Až za hrob (10.)

Když jsme ruku v ruce konečně dolezli na okraj vytouženýho náznaku lidského budování, myslela jsem, že Gerta nakopu. Tvrdil, že nás čeká příjemný město se spoustou obchodů, ale jediný, co jsme našli byl rozpadající se kostel, príma hřbitůvek a asi třicet domů, celkem nepravidelně rozesetejch po podivný louce.
„To je ono?“ zeptala jsem se a bezděčně jsem mu drtila prsty.
„Jau, Mai, no tak!“ zaskuhral. „Je tam hospoda, knihovna a malej obchod s erotickejma pomůckama. Co bys chtěla víc?“ zakřenil se. Na oko jsem se zamyslela. „Já nevim, ale co třeba…Jezdí sem vůbec autobus?“ Vypálila jsem a začala jsem se rozhlížet po ulici na který jsme zrovna stáli. Zastávka nebyla k nalezení. Gert neodpovídal, a tak jsem usoudila, že ho asi ani moc trápit nebudu.
Poslední hodinu toho moc nenamluvil. Cestou jsem mu řekla všechno o tom hlasu, což nás zase přivedlo k debatě o latinských citátech, ale ani to ho moc do varu nepřivedlo. Možná mu bylo stejně jako mně jasný, že dokud nebudeme schopní přeložit tu větu, nebude dávat smysl ani zbytek. Měla jsem pocit, že je porozumění životně důležitý.

I když už jsme dávno nechali slovíčkaření za sebou a věnovali jsme se jen šetření sil, neušlo mi, jak po mně Gert v pravidelných intervalech pokukuje.
Pořád byl bílej jako stěna, ale jinak fungoval v relativně normálním tempu. Každou chvilku mi palcem hladil hřbet ruky a usmál se, kdykoli jsem mu mrkla do obličeje, ale těžko přede mnou schovával ustaranost. Neměla jsem ponětí, jak dokázal ještě o něčem uvažovat. Já jsem nebyla schopná vydedukovat nějakej závěr, natož se zbavit myšlenek, který se mi proháněly mozkem nadzvukovou rychlostí a docela neodbytně mi připomínaly onu malou skutečnost, že mám chlapa. Byla jsem dokonale hotová z překvapení letošního léta, ale Gert se tvářil naprosto nezaujatě a prováděl mě prázdnejma uličkama. Minuli jsme to, čemu říkal knihovna, obecní úřad, pár vývěsních cedulí a několik domů, u kterých vztekle ňafali psi. Jediný, co jsem teď chtěla bylo jídlo a horká sprcha, ale toho se v týhle díře nejspíš nedočkáme.
„Jak se to tu vlastně jmenuje?“ zeptala jsem se Gerta a ignorovala jsem další z jeho obezřetných mrknutí do mojí tváře.
„Brandlín.“ Odpověděl bez přemýšlení a automaticky přendával nohy, jako by ani nebyly jeho. Nevěděla jsem, co se s ním děje. Napadlo mě pár možností, jako třeba plutoniový drinky, nebo ozonový díry, ale vypadalo, to, že se na jeho náladě podepsalo něco úplně jinýho. Radši jsem se už nesnažila a zaobírala jsem se svýma myšlenkami. Mlčky jsme prošli další dvě ulice, než jsme konečně objevili obchod s jídlem. Bylo na čase. Sotva jsem stála na nohách, v žaludku mi kručelo a kofeinem bych taky zrovna nepohrdla. S úsměvem jsem vpadla do dveří a nalítla jsem k regálům. Gert pochodoval za mnou a pískal si nějakou šílenou melodii, která se k naší nákupní mánii celkem hodila. Každou chvíli jsme šmátrali v regálech a celkem zběsile se nám začínal plnit košík. Jít na nákup s prázdným žaludkem je ta největší blbost, jakou člověk s plnou peněženkou může udělat. Když už Gert náš budoucí obídek nezvládal unést, doputovali jsme ke kase. Lovila jsem v jeho báglu peněženku, když se od dveří ozvalo mírně udiveně: „No to snad ne! Gerte? Jsi to ty?“ Zvedla jsem oči. Na prahu stál asi dvacetiletej kluk s dlouhou blonďatou hřívou spletenou do spousty miniaturních copánků a s vykulenýma nazelenalýma očima. Nevěřícně udělal pár kroků dopředu a zastavil se těsně před Gertem. Prohlížel si ho se zjevným zájmem, ale Gert nevypadal, že by měl ponětí, s kým se vlastně potkal. Kluk si to asi po chvilce zírání uvědomil, rozepnul si rukáv košile a vyhrnul si ho kam až mohl. Od zápěstí až k lokti se mu táhla široká bílá jizva. Trošku natočil ruku a sevřel pěst. Jizva zasvítila jako slonovina. Zároveň se mu zablejskly i zuby, jak se usmál, když viděl, že Gert pomaličku poznává. „Vítku!“ zařval zničehonic a čapnul kluka za odkrytou ruku. Přitáhnul si ho k sobě a na chvíli ho stisknul v náručí. Pak trochu poodstoupil a zadíval se na něj značně kritickým okem. „Dal ses k hippies?“ optal se celkem nezdvořácky, ale kluk se jen zařehtal. „Si piš, John Lennon byl proti mojí fanatičnosti slabej odvar.“ Gert si kluka prohlížel, jako by ho neviděl několik let. „Jak jsi mě vůbec poznal?“ zeptal se a zvednul obočí. Kluk se jen uculil. „Jsi stejnej jako tvůj táta. Teda…až na tu příšernou ofinu.“ Zakřenil se znova.
„Moje řeč,“ zamumlala jsem. „Taky bych mu jí ufikla.“
„Ale, copak ty už nejsi na chlapečky, Gerte?“ zažulil se znova a mrknul na mě, jak se snažil uhnout před Gertovou pěstí. „Sorráč kámo, si dělám srandu.“ Poznamenal, když už měl namále. Gert spustil ruku, sáhnul dozadu a postrčil mě před sebe. „Tohle je Vítek.“ Představil mi kámoše a já jsem mu potřásla ploutví. „Maia.“ Špitla jsem.
„K vašim službám, spanilá slečno.“ Vypadlo z Vítka těsně předtím, než mi políbil ruku.
„No v pohodě, už jsem se dneska málem utopila, tak mi už může každej třeba poslintat pracku.“ Zachrčela jsem mírně nevrle, čímž jsem si vysloužila Gertovo pousmání a Vítkův záchvat řehotu. „Ta holka se mi líbí.“ Otočil se ke Gertovi, kterej si mě jen přitáhnul a poznamenal: „Jo, to mně taky.“
Vítek jen spiklenecky zamrkal a protáhnul se ke kase. „Tak co to bude?“ zazubil se.
„Moment, ty tu pracuješ?“ podivil se Gert a zašvidral na dveře, kde si pozpátku přečet zelenej nápis.
„No jo,“ uteklo Vítkovi ušklíbnutí, „Vít Frída, Smíšené zboží.“
Gert jen zavrtěl hlavou a začal bez poznámek vyndávat věci z košíku. Jakmile zaplatil, popadla jsem nejlákavější rohlík ve svým životě a s chutí jsme se do něj zakousla, jako fanatickej medvěd do včelího plástu. Vítek jen přejel můj i Gertův obličej a zatvářil se značně zhnuseně. „Co tu vy čuňata vůbec děláte?“
„Gert naplánoval výlet.“ Zahuhňala jsem ponuře a Vítek se chápavě pousmál. „Jo, to on umí.“ Poznamenal a protočil panenky, až mu zmizely pod víčky.“
„Vy jste spolu čundrovali?“ optala jsem se s plnou pusou. Vítek jen přikývnul: „Každý léto od doby, co jsme se naučili chodit.“
Kdysi z nich museli bejt dobrý kámoši, tak jak je možný, že o Vítkovi nic nevim? „Hele, a taky se mu tenkrát stávalo, že jídlo, který měl na starosti, nějakou záhadou zapomněl přibalit?“ vyzvídala jsem celkem drzounsky a nevšímala jsem si, jak Gert nevrle podupává nohou. Vítek jen přejel pohledem po tý kopici bašty, kterou jsme právě uzurpovali a mezi záchvaty smíchu konstatoval, že se tim mnohý vysvětluje. Pak Gert náš rozhovor utnul celkem nespolečenským zavrčením, zapnul bágl napěchovanej jídlem a začal mě srkat ke dveřím. „Rád jsme tě viděl, brácho,“ otočil se ještě k Vítkovi, „ale musíme se dostat pod střechu, než se setmí, je skoro šest, takže máme co dělat, tak dík, pane vedoucí a my mizíme.“ Mávnul na pozdrav a chtěl mi otevřít dveře, ale Vítek nám zastoupil cestu.
„A nechcete se u mě najíst a umejt?“ zamrkal, a když viděl, že ho chce Gert odpálkovat, dodal: „Nocleh by se taky našel.“ Soustředeně se zadíval z okna, když si všimnul, jak Gertovi dupu na nohu. Nevim, proč ze sebe Gert chtěl za každou cenu udělat mučedníka, ale já jsem teda jeho postoj nehodlala respektovat. Přešla šeptaná výměna názorů, kterou se rozhodl vyhrát psychickým nátlakem, nesportovní hrou na city a kňouráním, že jsme v tom podivným stavení nechali koně, ale se mnou nic nehlo. Za poslední tejden jsem si trochu horký vody a kus normální postele rozhodně zasloužila a na celým širým světě nebylo, nic, co by mi mohlo zrovna tyhle dvě věci upřít. Když jsem Gerta konečně přesvědčila, že koně v pohodě zvládnou jednu noc bez něj, a že jim, navíc nacpal tolik bašty, že by to nezdlábli za tejden, rezignovaně pokejval.
„Tak děkujem,“ vyhrkla jsem a nevšímala jsem si Gertova trpitelského výrazu. Vítek vypadal nadmíru spokojeně.

Seděla jsem na bedně od piva a žvejkala jsem kus bílý čokolády, abych si ukrátila chvíli, než Vítek zavře a půjdem s ním k němu. Vrtalo mi hlavou, proč se Gert nechce s kámošem trochu zdržet. Určitě si měli co říct, ale připadalo mi, jako by ani nevnímal, kde je.
„Na co myslíš?“ zeptala jsem se, když mi ticho ve skladu začínalo lézt na mozek. Gert se na mě podíval a unaveně se usmál. Vypadalo to, jako že je moc překvapenej, že tam jsem a mluvim na něj.
„Myslim na tátu.“ Odpověděl tiše a nakrčil čelo, až mu ho rozpůlila podivná vráska. Sklopil hlavu a opřel si jí o kolena.
„Všechno ti ho tu připomíná, viď?“ zamumlala jsem a připadala jsem si jako magor v cizí kůži. Jen pokejval a začal se zvedat, když se ve dveřích objevil Vítek. „Tak co, panstvo, jste připravený na pořádnou akci?“ optal se se zářivým úsměvem a podržel nám dveře. Gert něco zachrčel a já místo něj nadšeně zavřískala: „No to si piš, že jo!“