Fantasy world - 4. kapitola

Tmavovlasý lord seděl ve své pracovně a mračil se na svitek, který měl rozložený na stole. Glorfindel mu v něm sděloval, že musí na pár dní odjet. To by nebylo nic zvláštního, protože tak činil poměrně často. Na Elrondův vkus dokonce až příliš! Vždy, když se jeho přítel vydával na cesty, cítil podivné mrazení v zádech. Jako z udělání byli i oba jeho synové také pryč, takže se jim nemohl svěřit se svými obavami o Glorfindelovo bezpečí ... Erestor, jeho hlavní rádce a další blízký přítel, považoval zlatovlasého kapitána za nezranitelného a tudíž i nesmrtelného. Elrond nepochyboval o tom, že by vyslechl jeho starosti, a pak by mu řekl, že si je dělá zbytečně! Ačkoliv, Erestor byl vždy objektivní, v této situaci byl nepoužitelný. Vládce Imladris vyslal tichou modlitbu k Valar, aby jeho přítele ochraňovali ...

Sluneční paprsky zalévaly údolí zlatavým světlem. Na trávě se třpytily zbytky rosy jako rozsypané démanty. Vzduch byl ale chladný a Elanor, ačkoliv měla přes ramena přehozený Glorfindelův plášť, drkotala zuby. Vrhla závistivý pohled na Glorfindela, kterému očividně zima nijak nevadila. Stál klidně u svého sněhobílého hřebce, kterého připravoval na cestu. Už ho osedlal a teď už jen na postroj připínal nějaké zbylé maličkosti. „To pojedeme oba na jednom?“ zeptala se Elanor rozpačitě. „Vadí toho tobě snad?“ překvapeně se po ní ohlédl. „I v případě takovém však na výběr nemáš!“ vrátil se ke své práci. „Pokud ovšem pěšky jíti nechceš!“ dodal sarkasticky. „Jen se bojím, že se brzo unaví, když ponese dva jezdce ...“ bránila se chabě Elanor. Elfský lord se tlumeně zasmál. „Toho obávati nemusíš se, aier! Asfaloth ořem válečným jest a já zcela jistě ve zbroji své více než my oba dohromady vážím!“ Utáhl poslední řemínek a obrátil se k opodál stojící dívce. „Kterak uvyklá jezditi jsi?“ otázal se jí. „Obkročmo či bokem?“

Elanor váhala s odpovědí. Etiketa vyžadovala, aby dáma jezdila vždy bokem. Ne, že by to neuměla, ale tento způsob jízdy byl nepohodlný a rozhodně by si ho nevybrala na delší cestu. Na druhou stranu, přece nemohla přiznat, že dává přednost mužskému způsobu! To bylo nemyslitelné!

Glorfindel si správně vyložil její mlčení. „Ty jistě protokolu dbalá jsi, však raději bych, kdybys obkročmo jela, neb tak toho pro tebe bezpečnějšího bude!“ Bez dalšího otálení ji uchopil v pase a vysadil do sedla. Ladně se vyhoupl za ni, přitiskl ji k sobě a pobídl Asfalotha do cvalu. Elanor se ohlédla směrem k rychle se vzdalujícímu srubu. Bylo jí líto, že odjíždějí. Prožila tady tolik krásného a bála se, co jí přinese budoucnost ...

Ectheliona pošimralo na tváři slunce, které pronikalo do ložnice pootevřeným oknem. Slastně se protáhl a zrak mu sklouzl na Aredhel. Ležela vedle něho na boku tváří k němu. Pokrývka se jí shrnula k pasu a paprsky kreslily na její alabastrové kůži abstraktní vzory. Plavé vlasy měla rozhozené po polštáři a její lehce pootevřená ústa ho přímo vybízela k tomu, aby je políbil. Zřejmě vycítila, že ji pozoruje, protože se na něho zadívala doširoka rozevřenýma očima. Natáhl k ní ruku a ona se k němu poslušně přitulila. Pomalu si přitáhl její tvář a přitiskl svá ústa na její. Povolně rozevřela rty, čehož ihned využil a polibek prohloubil. V okamžiku, kdy se svým jazykem dotkl jejího, projela jím vlna nezvladatelné vášně ...

Aredhel nijak neprotestovala, když ji její manžel položil na záda a strhl z ní deku. K čemu by to taky bylo? Byla jeho ženou a toto bylo jeho právo. Zhluboka se nadechla a pevně stiskla víčka. Vnímala, jak na ni nalehl. Váha jeho těla ji zatlačila do matrace ... Ucítila chvilkovou bolest, když do ní vnikl. Soustředila se na to, aby se uvolnila. Ze zkušenosti věděla, že pak je to pro ni méně nepohodlné ... Jeho pohyby byly zprvu pomalé, pak se zrychlovaly. Stejně tak i jeho dech ... Nakonec s tlumeným výkřikem dosáhl vrcholu. Chvíli zůstal ležet na ní, než se skulil vedle ní a ztěžka oddychoval. Aredhel se ulevilo. Konečně, že po všem jest!

Ecthelion se zvedl z lůžka a zamířil do koupelny, kde se rychle umyl a právě se oblékal, když nedovřenými dveřmi zahlédl Aredhel, jak něco hledá v nočním stolku. Zaujalo ho to a neslyšně přistoupil blíže ...

Aredhel ležela pár minut bez hnutí a naslouchala zvukům z koupelny. Ujistila se, že se Ecthelion v nejbližší době nevrátí a začala se přehrabovat v zásuvce, aby našla krabičku s mastí proti početí. Ulevilo se jí, když ji konečně nahmátla. V duchu se modlila, aby nebylo pozdě! Děsila se možnosti, že by s ním měla mít dítě!

Černovlasý Elf hleděl na počínání své ženy s otevřenými ústy. Teprve po chvíli mu došlo, co to vlastně dělá! Chtěl tam vtrhnout, popadnout ji za ramena, pořádně s ní zatřást a zeptat se proč?! Zatnul pěsti a několikrát se nadechl, aby se uklidnil. Zamyslel se a musel si přiznat, že kdyby mu Legolas naznačil, aby zplodil mužského potomka, tak by neváhal ani okamžik a na Aredhelin názor by nebral ohled. Za Legolasovu důvěru by to stálo. Napadlo ho, jak by se asi jeho žena cítila, kdyby ji k tomu donutil? Určitě by nemohla jejich dítě milovat a on vlastně taky ne! Jaký by tedy mělo smysl přivést ho na svět?! Nicméně, přesto pocítil záchvěv zklamání. Raději se dooblékl a vrátil se zpět do ložnice. Aredhel se k jeho úlevě už také stačila obléknout, byť jen do noční košile. „Čehož k snídani tobě přinésti nechati mám, choti můj?“ otázala se ho bezvýrazným hlasem, jako ostatně vždy po jejich milování. Očima bezděky zalétl na její dlouhé štíhlé prsty ... „Ničehož, neb již meškám! Dnes až večer přijdu!“ Připnul si pouzdro s dýkou a meč, krátce kývl své ženě a opustil pokoj.

Ecthelion se opíral o zeď a znaleckým okem hodnotil své muže. Nemohl popřít, že za ta léta pod jeho velením udělali značný pokrok. Jeho pozornost však upoutali lučištníci, kteří se rozhodli místo výcviku si uspořádat přátelský turnaj a on je doslova se zatajeným dechem sledoval. Vytáhnout šíp z toulce na zádech, nasadit ho na tětivu, zamířit, vystřelit a znovu ... Přišlo mu, že všechny tyto úkony splývají v jeden jediný, který je ovšem smrtící. Pouze několik ze střelců nezasáhlo přesný střed terče a byli vyřazeni. Se zklamaným výrazem odstoupili vzad, ale nepřestávali pozorovat své šťastnější druhy. A tak to pokračovalo, až na palebné čáře zůstal jen Finrod a nějaký Ecthelionovi neznámý Elf. Oba protivníci si měřili své cíle ... Nikdo se neodvažoval promluvit, aby nenarušil jejich soustředění ... Nicméně, bylo zřejmé, že přihlížející se rozdělili na dva tábory, které podporovali své favority. Oba soupeři napnuli své luky a vystřelili ve stejné chvíli. Několik mladších Elfů se rozběhlo k terčům, aby porovnali přesnost jejich zásahů ... „Šíp Finrodův střed čistý zasáhl, zatímco Talagantův o něho jen škrtl!“ oznámil jeden z rozhodčích zvučným hlasem a Finrodovi stoupenci propukli v nadšený jásot. Finrod si nejprve potřásl pravicí se svým sokem a teprve pak začal přijímat gratulace svých přátel ...

Elanor jen stěží potlačila zaúpění. Jeli už celý den a každý Asfalothův krok jí přinášel novou bolest. Ta jí vystřelovala ze zad do celého těla a ve zraněné noze jí cukalo. Nicméně, hrdost jí bránila požádat Glorfindela o odpočinek. Už tak mu způsobila spoustu problémů! Stiskla zuby a pokusila se najít pohodlnější polohu. „Nevrť sebou, aier, sic spadneš a zraníš se!“ Glorfindel ji k sobě pevně přitiskl a jí náhle vyschlo v krku. Zmítaly jí rozporuplné pocity. Rozum radil, aby se proti jeho chování ohradila, ale tělo ji zradilo. Krev jí prudce bušila ve spáncích a cítila se omámená jeho mužnou vůní. Opřela si hlavu o jeho mohutná prsa a přivřela oči. Dlaně položila bezmyšlenkovitě na jeho ruku, kterou ji k sobě tiskl. Vnímala pravidelný tlukot jeho srdce a nechala se jím ukolébat do spánku ...

Glorfindel se bezděky usmál a vtiskl něžný polibek do vlasů spící dívky. Nechápavě potřásl hlavou. Bylo mu záhadou, jak to dělá, že vypadá tak nevinně a svůdně zároveň! Jemně sevřel její prsty ve svých. Volnou rukou jí přejel po tváři a přes linii krku pokračoval až na její hruď ... „Ach ... Glorfindele ...“ Okamžitě přestal, když zašeptala jeho jméno. Čehož to činím?! Děkoval Valar, že se neprobudila! Jak tohoto bych jí vysvětlil?! Nechápal, co se to s ním děje. Vždy se plně ovládal a nikdy na něho žádná žena neměla takový účinek jako ona. V její přítomnosti se mu v mysli vynořovaly představy jejího nahého těla přitisknutého k jeho ... Toužil cítit ji pod sebou chvějící se vášní, slyšet její hlas žadonící o jeho doteky ... Povzdechl si. Už jen tyto myšlenky stačily a jeho nohavice byly najednou nepříjemně těsné ... Ještě že brzy do Imladris dorazíme! Glorfindel se zarazil. Měl by být rád, že Elanor bude u svých příbuzných, ale nebyl. Věděl totiž, že pak už nebude mít žádný důvod, aby ho vyhledávala! Bude z ní paní Imladris a bude mít své povinnosti, jako každý jiný v Elrondově domácnosti, a on pochyboval, že si najde čas na jednoho starého Elfa, kterému na ní velmi záleží ...

Imladrijské nádvoří bylo matně osvětleno několika pochodněmi a odraz jejich plamenů vytvářel na zdech bizardní obrazce. Glorfindel zastavil Asfalotha a s Elanor v náručí seskočil měkce na zem. Jako na zavolanou se objevil strážný, který ho uctivě pozdravil a odvedl jeho koně do stájí, aby se o něho postaral. Glorfindel mu poděkoval lehkým pokývnutím hlavy a zamířil do paláce. Vydal se do svých komnat. Sice ho napadlo, že by bylo vhodnější, kdyby Elanor ubytoval v některém z hostinských pokojů, ale nechtěl, aby si myslela, že ji opustil.
Vešel do ložnice, kde Elanor opatrně položil na lůžko. „Glorfindele ... Kde to jsme?“ zamumlala ospale. „Lye naa eska, aier (Doma jsme, maličká.). Klidně dále spi!“ pečlivě ji přikryl. „Hm ...“ vděčně se zachumlala do deky a znovu usnula. Ještě chvíli ji pozoroval, než zašel do koupelny, rychle se umyl a převlékl do čisté tuniky a kalhot. Pak ještě jednou zkontroloval spící Elanor. K jeho radosti spokojeně oddychovala. Připomínala mu malé unavené kotě. Bezděčně se usmál a potichu vyšel na chodbu. Po paměti zamířil do skladu šatstva, kde vzal z truhlice nějaké šaty. Doufal, že jí budou. Vrátil se s nimi do ložnice, přehodil je přes opěradlo křesla a přešel do své pracovny. Spojovací dveře jen přivřel a natáhl se na pohovku, aby si trochu odpočinul.

Seděla v křesle u okna a dívala se na oblohu posetou zářícími hvězdami. Všude panoval klid a jí se začaly klížit oči ... Probudilo ji až hlasité prásknutí dveří. Vyjekla a zděšeně hleděla na Legolase, který se nad ní výhružně tyčil. „Kdo tobě zde spáti dovolil?!“ zařval na ni vztekle a ranou pěstí ji smetl na podlahu. Popadl ji za vlasy a vytáhl na nohy. Vykřikla bolestí a vysloužila si za to další úder do obličeje. „Nuže?! Odpovědi tvé čekám!“ „Amin hiraetha (Odpusť mi), Legolas! Byla jsem unavená a ty jsi tak dlouho nešel ...“ zhrozeně se na něho zadívala. „Kterak mne opovažuješ se, čehosi vyčítati?!“ Pustil ji a odepnul si opasek. „Odpusť mi, prosím! Já jsem to tak nemyslela! Udělám cokoliv, jenom mě nebij ... Saes!“ žadonila s pohledem upřeným na řemen. „Vskutku?“ přes rty mu přelétl krutý úsměv. Roztřeseně přikývla. „Helta lle (Svlékni se)!“ přikázal jí stroze. Chvějícími prsty si rozepnula šaty a nechala je sklouznout ke kotníkům. Zvedla ruce, aby si rozpustila vlasy, protože tak chtěla aspoň trochu zakrýt svou nahotu, ale on to nedovolil. Stála před ním a zmateně sledovala, jak se pohodlně usadil do křesla. Neměla ani tu nejmenší představu, co po ní bude chtít. „Stráž!“ Při zvuku jeho hlasu sebou trhla. Do pokoje vešel elfský voják a poklonil se Legolasovi. „Heruamin, kterak vám posloužiti mohu?“ „Se službami tvými spokojen jsem a tobě nyní odměny se dostane.“ Ukázal na nahou Elanor. Ta zbledla jako stěna. „Ne, prosím ...“ zašeptala. „Názoru svého změnila jsi?“ otázal se jí Legolas výsměšně a švihl opaskem o stůl. Ztěžka polkla. „Ne ...“ „Na kolena! Co dělati máš, víš!“ Elanor cítila, jak jí po tvářích tečou slzy, ale nakonec si pomalu klekla. Voják k ní přistoupil. Rychle si rozvázal šněrování kalhot. Jako ve snách natáhla ruku a začala ho hladit … „Do úst ho vezmi!“ Zavřela oči a rozevřela rty. Ihned jí mezi ně strčil své ztvrdlé mužství. Zabořil jí ruce do vlasů, nebránila se a doufala, že brzy bude konec ...

Glorfindela probudil Elanořin nářek, který k němu doléhal z ložnice. Vyskočil na nohy a rychle tam vtrhl. Při pohledu na její naprosté zoufalství se mu sevřelo srdce. Bez přemýšlení si k ní přisedl a zlehka ji objal. K jeho údivu se k němu přitiskla a její slzy mu smáčely tuniku na hrudi. Protože nevěděl, co ji trápí, tak ji jen tak držel, hladil po vlasech a šeptal k ní konejšivá slova. Netušil, jak dlouho tam s ní seděl, než její vzlyky začaly pozvolna utichat. Uvolnil své sevření a čekal, že se hned odtáhne, ale ona se k němu stále tiskla, jako by na tom závisel její život. Překvapilo ho to, nicméně, ho ani nenapadlo protestovat. Bylo velmi příjemné mít ji v náručí! „Uuma nalla, aier (Neplač, maličká)! U tebe jsem a nedovolím, by tobě kdos jakkoliv ublížil!“ Samotného ho udivilo, jak vážně to mínil. Elanor zvedla hlavu a zadívala se mu do obličeje. Na tvářích se jí leskly kapky slané vody. Jen stěží odolal touze slíbat je, místo toho se na ni usmál a opatrně se vyprostil z jejího objetí. „Lehnouti by sis znovu měla, neb do rána daleko jest a ty řádně odpočinouti si musíš!“ Jemně ji položil zpět na lůžko. Sledovala ho obrovskýma očima, ve kterých bylo tolik bolesti a hrůzy, až ho z toho zamrazilo. Přitáhl jí přikrývku pod bradu a měl se k odchodu. „Uuma kela (Nechoď), Glorfindel! Saes (Prosím)!“ Její tichá prosba ho zarazila. Tázavě na ni pohlédl. „Bojím se ...“ špitla, ale po chvíli nevydržela jeho pohled a zahanbeně se otočila na druhý bok. Neušlo mu, že tiše pláče.
Glorfindel váhal. Podle všech pravidel a zvyklostí by měl odejít, ale nedokázal to. Každý z jejích vzlyků ho bolel jako rána bičem. Bez uvažování si svlékl tuniku a skopl boty. Nadzvedl deku a vklouzl pod ní. Lehl si na záda a natáhl k Elanor ruku. „Aier ...“ Více nemusel říkat. Ochota a důvěra, se kterými se k němu přitulila, ho potěšily. Mechanicky ji položil ruku kolem ramen a pevně si ji k sobě přitiskl. Okamžitě se napjala, ale pak se zase uvolnila.
Dlouho leželi mlčky. Ticho, které mezi nimi panovalo, nakonec přerušila Elanor. „Glorfindele? Mohla bych tě o něco poprosit?“ Zněla bojácně, jakoby očekávala, že ji ztrestá jen za to, že ho oslovila. „Čehož pro tebe učiniti mám?“ otázal se jí klidně, aniž by se nějak pohnul. „Já ... Chtěla bych, abys ... Víš, že ...“ odmlčela se, protože očividně nevěděla, jak to má říci. Vzbudila tím jeho zvědavost. „Hovoř, aier! Snad víš, že mne obávati se nemusíš! Koho zabíti mám?“ Ani při nejlepší vůli ho nenapadlo nic jiného, kvůli čemu by mohla dělat takové okolky. „To ne, nikoho!“ vyhrkla rychle. „Já jen chtěla ... No, víš, abys ...“ Glorfindelovi došla trpělivost. „Elanor, pokud něčehož ode mne chceš, tak toho rovnou mi sděl! Na rozvleklost takovouto zvyklý nejsem!“ Elanor se zhluboka nadechla, než se odvážila vyslovit svoji prosbu. „Abys nikomu neříkal, že jsem tady!“ Glorfindel se zmateně zamračil. „Pročpak to, aier? Cožpak na setkání s rodinou svojí netěšíš se?“ zeptal se jí překvapeně. „Navíc, spolu nás přijížděti viděli, takže pobyt tvůj popříti možno není!“ Elanor se nadzvedla na lokti, aby se mu mohla podívat do očí. „A nemohl bys říct, že jsem tvoje příbuzná? Třeba dcera nebo neteř nebo tak něco ...“ Nemohl si pomoci a tlumeně se zasmál. „Vzhled náš odlišný příliš jest, by tomuto kdos uvěřil, aier!“ upozornil ji pobaveně. „Tak bys mohl říct, že jsem ...“ I v příšeří pokoje si všiml, že zrudla. „ ... tvoje milenka ...“ Než se zmohl na odpověď, překotně pokračovala. „Přes den bys mě skoro neviděl ... a v noci bych spala na zemi, abys měl pohodlí ... Neměl bys se mnou žádné starosti ... Opravdu!“ Beze slova na ni hleděl. Ponětí nemáš, kterak rád žádosti tvé vyhověl bych, aier! „Dělala bych všechno, co bys chtěl ...“ dodala třesoucím se hlasem a váhavě mu přejela dlaní po hrudi. „Faarea (Dosti), Elanor!“ okřikl ji ostřeji, než zamýšlel, a chytil její ruku do své. Vytratila se jí barva z obličeje. „Odpusť! Nechtěla jsem tě urazit! Věř mi ...“ Položil jí ukazovák přes rty, aby ji umlčel. „Aier, pokud bych se tobě vyhověti rozhodl, tak ničehož podobného od tebe neočekávám!“ To, že by se tomu za jiných okolností nebránil, si nechal pro sebe. „Pověz mi, pročpak příbuzných svých tolik obáváš se?“ vyzval ji o poznání mírnějším tónem. „V lepším případě mě budou nenávidět ...“ hlesla smutně. „A v tom horším mnou rovnou pohrdat!“ dodala zlomeně. Vytryskly jí slzy. Netroufala si pohnout se, aby je setřela, jen sklopila hlavu, takže mu dopadaly na kůži. Každá kapka ho pálila víc než Balrogův oheň.
Glorfindel věděl, že se Elanor mýlí. Byl si jistý, že by ji přijali s otevřenou náručí. Rány z jejího těla už pozvolna mizely, ale ty v její duši se zacelovaly velmi pomalu. Budou potřebovat mnohem více času a hlavně klid. Soucitně pohlédl na dívku ve svých pažích. Vypadala, že se každým okamžikem zhroutí. Pustil její ruku a něžně jí otřel slzy. „Aier, Elrond přítelem mým jest ...“ Rezignovaně kývla. „Chápu ...“ „Nikoliv, aier! Rána dnešního tobě rozhodnutí svého oznámím!“ Podívala se na něho s nadějí, která ho zahřála u srdce. „Kaima sii (Nyní spi!)!“ přikázal jí a pohladil ji po spánku. „Až vzbudíš se, tak nejspíše zde nebudu, aier, však klidna zůstaň, neb něčeho zaříditi muset budu! Však co nejdříve se k tobě navrátím!“ „Dobře!“ poslušně zavřela oči a za několik minut už spala.

Elrond seděl ve své soukromé pracovně ve východním křídle paláce, pomalu upíjel Dorwinion ze zlaceného poháru a kochal se pohledem na právě vycházející slunce. To svými paprsky ozařovalo imladrijské zahrady. Přímo pod jeho terasou se nacházely záhony růží, které vysadila jeho drahá Celebrían. Tyto květiny byly její velkou láskou a ona byla schopná strávit celé dny péčí o ně. Občas si z ní dokonce dělával legraci, že je má raději než jeho. Vždy se po něm po takové škádlivé poznámce podívala s rošťáckým úsměvem na rtech a jemu bylo jasné, že pro příštích pár hodin nebude mocným lordem Elrondem, vládcem Imladris, ale pouze Elrondem, milovaným manželem ... Och, Valar, kterak chybí mi! Proč jen tohoto dopustili jste?! To, že se s ní setká na březích Valinoru, mu bylo jen pramalou útěchou. Musel si přiznat, že začíná být unavený. Někdy dokonce míval pocit, že i nepotřebný. Zlo bylo jednou provždy zničeno, jeho rad už nebylo zapotřebí a co se jeho dětí týkalo, ty už dávno dospěly. Elrohir s Elladanem byli zkušení válečníci a neméně zdatní diplomaté, zatímco Arwen se provdala za Estel a odstěhovala se s ním do Gondoru, kde spolu vládli již řadu let a jejich říše vzkvétala ke spokojenosti všech. Možná na čase jest, návštěvu u nich vykonati! Napadlo ho, že to nebyl špatný nápad! Hned, jak se jeho synové vrátí z Lórienu, se s nimi domluví a udělají si výlet do Gondoru. Mohli by sebou vzít i Glorfindela ... Zamyšleně svraštil obočí. Ten asi nepojede, protože, podle hlášení, které dostal v noci, to vypadalo, že tento svobodomyslný bouřlivák byl konečně spoután v okovech pevnějších než řetěz vykovaný z toho nejlepšího mithrilu. Vzpomněl si na den, kdy ho poznal ...

Bitva trvala už mnoho hodin a řež byla nemilosrdná. Elrond byl z duše rád, že přesvědčil Erestora, aby zůstal v táboře. Jeho přítel a rádce nevynikal v zacházení se zbraní, jeho umění spočívalo v diplomatickém jednání. V tom byl nepřekonatelný, proto také Elrond trval na tom, aby se s ním připojil ke Gil-galadovým vojskům, neb jeho rady byly nepostradatelné ... Ucítil ostrou bolest v rameni a prudce se otočil. Právě včas, aby odrazil úder obrovského Orka, který ho hodlal dorazit.
Elrond vykrýval ránu za ranou, ale brzy se na něm začala projevovat únava způsobená velkou ztrátou krve ... Jeho soupeř si toho byl vědom a zle na něho dotíral. Ačkoliv, se tmavovlasý Elf bránil ze všech sil, byl nucen ustupovat ... Uvědomoval si, kam ho jeho nepřítel tlačil. Do úzké průrvy, odkud nebude mít šanci uniknout ... Došel k názoru, že tento boj bude jeho posledním, ale odmítal se vzdát tak snadno! Vzchopil se k poslednímu zoufalému útoku ... Hlasitě zaklel, když mu meč vylétl z ruky a vzápětí byl sražen tvrdým hákem k zemi. Před očima se mu roztančily hvězdičky ...
Elrond se z posledních sil doplazil ke skále a opřel se o ni zády. Hrdě zvedl hlavu a pohlédl na svého přemožitele. Ten se k němu přibližoval se zlověstným úsměvem na rtech. Zastavil se těsně u něho a pomalu napřahoval sekyru ... Elrond se v duchu připravil na nevyhnutelné ... Náhle, jako blesk z čistého nebe, se objevil elfský válečník v tmavě modré zbroji, jejíž prsní pancíř byl ozdoben vytepanou zlatou květinou a stříbrnou hvězdou. Bez jakéhokoliv varování a okolků probodl útočícího Orka. Elrond se pokusil vstát, ale zastavil ho melodický hlas. „Seděti zůstaň, než na zranění tvé podívám se!“ Mlhavě vnímal, jak si jeho zachránce klekl vedle něho, sejmul si přilbici a opatrně mu začal sundávat brnění ze zraněné paže. „Netušil jsem, že Glorfindel z Domu Zlatého květu též léčitelem jest!“ vypravil ze sebe Elrond skrz zaťaté zuby. Jmenovaný se jen usmál. „A já netušil toho, že Elrond Peredhel, herald Gil-galadův a léčitel, též mečem vládnouti dokáže! Rána tvá hluboká jest ...“ Víc Elrond neslyšel, protože ztratil vědomí.
Bylo pozdě večer, když Elrond znovu otevřel oči. Ke svému údivu ležel ve svém stanu a u jeho lůžka seděl Erestor, který vypadal vyděšeně a rozčileně zároveň. Věděl dobře, co bude následovat ... „Netvař se tak, meldir! Za dní pár v pořádku budu ...“ pokusil se ho uklidnit, ale bez úspěchu. „Mnoho nechybělo, bychom hovor tento již vésti nemuseli! Opatrnějším býti musíš, neb dědictví tvé lidské tebe zranitelnějším činí! Ty heraldem jsi, ne ...“ Elrond se slabě usmál. Erestor měl pravdu. Jen nerad mu působil takové starosti, ale copak mohl zůstat stranou? „Kterak bitva dopadla?“ zašeptal chraplavě. Erestor mu pomohl napít se studené vody. „Vyhráli jsme ... Elronde, již nikdy více mne takto neděs! Víš, kterak mi bylo, když Glorfindel tebe sem přinesl?!“ Erestor byl očividně otřesený myšlenkou na to, jak blízko byl jeho přítel smrti. „Glorfindel? Kde nyní jest?“ Elrond zcela ignoroval Erestorovy obavy. „Pokud známo mi jest, tak u Gil-galada dlí. Usnouti bys měl, bys sil svých nabral!“ Erestorovy obrysy se začaly ztrácet v mlze ... „Čehož ve vodě té bylo?“ stačil se Elrond zeptat, než se vše propadlo do tmy.

Elrond dopil pohár a znovu ho naplnil. Dívka, jež vyvolenou jeho stane se, život těžký s ním míti bude! To byla pravda. Glorfindel všechen svůj čas zasvětil svým povinnostem. Od jeho příchodu do Imladris se všechny nezadané dívky pokoušely získat jeho přízeň. Glorfindel si sice sem tam s některou z nich vyšel, ale nikdy jejich vztah nepřerostl v něco víc. Přesto všechno zůstával zlatovlasý velitel imladrijských vojsk jejich vysněným milencem a manželem. Což mu Elrohir s Elladanem záviděli ode dne, kdy překročili práh mezi dětstvím a dospělostí. A nejen oni! Vládce Imladris byl zvědavý na dívku, kterou si jeho přítel přivezl. Podle onoho strážného o ni velmi starostlivě a něžně pečoval! Ať se Elrond snažil sebevíc, nedokázal si představit něžného Glorfindela! Jistě, věděl, že kapitán má mnoho tváří, ale něžnost se mu nějak nehodila ani k jedné z nich ... Z úvah ho vyrušilo letmé klepnutí na dveře a vzápětí vešel předmět jeho úvah.
Tmavovlasý lord povstal a stiskl ruku svého přítele na uvítanou. „Potěšen jsem, žes zpátky, meldir (příteli)!“ Glorfindel jeho pozdrav opětoval. „I já tomu rád jsem, meldir!“ Elrond ho gestem vyzval, ať se posadí. Sám se vydal k prosklené skříňce, odkud vyndal další číši, do které nalil stejné víno, jako pil on sám. Glorfindel si sedl do druhého křesla a mlčky si připili na jeho šťastný návrat. Elrond si nenápadně prohlížel svého společníka. Postrádal svoji obvyklou jistotu a rozhodnost! To bylo něco naprosto neobvyklého!

Glorfindel si byl vědom toho, že ho Elrond zkoumavě sleduje. Bylo mu také jasné, že jeho nervozita mu nemůže uniknout. Zbytek noci strávil přemýšlením o tom, co učiní. Nechtěl ani ublížit Elrondovi, ani zklamat Elanořinu důvěru. Napadlo ho jediné řešení, ale k tomu potřeboval spolupráci svého přítele ... Poprvé v životě netušil, jak Elrond zareaguje na jeho návrh.

„Nuže, meldir, čehož tebe sem v hodinu tuto časnou přivádí? Něčehož tebe trápí? Snad toho s dívkou, jež s tebou přijela, souvisí? Obav neměj, ona zde vítána jest!“ Elrond na něho povzbudivě mrkl. „Však komnat vlastních měla by míti!“ předstíral mravokárný tón. „Přinejmenším do doby, než oficiálně vyslovíš se! Ona o pověst svoji dbáti musí ...“

Glorfindel cítil, jak se mu krev hrne do tváří. A tohle si myslel jeden z jeho nejlepších přátel! „Elronde, toho není, kterak myslíš si! Mezi námi k ničemuž nedošlo!“ pronesl rezolutně. „Vskutku? Tedy zdá se, že slušnějším, než domníval jsem se, jsi ...“ Glorfindel rázně postavil pohár na stůl. „Elronde ...“ zavrčel varovně na svého vládce, který okamžitě zvážněl. „Čehož stalo se, meldir?“ Zlatovlasý kapitán se nadechl, jako před bojem, a začal vyprávět. „Na schůzku se zvědem svým, jehož v Mirkwoodu mám, vydal jsem se. On však zpoždění velkého měl a já při čekáním svém jsem nad Gondorem dým stoupati spatřil. Ihned směrem tím vypravil jsem se. Elronde, zpráv zlých mám! Gondor vypleněn byl a Minath Tirith v troskách nalezl jsem! Estel město své mečem bránil, však ranou zákeřnou k zemi sražen padl. Arwen v pokojích královských zavražděna byla.“ Milosrdně zamlčel, že byla před smrtí znásilněna. Pohlédl na Elronda, aby zjistil, jak bude reagovat na jeho zprávu. Ten ale jen sevřel pevně opěradla křesla, až mu zbělely klouby. „Pokračuj!“ vypravil ze sebe přiškrceným hlasem. „Ačkoliv po stopách útočníků pátral jsem, ničehož nenalezl jsem! Tedy zpět na místo schůzky naší zamířil jsem, neb tušení měl jsem, že zpráv důležitých špeh můj míti bude. Ten vbrzku dostavil se a dívku mne neznámou přivezl. Když po totožnosti její tázal jsem se, on sdělil mi, že to Elanor jest! V Mirkwoodu jako s otrokyní s ní jednáno bylo, přesto utéci schopna byla! Cestou ve srubu s ní dní několik zdržel jsem se, bych ji řádně ošetřiti mohl. Stav její značně zlepšil se, však stále plachou a bojácnou jest! Představou utkvělou trpí, že nenáviděti ji budete, neb s vrahem rodičů svých lože sdíleti nucena byla.“ Elrond se prudce nadechl. „Doufám, že tohoto jí vymluvil jsi?!“ Glorfindel potřásl hlavou. „Věř, že tohoto několikráte zkoušel jsem, však ona schopna není logicky uvažovati! V noci zoufale mne prosila, bych přítomnost její před tebou utajil! Elronde, ona vystrašena velmi jest a já obávám se, že konfrontaci s tebou či dvojčaty vydržeti nemusí ...“

Tmavovlasý lord zamyšleně pokýval hlavou. Nejraději by se okamžitě rozběhl do Glorfindelových komnat, aby objal svoji vnučku, ale cítil, že jeho přítel mluvil pravdu. Vybavil si, v jakém stavu byla Celebrían, když ji tehdy našli a přivezli domů. V mysli mu znovu zněly její prosby o slitování ... Pátravě se zadíval na Glorfindela. „Tobě věří?“ Jeho přítel přikývl. „Dokonce více, než příjemným mi jest! Já válečníkem jsem a nevím, jak s dívkou zacházeti, meldir!“ Elrond se napil. „Zdá se, že zdatně vedeš si! Jakého postupu dalšího navrhoval bys?“ Zlatovlasý Elf předstíral zamyšlení. „Elanor domnívá se, že pokud totožnost její odhalíte, tak jí pohrdati budete ... Řekl bych, že času více potřebovati bude, by tebe a syny tvé poznala a zjistila, že v úsudku svém mýlila se! Sama navrhla, bych ji za příbuznou svoji vydával, což naprosto nesmyslné jest! Což však kdybych schovanku svoji z ní učinil, než zde zvykne si ...“ Glorfindelův hlas se zvolna vytrácel, jak se blížil ke konci jeho plánu, až ztichl docela.

Glorfindel očekával, že se Elrond rozčílí, ale ten k jeho překvapení seděl klidně a zamyšleně si pohrával s číší. „Nápad tvůj dobrým shledávám!“ oznámil mu lehce pobaveně. „Však pokud v komnatách tvých skryta zůstane, naděje, že zvykne si, mizivou bude! Chci, by do kontaktu s námi co nejdříve přišla! Nicméně, potřeba jest, by jen pozvolna obyvatele Imladris poznávala ...“ Glorfindel se zmohl jen na němé přikývnutí. Nečekal, že to půjde tak snadno a hlavně tak rychle! Počítal s tím, že bude muset Elronda dlouho přesvědčovat! „Rád na blízku měl bych ji, bych často vídati ji mohl bych ... Co řekl bys, kdyby Erestorovi v knihovně vypomáhala? Ten samozřejmě s totožností její by obeznámen byl!“ Glorfindel opět němě přikývl. Ani on nepovažoval za možné, že by nezkušená Elanor dokázala obelstít černovlasého rádce. Na to byl Erestor příliš dobrý pozorovatel. „A co Elrohir s Elladanem?“ zeptal se váhavě svého vládce. „Těm ni slova, meldir! Oba horkokrevní příliš jsou a jist jsem si, že prozradili by se!“ potřásl Elrond hlavou a Glorfindel s ním souhlasil. Jen doufal, že to nakonec nebude on, kdo jim bude vysvětlovat, proč to před nimi tajili!

Elrond ke svému údivu zjistil, že ho celá ta situace baví! Líbila se mu představa Glorfindela, zvyklého velet armádě, nyní shodou okolností donuceného starat se o mladou dívku ... Tušil, že příštích pár týdnů bude velmi zajímavých! To přinejmenším! „Glorfindele z Domu Zlatého květu!“ oslovil svého přítele formálně. „Tebe poručníkem Elanořiným ustanovuji a doufám, že o schovanku svoji řádně starati budeš se! Pokud známo mi jest, hostinské pokoje naproti tvým neobsazeny jsou, tudíž ničehož nebrání, by Elanor se tam nastěhovati mohla. Však nejdříve do pracovny mé ji přivedeš, bych ji v domově jejím novém přivítati mohl! Vzhledem k tomu, že původ svůj a příbuzenství naše v tajnosti uchovati chce, tak ji pouč, čehož očekávati může! Dále ...“

Glorfindela polilo horko, které vzápětí vystřídal dosud nepoznaný chlad. Pomalu mu docházelo, k čemu se vlastně uvolil. V podstatě se má stát jejím otcem! On, který v této roli už jednou selhal ...

Elanor se pomalu probouzela. Po paměti natáhla ruku, aby se dotkla Glorfindela, ale ten tam k jejímu zklamání nebyl. Na okamžik zadoufala, že se jen odsunul kousek dál od ní a otevřela oči. Místo vedle ní bylo opravdu prázdné! Úsměv, který jí pohrával na rtech, pohasl. Najednou jí přišlo nepatřičné ležet v jeho posteli a rychle z ní vylezla. Popošla do středu pokoje a zvědavě se rozhlížela kolem sebe.
Ložnice byla prostorná a vzdušná. Stěny byly bílé jako čerstvě napadaný sníh. Koberec na podlaze tmavě hnědý s vetkanými zvláštními zlatými květy. Zrak jí padl na lůžko. Bylo vyrobené ze světle hnědého dřeva a obě pelesti byly zdobené řezbami, které znázorňovaly boj statného reka s drakem. Co ji uchvátilo, bylo však povlečení! Tmavě modré s vyšitými stříbrnými obrysy hvězd! Nikdy nic tak nádherného neviděla. Vedle tohoto skvostu bylo na zdi zavěšeno několik mečů a dýk. I když se o zbraně nezajímala, tak si nemohla nevšimnout, že jsou to nádherné kusy. Čepele s vyrytými elfskými nápisy, rukojeti vykládané úzkými zlatými plátky a pouzdra taktéž. Přes tu všechnu krásu však nepochybovala o tom, že to jsou smrtelně nebezpečné zbraně. Váhavě od nich odtrhla oči a přelétla jimi i zbytek místnosti. I ostatní nábytek byl světle hnědý a nebylo ho tam právě moc. Bylo zřejmé, že Glorfindel si vystačí s málem. Nakonec si všimla, že přes opěradlo jednoho z křesel u krbu jsou přehozené nějaké ženské šaty. Nepochybovala o tom, že jsou pro ni. Pootevřenými dveřmi zahlédla koupelnu a po chvilce váhání se v ní rychle umyla. Pak si s potěšením oblékla oděv, jenž jí tam Glorfindel zanechal. Skládal se z šedivých spodních šatů a světle hnědých, které se přes ně přetahovaly. Byly jí sice trochu velké, ale to jí vůbec nevadilo. Pak si sedla do křesla, přitáhla si kolena k bradě a zamyšleně hleděla před sebe.

Když Glorfindel odešel od Elronda, tak se zastavil v kuchyni pro snídani. Kuchař mu s potutelným pochechtáváním naložil na tác porci pro dva. Naštěstí se ale zdržel jakýchkoliv poznámek, což bylo jeho štěstí! Glorfindel tiše otevřel dveře do své ložnice, aby nevzbudil Elanor. Ta však k jeho radosti byla už vzhůru a seděla v křesle. Otočila k němu hlavu. Na okamžik zahlédl v jejích očích strach, který vzápětí vystřídala úleva. „Quel amrun, (Dobrého rána)!“ pozdravila ho plaše. „Quel amrun, aier! Kterak spala jsi?“ otázal se jí, zatímco pokládal podnos se snídaní na stůl. „Dobře, děkuji za optání a za to, že jsi se mnou ... zůstal.“ dodala po krátké odmlce. „Toho ničehož nebylo!“ mávl rukou a sedl si naproti ní. „Posluž si, aier!“ vybídl ji a sám si bohatě nandal míchaná vajíčka. Elanor si prohlížela vrchovatě naložené misky, talířky a košíčky s lákavě vonícím pečivem. Nakonec si vybrala ten nejmenší krajíček chleba, který tam byl, tence ho potřela máslem a položila na talíř před sebou. Glorfindel se zamračil. „A čehož k tomu, aier?“ Bleskla po něm pohledem. „Vždyť víš, že po ránu nemám hlad ...“ Okamžitě jí skočil do řeči. „A v poledne ještě ne a večer již ne!“ Bez ceremonií jí sebral talíř a začal na něho skládat, co uznal za vhodné. Její chleba hustě pokapal medem, přidal druhý krajíc s máslem a sýrem a nakonec k tomu přihodil ještě pořádný kus pocukrovaného jablkového závinu. Také jí nalil velký hrnek teplého mléka. „Jez!“ nařídil jí nesmlouvavě. Elanor na něho upřela prosebný pohled. „Glorfindele, tohle opravdu nesním! Je toho moc ...“ Přísně se na ni zadíval. „Od stolu tohoto nevstaneš, dokud snídani svoji nedojíš! O tomto diskutovati nehodlám, Elanor!“ Bylo jí jasné, že prohrála. Dokud jí říkal aier, tedy maličká, byla stále šance, že ho přesvědčí, ale v okamžiku kdy ji oslovil jménem, veškeré naděje pohasly. S povzdechem se dala do jídla, nicméně, si občas dovolila zlostně po něm loupnout očima.

Glorfindel dojedl, pohodlně se opřel a nepřestával sledovat naproti sobě sedící dívku. Ta si podpírala hlavu rukou a ostentativně ukusovala chleba se sýrem. Její hněvivé pohledy ho nechávaly zcela klidným. Vlastně se jimi docela bavil. Měl rád ženy, které měly oheň. Byl si jist, že ona ho má! Jen bude nějakou chvíli trvat, než se opět naplno rozhoří ... Provokativně od sebe odstrčila talíř a začala se zvedat. „Elanor! Nepokoušej mne!“ výhružně se na ni zamračil. Líbilo se mu, že se každým dnem osměluje a zkouší, jak daleko může zajít. Naneštěstí, si vždy vybrala věc, která byla příliš závažná, aby jí v ní ustoupil. „Už nemůžu!“ pronesla umíněně, ale raději si zase sedla. „Dobrá, kterak přeješ si! Upraviti jdi se, bych tebe k dědu tvému odvésti mohl! Na vzdorovitost tvoji náladu nemám, ať on s tebou zlobí se!“ Zvedl se a přešel ke skříňce, aby si nalil víno. „Glorfindele?“ ozvalo se za ním nejistě. „Ano?“ úmyslně k ní zůstal obrácen zády. Na lokti ucítil její malou dlaň. „Amin hiraetha (Omlouvám se) ... Saes (Prosím)!“ Zaslechl, že se jí maličko zachvěl hlas. Pomalu se k ní otočil a měřil si ji od hlavy k patě, jako by byla nějaký provinilý rekrut. „V noci poslušnost slibovala jsi, kde nyní slib tvůj jest?“ zeptal se jí chladně. „Já ...“ rozpačitě sklonila hlavu. „Věru, rychle názoru svého měníš!“ Jeho příkrost jí vehnala slzy do očí. „Odpusť ...“ hlesla. „Omluvu tvoji přijmu, však pouze pokud snídani svoji dojíš!“ Vrátila se ke stolu a pustila se znovu do jídla. Glorfindel zůstal stát a v duchu si povzdechl. Jen nerad na ni byl tak ostrý, ale obával se, že se po tolika hrůzných zážitcích rozhodne zemřít, i když zcela neúmyslně, a odmítání jídla by mohlo být začátek. Vlastně ho udivovalo, že je ještě naživu. Většina Elfek, které byly znásilněny, se z toho nikdy nevzpamatovaly, zůstaly zlomené a nakonec dobrovolně zvolily smrt. Nebo, aby se jí vyhnuly, odpluly do Valinoru. Jako Celebrían, její babička. „Už jsem dojedla ...“ Elanor mu ukázala prázdný talíř. „Můžu jít?“ Znal ji natolik, aby věděl, že se po každé takové nevydařené vzpouře cítí ponížená a chce mu zmizet z očí. Zamítavě potřásl hlavou. „Nikoliv, neb cosi důležitého s tebou projednati chci!“ Nechápavě se na něho zadívala. „Žádala jsi, bych Elrondovi totožnost tvoji nesděloval.“ ozřejmil jí, co měl na mysli. „A tys řekl, že mi ráno odpovíš ...“ přímo mu visela na rtech. „S nápadem tvým nesouhlasím, avšak v ohledu tomto na tebe tlačiti nehodlám ...“ Vyskočila na nohy a vrhla se mu kolem krku. „Diola lle (Děkuji …) ...“ Jemně ji od sebe odstrčil a posadil zpět do křesla. „Nicméně, možnost jediná, kterak situaci tuto vyřešiti, napadla mne! Přítomnost tvoji utajiti možno není. Však prohlásiti mohu, žes dcerou přítele mého, jenž v boji nedávném zahynul. Dohoda mezi námi byla, že v případě takovém se tebe ujmu a o bezpečí tvé postarám se.“

Elanor mu bez dechu naslouchala. „Takže bys byl mým poručníkem?“ ujišťovala se, jestli ho dobře pochopila. „Tak jest.“ přikývl. „A musela bych tě poslouchat?“ špitla zaraženě. „Na slovo a bez protestů, aier!“ Při tomto oslovení jí srdíčko poskočilo. Už se na ni nezlobí! „A když ne?“ zeptala se ho škádlivě.

„Pak tebe potrestati nucen budu!“ pronesl Glorfindel naoko přísně. Té věty litoval v okamžiku, kdy ji dokončil. Neušlo mu, jak sebou trhla. Přistoupil k ní a položil jí ruce na ramena. „Aier, víš přec, že způsobem žádným tobě bych neublížil?“ Ovinula mu paže kolem pasu, hlavu si opřela o jeho hruď. Bez váhání ji objal. „Vím, ale ... prostě se někdy nedokážu ovládnout ... Je mi to líto ...“ šeptala zahanbeně. „Omluv tvých netřeba, aier!“ Jen stěží odolal tomu, aby jí nevtiskl polibek do vlasů, místo toho ji jen pohladil. Něžně ji uchopil za bradu a donutil tak, aby se mu dívala do tváře. „Opravdu tohoto chceš? Snadnějšího bylo by, Elrondovi pravdu vyjeviti, aier! Jist si jsem, že obav zbytečných děláš si!“ Věděl, jaká bude její odpověď, ale musel to zkusit. „Chci to tak, Glorfindele!“ pronesla rozhodně. „Dobrá! Však jména jiného potřebovati budeš, neb jinak by tebe poznal. Kterak Freya tobě zamlouvá se?“ „Jé, to je hezké! Elfské?“ Potřásl hlavou. „Nikoliv, aier. Takto jeden z rodů lidských sídlících daleko na severu ženu kvalit vyjímečných nazýval.“ To, že ji považovali za bohyni, si nechal pro sebe. „Freya ... Líbí se mi, jak to zní!“ Glorfindel ji pustil, jemně ze sebe sundal její ruce a usedl zpět na své místo. „Však háček jeden rozhodnutí tvé v sobě skrývá, Elanor!“ Ztěžka polkla. „A to ...?“ Vážně se na ni zahleděl. „Schovankou mojí budeš, což v očích ostatních mne práv jistých nad tebou dává a tobě naopak povinností ku mne ukládá! Navíc, dívkou rodu obyčejného staneš se a dle toho s tebou také jednáno bude! Elrondovi představena budeš a nepochybuj o tom, že práci vhodnou tobě přidělí, kterou ku spokojenosti jeho vykonávati museti budeš! A též uctivě k lordům zdejším správati se, aier!“ Elanor pomalu přikývla. „Tohle všechno vím, Glorfindele! A slibuji, že se budu snažit, abych ti nezpůsobila žádné problémy.“ „Však cos jiného věděti jest a cos jiného dle toho se chovati! Pomohu tobě, kde jen moci budu, však zvykem mým dlouho do noci pracovati jest a častokráte pryč bývám a ty nucena budeš, sama si poraditi ... Freyo.“ To ji vyděsilo. Nenapadlo ji, že už ho nebude mít nablízku. „Ale budu tě vídat, že jo?“ zeptala se ustrašeně. „Přec poručníkem tvým jsem!“ Povzbudivě na ni kývl. „Diola lle, Glorfindel!“

Vládce Imladris seděl ve své oficiální pracovně. Na stole před sebou měl návrh smlouvy s rohanskými obchodníky, který načrtl Erestor, ale nemohl se na něj soustředit. Elrondovy myšlenky se stále točily kolem jeho ranního rozhovoru s Glorfindelem. Zpráva o smrti jeho dcery a zetě ho zasáhla. V hlouby duše se sice smířil s Arweninou volbou a, stejně jako jeho synové, přijal fakt, že si zvolila smrtelnost, ale rozhodně nepočítal s tím, že se to stane tak brzy a za takových okolností! Sám sobě přísahal, že najde a na hrdle ztrestá toho, kdo za to byl zodpovědný! Ozvalo se rázné zaklepání a srdce se mu rozbušilo. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Tula e´ (Vstupte)!“ vybídl svého návštěvníka. Jak očekával, vstoupil Glorfindel. „Rád někoho tobě představil bych, pokud ovšem chvilku volnou máš, meldir!“ Elronda napadlo, že zlatovlasý kapitán hraje tuhle hru vskutku mistrně! „Ovšemže!“ Glorfindel se otočil a přivolal k sobě venku čekají dívku. „Freyo!“ Šla pomalu a upírala pohled na podlahu. Elrond si všiml, že lehce kulhá. Tázavě pozvedl obočí, ale Glorfindel jen mlčky potřásl hlavou. „Elronde, toto Freya jest! Otec její přítelem mým byl a já slíbil mu, že o ni po smrti jeho postarám se!“ Elrond si zkoumavě prohlížel dívku před sebou. V ničem mu nepřipomínala ani Arwen ani Aragorna. Byla drobná, stojícímu Glorfindelovi sahala někam k hrudi. Dlouhé temně rudé vlasy jí spadaly v bohatých vlnách až k pasu. Neodvažovala se na něho pohlédnout a nervózně svírala v prstech látku své sukně. Začal se pozvolna zvedat ...

Glorfindel si během okamžiku uvědomil blížící se katastrofu! Varovně se na svého přítele zadíval a modlil se k Valar, aby mu to došlo.

Elrond na sobě cítil Glorfindelův znepokojený pohled, jen nechápal proč. Zalétl k němu očima a ten sotva znatelně zavrtěl hlavou. Tmavovlasý Elf nechápavě zamrkal, když se ale pozorněji zadíval na Elanor, tak si všiml, že pobledla a roztřásla se. Pochopil a znovu se posadil. „Vítej v Imladris, Freyo!“ Bojácně k němu pozvedla obličej a on v něm četl jako v otevřené knize. Bolest, strach, utrpení ... „Diola lle, heruamin.“ Hlas se jí trochu chvěl a Elrond v duchu děkoval Glorfindelovi, že ho přesvědčil, aby jí dal čas. Rozhodl se, že už ji dál nebude trápit. „Rád tebe poznal jsem, Freyo! Až zabydlíš se, tak za mnou zastav se, bychom si o tom, kterak prospěšna obyvatelům domu tohoto býti můžeš, promluvili!“ Elanor si správně vyložila jeho slova, tak že audience se blíží ke konci a viditelně pookřála. „Jak si přeje ... poroučíte, heruamin!“ opravila se spěšně. „Dohodnuti tedy jsme! Glorfindele, cos s tebou probrati musím ...“ Elanor se okamžitě vydala ke dveřím. „Venku na mne počkej!“ zachraňoval situaci Glorfindel.

Elrond na něho pobaveně pohlédl, když za ní zaklaply dveře. „Poučiti ji museti budu, kterak z pracovny vládcovy odchází se!“ Glorfindelovi podezřele cukaly koutky úst. „Škoda jen, že u rozhovoru tohoto nebudu!“ uchechtl se Elrond, ale vzápětí zvážněl. „Pamatuji se, kterak plna života bývala a kuráží spíše chlapci podobala se! Dívka tato stínem jejím pouhým jest!“ Glorfindel souhlasně přikývl. „I já vzpomínku takovouto na ni mám! Však ujistiti tebe mohu, že oheň její dosud neuhasl! Občas plamenem jasným rozhoří se a pořízení těžkého s ní bývá!“ Tmavovlasý lord na něho nevěřícně pohlédl. „Naznačiti snad chceš, že vůli tvé vzpírá se?“ nedůvěřivě na svého přítele hleděl. Zlatovlasý kapitán byl tvrdý válečník a nebylo radno pouštět se s ním do sporu nebo dokonce pokoušet jeho trpělivost! Ani Elrohir s Elladanem ho raději neprovokovali, což bylo takřka neuvěřitelné! Glorfindel se pousmál. „Ona dcerou pravou rodičů svých jest! Arwenina tvrdohlavost s Aragornovou v ní mísí se!“ Elrond se napil vína. „Těžko uvěřiti, že dívka, jež u mne byla, totožnou s tou, jež popisuješ, jest!“ Pak si ale vzpomněl, proč chtěl s Glorfindelem mluvit. „Rád ji prohlédl bych, meldir! Přijde mi, že zranění její pomaleji hojí se ...“ Glorfindel ho přerušil. „Elronde, to moudrým nepřipadá mi! Sám viděl jsi, kterak reagovala, když k ní přiblížiti jsi se chtěl! Ona dotyků žádných na sobě nestrpí!“ „Toť pravdou jest, však já ujistiti se chci, že zdraví její ohroženo není!“ Elrond zabodl pohled do Glorfindelových očí. Ten neuhnul ani o píď. „Zlomená žebra měla, rameno její vykloubené bylo, nad spánkem rána tržná a též kotník její zlomen byl! Odřeniny a modřiny po těle celém!“ dokončil výčet jejích zranění. „Myslím, že rány její vcelku uspokojivě hojí se!“ Nakonec to byl Elrond, kdo ustoupil. „Věřím tobě, meldir! Čehož s ní v plánu pro den dnešní máš?“ „Hlášení hlídek pohraničních ještě projíti musím, tak u švadleny na okamžik malý s ní zastavím se, by ohledně šatů domluvili bychom se ...“ Elrond vybuchl smíchy. „Čehož veselého řekl jsem?“ Glorfindel na něho zmateně hleděl. Jeho přítel se nakonec uklidnil natolik, že byl schopen promluvit. „Přinejmenším den celý jim zabere, jen na barvě dohodnouti se! Což teprve ohledně střihu ... Meldir, viděti jest, že tys nikdy s ženou šatů nevybíral“ Elrond si nevšiml záblesku smutku, který se na okamžik objevil v modrých očích jeho kapitána. „Posaď se, neb věcí pár tobě o duši ženské sděliti musím ...“

Glorfindel s nevěřícným vrtěním hlavou vyšel na chodbu. Elrond přeháněti musel! Přec možno není, by ženy časem svým takto plýtvaly ... Ztuhl uprostřed pohybu. Elanor byla pryč! Rozhlédl se kolem sebe. Široko daleko nebylo ani živé duše! Elrond, který zaznamenal, že něco není v pořádku, vykoukl ze dveří. „Manke naa Freya (Kde Freya jest) ?“ otázal se překvapeně. „Amin caela n´noa (Toho ponětí nemám)!“ Glorfindel jen bezradně pokrčil rameny. Najednou ho něco napadlo. Udělal čelem vzad a rozběhl se. Elrond chvíli váhal, ale pak ho následoval ... Cestou ho provázely užaslé pohledy jeho personálu ...
Zlatovlasý válečník doslova rozrazil dveře do své ložnice. „Freyo! Elanor!!“ Než Elrond dorazil, tak prohlédl i své ostatní pokoje. Se stejným výsledkem. „Není tu!“ odpověděl na nevyslovenou otázku tmavovlasého lorda, který stál s ustaraným výrazem ve tváři na prahu jeho komnat.