ilian - 2. kapitola

Před novým králem se snažili lidé i ostatní schovat. Hlavně kouzelné bytosti. Už několik let žádný člověk neviděl skřítka, kouzelníka ani elfa, ba ani žádné magické zvíře. Král těmito bytostmi pohrdá, dokonce je možná považuje za případné nepřátele. Za těch dvacet let jeho panování si kouzelné bytosti vybudovaly tak dokonale skryté domovy, z kterých vycházeli jen zřídka a neviděni, že na ně lidé zapomněli. Mnoho lidí zemřelo v bitvě a ti, co je pamatovali, byli pokládání za blázny a pověrčivé lidi. Jen děti věří legendám a pohádkám.
Dvacet let je možná krátká doba, aby lidé zapomněli na nedílné součásti tohoto světa, ale taky dostatečně dlouhá na to, aby si zvykli na utrpení a drsné podmínky k životu. Král je na svém trůnu silný, stejně jako zoufalství v kraji. Zemi se dostalo nových barev. Temných a zešedlých. Slunce nedokáže úplně prosvítat přes hustou mlhu v ovzduší, je vidět jen jakési světelné kolo. A navíc, za celou tu dobu nespadla ani jediná kapka. Déšť je jen mlhavá vzpomínka, jako je mhlavý každý den. Pitnou vodu musí lidé získávat z jeskyní a odchytávat jemnou ranní rosu.
Některé rostliny uhynuly, některé jen stěží přežívají. Z některých se vyvinuly nové druhy, které se přizpůsobily novým nehostinným podmínkám. Zvířata jsou vychrtlá a nebezpečná. Tedy jen ty, které se nepodařilo odchytnout a napila se z otrávených vod. Člověk si musí ve volné přírodě dávat pozor, kam šlape. Mnozí dobrotiví skřítkové a lesní víly se změnily ve skřety a napadají vše, co se pohne.
Elfové, lesní víly a vodní víly - najády, menády i dryády se stáhly do chráněných lesů. Jsou to místa, kam netrefí ten, kdo neví, kam jít, kdo tam už nebyl nebo není pozván. V těchto místech, a nezbylo jich mnoho, je kouzlem utvořené světlo, jako když září slunce nebo mají utvořen tak silný ochranný štít vůči vnějšímu prostředí, že tam zlo nedosáhne a sluneční paprsky tam jasně svítí. Jsou to hlavně města elfů a kouzelníků. Taky je tam všeho dostatek. Nikomu nic nechybí – kromě jejich domovů a dávném volném životě. Zde se sdružují ti, co chtějí lepší život. Pomalu se tu střádají síly, aby, snad jednou, mohli sesadit tyrana a začít žít, jak to bylo kdysi.
Na jednom takovém místě, v Meneanalonu, vyrůstala Chloe, dívka, jejíž příchod na svět byl předurčen věštbou. Je to dívka ušlechtilé postavy, hbitá a pružná. Její krása je divoká a ohnivá a zároveň jemná a něžná. Její pohled je chytrý a pozorný a přesto zasněný. Mnozí ji nazývají Chloe Zelenooká. Má hluboké zelené oči. Zelené má i prameny ve svých plavých vlasech. Světlé vlasy jsou pro elfy neobvyklé a nejen díky nim se od ostatních odlišuje.
Nechodí ustrojená, jak je to pro tyto vznešené bytosti, jako jsou elfové, zvykem. Nenosí stříbrné ani zlaté ozdoby, nemá stříbrnými nitěmi prošívané šaty. Ty jsou zelené, dlouhé až na zem s podsudní z lehké a vzdušné látky, která se zachvěje i při sebemenším vánku. Rukávy má od lokte dolů rozšířené tou lehkou látkou a na zádech má kapuci. Chodí v pohodlných vysokých kožených botách. Jedinou její ozdobou je meč, který nosí u pasu.
Narodila se tu, vlastně byla zrozena z tohoto místa. Nemá rodiče. Její matkou je země a otec divoký vítr.
Meneanalon je ryze město elfů, žije tu pouze několik dryád. Město stromů, trávy a světla. Příroda splývá s domy a jejími obyvateli. Už od mala se každý lenar, elfí dítě, učí bojovat. Elfové jsou kouzelné bytosti, učí se tedy používat svá kouzla, která má každý v sobě už od narození a každý má jiné, podle svého iliana. Každý elf má svého iliana. Je to kouzelný tvor, který je s elfem spojen. Jeden by bez druhého nemohl žit. Ilian je spojenec. Má různé podoby a různá je taky doba, kdy se se svým elfem spojí. Proto zde žije taky plno jednorožců, hipogryfů, fénixů, elementů a mračných obrů.
Spojí se spolu poté, kdy elf vyroste z lenar. Je to asi do patnácti let lidského života. Za dvacet let, co se Chloe učila bojovat a čarovat, nenašla v žádné bytosti svého spojence. Každý do ní vkládal své naděje, ale jak mohla dívka vyplnit věštbu, když nemá svého spojence? Elf totiž nemá takovou sílu, když je sám. Proto je Chloe vždy nejslabší. Nemůže se ve cvičném souboji vyrovnat elfovi s jeho ilianem, i když má velkou sílu. Natož pak v opravdovém souboji.
Chloe je chytrá a důvtipná, rychle se dokáže vyrovnat s neznámou situací. S lehkostí využije veškerou magickou sílu a její moc. To vše ji je ovšem na nic, když nemá svého spojence. S každým uplynulým dnem, měsícem, pociťuje slábnoucí naději.
Často navštěvuje svou přítelkyni, starou věštkyni, Averu. Právě ona předpověděla její příchod na tento svět a její zásluhu na obnovení harmonie a vyhnání zla. Chodí za ní každý den s nadějí, že se něco doví o svém ilianovi. Nikdy se ji nepodařilo zachytit byť jen malý náznak toho, co by měla hledat. Vždy to byly jen útržky a zmatená přání.
„Dnes je to přesně dvacet let, co ses narodila a Černý král usedl na trůn.“ uvítala ji věštkyně, „Čas je neúprosný běžec. Pro nás nicotný, ale i přesto velmi důležitý spolubojovník. Posaď se, Chloe Zelenooká.“
Dívka se tedy usadila na nízkou židli k ještě nižšímu stolku. Avera ještě něco řekla svému modrému fénixovi a usadila se naproti Chloe.
Věštkyně je velice stará elfka. Pamatuje si mnoho lidských králů a bitev. Zná plno skřítků a kouzelníků. Někteří umřeli v temné bitvě. Její stáří není vidět navenek. Spočívá v jejím vědění a moudrosti. Má dlouhé hnědé vlasy a stejnou barvu mají i její oči. Nosí několikavrstvé šaty z lehké, téměř průsvitné látky. Jednotlivé vrstvy šatů mají různé odstíny hnědé. Nejvrchnější vrstva je prošita zlatou nití v různé ornamenty a květiny. Dlouze se zadívala na mladičkou elfku. Ta vypadá zmateně, ale snaží se vnitřně uklidnit.
„Pověz mi o tvém snu.“ řekla nakonec Avera
Chloe to už ani nepřekvapuje ani neudivuje, že věštkyně ví, co ji trápí. Zavřela oči a přenesla své vzpomínky na svůj sen Aveře. Věštkyně opět několik minut mlčela, stále má zavřené oči.
V těchto chvílích si Chloe prohlíží tak dobře známý pokoj. Vždy je tu ale něco jinak. Nikdy nedokázala zjistit, čím to je. Pamatuje si, jak tu často chodila, když byla malá lenar, jen tak. Sedla si někam, kde nikomu nepřekážela a pozorovala Averu, která ji vždy něčemu přiučila. Díky ní zná některá zaklínadla a umí zacházet s volně rostoucími bylinami.
„Řekni, co z něj cítíš, Chloe?“ Dívka se ponořila do svých pocitů, které jí zůstaly z toho snu.
Byly to po sobě rychle jdoucí obrazy. Jakoby vzpomínky někoho jiného. A přece nejsou tak nesmyslné. Až na ten oheň. Vždy to končí náhlým přeletem plamenů, které se jen mihnou a jsou zase pryč. Když se Chloe podívala na věštkyni, ta měla šibalský pohled, nevěděla, co přesně má říct.
„Nepřemýšlej. Nech ta slova plynout.“
„Já nejsem oheň. Jsem narozená ve znamení země. Navíc, na těch místech, co jsem viděla, jsem nikdy nebyla. Ty obrázky nepochází ze mě.“
Avera se usmála.
„Jsi chytrá, Chloe. Opravdu to nejsou vzpomínky tvé, ale někoho jiného.“
„A ten oheň?“ nešlo jí to do hlavy.
„Máš oheň v srdci, i když jsi země. Tvé vlasy jsou jako vítr a v očích máš hlubokou vodu. Jsi výjimečná, Chloe Zelenooká. A tady ta bytost je s tebou spojena ohněm.“
„Ilian…“ vydechla mladá elfka.
„Musíš jej najít. Teď je ten pravý čas vyrazit a myslím, že on není důležitý jen pro tebe. Brzy o něj budou mít zájem i jiní.“
„Děkuju, moudrá Avero.“
Ještě se podívala kolem sebe. Toto místo nejspíš chvíli neuvidí, Snaží si zapamatovat vůni, která ji vždy tak přitahovala. Setkala se s Aveřinyma očima. Byly plné povzbuzení a radosti. S tímto pozitivním nabitím odešla Chloe z domu. Domek stojí až na kraji Meneanalonu. Pěšinku k němu by našla i poslepu, tuto cestu miluje. Ve dne tu voní byliny, v noci kvetou a svítí vzácné rostliny. Ještě ten den si Chloe nachystala všechny věci, aby mohla brzo ráno vyjet na cestu do neznáma. Nebylo toho moc, tak s tím byla rychle hotova. Večer za ní přišla Avera.
„Přišla jsem se na tebe ještě podívat.“
„Vůbec nevím, kde mám hledat. Kde začít a co vůbec mám hledat?“
„Musíš se řídit tvými obrazy ze snu, ty tě k němu dovedou.“ od věštkyně se člověk nikdy nedoví čistou odpověď.
„Mám hledat oheň?“
Avera položila ruce na Chloiny ramena a zadívala se jí do očí. Usmála se.
„Až nebudeš vědět, kam máš jít, najde si tě sám.“ odhrnula dívce vlasy z očí, „Jaké jsi zázračné dítě.“
Otočila se k odchodu.
„Proč si mě teda nenašel sám už dávno“, pomyslela Chloe.
Věštkyně ji uklidnila myšlenky .
„Nebyl připravený.“
Stará elfka vyšla ven a podívala se na hvězdy. Čistá obloha. Dlouho nebyla tak krásná. Chloe ji pozorovala od dveří.
„A pamatuj,“ ozvala se ještě věštkyně, „ve dne cestuj lesem, v noci mimo něj. Nemusí tě vidět ten, kdo by neměl. V noci je les nebezpečný. A poslouchej své myšlenky.“ podívala se na Chloe, „Ať se ti cesta sama vine před nohama.“ dořekla a zmizela z měsíčního světla.
Dívka taky zvedla oči k hvězdné obloze. Je opravdu krásná.
„Oheň. Mám snad hledat fénixe? Nebo element plamene? To asi víte jen vy, hvězdy.“ pomyslela si.
Ráno si šeptalo s tmou, kterou se už draly sluneční paprsky. Chloe nechtěla, aby ji každý v Meneanalonu viděl, jak odchází. Přijdou sami nato, že odešla. Později. Před domem na ni čekal hnědý kůň. Je sám a osedlaný. Jeho zvědavé oči jsou plné nedočkavosti. U sedla má připevněný nový luk a toulec se šípy.
„Ach, Adrieli, kde se tady bereš? Že se vůbec ptám, že? Avera umí člověka potěšit. Tak jedem.“ zašeptala hnědákovi do ucha, kterým zastříhal a nedočkavostí potichu zaržal. Elfka se pousmála, naskočila do sedla a pobídla Adriela, aby co nejdříve opustila Meneanalon.
Dlouho do noci si Chloe promítala obrazy ze snu z předchozího dne. Chtěla najít nějaká vodítka. Kdyby aspoň věděla, kterým směrem se vydat. Nakonec usnula a ráno všechno vyřešilo za ni. Před probuzením se dostavil nový sen. Jestli se to snem dá nazvat. Před očima se jí mihl jeden jediný obraz. Byla to velice známá hora, které se říká Mariana. Podle báchorky, jak tomu říkají lidé, tam našli skřítci obrovský poklad. Však oni sami o tom ví nejlépe. Teď má Chloe alespoň malé vodítko.
Asi dvě hodiny jela lesem, který moc dobře zná. Pomalu se ale dostává do míst, kde se málokdo odváží, protože je moc daleko od bezpečných krajů. Už překračuje hranice ochranného pásu elfího města. Proto musí být ostražitější. Její kůň Adriel má odjakživa čich na nebezpečí, proto se díky němu cítí bezpečněji. Krátce po poledni vjeli na palouk. Překvapilo ji šero, které je všude kolem. Takovou oblohu z Meneanalonu nezná. Tady sluneční paprsky jen stěží prorazí záhal mlhy na obloze. Adriel si ale potřebuje odpočinout, proto zde zastavili. Díky tomu mlhavému světlu vypadá vše nebezpečně, ale klidně. Všude kolem je ticho. Žádná květina nekvete. Už opravdu opustila domov.
Strávili tady asi hodinu. Hnědák se napásl a je opět plný síly. Nebo nedává najevo únavu. Podle záhalu na nebi si nebyla elfka jista směrem. Kůň si jej moc dobře pamatuje a ujistil ji ve správnosti odhadu a pokračovali v jízdě. Musí pečlivě volit, kudy pojedou. Místy je les tak hustý, že se nedá projet. Je tu kolem tolik nenávisti. Zdá se ale, že zatím spí.
Po několikahodinové jízdě se Chloe konečně odvážila vyjet z lesa a jela po jeho okraji. Ještě není úplně tma a nechce vzbudit pozornost. Nepostřehla ani západ slunce. Že je noc poznala díky tomu, že je tma. Vyjeli tedy do luk, na volné prostranství. Elfka povolila uzdu a nechala Adrielovi volnost. Tolik volného prostoru a temný les za zády mu dodalo na odvaze a energii. Bez zábran letí krajinou.
V brzkých ranních hodinách, kdy nebylo ještě ani náznaku po rozbřesku, zmírnili tempo. Kůň by se uhnal. Vyjeli do kopce, odkud je rozhled do širého kraje. Díky tomu, že elfové vidí lépe než lidé, i ve tmě, mohla se Chloe lépe zorientovat. Několik kilometrů před nimi je hvozd. Kůň si potřebuje odpočinout, i vyspat. U toho lesa by mohli zastavit. Když se Chloe podívala dál, uviděla siluety kopců. Chvíli hledala. A našla. V dáli, přímo před sebou se jí rýsují obrysy Mariany. Ještě asi den a půl jízdy. Pobídla koně, aby se dal do pohybu, a mohli si konečně odpočinout.
Dojeli k hvozdu. Během jízdy k lesu se noc přehoupla k ránu. Chloe nechtěla zůstat, podle Aveřiny rady, mimo les, proto pobídla koně, aby vjeli do něj. Adriel ale odmítal. Začal se plašit a jančit.
„Co se děje Adrieli, co tam vidíš? Bojíš se snad neznámého lesa?“ seskočila z koně a zadívala se mezi stromy.
Je to hustý les a nevidí do něj hluboko. Zaposlouchala se do ticha. Vzduch vycházející z lesa je zkažený. Konečně to ucítila taky. Plno neznámých tvorů upíralo zraky přímo na ně. Slyší jak sípavě dýchají. Cítí, jak se chvějí.
„Máš pravdu, půjdeme jinudy.“ A vydali se dál po louce, ale tak, aby měli stále na očích okraj lesa, kdyby do něj museli zajet.
Dorazili k osamělé lípě. Je velká a má širokou korunu. Ideální místo k odpočinku. Chloe odstrojila koně, aby mu ulevila a sama se opřela o kmen stromu. Mohutná lípa je zdravá a její dřevo hřeje. Dala se do rozjímání. Elfové nepotřebují spánek každý den. Je to jen rozmar některých. Několik dní je elf schopen žít pln energie. Dokáží jí šetřit.
Kůň nejdříve pobíhal okolo, popásal se. Pak se vrátil ke stromu a dal se do střádání nových sil. Jsou v pusté krajině. Nikde není ani živáčka. Z korun stromů toho nepřívětivého hvozdu vylétávají okřídlené bytosti, což znamená buď to, že v širém okolí není lidská vesnice nebo taky, že jsou natolik troufalí. Tito tvorové vzešli z kdysi přátelských a milých okřídlených zvířat podobajících se srnám s křídly. Dnes jsou z nich jen opelichané stvůry. Kůže jim těsně obepíná kosti a protože se začali živit čímkoli, i masem, obnažily se jim pysky se zkaženými zuby. Je jich tu více než dost.
Po asi pěti šesti hodinách si kůň odfrknul a probudil se. Chloe jej ještě nechala se napást a osedlala jej. Ujistila se ve směru, kudy pojedou, a vydali se svižně k hoře. Jen jednou za celou dobu, co jeli, viděli malou osadu. Nepostřehla v ní žádný život, přesto, pro jistotu, ji raději objeli větším obloukem. Zastavili se až k večeru, kdy dorazili k nevelkému jezeru. Stáli u jeho břehu. Elfka sesedla a zkoumá zdejší porost. Kůň zhluboka pil. Ze strany, odkud přijeli, je břeh mírný a kamenitý. Naproti se voda změlčuje a tvoří bažinu. Ztrácí se v lese, který je celou dobu doprovázel. Nechce se tu dlouho zdržovat. Hladina je neklidná. Před očima ji najednou problesk obraz. Obraz ze snu. Tady na tomto místě byl kdysi ten tvor, kterého hledá. Snažila si vybavit ten sen. Rozbolela ji hlava. Musela se ji chytnout. Cítí, jak ji to bere energii Ale vidí celou vzpomínku na toto místo.

>Jsou tam nějací chlapci. Smějí se. Najednou všichni zmlknou a upřeně se dívají na hladinu. Něco tam vidí a začínají utíkat. Otáčí se až po několika metrech, pozorují, jak nějaký vodní tvor mizí pod vodou.<

Elfka upadla na kolena. Uvědomila si, jak je toto místo nebezpečné. Snaží se zavolat na koně, ale jen zašeptala. Naštěstí se na ni v tu chvíli otočil. Na hladině se utvořily vlnky. Chloe se snažila rychle na koně vyšplhat a pobídla jej k běhu. Ani nemusela. Sám ucítil nebezpečí a nezastavil se, dokud nebyli dostatečně daleko od břehu. Ani neviděla, jak se nad hladinou zavlnilo několik centimetrů hřbetu jezerního ještěra. Vyvolaná vzpomínka ji vyčerpala. Omdlela

>Vesnice. Lidské ruce. Pole. Les z ptačího pohledu. Postava na koni.<

Chloe se probrala. Byla mimo asi tři hodiny, ale odpočinula si, jako by spala dlouho. Adriel sám pokračoval se spící elfkou v sedle. Zase sen. Teď se jí zdál tak realistický. Tak živý. Podívala se kolem sebe, ušli kus cesty, už je zřetelně vidět hora. Kůň zastříhal ušima. Vzduchem se line řev. Křik. Je tak hlasitý. Není lidský. Je to nějaké zvíře. Je slyšet dunění. Záběr obrovských křídel. A znovu ten řev. Ozývá se oblohou jako nějakou skalnatou jeskyní. Elfka se dívá po obloze. Najednou se zezadu vyřítilo obrovské zvíře. Udělalo v letu vrut, na okamžik oslnilo elfku odraz světla od jeho šupin a zvíře spadlo několik desítek metrů od dívky. Bylo to velké. Zlaté. Vypadalo to jako…jako…drak?
Elfka prudce otočila koně a tryskem se rozběhli k místu dopadu. Okolo se zvedl oblak prachu. Zběsile jí buší srdce. Seskočila z koně a s taseným mečem, pro jistotu, se pomalu přibližuje k jámě, která se vyhloubila nárazem obrovského těla. Ale po něm tam není ani památka. Povolila sevření meče a upřeně se zadívala do díry. Prach pomalu klesá. A přece tam cosi leží. Je to člověk. Nehýbá se. Schovala meč a běží k němu. Je v bezvědomí. Rozhlédla se kolem, dokola je houští. Udělala provizorní přístřešek, do kterého jej chtěla přenést, aby jej mohla v klidu ošetřit. Jen se jej dotkala, zase ji rozbolela hlava, ale ne tolik, jak prve. Musela zavřít oči. V myslí se jí promítá celý jeho život. Vzpomínky, zážitky, zkušenosti a jeho myšlenky. Zároveň cítí, že k němu přenáší svou mysl. Dochází k vzájemné výměně. Trvalo to jen pár vteřin, ale oběma hlavou proletělo uplynulých dvacet let života toho druhého. Tentokrát není vyčerpaná, naopak, je plná síly a energie. Sedí jak přimražená, vstřebává to , co se právě stalo. On je ten drak! Probral ji až Adriel, když do ní vrazil čenichem. Uvědomila se, že je mladík zraněný. Přenesla jej tedy do vytvořeného přístřešku a ošetřila jej.
Mezitím, co spal, probírala se jeho myšlenkami. Ví o něm všechno. Zná každou jeho vlastnost. On je její ilian. Našla jej.