Melien Edhel - XXXIX. kapitola - část 2/2

Finrod tlumeně zaklel.
Jistě, měl štěstí, že se král ani nepozastavil nad jeho přítomností ve svém soukromém křídle, nicméně zcela narušil jeho původní plány. Aspoň že měl tolik duchapřítomnosti a nenechal se přistihnout přímo u Erestorových komnat. Jen nerad by totiž vysvětloval, co tam vlastně pohledává. Neměl sice v úmyslu nic špatného, ale nepochyboval o tom, že by si to někteří Eldar vyložili poněkud odlišně. A poslední, co teď chtěl, bylo přivést Erestora do ještě větších rozpaků. Přitom se chtěl pouze přesvědčit, že je jeho přítel v pořádku. To, že se neobjevil na dnešní oslavě, bylo něco nevídaného. Ne, že by tak holdoval veselí a vínu, na to byl příliš uzavřený, avšak vždy byl přítomen, aby dohlédl na hladký průběh každé akce. Dnes poprvé se nedostavil a skutečnost, že zmeškal zrovna tak důležitou událost jako byla svatební hostina, ho znepokojila.
Kupodivu se zdálo, že je jediný, kdo ho postrádá. A proto, jakmile se hosté začali rozcházet, zamířil nikým nepozorován sem. Stihl akorát zaklepat a poté, co vzal za kliku, zjistit, že se Erestor zamknul, když zaslechl něčí kroky. Přemístil se proto spěšně zpátky ke schodišti, kde se střetnul s králem. Očividně si svůj odchod sem špatně načasoval, ale jak mohl předvídat, že si jeho velitel tak pospíší od své krásné společnice? A navíc ho pošle za ní, aby ji hlídal? Pokud se tolik strachuje, aby mu ji někdo nesebral, proč se s ní nezavře k sobě do ložnice a nepostará se o ni sám?
Znovu zaklel. Nic naplat, Erestor bude muset ještě chvíli počkat. Naposledy se lítostivě zadíval na jeho dveře a pak se tiše vydal zpátky do síně, aby vyplnil králův příkaz.

Nimloth váhavě přistoupila ke svému bratrovi. Stále ještě byl zabrán do rozhovoru s Gildorem, ona už ale nedokázala déle čekat. Čím dříve si spolu promluví, tím lépe pro všechny. Nejspíš ho její rozhodnutí nepotěší, avšak je to její život a má přece právo si vybrat, s kým ho chce strávit! Navíc se s tím mohl vyrovnat už během hostiny, její šaty a čelenka vyjadřovaly její názor více než výmluvně. Tak proč za ní již dříve nezašel? Když ji Thranduil dovedl do síně takto ustrojenou a usadil ji vedle sebe, trnula, že se k nim Glorfindel co nevidět přiřítí a snese na jejich hlavy hromy blesky a možná Thranduila i napadne. Nic z toho se však nepřihodilo. Glorfindel si ji pouze krátce prohlédl, než obrátil svou pozornost zpátky k poháru vína a Elrondovi. Rozhodl se ji snad vědomě ignorovat? Dotklo se ho její jednání natolik, že ji už odmítá uznat jako svoji sestru? Jeho naprostý klid ji znejistěl mnohem víc, než jeho nevyzpytatelné chování v Imladris. Co od něho může očekávat tentokrát?
Gildor k ní zvedl hlavu ještě předtím, než vůbec stačila promluvit.
„Ano, lady Nimloth? Mohu Vám některak nápomocen býti?“
Zato Glorfindel si jí nevšímal. Jen si dolil vína a vypadal, že se nemůže dočkat, až opět odejde, a on bude moct pokračovat ve své rozmluvě s Gildorem. To posílilo její odhodlání.
„Já se za vyrušení toto omlouvám, však s bratrem svým záležitosti neodkladné vyříditi potřebuji...“ spustila srdnatě směrem ke Gildorovi.
Ten se přívětivě pousmál. „Omluv netřeba, lady Nimloth. Vpravdě jste nás nyní zachránila, neb my o zážitcích z bojů hovořili a téma takovéto chmur často přináší... Však příchod Váš je ihned rozehnal, tak jako slunce tmu ráno zahání. Ar´ vanimlle sila tiri a´du (A krása Vaše dnes v noci jasně září).“
Nimloth jeho nečekaný kompliment vehnal červeň do tváří. Potěšil ji a za to by ho ráda nenáviděla, ale jak, když k ní byl zatím většinou pozorný a milý? Než se zmohla na nějakou reakci, on už vstal a s mírnou úklonou jí nabídl své místo.
„Já vás tedy nyní o samotě zanechám. Lorde Glorfindele, věřím, že my dva ještě příležitosti míti budeme, bychom si spolu pohovořili.“ Pak svůj neproniknutelný pohled přesunul opět na ni. „Arwen Nimloth (Lady Nimloth)... Tenna´ ento lye omenta (Na brzkou shledanou).“ Přátelsky jim oběma pokynul a beze spěchu opustil hodovní síň.
Nimloth s těžkým srdcem usedla vedle Glorfindela. „Toror´amin (Bratře můj)...“ zašeptala ve snaze upoutat jeho pozornost.
A on k ní vzhlédl a trochu posmutněle se pousmál. „Gildor pravdy měl... Tys vskutku dnes výjimečně krásná... A zřejmě již volby své jsi učinila, či snad mýlím se?“
Potřásla hlavou. „Hluboce mi líto jest, pokud jsem tebe zklamala, však jinak se rozhodnouti nemohu. Já jeho miluji, toror´amin.“
Přikývl. „Já toho vím, ai´seler´amin (sestřičko má). A jindy bych potěšen byl, žes ellona takého nalezla... Však o štěstí tvé se strachuji. A bezpečnost tvou...“
Zamračila se. „O čem to hovoříš, Glorfindele? Ty již dosti o něm sdělil jsi mi, však nic z toho proti němu nesvědčilo. Tak proč tedy slov těchto planých?“
Měla neodolatelnou chuť se zvednout a prostě odejít, jako kdyby tušila, že se brzy dozví něco, co se jí nebude líbit. Přesto tam dál seděla jakoby paralyzovaná Glorfindelovým hlasem. Co by tak mohl vědět, že by ji to mělo šokovat a přimět změnit názor? Nic takového přece neexistovalo! Thranduil byl mužem cti a i když jistě v minulosti párkrát pochybil, nic hrozného neučinil. Nebo ano? Téměř bez dechu se dívala na Glorfindela, jako odsouzený pozorujícího svého kata. Chtěla se mu vysmát do obličeje, přesvědčit ho, že Thranduil je její lásky hoden, ale něco ji drželo zpátky. Snad ta sebejistota, se kterou hovořil... ta lítost v jeho očích... to váhání, než znovu promluvil...
„Ano, již mnohého jsem tobě vyjevil, však mnohého ještě před tebou tajil jsem. Thranduil přítelem mým byl a já jeho zraditi nechtěl. Stále doufal jsem, že ty sama prohlédneš... Však nyní nucen jsem i toho zbytku tobě odhaliti, bych tebe před ním uchránil...“
Nimloth doslova visela očima na jeho ústech.
„Vzpomínáš, kterak o Roweně jsem hovořil? O tom, kterak z domova jejího ji unesl?“
Přisvědčila. „Ano, však on toho se souhlasem jejím činil!“ obhajovala ho hned vášnivě.
„Jistě. Však krom pronásledovatelů jejich v den ten ještě kdos jiný zahynul... A to přímo rukou Thranduilovou...“ Glorfindel se na okamžik odmlčel, aby se napil vína. Pak pokračoval. „Sestra Rowenina... Ona do komnat jejích přišla, právě když ti dva se k útěku chystali... A na ostří meče jeho konec svůj nečekaný nalezla... Jí sedm let bylo pouze!“
Nimloth si rukou zakryla ústa. Hlava se jí zatočila, v uších jako kdyby znovu slyšela to smrtící švihnutí meče... A to děsivé ticho potom... Ztěžka polkla.
„On toho jistě úmyslně neučinil! Tys řekl, že noci si k činu svému zoufalému vybrali... a tma mnohé zkresluje... On by nikdy vědomě komus bezbrannému neublížil!“ vypravila ze sebe s námahou. Ústa měla zcela vyprahlá, zlatá čelenka na hlavě ji náhle ukrutně tížila.
„Dobrá, možná se jen pomýlil... Však později se čehos jiného událo... A příliš dávno tomu není... Nepochybně si dne toho pamatuješ... Legolas veřejně zbičován byl...“
„Ano.“ Nimloth mu skočila do řeči. „Však Thranduil tehdy na vybranou neměl! Zákony hovořily příliš jasně, než by syna svého před trestem uchrániti mohl!“
„O tomto já hovořiti nemínil, Nimloth. Ačkoliv otázky vyvstává, proč Lidiannu nutil, by trest tento na něm sama vykonala...“
Nimloth se zamračila. „Možná proto, že ona též se proti zákonům provinila. A toto trestem jejím býti mělo. Nedokáži si představit, čeho horšího bylo... Zda toho, koho miluješ, zraniti, a nebo zraněn býti tím, koho miluješ?“ V myšlenkách se přitom vrátila do úplně jiného dne... do dne, kdy seděla v temnotě a bezmocně křičela bratrovo jméno...
„Možná Thranduila by ses optati měla! Tajemstvím není, že otec jeho ho nejedenkráte takto trestal!“ vyjel na ni Glorfindel popuzeně. Nimlothina slova mu nechtěně připomněla to, jak jí v Imladris ublížil.
„Důvodu nevidím, proč ran starých otvírati,“ odvětila tiše. „Navíc kdo posouditi může, jakých citů k sobě ti dva skutečně chovali? Podle toho, co slyšela jsem, pak Oropher chováním diplomatickým právě nevynikal...“
Glorfindel pokrčil rameny. Oropher sice nejspíš nebyl pro Thranduila tím nejlepším otcem, avšak dovedl si ve své říši sjednat pořádek a v čele své velké armády mnohokrát prokázal i své válečnické a taktické schopnosti. V těch těžkých dobách, kdy se každý den bojovalo o holý život, kdo měl čas, aby se řádně věnoval výchově svých dětí? Každý otec se snažil naučit své syny bojovat v co nejnižším věku, aby tak zvýšil jejich šance na přežití, ten zbytek nechával na ostatních. Oropher nebyl výjimkou. Bohužel přespříliš povinností a starostí ho zatěžoval více, než by si byl ochoten přiznat. Ovšem co ho v bitvě u Dagorladu přimělo, aby se se svou armádou vrhl do boje dříve, než spojenecká vojska dorazila na smluvená místa, to tušil leda on sám. Faktem zůstávalo, že po konečném vítězství nad Sauronem se od bran Mordoru vracel Thranduil sám v čele sotva třetinové armády. Usedl na opuštěný trůn v říši svého otce, aniž by pořádně věděl, jak vládnout, jediné, co dokázal mistrně, bylo vládnout svým mečem. A jen ti, co stanuli Sauronovi tváří v tvář jako on, a přežili, mohli rozumět jeho obavě ze tmy a nočním můrám, které ho po mnoho yénů pronásledovaly. Ostatně co se týče démonů, i on sám jich pár měl... A každá noc, kdy ho nechali na pokoji, byla pro něho malým vítězstvím....
„Nikoliv, o události této jsem vskutku hovořiti nechtěl,“ probral se Glorfindel rychle ze vzpomínek. „Však možná mi stejně dovedně vysvětliti dokážeš, proč když Legolas zraněn v Imladris ležel, Thranduil s Lidiannou v komnatách svých povečeřel a pak ji pod pohrůžkami přinutil, by lože s ním sdílela. A když ona se bránila, on neváhal síly své proti ní užíti. A komus takému bych věřiti měl, že tobě neublíží?!“
Nimloth se rázně zvedla ze židle a potřásla hlavou. „Kterak si cos takého vymýšleti můžeš?! Cožpak ničeho jiného nedovedeš, než neustále špíny na jméno jeho házeti?!“ Jen s námahou krotila své rozhořčení. Nechtěla ale, aby tuhle jejich rozmluvu zaslechl i někdo jiný. Lidianna s Legolasem sice naštěstí před chvílí odešli, nicméně stále tu bylo dost dalších svědků, než aby nechala naplno promluvit svůj temperament.
„Vymýšleti? Ty si tedy myslíš, že tobě lžu?“ Glorfindel se nenechal nijak vyvést z míry. Podobnou reakci ostatně předvídal. „Lituji, však vše, čeho řekl jsem, pravdou jest. Lidianna sama mi toho v Imladris vyjevila... Však prosím neprozraď jí, že toho víš, neb já slíbil jsem jí, že toho pouze mezi námi zůstane...“
Nimlothina obvykle bledá tvář nabrala lehce popelavý nádech. Připadalo jí, jako kdyby její šaty byly ušité snad z kopřiv a její čelenka spletená z trní, tolik ji teď pálily a bodaly. Tohle přece nemůže být pravda! Thranduil určitě nic takového neudělal! Ostatně se nikdy netajil tím, že Lidiannu nemůže ani vystát...
„Glorfindele... obvinění toto velmi závažné jest! A přec pro ně důkazů žádných nemáš! Či snad ano? Kdo krom Lidianny by slov tvých potvrditi mohl?“ dotazovala se naléhavě. Musela se opřít rukama o stůl, aby neupadla. Nohy se jí podlamovaly, hlava se jí motala. Připadalo jí, že tohle je jen nějaký zlý sen... sen, ze kterého se přece musí co nevidět probudit! Thranduil přece neměl jediný důvod, aby se Lidianny zmocnil proti její vůli! I kdyby nic víc, měl kolem sebe dosti ellith, které by mu ochotně vyplnily veškerá jeho přání.
Glorfindel konejšivě položil svou ruku na Nimlothinu. „Já nehovořil bych o tom, kdybych toho dokázati nemohl, ai´seler´amin. Ač mi toho nyní nejspíše věřiti nebudeš, já tebe nikdy zraniti v úmyslu neměl... Pokud odvahy pravdě čeliti máš, proč za Thranduilem nezajdeš a neotážeš se ho, kterak k šrámům, jež tvář jeho ještě donedávna zdobily, přišel?“
Nimloth se kousla do rtu, aby ztlumila vzlyk, který se jí dral ven. Dobře si pamatovala na ty jizvy, i na to, jak podrážděně tehdy Thranduil reagoval, když se ho zeptala na jejich původ. Je možné, aby... Její srdce stále odmítalo uvěřit tomu, co její mysl zvolna pod tíhou argumentů připouštěla. Že Thranduil není takový, jak se naivně domnívala. A možná ani nikdy nebyl. Ale třeba existuje ještě jiné reálné vysvětlení, než to, které jí předložil Glorfindel... Jak by mohl Thranduil předstírat tu něhu a starost k ní, kdyby je skutečně necítil? Proč by se vůbec namáhal, aby ji získal, když by se mohl do její postele dostat mnohem jednodušším způsobem a bez konfliktu s Glorfindelem? A nebo je to pro něho všechno jenom nějaká zvrácená hra? Ale i kdyby nebral ohledy na ni a Lidiannu, přece by nikdy neudělal nic, co by ublížilo jeho synovi! A nebo přece? To bičování...
Nimloth se znovu kousla a tentokrát v ústech pocítila kovovou příchuť krve. Bez jediného slova vyrazila ze síně, jako kdyby měla v patách samotného Saurona. Finrod, jenž otálel poblíž východu, odkud měl dobrý výhled do síně, jen taktak stihl uhnout jí z cesty. Překvapeně ji sledoval, jak vybíhá po schodech a míří k Thranduilovým komnatám, a na okamžik zvažoval, jestli by ji neměl zastavit. Pak to však zavrhl. Thranduilovo nařízení se týkalo pouze jejího odchodu z paláce, o ničem dalším řeč nebyla. Stáhnul se tedy do ústraní, aby vyčkal, jak se věci vyvinou.
Nimloth se udýchaně zastavila před Thranduilovými dveřmi a bez otálení na ně zabušila. A znovu... A znovu...

Thranduil se probral z reverie a zmateně se rozhlédl po ztemnělé místnosti. Nejdřív přemýšlel, co ho to vlastně vzbudilo, když ten zvuk uslyšel znovu... Ano... Někdo neodbytně bušil na dveře!
Neochotně si natáhl lehké nohavice, i když na okamžik vážně zvažoval, že by se tím neobtěžoval a otevřel tomu vetřelci jen tak. Aspoň by si pro příště zapamatoval, že nemá krále v noci rušit! Ale co kdyby to byl Finrod... Třeba se něco přihodilo Nimloth!
Ta myšlenka ho popohnala ke dveřím a o chvilku později už hleděl do Nimlothiny zsinalé tváře.
„Mani marte, Nimloth (Čehož se přihodilo, Nimloth)?“ zeptal se znepokojeně. Chtěl ji obejmout, aby ji uklidnil, ale ustoupila z dosahu. Její fialkové oči, o kterých před spaním snil, se na něho upíraly plné zmatku a obvinění. Ani se nezdržovala nějakým úvodem a hned spustila.
„Thranduile, již dříve jsem se tebe na to optala, však tys mi odpovědi nedal. Tentokráte tebe prosím, bys toho učinil....“
Zhluboka se nadechla. I přes její úsilí se jí nepatrně chvěl hlas a pohled na polonahého Thranduila jí též na klidu nepřidával. Tolik toužila po tom, aby vše popřel a podal jí rozumné a jediné možné vysvětlení... A potom ji objal...
„Čehož zvěděti bys chtěla?“
Thranduil si založil ruce na prsou a trpělivě čekal na její otázku. Navenek působil vyrovnaně, vnitřně ho však sužovaly obavy. Nebyl si jistý, jestli dokáže někomu vyprávět o Roweně... Její další slova ho proto zaskočila.
„Jizvy tvé... Kterak jsi k nim přišel?“
Thranduil se nadechl, aby odpověděl, ale ihned zase ústa zavřel. Co jí na to měl říct? Že si v krátkém pomatení smyslů spletl Lidiannu s Rowenou? Že ho tolik vyvedlo z míry její odmítnutí, že se nechal vyprovokovat? Že ačkoliv se snažil, stále ještě nedokázal na Rowenu zcela zapomenout? Mlčel.
„Thranduile... Řekni přec něčeho... Čehokoliv...“ Téměř ho prosila Nimloth, její tvář odrážela její vnitřní bolest.
„Já nemohu,“ hlesl odevzdaně. Glorfindelovi se očividně podařilo najít jeho jedinou slabinu, nebylo zhola nic, co mohl říct na svou obhajobu.
„Skutečně?“ Nimloth krátce zavřela oči, snad aby neviděla, jak se její sny mění v hromádku střepů. „Pak já toho tobě ulehčím... Způsobila je tobě Lidianna, když se v komnatách tvých tobě brániti nucena byla?“
Thranduil pevně stiskl zuby a šlehl ledovým pohledem po Glorfindelovi, který se k nim právě blížil a ani se nenamáhal skrývat svůj samolibý výraz.
„Nimloth...“ Thranduilův tón nic nepopíral, jen ji žádal o... O co vlastně? O pochopení? Odpuštění? Copak neměl vůbec nic, co by jí k tomu řekl?
„N´uma, Thranduil (Ne, Thranduile). Ta naa saitelwa (Již příliš pozdě jest)...“ hlesla zdrceně. Sáhla si do vlasů a nepříliš jemně z nich vymotala zlatou čelenku a podávala mu ji. „Amin uuma merna ta (Já toho nechci)... Amin uuma merna lle (Já tebe nechci)...“
Thranduil neučinil žádný pokus, aby ji přijal, jen se na ni tiše díval, a tak ji prostě upustila na zem.
„Namaarie (Buď sbohem)...“ zašeptala a spěšně se vydala pryč. Nedokázala Thranduilovi už déle čelit, měla pocit, že jí při tom pohledu pukne srdce. Jakmile se k němu otočila zády, přestala zadržovat slzy, ani vlastně netušila, jak se odtamtud dostala. Zastavila se až teprve v zahradách. S tlumených vzlyknutím se sesula na kolena a zabořila tvář do dlaní.
Co si teď počne? Co jen si teď sama počne?

Thranduil nerozhodně hleděl za odcházející Nimloth, váhal. Jedna jeho část toužila se za ní rozběhnout, ta druhá chtěla nejdřív pořádně praštit Glorfindela a pak se za ní hned rozběhnout. Stáli tam proti sobě, pohledy zaklesnuté do sebe jako ostří mečů, dříve nejlepší přátelé, nyní možná nepřátelé na život a na smrt. Kdy se to vlastně změnilo?
Thranduil promluvil jako první. „Proč Nimloth úskoky ode mne odloučiti se pokoušíš?“ obořil se na něho.
„Ty víš přec proč.“ Na Glorfindelových rtech pohrával vítězoslavný úsměv. Všechno vycházelo přesně podle jeho plánu...
„Možná. Však já bych toho přec rád o tebe slyšel!“ nenechal se Thranduil odbýt.
Glorfindelův úsměv zmizel, jeho oči ztvrdly. „Neb já nevěřím, že by ona s tebou šťastna byla! Neb nepřipustím, by ona jako Rowena skončila!“ pronesl téměř nenávistně.
„Myslíš si, že bych ji ochrániti nedokázal?!“ Thranduil si Glorfindela přeměřoval, jako kdyby se na něho chystal v následující chvíli vrhnout. „A podle čeho soudíš, že ty toho schopen jsi, Glorfindele od Zlatého Květu?! Pověz mi... čehož jsi jí v Imladris učinil?“
„Toť záležitostí tvou není, Thranduile Oropherione!“ I Glorfindel vypadal, že na něho co nevidět zaútočí, ale opanoval se. Nehodlal kvůli svému osobnímu potěšení ohrozit všechno, co se mu do této doby podařilo. Pokud vše půjde i nadále tak hladce, pak se mu dostane víc než uspokojivého zadostiučinění.
„Quel kaima (Spi dobře),“ utrousil posměšně a zanechal Thranduila stát strnule na prahu.
Podle všeho i tahle partie náležela nade vší pochybnosti jemu. A figurky pro poslední kolo byly již rozestavěny...

Nimloth si neuvědomovala, že k ní někdo přistoupil, dokud ji opatrně nevzal do náruče. Nejprve se pokoušela vymanit, ale nějak k tomu neměla dost sil. A tak se prostě nechala odnášet neznámo kam. Vlastně jí to bylo úplně jedno. Na ničem už přece nezáleželo. Na ničem...