Příběh jedné guildy : první zkouška

Kde bych ten příběh začal? První ti povyprávím začátek mé cesty coby nezkušeného Druida z Teldrasilu do města Darnassusu. Už jako mladý jsem slýchal vyprávění o hlavním městě, ve kterém se soustřeďuje většina hrdinů i vážených představitelů elfí společnosti a tak bylo mým snem se tam vždy vydat. Byl jsem do té doby pouhým stahovačem kůže, který si sem tam vyhlédl králíka či srnu, aby jej skolil a srst použil na různé druhy oblečení, ze kterých se akorát tak uživil. Byl to světem zapomenutý kraj, kde jsem se vyvíjel já a další z mého druhu. Ano, dalo by se říct že jsem přežíval. Avšak jednou…

Bylo mi tehdy čerstvých 40 let, když jsem opět jako vždy tiše vyhlížel svůj úlovek. Čerství vánek mě hladil po tvářích a rozevlával vlasy, já pevně svíral v rukou svůj první zakoupený dřevěný luk. Nebyl sice nic moc, ale já byl šťasten že jej mám. Ve křoví jenž bylo v mém zorném úhlu se začalo něco pomalu pohybovat. Větve se lehce ohýbaly při tom, jak se jich dotýkalo neznámé zvíře. V tom sem zbystřil, malá, přesto však viditelná hlava vykoukla z onoho křoviska. Byl to srnec, tak sem neváhal, pomalu i potichu napjal tětivu a zamířil na svůj cíl.

Ozval se neznámý, táhlý řev a srnec se z ničeho nic svalil s bolestivým hrdelním kvílením k zemi. To co se mi náhle vyjevilo, mě doslova uhranulo. Šelma hnědé barvy s tesáky ještě od krve srnce jenž připomínala dávnou šavlozubou kočku, upustila svou nehybnou umírající obět a nelítostně si mě prohlédla. Strachy z neznámého sem upustil luk, než sem však mohl svou hloupou chybu napravit, běžela už nestvůra směrem ke mě. Jistě by bylo po mě, kdyby se tu náhle něco nestalo… Ucítil sem nával energie, který nemohu popsat. Jediné co mohu říci je jen, že mě ovládl a já v tom okamžiku věděl co musím udělat. Přiložil sem prsty ke spánkům a soustředil se na onu energii a strach z blížící se smrti. Okolo mých rukou se vytvořila nazelenalá záře, která se během několika chvil zhmotnila do jakéhosi útvaru podobnému kouli a ten sem vyslal na přibližující se bestii. Ozvalo se strašlivé zavytí, šelma padla mrtva k zemi pod úderem mé energie a já zalapal po dechu. Nevěřícně jsem koukl na své ruce, ještě se třásli. Od té doby mě tato síla provází celým mým životem, ale nebudu předbíhat a povím ti jak to pokračovalo…

Nevěděl jsem odkaď se ve mně ta síla vzala a tak jsem požádal ostatní elfy o radu. Ti mě odkázali na místního moudrého starce, který rozuměl zákonům přírody. Ten mi osvětlil, že jsem Druidem. Navrhl mi, že by mě za menší poplatek začal cvičit a já neodolal. Během následujících let jsem se cvičil v používání přírodní magie jak to můj mistr nazýval. Skolil jsem nespočet dalších podobných bestií a stále objevoval nové. Také mě mistr odkázal na několik dalších elfů, kteří potřebovali některé věci, jenž jsem v mrtvolách nalézal. Zabíjel jsem nejdříve několik a později desítky šelem, abych nabral potřebné zkušenosti v boji a věci na prodej. Můj strach z neznámého s mou rostoucí magickou silou opadával a já se stával stále silnějším. Přibližně po šesti měsících mé výuky mi učitel řekl, že mě již nemůže naučit nic nového a odkázal mě na Velmistra našeho řádu, který sídlil v hlavním městě Darnassusu. Můj dávný sen znovu ožil a já se rozhodl ho s radostí a mrazením v zádech uskutečnit. Sbalil jsem si nejpotřebnější věci a vydal se na cestu.

Cestou jsem potkával další elfy, kteří zabíjeli šelmy způsobem, jenž jsem neznal i Druidy, kteří soustředili svou přírodní sílu na ulovení kořisti stejně jako já, nebylo jich však mnoho. Za pár dní jsem byl už na dosah od prvního opěrného bodu mé dlouhé cesty, jenž mám ještě před sebou. Procházel jsem zrovna zatáčkou, míjejíc jakési mírumilovné gryfiny, kteří jak jsem zjistil, útočí jen z pokud jsou sami napadeni.
S úžasem ve tváři sem zmírnil tempo své cesty, až jsem úplně zastavil. To co jsem spatřil mi vzalo dech, zůstal jsem stát jako zkoprnělý a chvíli pozoroval tu neskutečnou krásu okolo sebe. Obrovská kamenná brána byla otevřena uprostřed mohutných vrcholků, částečně byla prorostlá různými popínavými rostlinami a květenou. Se smíšenými pocity jsem vešel dovnitř.
Vchod do Darnassusu střežilo pár živých mohutných stromů, o kterých sem do té doby slyšel jen z vyprávění. Už z dáli odkud jsem tento výjev pozoroval bylo vidět velké budovy v pestrých barvách. Uchvácen tímto pohledem jsem se opět vydal pomalu vpřed. Dunivé kroky strážných stromů po obou stranách cesty budily můj respekt. Konečně jsem vešel do Darnassusu a mohl se kochat plným pohledem na naše hlavní město. Doposud jsem ve svém životě neviděl tolik elfských budov.
Vládla zde příroda, její mystérium života a elfská zručnost, jenž přidala na velikosti ještě o kapku více. Procházel jsem městem a neustále se kochal jeho precizností. Viděl jsem jiné elfy, ať už nakupující, či jen projíždějící na obrovských šavlozubých kočkách okolo mne až jsem došel k jakési růžovofialové bariéře u níž stála elfská stráž. Teprve teď jsem si uvědomil, že toto město hlídají pouze ženy oděné v lesklé zbroji a s jakousi zbraní podobné hvězdici se třemi čepelemi, ale mnohonásobně větší velikosti, jenž svírali ve svých rukou podél těl. Přistoupil sem k bariéře a instinktivně do ní vnořil ruku, pak i celé tělo. Náhle město zmizelo a přede mnou se objevil pohled na dřevěné molo a právě odjíždějící loď. Když jsem se otočil zahlédl sem opět onu bariéru a Darnassus zrcadlově zamlžený v dáli před sebou.

Za okamžik sem mi výjev ztratil z očí a zbyla jen růžovofialová mlha. Nejistým krokem jsem zamířil k molu. Když jsem byl v půli cesty uviděl jsem po levé straně další dřevěný můstek, který však nekončil ve vodě, ale ve vzduchu. Na něm sem spatřil opeřené zelenomodré ptáky jenž upoutali mou pozornost a tak jsem se vydal k nim. U ptáků mé oči padli na elfa jenž se o ptáky pravděpodobně staral. Zrovna čistil jednomu z nich peří na křídle a když mě spatřil zeptal se mě „kam pak to bude mladý elfe?“ Odpověď na jeho otázku jsem samozřejmě neznal a tak jsem odvětil že nevím. „Letěl jste již někdy na grifynovi mladý pane?“ zeptal se s úsměvem na tváři. „ Ne, ne neletěl, ještě nikdy“ odpověděl jsem stydlivě a zadíval jsem se na můstek a zkoumal jeho propracovanost. „Abyste mohl letěl musíte vědět směr své cesty. No nevadí tak si zapamatujte toto místo a zatím se vydejte po moři do našeho nedalekého města Auberdine. S díky jsem ho tedy opustil a vydal se na molo, ze kterého pravděpodobně musím vyplout. Čekal jsem tedy, kdy loď znovu připluje. Hodnou chvíli sem si prohlížel moře, jeho krásnou modrozelenou barvu, až sem v dáli zahlédl ve větru kolébající se stožáry. Rozradostněn jsem tedy ještě chvíli počkal a za okamžik jsem se nalodil. Pluli sme sice krátce, ale i přesto mě během cesty přepadla mírná závrať jelikož toto byla má první plavba. Byl jsem tedy rád když jsem se opět ocitl na pevné zemi. Auberdine mě uvítalo v poklidném tichu odpolední siesty.
Okamžitě jsem si všiml již známých létajících tvorů a tak mé první kroky na této půdě vedly k jejich pečovateli. „Prosím vás, jak se jmenuje toto stanoviště?“ oslovil jsem ho. „Auberdine, stejně jako vesnice“ odpověděl mi příjemným klidným tónem. Vryl sem si do své mysli další místo, odkud gryfinové létají, poděkoval jsem mu za jeho ochotu a vydal jsem se hledat nějakou krčmu, kde bych se najedl. Zanedlouho byl můj hlad ukojen a tak jsem vyrazil zpět do Darnassusu s úmyslem vyhledat onoho velmistra a přiučit se novým věcem, které mě snad bude moci naučit. Poprvé jsem letěl na těch „Ptácích“ a musím říct že to byl nádherný pocit.

Moře plynulo pod silnými křídly, které vířily vzduch a já letěl jako šíp vstříc svému osudu. Byl sem opravdu šťasten a zvědav na nové věci i zážitky, které mě čekají. Můj život se od základu změnil a já musel podotknout, že k lepšímu. Konečně dostal nějaký smysl. Cítil jsem se jako onen „pták“ na jehož hřbetě jsem seděl. V okamžiku, kdy sme dosedly na můstek u mola, začal sem opět vnímat realitu. Uzřel jsem onen známý můstek, kde jsem poprvé spatřil grify a vydal jsem se směrem k bariéře…

Hospoda byla narvána k prasknutí, většina místních farmářů zde probíralo náhlá úmrtí krav na pastvinách. Mezitím Čaroděj se zájmem poslouchal Jagangův příběh a dopíjel další z bezpočtu piv které mu Druid objednal. „Po mém příletu do Darnassusu jsem se naučil jedno z nejužitečnějších druidských kouzel, které používám na svou obranu doposud. Říkám mu kořeny.“ řekl Jagang, říhl si a pokračoval ve vyprávění. Dále popisoval použití prvního teleportačního kouzla do odlehlé oblasti Moonglade, kde potkal Cenarionovy služebníky a naučil se první druidské proměně v Medvěda. „Za svoji mladou kariéru Druida jsem se naučil pár kouzel, které jsem nadále zlepšoval spolu s vedlejšími profesemi jako první pomoc, rybaření a vaření.“ „Musím přiznat, že jsem je dlouho dobu zanedbával a nevěnoval jim moc ze svého času, ale později jsem zjistil že mi můžou velice pomoci a přestal jsem je zanedbávat“ dopověděl starý Elf a objednal další pivo a víno, jelikož věděl, že nebude mít chuť přerušovat nit během dalšího vyprávění. A tak upil z čerstvě přineseného vína, z úst si setřel červenou slzu, nadechl se a pokračoval dál v příběhu…
Jak to vlastně bylo dále? Hmm, ano už si vzpomínám. Nějaký čas jsem dělal úkoly, které mi zadal Velmistr. Lovil jsem příšery okolo Auberdine, až jednou se cosi změnilo a můj Velmistr mě poslal s nějakým dopisem, který jsem měl doručit jistému kováři v pobřežním městě Menethil Harbor. Nejdřív jsem se, ale ohradil „Pane já žádné takové město neznám !“ „Ale v pořádku, chápu, ještě si se neplavil na druhý kontinent viď?“ Dodal s úsměvem na tváři. „ Ne, pane „ odpověděl sem popravdě.

Opětovně jsem byl sklíčený, jak málo toho o tomto světě vím. „ Ještě poslední věc, potkáš se tam s lidmi, kteří jsou s spolu s dalšími rasami a elfy v Allianci, tak se jich nelekej. Jsou sice občas domýšlivý, ale v celku jsou stejní jako mi “ dopověděl již s vážným výrazem. „ Tak plav nováčku a hodně štěstí na tvé cestě„ dodal a vysvětlil mi jak se tam dostanu. Podle jeho návodu jsem nasedl v Auberdine na loď, jež se plaví přes oceán a po hrůzně dlouhé plavbě jsem se dostal do bažinaté oblasti známé jako Wetlands.

V Menethil Harbor jsem vysedl z lodě, chvíli se potácel po molu a poté se vyzvracel do moře. Po dlouhé době, kdy jsem se plavil jsem sice byl už zvyklý na hýbající palubu, ale opětovný šok z pevné půdy pod nohama udělal z mým tělem velký humbuk. Došel jsem do první hospody, která byla naštěstí blízko mola. Objednal jsem si velkou porci něčeho k snědku, protože po zvracení jsem dostal ukrutný hlad. V hospodě bylo docela rušno. Místní kráska roznášela přeplněné korbely s pivem a mě přinesla na posilněnou doušek vína s jiskrou v oku. Ale abych přešel k tomu hlavnímu co mě v Menethilu potkalo… Doručil jsem dopis kováři, který vzápětí napsal odpověď a předal mi ji. Vracel jsem se cestou zpět k hospodě, když v tom mě upoutal křik jednoho vyvolávače, který před davem přihlížejících něco vyřvával z plných plic. „ Pojďte se přidat ke slavné Guildě, získáte mnoho peněz, spousto obdivovatelů nebo obdivovatelek, každému podle jeho gusta, prostě vše po čem toužíte. Nebojte se, pojďte blíž a podepište přijímací papyrus. Uvidíte spoustu krás světa, zažijete nevídané, ale především budete bojovat po boku největších hrdinů všech kontinentů…
Notnou chvíli jsem takto poslouchal a docela mě to zaujalo, tak jsem se prodral davem a poté co přestal hlásat jsem se zeptal jak se ona Guilda jmenuje…

„ Jmenuje se Frost Lords „

odpověděl s úsměvem. „ A v čem jste vyučen mladý pane?“ zeptal se mě. „ Jsem Druid „ odpověděl jsem vzápětí. „ Ááá tak to byste se nám zrovínka hodil, nechcete podepsat ? “ Nejdřív jsem nevěděl, jestli stvrdit papyrus, přece jenom účast v Guildě potažmo mezi mnoha zkušenými lidmi a Elfy by mi pomohla. To jistě, ale zase je to závazek… Řekl jsem mu, že si to rozmyslím a odešel jsem do hospody, kde jsem se chtěl rozhodnout nad číší vína. Krásná dcera hospodského, jak jsem se později dověděl, mi přinesla číši během chvilky. Jak jsem tak dumal nad svým rozhodnutím vstoupit či nevstoupit přišel ke mě jakýsi malý a strašně vousatý člověk, zeptal se mě jestli si může přisednout, že nikde jinde není místo. Odpověděl jsem „ beze všeho, klidně se posaďte.“ A on na to „tož ábych se přestavíl. Já sem nějaký ten cajzl támhle od města Dun Morogh, jestli víš kde to Elfíku je.“ Zase jsem byl jak, kdyby mě opařily. Samozřejmě jsem nevěděl, taky jsem mu to hned řekl. On se jen pousmál pod svými dlouhými fousy a začal mi vyprávět o místní krajině a lidech či trpaslících v ní žijících. Během vyprávění se mi osvětlila další věc, která mi byla trochu divná. Už na začátku mi připadal tenhle lidský tvor nějak moc zarostlý a podivuhodně malý, tak jsem se ho zeptal čím to a on mi slušně odpověděl, že není člověk, ale trpaslík. Notnou chvíli jsme jen tak nezávazně klábosily a pak se mě zeptal co tu v Menethilu pohledávám. Sdělil jsem mu účel mé cesty na druhý kontinent a i problém, který teďka řeším, poněvadž jsem za tu dobu co jsme spolu mluvili usoudil, že se mu dá věřit a nevysměje se mi. Začal se řehtat na celou hospodu. Každou chvíli když už se skoro přestal smát, tak se znovu koukl na mě a spustila se další lavina smíchu a popadaní se za břicho. Nějaký čas se tak řehtal a pak pronesl. „No Elfíku, tož budem asi hodně času tráviti spolu.“ „ Jak to ?“ Zeptal jsem se a přemýšlel co tím myslí… Vysvětlil mi, že pokud se přidám k guildě Frost Lords nebude to žádný med, jak si představuji, ale zase na druhou stranu to má své výhody.

Jedna z nich je jeho osoba coby přítele. Dále mi osvětlil, že budu muset hodně zabíjet a to nejenom hrozivé příšery, ale i úhlavní nepřátele Alliance. Strašlivou Hordu. Chvíli jsem nad tím dumal a poté se rozhodl, že zajdu za hlasatelem a přihlásím se k oné Guildě. Hned jak jsem vstal, tak mě zarazil „ Ááá tož kam pak bys chodil Elfíku, já už jsem nějaký ten pátek v Guildě a tož mám tam vysokú hodnosť tak tě tam snad protlačím pokud máš vážně zájem.“ Mno nemusel mě dlouho pobízet a já souhlasil. Ještě několik přesýpání hodin se mnou klábosil a já musel uznat, že to je skvělý trpaslík a snad i přítel. Přemýšlel jsem jestli všichni elfové, lidi a trpaslíci v guildě jsou tak fajn, ale až čas ukázal, že i mezi býlími ovcemi se najde i několik černých.