„To oni ti toho dodávají víc, co?“ zachmuřil se odevzdaně.
Oni? Kdo oni? Upřela na Angelu a Thomase tázavý pohled, avšak ani oni se nezdáli být obdařeni informacemi více, jako ona.

„Jsem obchodník,“ rozhodil mocně rukama, jako by za celou věc nenesl pražádnou odpovědnost. „ Říkaji si míň, dávaj hodně a kvalitní zboží, po kterym je zájem. Já vim, křivdil bych vám, kdybych vás nechal takhle ve štychu, byli ste tu první, ale radim dobře. Pro takhle malý pískoviště jsou dvě hravý děti až moc .. a řešení, to už není moje věc.“
Píseček, dvě děti.
Tak takhle to tedy bylo.

„No,“ promnul si kořen nosu a vyčerpaně upřel zrak na Nigela. „Už jsem bohužel měl tu čest, nějak to vyřeším .. díky, žes přišel.“
Nigel, očividně šťasten, že s ním dvakrát větší Rodger v zuřivosti neprohodil přední sklo dodávky, všechny obdařil svým podlézavým úsměvem. Byli by to brali za drzost, ale tohle považovali za jednu z jeho profesních degenerací.
Lehce pozvedl šedý klobouk a odporoučel se ze skladu ke svému BMW, které minuli cestou.

Nastala dlouhá chvíle ticha, kdy se všechny pohledy upíraly jen na Rodgera.