Fantasy world - 2. kapitola

Dveře se rozlétly a pokojem zazněl Aredhelin zlostný hlas. „Proč on takto k ní správá se?!“ Byla tak rozlícená, že si ani nevšimla Ectheliona sedícího na lenošce. „Neb králem jest a to právo mu dává jednati, kterak za vhodné uzná!“ Plavovlasé Elfce se vytratila barva z tváří. Nečekala ho tak brzy! Obvykle se vracel pozdě večer. Zůstala stát na místě jako přibitá a nejistě na něho hleděla. Polkla, když viděla, jak odložil knihu, kterou četl, a pokynul jí, aby přišla blíž. Došla až k němu a napjatě očekávala, co udělá. „Proč věc, jež změniti nemůžeš, necháváš, by život tvůj ovlivňovala?“ Aredhel věděla, že by měla mlčet, ale nemohla si pomoci. „Neboť správným není, by nevinní trpěli! Pokud král otce jejího v nenávisti měl, tak spor jejich smrtí jeho skončil! Elanor za nic z toho, čehož mezi lordy těmito událo se, viny nenese ...“

Ecthelion na ni v úžasu hleděl. Takovou svoji ženu neznal. Hlas se jí chvěl vzteky, hruď se jí divoce zdvíhala, z očí jí šlehaly blesky. Najednou po ní zatoužil. Pomalu se zvedl a s pohledem upřeným do její tváře ovinul svoje ruce kolem jejího pasu a přitáhl si ji těsně k sobě. Sklonil se k ní a hladově se zmocnil jejích úst. Neprotestovala, ale ani jeho polibek neopětovala. Po chvíli se zklamaně odtáhl. Na okamžik doufal, že by to tentokrát mohlo být jiné, ale ona se na něho dívala stejně bezvýrazně jako vždy, když se s ní miloval. Pustil ji a přísně okřikl. „Tobě, jako ženě, soudy vynášeti nepřísluší!“ Úmyslně zvolil taková slova, aby ji ranil. „Jen hlupák argumentem takovýmto oháněti může se!“ přišla její nečekaná odpověď.

Aredhel sama strnula nad svou opovážlivostí. Manželka si za žádných okolností nesměla dovolit odporovat svému manželovi. Tím méně ho urážet! Ecthelion na ni sice ještě nikdy nevztáhl ruku, ale to se dnes zřejmě změní. „Čehož to řekla jsi?!“ Hrdě zvedla hlavu a podívala se mu do očí. „Jen hlupák argumentem takovýmto oháněti může se!“ sladce mu to zopakovala. Stejně mne potrestáš, ať tedy důvodu řádného máš! Se zadostiučiněním si vychutnávala výraz naprosté nevíry a šoku v jeho obličeji.

Ecthelion se zlobil sám na sebe, že se nechal vyprovokovat jejím chladným chováním. Poprvé si byl také nucen připustit, jak hluboce ho ovlivnily mirkwoodské poměry. V Imladris by se nikdy k takové poznámce nesnížil a jeho žena ho naprosto oprávněně nazvala hlupákem. Problém byl v tom, že, přestože byla v právu, to nemohl nechat být a o tom, že by uznal, že měla pravdu, nemohlo být ani řeči! Pokud by se o tom někomu zmínila, tak by to ohrozilo vše, co si za ta léta vybudoval! A to nemohl připustit! Pozvedl ruku a udeřil ji. Síla jeho úderu jí rozrazila ret a smetla ji na podlahu. Rázně si odepnul opasek, popadl ji za rameno, postavil a přehnul přes opěradlo křesla. Několikrát ji švihl přes zadek. „Na omluvu tvoji čekám!“ dal jí šanci to ukončit. „Nikdy!“ V duchu si povzdechl. S těžkým srdcem pokračoval ve výprasku ...

Aredhel pevně stiskla zuby, když dopadla první rána. Bolelo to víc, než čekala. Na okamžik přestal, aby se jí zeptal, jestli se mu omluví. Hrdost jí v tom zabránila, a tak bití pokračovalo. Už se nedokázala ovládat a naříkala nahlas ... Pochopila, že nemá na výběr. Bude ji bít, dokud neřekne, co chce slyšet! „Přestaň ... prosím!“

Ecthelion si oddechl, když zaslechl její plačtivou prosbu. Nechtěl jí působit další bolest, ale nebylo možné, aby sám od sebe přestal. Chvíli počkal, až popadne dech.“Nuže?!“ Ještě několikrát vzlykla, než pronesla svoji omluvu. „Odpusť mi, choti můj, slova má neuvážená!“ hlas se jí chvěl. „Dobrá tedy! Však pozor si dej, neb již více shovívavým takto nebudu!“ S těmito slovy se opásal a odstoupil od ní. Mlčky pozoroval, jak se s obtížemi postavila. Stála před ním se sklopenou hlavou a na líčkách se jí leskly slzy. Bylo mu jí líto. A měl vztek na sebe, že se neovládl. „Z očí kliď se mi a do rána zítřejšího tebe viděti nechci!“ nařídil jí příkře.

Aredhel za sebou s úlevou zaklapla dveře přípravny léků, kam se rozhodla uchýlit před hněvem svého manžela. Ztěžka se o ně opřela a znovu se rozplakala. Ponížením i bolestí. Aspoň že ji nechal tu trochu důstojnosti a nevyhrnul jí sukni jako malé holce! Ještě pár minut se oddávala svým citům, pak se vydala do přilehlé umývárny, kde se rychle opláchla v umyvadle a natřela si zraněná místa hojivým balzámem. Přes rty jí přelétl smutný úsměv, když si uvědomila, že je to ta samá mast, kterou dala Elanor. Vrátila se zpět do většího pokoje a opatrně se schoulila v křesle. S údivem si uvědomila, že se modlí k Valar, aby dali všechno nějakým zázrakem do pořádku ...

Zlatovlasý Elf se bezděky usmál. Jel podél divoké řeky, jejíž blankytně modrá voda se valila přes obrovské balvany, které tvořily takřka nesplavné peřeje. Koryto řeky bylo sevřené horským průsmykem, který byl jedinou možnou cestou, jak se daly tyto vysoké hraniční hory tří říší projít. Před sebou měl Gondor, za zády Imladris a po pravé ruce Mirkwood. Pro tuto výhodnou polohu si domluvil schůzku právě tady. Pravda, pro něj to bylo trochu z ruky, ale jeho společník to sem měl docela blízko.
Glorfindel dorazil na malou mýtinku, která byly chráněna ze tří stran skalním masívem a z té poslední hustým lesem. Odsedlal Asfalotha a nechal ho, aby se pásl na šťavnaté světle zelené trávě. Sám se posadil, rozbalil své zásoby a dal se do jídla. Rozhlížel se kolem sebe a vychutnával si klid a ticho, které zde panovalo. Imladrijský kapitán miloval hory, protože mu připomínaly domov. Gondolin, často nazýván také Skryté Město, byl vybudován v údolím obklopeném neprostupnými pohořími. A on byl jedním z velitelů jeho skvělé armády. Ani ta však nedokázala zabránit pádu tohoto města, když bylo zrazeno. Jeho oči ztmavly smutkem při vzpomínce na umírající přátele i obyvatele, které přísahal chránit. Bojoval srdnatě s přisluhovači zla, dokonce v té bitvě zahynul, ale stejně to nestačilo ...
Potřásl hlavou, aby zahnal své neveselé myšlenky. Toť dávno velmi jest! Zamračil se a znepokojeně se zahleděl na slunce stojící vysoko na obloze. Již zde býti měl! Nelíbilo se mu, že nikde nebylo ani vidu ani slechu po jeho příteli. Odhalen snad byl?! Tomu ale ani na okamžik nevěřil. Největší nebezpečí mu hrozilo zpočátku jeho mise, ne teď když měl vlivné postavení na mirkwoodském dvoře. Snad tohoto důvodem pro zpoždění jeho jest! Glorfindel si dovedl představit, jaké povinnosti byly s touto funkcí spojeny. Rozhodl se, že počká do zítřka, a pak se vydá zpátky do Imladris. Sem se vrátí za dalšího půl roku, jak bylo domluveno.

Elanor se procházela v zahradě, když zahlédla Aredhel sedící na lavičce. Radostně se usmála a rozběhla se k ní, aby se s ní pozdravila. „Aredhel ...“ další slova jí uvázla v krku. Elfka k ní zvedla hlavu a ona si všimla modřiny v koutku jejích úst a lehce opuchlého rtu. „Co se ti stalo?!“ byla upřímně zděšená. „To ničehož není, Elanor! Jen choť můj s chováním mým spokojen nebyl!“ světlovláska se hořce pousmála. „Ty jsi vdaná?!“ Za celou tu dobu, co ji znala, se Aredhel ani slůvkem nezmínila, že by měla manžela. Elanor si sedla vedle své kamarádky. „Máš děti?“ zeptala se zvědavě.

Aredhel mlčky potřásla hlavou. Ne, že by je nechtěla, ale ... prostě ne s Ecthelionem. Samotnou ji překvapovalo, že mu nepřišlo divné, že po tolika letech jejich manželství ještě nepřišla do jiného stavu. Po včerejšku se obávala dne, kdy si vše dá dohromady ...

Elanor se zastyděla. Aredhel má nějaký problém a ona se chová jako malá zvědavá holka! „Promiň ...“ zašeptala a vzala ji za ruku. „Proč tě ...“ zaváhala. Třeba o tom Aredhel nechce mluvit! „To bude zase dobré ...“ Elanor ji chtěla nějak utěšit, ale moc jí to nešlo. V jejich přátelství to byla Aredhel, kdo těšil ji, ne naopak. „Třeba měl jen špatný den ...“ Elanor věděla, že je to hloupost, ale statečně pokračovala se svém neobratném snažení. „Někdo ho naštval a on si to vylil na tobě ...“

Aredhel dojala Elanořina snaha. Najednou jí včerejší scéna připadala nicotná v porovnání s tím, čím procházela dívka vedle ní. „Toho nemyslím si, Elanor, neb choť můj přísným velmi jest a já představiti si nedokáži, že by kdosi hněv jeho úmyslně vzbuditi chtěl!“ To nebyla tak docela pravda. Musela si přiznat, že přesně to udělala! A při tom stačilo, aby se mu ihned omluvila a mohla si to celé ušetřit ...

Rudovláska ztichla. Tak ráda by jí pomohla, ale nevěděla jak. Kdyby byla doma, tak by k této situaci nedošlo! Otec by to nedovolil! Byla si jistá, že by určitě nestrpěl, aby muži v jeho království bili ženy! Zarazila se. Jak by tomu mohl zabránit? Co kdyby o tom nevěděl?! Došlo jí, že ztratila další iluzi o místě, ve kterém vyrůstala. Znovu se v ní zvedla vlna nenávisti k Legolasovi. Než ho potkala, tak byl její svět krásný a dokonalý! Dostala vše, co chtěla a ani netušila, že existují lidé, kterým někdo ubližuje. Že se vůbec dá ubližovat! Natož, že jsou i tací, kterým se to líbí ...

Plavovlasá Elfka se pomalu postavila. „Již odejíti musím, Elanor, neb ještě na sušení bylin dohlédnouti musím! Děkuji za slova tvá milá!“ spontánně se sklonila ke své kamarádce a políbila ji na tvář. Elanor se na ni potěšeně usmála, místo odpovědi ji objala. Aredhel se po chvíli váhavě vyprostila. Jak ráda s tebou zde bych zůstala! A otočila se k odchodu, ale zastavil ji Elanořin hlas. „Kdo je tvůj manžel? Promiň, že se ptám ...“ Aredhel se na ni konejšivě pousmála. „Omluv tvých netřeba, Elanor! Sama jsem se o něm zmíniti měla, však předpokládala jsem, že jméno jeho tobě známo jest, neb on tebe sem na rozkaz králův přivezl!“ Elanor překvapeně vytřeštila oči. „Ecthelion ...“ vydechla tiše. „Tak jest!“ Aredhel přikývla. „Tak to se nedivím, že jsi nešťastná! Je studený jako psí ...“ Elanor si polekaně zakryla ústa rukou. „Ale určitě v sobě něco má, když sis ho vybrala za muže ...“ snažila se aspoň trochu zmírnit svá urážlivá slova. Aredhel ji však přerušila. „V tom mýlíš se! On krále o ruku mou požádal a ten žádosti jeho vyhověl! Nikdo na názor či přání mé se netázal! A on vskutku chladným jako ráno zimní jest!“ Zadívala se Elanor do očí. Ta její pohled opětovala. Po chvíli jim začaly cukat koutky úst a hlasitě se rozesmály. Nakonec obě zmizely v paláci. Ani jedna z nich si nevšimla Elfa, který vyslechl jejich rozhovor. Jeho havraní vlasy se zaleskly na slunci, když vystoupil ze stínu mohutného dubu.

Glorfindelovu pozornost upoutal oblak dýmu, který se objevil na severním obzoru. Zamračil se. Pokud se nemýlil, tak tím směrem leželo Minath Tirith, největší město v Gondoru, posledního velkého království lidí, kterému vládl Aragorn, král Elessar, jak se mu nyní říkalo. Kouř nevěstil nic dobrého a on si nedokázal představit, co by mohlo tak obrovský požár způsobit! Elfský válečník bez váhání vyrazil tím směrem ...
Dojel do vesnice, kde se při cestě do Minath Tirith obvykle zastavovali, aby si koně trochu odpočinuli po namáhavé cestě přes hory. K jeho šoku byli všichni mrtví a domy spáleny na prach! Srdce se mu sevřelo úzkostí a prudce pobídl Asfalotha do trysku. Chtěl se co nejdříve dostat do Bílého Města. Jel bez přestávky tři dny, než dosáhl svého cíle. Už z dálky viděl, že přijel pozdě.
Z bran nezbylo nic, hradby byly pobořené a očouzené zbytky věží, kdysi pyšného a mocného města, čněly k obloze jako němá výčitka bohům. Vjel do města a pomalu projížděl ulicemi, až se dostal na nádvoří. Cestou míjel mrtvá těla vojáků zkroucená v nejnemožnějších polohách. Mezi nimi viděl i prosté řemeslníky a obchodníky, kteří se jim se zbraní v ruce postavili po bok. Vše svědčilo o zoufalém boji o přežití, který ovšem prohráli. Konečně dosáhl nádvoří, kde skoro přesně uprostřed zahlédl mrtvolu vysokého prostovlasého muže se znakem bílého stromu na prsou, který v pravé ruce stále svíral meč. Aragorn! Okamžitě seskočil na zem a přiklekl k němu, aby si ho prohlédl. Glorfindel tlumeně zaklel. Na jeho těle bylo několik zranění, ale smrtelná rána přišla, nade vší pochybnost, zezadu! V duchu přísahal, že svého přítele pomstí! Zvedl se, ze ztuhlých prstů opatrně vykroutil meč, který připnul ke svému sedlu a zamířil do paláce. Obával se, co tam nalezne, ale neměl na výběr. Po schodech vystoupal do prvního patra a vydal se do soukromých pokojů královské rodiny. Došel až k ložnici, zhluboka se nadechl a otevřel dveře, které zůstaly kupodivu neporušené.
Očima přelétl místnost. Ta byla zpřeházená, jakoby by v ní někdo něco hledal. Na lůžku bylo nějaké zakryté tělo. S mrazením v zádech přistoupil blíž. Byla to Arwen! Měla proříznuté hrdlo! Glorfindel jako ve snách natáhl ruku a nadzvedl plášť, který ji halil. Pevně stiskl zuby. Její šaty byly potrhané a bylo naprosto zřejmé, jaký osud ji potkal. Přísahám, že někdo tohoto draze mi zaplatí!! Opět ji přikryl a rozhlédl se kolem sebe. Marně se snažil nalézt něco, co by mu prozradilo identitu útočníků. Teprve teď mu došlo, že cestou sem neviděl ani jednoho z nich! Nevěřil, že by obránci Bílého Města nikoho z nich nezabili, vždyť sám některé z nich trénoval! To tedy znamenalo, že nájezdníci své mrtvé odvezli, nebo jejich mrtvoly spálili. Vyšel na chodbu. Najednou mu blesklo hlavou, že by se měl ještě po někom podívat! Po Elanor! Aragornově a Arwenině dceři. Viděl ji naposledy před deseti lety. Byla to roztomilá dívenka, která ovšem velmi dobře věděla, co chce a hlavně, jak toho dosáhnout. Vybavil si jejich poslední návštěvu, kdy pěkně točila jak s Elrondem, tak oběma dvojčaty. Její rodiče se tomu upřímně smáli a on sám taky ... Teď by jí bylo něco kolem šestnácti let a Glorfindel se v duchu modlil, aby ji jenom zabili! Nicméně, jejím hledáním se nezdržoval, protože pochyboval, zda by ji ještě vůbec poznal. Neplýtval tedy časem a vydal se raději do města, aby se pokusil nalézt nějaké stopy. Ale ani zde nebyl o moc úspěšnější než v paláci. Pouze mrtví Gondorští, ani jeden útočník! A navíc začalo pršet! Glorfindel hlasitě proklínal svoji smůlu. Ještě chvíli zkoušel štěstí, ale pak se vyhoupl na Asfalotha a vydal se domů, kde ho čeká smutná povinnost oznámit Elrondovi, že jeho dcera, zeť, pravděpodobně i vnučka a vůbec všichni obyvatelé Gondoru byli brutálně pobiti.

Mirkwoodský král seděl u prostřeného stolu a zlobně si měřil naproti sobě sedící dívku. Ta měla pohled upřený do talíře před sebou. „Kterak tohoto vysvětliti mi můžeš?!!“ Elanor jen pokrčila rameny. „Je mi to líto! Opravdu!“ dodala pro jistotu, aby si její gesto nevyložil jako urážku nebo neposlušnost. „Jak možné jest, že dítě nejsi schopna počíti?“ zařval na ni vztekle. Ani na okamžik nepochyboval o tom, že je to její vina „I děvka obyčejná čehosi takového bez obtíží dokáže!“

Elanor sklonila hlavu, aby neviděl úsměv, který jí přelétl přes rty. Už potřetí za dobu svého nedobrovolného pobytu tady, mu byla nucena oznámit, že jeho snažení o potomka bylo opět marné. A také teď měla jistotu, že ji pár dní nechá být.

Legolas se uklidnil a pozorně si prohlédl Elanor. Ačkoliv se omlouvala, nijak zkroušeně nevypadala. Napadlo ho, zda s tím nemá něco společného ... Toho přec nedovolila by si! Byl si naprosto jistý, že zlomil její odpor. Ale stále měl pocit, že v tom má prsty. Rázně odložil příbor a otřel si ústa. „Stráž!“ S uspokojením si všiml, jak se na něho vyděšeně podívala. „Co chceš dělat?“ zeptala se třesoucím se hlasem. Do pokoje vstoupil voják, který se uctivě uklonil. „Léčitele hlavního přiveď!“ Voják se otočil na podpatku a spěchal splnit rozkaz svého vládce. Po jeho odchodu zavládlo v pokoji tísnivé ticho, přerušované jen praskáním ohně v krbu. Ozvalo se zaklepání a vešel vysoký černovlasý Elf. „Heruamin (Pane můj), kterak k službám vám býti mohu?“ Legolas na něho přísně pohlédl. „Chci bys ji ihned prohlédl! Důvodu, proč dítě mé pod srdcem ještě nenosí, znáti chci!“

Elanor se vytratila barva z tváří. Co když to pozná?! Co budu dělat?! Zmocnila se jí panika. Ze všech sil se ji snažila nedat najevo, ale uvnitř se chvěla hrůzou. Co se mnou udělá?! Nedovedla si to ani představit. Nebo možná nechtěla … Ze zamyšlení ji vytrhla léčitelova slova. „Jak poroučíte, heruamin! Se mnou pojď!“ Zalétla očima k elfskému králi. „Jdi!“ Elanor ztěžka polkla a vydala se vstříc svému osudu.

Tmavovlasý Elf ji odvedl na ošetřovnu, kde jí nařídil, aby se svlékla a lehla si na vyšetřovací stůl. Nejprve chtěla odmítnout, ale pak nakonec udělala, co chtěl. Ležela se zavřenýma očima a snažila se nevnímat jeho studené ruce, které jí přejížděly po těle. Ucítila, jak jí roztáhl nohy a vzápětí do ní vnikl prsty. Trhla sebou. „Nehýbej se, sic tebe přivázati nucen budu!“ pohrozil jí, aniž by přestal s vyšetřováním. Třásla se po celém těle, ale jinak se nehýbala ... Konečně byl hotov, obrátil se k ní zády a umýval si ruce. Neodvažovala se ani pohnout, natož vstát a obléknout se. „Kterých bylin Aredhel tobě dává?“ Elanor sebou trhla, jakoby ji udeřil. „Nerozumím ...“ vypravila ze sebe přiškrceně. „Dobře velmi mi rozumíš!“ otočil se k ní čelem a upřeně si ji prohlížel. „Zdráva zcela jsi a já důvodu nevidím, proč dávno již v očekávání nejsi! Aredhel přítelkyní tvojí jest!“ Podal jí šaty a pokynul jí, ať si je oblékne, což rychle učinila. „Však neopatrnou velmi stala se! Ačkoliv ji v oblibě velké mám, tak tohoto před vládcem svým skrývati nemohu! Sdělím mu, že tobě někdo bylin těchto dával a jist si jsem, že on k závěru stejnému jako já dospěje! Čehož s vámi učiní, tobě jistě známo jest!“ Elanor se zatočila hlava. Nepochybovala o tom, že Legolas bude šílený vztekem ... Léčitel vypadal, že čte její myšlenky. „Času do rána zítřejšího tobě dávám, bys řešení nějaké nalezla!“ bez dalších slov ji nechal zmateně stát v místnosti a odešel.

Elanor se jako ve snách vrátila do své komnaty a zhroutila se do křesla ke krbu. Nepřítomně hleděla do žhavých uhlíků, které se po chvíli rozzářily jasným světlem, ale ona si toho nevšimla. Hlavou se jí divoce honily myšlenky. Co teď?! Co udělá Legolas?! Nechá mě jen zbičovat, nebo rovnou popravit? Vybavila si jeho hrozbu, že ji dá svým vojákům a otřásla se odporem! Jen to ne! A co udělá s Aredhel? Musím něco vymyslet! Nemůžu přece dopustit, aby se jí něco stalo kvůli mě! Musím pryč! Za každou cenu! Co nejdál! Ale co když mě chytí? Ne, to se nestane! To radši skočím do nějaké propasti! Prudký závan větru rozrazil okenice a uhasil všechny svíčky v pokoji. Elanor polekaně vyjekla, ale pak jednu z nich zapálila od uhlíků v krbu. Zašla s ní za paraván, kde si převlékla šaty. Vybrala si zelené, byly totiž nejtmavší, jaké měla. Rozpustila si vlasy, aby si je o chvíli později zapletla do jednoduchého copu, který jí splýval mezi lopatkami. Zalitovala, že nemá vhodnější boty, ale nedalo se nic dělat. Přes ramena si přehodila hnědý plášť s kapucí. Zvědavě se prohlédla v zrcadle. Byla překvapená, jaká cizí dívka se na ni dívala. Byla oblečená na cestu, ale nejvíc ji upoutaly její oči plné odhodlání. „Vítám tě zpátky, Elanor!“ Tmu za oknem rozčísl blesk. Elanor se usmála, vyšla na chodbu a zamířila ven z paláce. Věděla, že jí blížící se bouře pomůže. Ke svému údivu byla klidná. Buď uteče nebo zemře! Lepší smrt než takhle žít! Měla štěstí a podařilo se jí dostat se ze zahrad, aniž by si jí někdo všiml. Poprvé v životě děkovala bohům za déšť, který určitě smaže její stopy! Brzy byla promočená až na kůži a byla jí zima, ale nic z toho ji nezastavilo. Prodírala se hustým lesem směrem, kde tušila ony hory, které zahlédla z balkónu Legolasovy pracovny. Neměla tušení, proč jde právě tam. Něco jí říkalo, že za tím pohořím bude v bezpečí. Šla celou noc, teprve za svítání, když narazila na úzkou jeskyni, si dovolila udělat malou přestávku. Zalezla do ní co nejhlouběji, přitiskla se ke skále, zachumlala se do pláště a skoro okamžitě usnula. Když se probudila, tak stále ještě pršelo. Byla tak unavená, že se rozhodla zůstat na místě a pořádně si odpočinout. Spokojeně zavřela oči a opět se ponořila do říše snů.

Ozvaly se rázné údery a vytrhly ji nešetrně z reverie. Zaostřila a sledovala svého muže, jak vstal a přešel ke dveřím, které pootevřel. Za nimi zahlédla rozrušeného Finroda, který mu šeptem něco říkal. „Ihned palác prohledati dej a stráže ze zahrad do pracovny mé pošli!“ Ecthelion rázně zabouchl a začal se oblékat. Aredhel se nadzvedla na lokti a tázavě se na něho podívala. „Čehož stalo se, choti můj?“ zeptala se. Vlastně ani nepočítala s tím, že jí odpoví. „Zdá se, že Elanor v noci uprchla!“ oznámil jí, když si šněroval tuniku. Aredhel se prudce nadechla. „To je skvě ... hrozné!“ opravila se rychle, ale jejímu muži to neuniklo. „Doufám, že ty společného nic s útěkem jejím nemáš?!“ podezíravě si ji přeměřil. Aredhel potřásla hlavou. „Kterak mohla bych, choti můj? Noc tuto v loži tvém strávila jsem!“ Aspoň jednou jí bylo milování s ním k něčemu!

Černovlasý válečník přimhouřil oči a pátravě si prohlížel svoji ženu. To, že byla s ním, nemuselo nic znamenat. Mohly to připravovat už dlouho a teprve teď se rozhodly jednat. Zadoufal, že tato možnost Legolase nenapadne ... „Toť štěstím tvým jediným jest! Jinak bys podezřelou první mojí byla!“ Natáhl si boty a vyšel z ložnice.

Aredhel nadšeně zatleskala, sotva za ním zapadly dveře. Nikdy by ji ani nenapadlo, že v Elanor zůstal takový oheň! K Valar modliti se budu, by tebe na cestě tvé ochránili, Elanor! Protože bylo ještě velmi brzo, tak si zase lehla a opět upadla do reverie.

Ecthelion vyslechl strážné ze zahrad, ale ti nic podezřelého neslyšeli, ani neviděli. Nebylo se čemu divit, protože se v noci přehnala nad palácem bouře, jejíž zbytky ještě zuřily venku. Propustil je s tím, že mají zakázáno dva týdny opustit ubytovnu. Kdyby to záleželo jen na něm, nechal by je bez trestu, ale věděl, že Legolas bude na jejich potrestání trvat. A pokud se je rozhodne ztrestat osobně, tak kéž jim Valar pomohou! Takhle mu bude moci sdělit, že provinilce již potrestal a mirkwoodský král se uklidní.

Legolas byl, podle očekávání, vzteky bez sebe, když mu Ecthelion ohlásil, že Elanor zmizela. „Kterak tohoto státi se mohlo?!“ Ecthelion si pečlivě zmapoval události včerejšího večera, protože tuto otázku očekával, takže na ni mohl bez problém odpovědět. „Elanor večer s vámi strávila, jako obvykle, heruamin. Pak k léčitelům jste ji poslati ráčil a od nich do pokoje svého odešla. Zřejmě bouře se využíti rozhodla a skrze zahrady do lesů říše vaší se dostala. Strážní kvůli počasí špatnému ničehož viděti ni slyšeti nemohli, heruamin! Však nemyslím, že útěk svůj plánovala, podle mne to jen souhra náhod jest a ona zcela jistě brzy polapena bude, heruamin!“ Legolas mu pohlédl do očí. „Tohoto hořce litovati bude! Zbičovati ji nechám, než vojákům ji předhodím!“ Jeho pobočník nepochyboval o tom, že se najde dostatek "dobrovolníků", kteří se jí ochotně ujmou! O některých ze svých mužů si nedělal iluze. Byli krutí a neváhali používat svoji sílu vůči svým manželkám, které občas vídal s tvářemi pokrytými fialovými modřinami. „Heruamin, o dovolení, bych se k pátrání připojiti směl, vás žádám! Rád osobně bych vám tu uprchlici přivedl!“ požádal rázně. „Dovolení mé máš! Však jen týden tebe postrádati mohu!“ Ecthelion vstal. „Přesvědčen jsem, že více času třeba nebude, heruamin!“ Lehce se poklonil svému vládci a zamířil zpět do svých komnat, aby se sbalil na cestu. Naštěstí už nepršelo, jen vál studený vítr.

Aredhel se zastavila a překvapeně se dívala na svého muže, který právě vyskočil na koně. Kampak asi odjíždí? Ecthelion si jí všiml a pokynul jí, aby přišla blíž. „Pátrati po Elanor odjíždím! Během nepřítomnosti mé spořádaně se správej, sic trestu mému neunikneš, až navrátím se!“ Žádný mirkwoodský muž by neodjel bez podobného rozloučení, ale ona ho brala vážně. „Kterak přeješ si, choti můj!“ pronesla tiše povinnou odpověď. Ecthelion jen kývl a cvalem vyrazil z nádvoří.

Elanor s trhnutím otevřela oči. Úzkým vchodem sem pronikalo denní světlo, jinak byla všude kolem tma. Se zaúpěním se protáhla a po čtyřech vylezla ven, kde se s jistými obtížemi narovnala. Bolelo ji celé tělo a každičký sval protestoval i proti tomu nejmenšímu pohybu. Obezřetně se rozhlédla kolem sebe, ale nic podezřelého neviděla. Měla hlad a žízeň a vlhké oblečení ji studilo. Zimomřivě si třela paže a pomalu vykročila do hustého lesa. Doufala, že jde správným směrem!
Ostré větve jí trhaly šaty a ty menší ji škrábaly do tváří. Půda pod jejíma nohama byla kluzká, několikrát dokonce upadla. Okamžitě byla špinavá od bláta. Potácela se kupředu a v duchu prosila bohy, ať jí dají sílu. Dorazila na břeh malé ale prudké říčky. Kudy teď? Po proudu nebo proti? Po chvíli váhání se rozhodla, že ji přebrodí a půjde dál. Odvážně vkročila do proudu, který jí okamžitě podrazil nohy. Snažila se udržet na hladině a zoufale lapala po dechu. Její tělo naráželo na kameny v korytě a poslední, co si uvědomila, byla silná rána do hlavy.

Ecthelion si pozorně prohlížel zem před sebou. Když vyjel z nádvoří, tak se obloukem vrátil k zahradám a snažil se najít nějaké stopy po Elanor. Vycházel z toho, že půjde hledat pomoc do Imladris ke svým příbuzným. Nenašel nic, ale rozhodl se zariskovat ... Slunce už stálo vysoko na nebi, když se na něho konečně usmálo štěstí! Nalezl kousek zelené látky, která musela pocházet z Elanořiných šatů! Jeho bystré oči si všimly skoro neviditelných otisků ... Pobídl koně do klusu a sledoval je až k malé jeskyňce, kterou za svitu pochodně prozkoumal. Došel k názoru, že Elanor tady odpočívala a nejspíš i usnula. Tlumeně zaklel. Dále jíti jsi měla! Od jeskyně vedla další řada stop, podle které bez potíží dojel k řece. Jeho kůň ji přeplaval a Ecthelion se zarazil. Na tomto břehu nebylo po Elanor ani památky! Kam jen podíti se mohla?! Zamyšleně se zadíval na hladinu ... Proud silný zde jest, strhnouti ji mohl? Odpověď byla ano. Vydal se tedy podél toku řeky a pečlivě propátrával jeho okolí. Obával se, že Elanor bude zraněná nebo dokonce mrtvá! Po několika hodinách ji zahlédl ležet na bahnité mělčině. Okamžitě seskočil z koně a vytáhl ji na břeh. Uchopil ji za zápěstí, aby nahmatal její tep ... Oddechl si, protože její srdce bilo, slabě a nepravidelně, ale byla na živu! Rychle prohmatal její tělo a zamračil se. Byla ošklivě odřená a pomlácená. Měla zlomený kotník a několik žeber, vykloubené pravé rameno a nad levým spánkem hlubokou tržnou ránu, která stále ještě krvácela. Ošetřil ji, jak nejlépe za daných podmínek mohl, zabalil do své deky a vyhoupl se i s ní do sedla. Pokračoval v cestě k hranicím s Imladris.

Glorfindel jel stejnou cestou, kterou sem přijel, protože skrz hory se nemohl dostat jinudy. Byl tomu docela rád. Spěchal sice, aby zpravil svého přítele o tom, co zjistil v Gondoru, ale na druhou stranu se též nutně potřeboval setkat se svým mirkwoodským agentem! Usoudil, že mírné zdržení nikomu neublíží a třeba se jeho společník už dostavil na dohodnutou schůzku, anebo mu tam aspoň zanechal zprávu. Byl si skoro jistý, že se v Lesní říši děly velmi zajímavé věci! Utábořil se na stejné místě a klidně čekal ponořen ve své myšlenky ...

Ecthelion nemilosrdně štval koně k horám. Věděl, že jede pozdě, ale v skrytu duše doufal, že ještě svého přítele zastihne! Pokud ne, tak bude muset hlouběji do Elrondovy říše a snažit se najít některou z pohraničních patrol, aby jim předal zraněnou dívku. Sice by to pro něho znamenalo zdržení, které by Legolasovi jen velmi těžko vysvětloval, ale nemohl ji tu nechat umřít a vzít ji zpět do paláce nepřicházelo v úvahu! Po dvou dnech cesty se konečně ocitl na úpatí horského masívu. Vydal se skrytým průsmykem, který ho dovedl až k malému palouku, jenž tak důvěrně znal.

Zlatovlasý kapitán se zvedl na nohy, když Ecthelion vyjel z lesa. Zamával na pozdrav a vyšel mu vstříc. „Zpoždění velkého máš!“ vyčetl mu s úsměvem na rtech, který ale zmizel v okamžiku, když si všiml, že Ecthelion není sám. Překvapením se mu rozšířily oči, když mu jeho přítel podával bezvládné tělo. „Opatrn buď! Ona zle poraněna jest!“ Glorfindel ji opatrně převzal a položil na trávu, pak se tázavě zadíval na svého společníka, který mezitím sesedl. „Kdo ona jest?“ Ecthelion se na něj slabě pousmál. „Toť příběh dlouhý jest, meldir (Příteli můj)! Raději bychom se posaditi měli!“ Světlovlasý přikývl a nabídl Ecthelionovi vak s čerstvou vodou. Ten ho vděčně přijal a zhluboka si lokl. Glorfindel sledoval s úžasem, jak si klekl k bezvědomé dívce a vpravil jí pár kapek do úst. Oba Elfové usedli naproti sobě a Ecthelion začal vyprávět.
„Jak známo tobě již jest, pobočníkem Legolasovým, dle plánu našeho, stal jsem se. Před necelým půl rokem mi nařídil, bych útok proti Gondoru připravil.Věř, že od úmyslu tohoto jsem ho zrazoval, jak jen mohl jsem. Na nezkušenost vojáků jsem poukazoval, avšak on na svém trval. Možnost nijakou tebe kontaktovati, či Elessara varovati, neměl jsem ... Gondor tedy padl. Lid veškerý zahynul a stejně tak i Aragorn s Arwen ...“ Ecthelion se odmlčel, protože věděl, že Glorfindel k oběma choval téměř otcovské city. „Pokračuj, Ecthelione! Již o zkáze Gondoru vím! Právě odtamtud vracím se!“ Černovlasý přikývl. „Čehož však nevíš jest, že dcera jejich zajata a do Mirkwoodu odvezena byla ...“ Glorfindel ho prudce přerušil. „Jak zacházeno s ní jest?!“ „Krutě velmi, meldir! Legolas z ní otrokyni svoji učinil a v mučením jejím se vyžíval! Potomka s ní počíti se snažil, což se mu však nepodařilo ...“

„Kterak ji odtamtud možno dostati jest?!“ Imladrijský kapitán chtěl okamžitě jednat. Odmítal nechat vnučku svého přítele a vládce Legolasovi napospas déle, než bylo nezbytně nutné! „Upokoj se! Ona zde jest!“ Glorfindel ihned přešel k ležící dívce, aby si ji prohlédl. „Čehož stalo se, že ve stavu takovémto jest?!“ Ecthelion se postavil vedle něho a, stejně jako on, shlížel na Elanor. „Uprchla a cestou nehoda ji potkala. Do řeky rozvodněné spadla a životem za to málem zaplatila! Zlomenin několik má, rameno její vykloubené jest, však největší starost rána na hlavě její mi dělá! Již přes dny dva vědomí nenabyla!“ Glorfindel neztrácel čas a rychle se začal připravovat k odjezdu. „Tedy k Elrondovi nutno ji dopraviti jest!“ Ecthelion zvedl Elanor a podal mu ji do sedla. „Líto mi jest, že ničemuž z toho nedokázal jsem zabrániti ...“ Světlovlasý mu stiskl předloktí ve válečnickém pozdravu. „Ty vše udělal jsi, čehož v silách tvých bylo, meldir (příteli můj), výčitek žádných míti nemusíš! Nyní zpět vrať se, neb přítomnosti tvé ještě zapotřebí bude, tím jist si buď!“ S těmito slovy pobídl Asfalotha do trysku a během pár vteřin zmizel v lese.