Melien Edhel - XL. kapitola - část 1/2

XL. KAPITOLA
Astalder osaměl. Vylezl zpod stolu, kde stočený do klubíčka strávil poslední hodinu, a protáhl se. Venku panovala hluboká noc a i v síni se pomalu šeřilo, jak svíčky postupně dohořívaly. Přešel k misce položené vedle Thranduilova křesla a dožral zbylé maso a pak ji ještě dočista vylízal. Jedno se tomu světlovlasému ellonovi muselo nechat, držel svoje slovo. O to víc ho mrzelo to, co tu o něm dnes zaslechl...
Zrovna zvažoval, kam se vydá dál, když se znenadání objevila přímo u něho. Tiše zakňučel na pozdrav. Poznal hned, že je ustaraná... a že se jí Glorfindelovo jednání dotklo... Zajímalo by ho, jestli to celé předvídala... A pokud ano, proč neudělala nic, aby to zarazila...
Jako kdyby četla jeho myšlenky, konejšivě ho podrbala za uchem. *Vše opět v pořádku bude... Však záležitosti některé času více vyžadují... A někdy pouze skrz bolest štěstí pravého nalézti se dá... Běž nyní za Lidiannou... Věz, že ona tebe ve dnech následujících více než kdykoliv předtím potřebovati bude... Střež ji dobře...*
Její slova se vynořila v jeho mysli a on je bez otázek přijal. Nerozuměl sice všemu, ale věděl, že čas mu vše odhalí. Počkal, dokud se ve slabém záblesku světla nerozplynula, a rozběhl se vyplnit její přání.

Nimloth nejasně vnímala, jak ji někdo něžně ukládá na lůžko a vzápětí starostlivě přikrývá. I přes svůj otupělý stav si uvědomovala, že není ve svých komnatách. Kupodivu ji to neznepokojovalo. Zachumlala se do deky a skoro zvědavě nasála její vůni. Jeho vůni... Připomínala jí nespoutané moře... nekonečné písečné pláže... vyhřáté skály... Nebyla vůbec nepříjemná... jen... tak odlišná... až jí to vehnalo nové slzy do očí. Raději je zavřela, aby si toho nevšiml.
„Mankoi naa lle umien sina (Proč tohoto činíš)?“ zašeptala bezvýrazně. Nechápala, jak se může tvářit, jako kdyby se vůbec nic nepřihodilo. Spíš by od něho očekávala výsměch než takovouhle péči.
„Ten´ amin malia ten´ lle (Neb mi na tobě záleží). Ar´ amin naa feithien sal´ ten´ nanquenalle (A stále na odpověď tvou čekám).“
Zadívala se na něho. „Lle naa sal´ (Ještě stále)? Ale´ ilya tanya marte (Po tom všem, co přihodilo se)?“
Posadil se na okraj lůžka a jemně ji pohladil po vlasech. „Každý se přec zmýliti může... Já tebe pro to souditi nehodlám.“
Jeho klidný tón byl jako hojivý balzám na její zjitřenou duši. Ani netušila, jak moc potřebovala tohle slyšet, dokud to nevyslovil. Dojalo ji, že ze všech Eldar jí útěchu nabízí právě on, jenž k tomu má snad nejméně důvodů. Zřejmě mu po celou dobu křivdila... Nebylo by to ostatně poprvé, co se spletla ve svém úsudku, pomyslela si ne bez hořkosti.
„Diola lle (Děkuji ti)...“ zamumlala rozpačitě.
Chápavě se pousmál. „Nyní sobě odpočiň. Já ráno tebe navštívím, bych přesvědčil se, že v pořádku jsi.“
Zvedl se k odchodu a Nimloth ho s rostoucí panikou sledovala. Nechtěla, aby ještě šel... Nechtěla zůstat zas sama... Opuštěná v temnotě...
„Feitha (Počkej)!“ vyhrkla poplašeně. „Saes (Prosím)...“ dodala, aby trochu zmírnila naléhavost ve svém hlase.
K její úlevě se opravdu zastavil a otočil k ní. „Mani naa ta, Nimloth (Čehož se děje, Nimloth)? Lle anta ai´nat´ (Potřebuješ něčeho)?“
Stydlivě od něho odvrátila oči. „Uma... Amin anta lle (Ano... Potřebuji tebe)... Manka lle merna amin sal´ (Pokud mne ještě chceš)...“ pronesla sotva slyšitelně. Skoro očekávala, že ji hned odmítne... Rozhodně by mu to nemohla zazlívat po tom všem, co provedla... Přesto doufala...
Neodpověděl, a tak neochotně vzhlédla. A téměř sebou trhla. Ani nezaznamenala, že se přesunul od dveří zpátky k jejímu lůžku. Bylo to dnes již podruhé, co ji takhle zastihl nepřipravenou. Možná byla skutečně unavená.
Konečně promluvil. „Lle tanaka en´tanya (Jsi si jistá)?“ ubezpečoval se a ona mlčky přisvědčila.
„Bethealle saesa amin (Slova tvá mne těší)...“ prohodil neutrálně. „Amin nauva kelien e´amrun (Já zrána odjíždím). Lle nauva desiel san´ (Budeš do doby té připravena)?“ optal se jí vzápětí.
„Ta naa tereva yassen amin (Toho mi vyhovuje),“ odvětila bez váhání. Odmítala už dlouze rozmítat nad každým svým rozhodnutím. Stejně to zatím nikdy k ničemu dobrému nevedlo. Možná, že když bude jednat více impulzivně, nebude to vůbec na škodu.
„Quel (Dobrá),“ řekl jako kdyby vlastně o nic zásadního nešlo. „Amin quenuva yassen Glorfindel (Já s Glorfindelem promluvím)... Tenna´ tul´re san´ (Na shledanou zítra)...“ rozloučil se s ní stručně a odešel.
Nimloth se trochu zklamaně schoulila na posteli. Co si vlastně představovala? Že ji s nadšeným výkřikem popadne do náruče a bude ji tak držet až do rána? Že jí horoucně vyzná svou lásku? I kdyby toho byl schopen, copak mu někdy naznačila, že by něco takového uvítala? Je přece silná a nezávislá... Tak proč se teď cítí tak... bezmocně?

V jedné z komnat Eryn Lasgalen vládlo už delší dobu naprosté ticho přerušované pouze praskáním hořícího dřeva. V křesle před krbem s dosud netknutou číší vína v ruce seděl zlatovlasý ellon a hleděl do plamenů. Uvelebený na nízké pohovce nedaleko něho se nacházel druhý. Měl černé vlasy a dlouhou tmavou róbu a zdál se být zcela pohlcen četbou nějaké knihy. Aspoň tak by se to mohlo na první pohled jevit. Při bližším prozkoumání však bylo patrné, že jsou oba ellyn napjatí jako kdyby na něco nebo někoho čekali. Když se bez jakéhokoli předchozího ohlášení náhle otevřely dveře, oba jako na povel vzhlédli.
„Tak kterak jsi pořídil?“ udeřil hned ten zlatovlasý na příchozího.
Ten se tím nenechal nijak vyvést z míry. Beze spěchu za sebou zavřel, nalil si víno a usadil se vedle tmavovlasého ellona, který ho sledoval s tázavě nadzvednutým obočím.
„Příjemná noc, není-liž pravda?“ prohodil lakonicky a napil se.
Ten, který jako první promluvil, se zamračil. „Jak pro koho! Učinil jsi všeho, čeho jsem tobě poradil?!“
„Poradil? Já téměř myslel, že to příkazů bylo, lorde Glorfindele…“
„Zatraceně, Gildore!“
„Dobrá dobrá…“ Elrondův kapitán si lehce rezignovaně povzdechl. „Nikolivěk.“
„Jak nikolivěk?!“ skoro zařval Glorfindel.
Elrond se pouze pobaveně usmál a odložil knihu na malý stolek před sebou. Byl na Gildorovo chování zvyklý, nicméně si byl dobře vědom toho, jak některé jedince dokáže dohnat téměř k nepříčetnosti. Glorfindel očividně nebyl výjimkou… Rozhodl se, že se nad ním pro tentokrát slituje.
„Dle názoru mého Gildor rad tvých nenásledoval, což o úsudku jeho bystrém svědčí. Pokud by toho učinil, jist si jsem, že by se od Nimloth bez úhony na zdraví nedostal…“
„Čehož tímto naznačuješ, Elronde?!“ zavrčel Glorfindel podrážděně.
„Pouze toho, že jednání s ellith mezi stránky tvé silné nepatří…“
„A jeho ano?!“ opáčil Glorfindel podezíravě a máchnul rukou směrem ke Gildorovi.
„Řekněme, že každá část plánu přístupu odlišného vyžadovala… A řekněme, že my oba jsme v ní uspěli…“ prohodil Gildor téměř lhostejným tónem.
Glorfindel se spokojeně usmál. „Lépe řečeno všichni tři…“ Vděčně kývl na Elronda.
„Zajisté…“ souhlasil Gildor. „Lord Elrond v sobě vojevůdce rozeného nezapře.“
Tmavovlasý lord se pousmál a zvedl svůj pohár v přípitku. „Na tři vojevůdce a na bitvu jejich vítěznou…“

Thranduila vytrhlo z reverie naléhavé bušení na dveře. Poněkud otupěle se rozhlédl po komnatě, než vstal a zamířil k nim. Udivilo ho, že vůbec včera v noci dokázal usnout. Po Glorfindelově odchodu se natáhl zpátky na lůžko, zíral do stropu a v duchu přemítal, co by měl teď podniknout. Už byl skoro rozhodnutý, že se za Nimloth vydá a pokusí se jí vše vysvětlit, ale na poslední chvíli to zavrhl s tím, že bude lepší, když jí nejprve poskytne nějaký čas na uklidnění. Ne nadarmo se přece říká ráno moudřejší večera… A jediný pohled ven ho ujistil, že právě svítá. Bledě růžové červánky se válely po obzoru, hvězdy pomalu zhasínaly. Nový den se probouzel… A s ním nové naděje…
Náhle mu blesklo hlavou, že by to mohla být Nimloth, kdo za ním takhle časně zavítal. Jistě! Chce si s ním znovu promluvit, tentokrát bez bratrova nevítaného dohledu. Spěšně se odebral do šatny. Určitě by mu nepomohlo, kdyby jí opět otevřel polonahý. Zvlášť když ji potřebuje přesvědčit o tom, že jeho obtěžování Lidianny bylo pouze souhrou ne zrovna příznivých okolností… V rychlosti na sebe hodil tmavě šedé nohavice a černou tuniku s dlouhým rukávem, kterou si ještě došněrovával, když konečně otevřel dveře. Jeho zrak dychtivě padl na jeho návštěvníka a Thranduil jen stěží potlačit zklamané povzdechnutí.
„Mani naa ta (Čehož se děje, Finrode), Finrod?“ otázal se bez zájmu svého kapitána.
Ten se tím nenechal zviklat. „Omlouvám se za vyrušení toto, heruamin (pane můj), však záležitost má odkladu nesnese. Pokud tedy příkazy Vaše včerejší stále ještě přetrvávají…“ nadhodil a doufal, že tomu tak skutečně je. Jinak strávil celou noc a část tohoto rána sledováním Nimloth úplně zbytečně, nemluvě o tom, že očividně zrovna probudil krále. To by mu nicméně nevadilo tolik jako skutečnost, že veškerý ten čas mohl strávit zcela jinak… a s někým docela jiným… Rozhodně mu návštěva Erestora připadala užitečnější než hlídání Glorfindelovy sestry… Ovšem král si to zřejmě nemyslel, když ho netrpělivě vybídl, aby mu o ní podal hlášení. Ne, že by toho bylo tolik co hlásit... Po jejím včerejším rozhovoru s Glorfindelem, který neměl možnost vyslechnout, aniž by ty dva na sebe neupozornil, a následné vášnivé debatě s králem ji Gildor, jeden z kapitánů lorda Elronda, odnesl ze zahrad, kam se po tom všem uchýlila, do svých komnat a krátce nato ji tam zanechal samotnou. Vrátil se až ráno, aby jí přinesl snídani, po které se lady Nimloth odebrala do svých vlastních komnat. Po nějaké době se znovu objevila, převlečená do cestovních šatů a obtěžkaná dvěma zavazadly, s nimiž jí její bratr, který se na nádvoří spolu s ostatními z Elrondovy družiny chystal na cestu, ochotně pomohl. Tehdy Finrod usoudil, že nastala ta pravá chvíle, aby krále o tom všem neprodleně informoval. Což právě nyní učinil…
Thranduil se na něho zamračil ještě víc než předtím. „Lle tanaka (Jsi si jist)?“ vyštěkl stroze.
„Uma, heruamin (Ano, pane můj),“ potvrdil Finrod klidně.
Thranduil se dál nevyptával. Ačkoliv by si to moc přál, v hloubi duše věděl, že Nimloth nevstala takhle brzy jen aby vyprovodila svého bratra. Chystala se opravdu odjet... Bez dalšího otálení vyrazil za ní. Už ztratil příliš drahocenného času, další váhání si nemohl dovolit.
Finrod se za ním trochu užasle díval, dokud mu nezmizel z očí. Nebylo to ostatně často, co měl příležitost vidět krále sbíhat schody takovouhle rychlostí... Asi mu na lady Nimloth opravdu záleželo, jinak nechápal, proč by se s ní chtěl po tom včerejším výstupu ještě střetnout. Jenom si nebyl jistý, jestli tentokrát dopadne jejich setkání lépe.
Teď ho ale víc zajímalo jiné setkání... A co víc, zrovna ho i napadlo, jak ho beze svědků uskutečnit... Dlouze se nerozmýšlel. Obezřetně se rozhlédl, jestli není někdo v dohledu, a pak rychle vklouzl do králových komnat. V ložnici pohledem zběžně ocenil obrovskou postel, než se přesunul k nenápadným dveřím ve stěně, jež, jak kdysi náhodou objevil při zkoumání plánků sídla, vedly přímo do Erestorových komnat. Tiše jimi prošel a strnul.

Thranduil seběhl do síně a zastavil se u východu na nádvoří. Jediný pohled mu stačil k tomu, aby zjistil, že přípravy na odjezd se již chýlí ke konci. Veškerý náklad byl naložený na koních k tomu určených, ellyn z Elrondovy družiny byli shromážděni kolem, někteří ještě naposledy vše kontrolovali, a Glorfindel s Gildorem postávali poblíž zabráni do družného rozhovoru s Elrondem a tvářili se nadmíru spokojeně. Jeho někdejší přítel přitom nepřítomně hladil svého zlatavého oře, Gildorova ruka, jak si Thranduil dobře povšiml, se zdržovala až nápadně blízko jeho meče. Rozhodně se nedalo říct, že by to bylo zrovna ideální místo pro jeho plánovanou rozmluvu s Nimloth...
Znepokojeně se zamračil. A kde vůbec je? Zatím nikde nezahlédl ani ji, ani jejího bělouše. Jak mu tehdy prozradil jeho stájník, raději se o svého Losarrnu starala sama, bylo tedy možné, že se ještě nachází ve stájích... Alespoň v to doufal. Tam by měli víc soukromí pro rozmluvu a v případě potřeby by mohl použít i jiné argumenty než jen slova... Tedy pokud se mu podaří se tam dostat, aniž by přitáhl něčí nevítanou pozornost. Znovu nenápadně vyhlédl ven. Na cestu přes nádvoří mohl hned zapomenout, raději proto zamířil ke dveřím do ubytovny vojáků. Když bude mít štěstí, nebude se v tuhle dobu v přízemí nikdo vyskytovat a jeho příchod tak nevzbudí nepatřičnou zvědavost. Lůžka se nacházela až v prvním patře a to bylo také místo, kde se jeho muži nejčastěji zdržovali, pokud neměli zrovna nějaké povinnosti.
Jakmile vkročil dovnitř, uvědomil si, že dnes mu Valar opravdu nepřejí. Tři ellyn seděli u stolku zabráni do vrhání kostek, další pozoroval jejich hru zatímco si dopřával pohár vína, úplně vzadu se zdržoval ještě jeden ellon, jenž si právě kontroloval svou výstroj. Samozřejmě, že když ho zpozorovali, ihned všeho zanechali, postavili se do pozoru a se skloněnou hlavou očekávali jeho rozkazy. Thranduil si v duchu povzdechnul. Přesně tomuhle se chtěl vyhnout.
„Kapitán Finrod tu není?“ otázal se duchapřítomně a poté, co obdržel zápornou odpověď, pokračoval. „Až objeví se, nechť se u mne neprodleně hlásí!“
„Manke lle merna, heruamin (Kterak si přejete, pane můj),“ odvětili všichni současně.
Thranduil přikývl a pokračoval k dalším dveřím, které vedly přímo do stájí. Když se za ním zavřely a on se ocitl sám mezi senem vonícími stáními, poněkud se uvolnil. Chvatně míjel jednotlivé koně, u mnoha z nich ani netušil komu patří. Někteří pospávali nebo se zrovna krmili, ale většina z nich pozorně zvedla svou ušlechtilou hlavu a jemně zafrkala na pozdrav. Konečně dospěl až k bílému hřebci, o jehož majiteli neměl nejmenších pochybností. Nebo spíš majitelce... Neboť stříbrnovlasá elleth, která poslední dobou tolik zaměstnávala jeho myšlenky, stála u něho a zručně ho sedlala. Její drobné ruce něžně přejížděly po jeho plecích a Thranduil se neubránil tomu, aby Losarrnovi v tu chvíli nezáviděl.
Takže nyní žárlím dokonce i na koně! pomyslel si trpce. Téměř hladově si Nimloth prohlížel a snažil se přijít na to, co by měl říct. Podle toho, jak sebou prve sotva viditelně trhla, poznal, že si je dobře vědoma jeho přítomnosti, nicméně se očividně rozhodla ho dál okázale ignorovat. Nebyl si jistý, jestli to může brát jako dobré znamení, přece jen to bylo lepší, než kdyby rovnou utekla, každopádně se nehodlal tak lehce vzdát.
„Nimloth... Mani naa lle umien (Nimloth... Čehož to činíš)?“ zeptal se tiše.
Vešel do stání a chtěl přistoupit k ní, avšak ona spěšně obešla Losarrnu, přes jehož hřbet se na něho tvrdě zahleděla.
„Cožpak nevidíš?! Odjíždím!“ odvětila stroze.
Thranduil se zlobou v jejím hlase nenechal vyvést z míry.
„Však pročpak? Glorfindel tebe přec k tomu nutiti nemůže, ne, když v království mém dlíš... Zůstaň, Nimloth... Já přísáhám, že tebe před ním ochráním...“
Nimloth se krátce výsměšně zasmála. „Ty mne ochráníš?““ opáčila. „Tak jako jsi Lidiannu chránil?!“ Každé její slovo znělo jako prásknutí biče.
Thranduil se na okamžik odvrátil. Věděl, že měl podobný útok očekávat, jen neměl představu, jak moc ho toto její obvinění zabolí. Přesto našel sílu, aby se jí znovu podíval do očí.
„Nimloth, vyslechni mne přec... Já toho tobě vysvětlím...“
„Mně jasné dosti se to zdá!“ přerušila ho ostře. „Pochlubil ses Legolasovi, kterak o choť jeho jsi pečoval?! Že rodině své natolik oddán jsi, žes neváhal ho v ložnici zastoupiti, když on Lidiannu kvůli zranění svému potěšiti nemohl?!“
„Toho stačilo již!“ Teď byla řada na Thranduilovi, aby zvýšil hlas. Jak mohla Nimloth uvěřit všem těm lžím? Jak si může myslet, že by byl něčeho takového schopen? V hloubi duše tu odpověď znal. Glorfindel...
„Jistě. Mně tedy rozhodně!“
Nimloth se vyhoupla na Losarrnu a hodlala odjet, ale Thranduil jí chytil uzdu a přiměl ho, aby zase zastavil. Nazlobeně na něho shlédla. Stál teď těsně u ní, tak blízko, že se jejich těla dotýkala. Ztěžka polkla. Jak je možné, že přese vše, co se o něm dozvěděla, ta přitažlivost mezi nimi zůstala? Jen si už nemůže dovolit se jí poddat... Věděla, že tentokrát by ji to zničilo docela...
„Nech mne jíti!“ dožadovala se důrazně. Potřebovala se od něho dostat co nejrychleji pryč, než se ta maska, kterou si přes noc pracně vytvořila, zhroutí a ona před ním zůstane bezbranná a zranitelná.
„Nejprve mne vyslechni!“ trval na svém Thranduil. Byl si až příliš bolestně vědom toho, že další šanci už nedostane.
„Já již ničeho poslouchati nechci, rozumíš?! Já toho již příliš mnoho slyšela!“ Nimloth se hrdě napřímila, než pronesla svá další slova. „Ty mýlil ses. Glorfindel mne k ničemu nenutil. Toto rozhodnutí mé svobodné jest... A ty bys ho jako takové respektovati měl. Neb já v říše tvé již déle setrvávati nechci. Ni ve společnosti tvé.“
Thranduil nevěřícně potřásl hlavou. „Počkej přec... Proč takto ukvapeně jednáš? Cožpak nechápeš, že toto je přesně to, čeho Glorfindel docíliti chtěl?“
Než mohla Nimloth na jeho obvinění zareagovat, ozval se někdo docela jiný.
„Já již slyšel jsem, že přání žen zcela opomíjíte, pokud s těmi Vašimi se neshodují, však v případě tomto já radil bych Vám, byste toho znovu zvážil a lady Nimloth ihned pustil!“
Thranduil se zamračil. Ten hlas poznal ještě dřív, než se otočil, aby čelil neústupně se tvářícímu Gildorovi.