Forsaken - 98. díl

„Možná bys mu teď neměl volat... přece jen už je dost pozdě... Myslím, že ráno by to stačilo, ne?“ navrhla jsem nesměle, zatímco Riel prohledával kapsy svý bundy.
„Kam jsem ho jen...“ mumlal znepokojeně, aniž by vzal vůbec na vědomí, co jsem říkala.
Znovu jsem zalitovala, že to s těma bleskama fakt neumím. Jinak by už dávno jedním schytal a já bych odsud pelášila třetí kosmickou... Takhle jsem ho jenom nervózně sledovala, jak se napřímil a celkem bezradně se rozhlídl kolem sebe.
„To mám z toho, že jsem to neudělal hned,“ pronesl sebekriticky. „Jenže do toho vždycky něco přišlo.“
„To se stává...“ přitakala jsem souhlasně, abych si ho aspoň trochu naklonila na svou stranu.
„Takže se nezlobíš?“
„Já?“ nechápavě jsem zamrkala. „Proč bych měla?“
Pokrčil rameny. „Předpokládal jsem, že mi vyčteš, že jsem to udělal schválně. Ale neboj, já ho najdu.“
„Rieli...“ polkla jsem ztěžka.
„Jo?“ Riel znovu hrábnul do bundy. „Sakra, kde mám ten mobil!“
„O tom s tebou právě chci mluvit...“ hlesla jsem nejistě. Chvilku jsem zvažovala, že bych se dál tvářila jakoby nic, ale pak jsem si řekla, že když se přiznám, tak by to mohl brát jako polehčující okolnost.
„O čem?“ zavrčel Riel nepřítomně. Vyndal pouzdro s krví a naráz vyprázdnil jednu lahvičku. Už mě to ani nešokovalo, jenom mě napadlo, jestli není čas i na mou dávku.
„O tvým mobilu. Já... si ho... ehm... půjčila...“ vypravila jsem ze sebe zdráhavě.
Zamračeně se na mě zadíval. „Proč?“
„Chtěla jsem mluvit s tátou...“ zašeptala jsem skoro zahanbeně.
„Tak proč jsi mi to neřekla? Myslela sis, že bych ti to snad zakázal?“ zeptal se Riel a v jeho hlase byl patrnej údiv.
„Já nevím...“ Potřásla jsem hlavou a z kapsy kalhot jsem vytáhla ten nebohej přístroj. „Je mi to líto... Ale můžeš si za to sám, neměl jsi mě stáhnout do tý vany!“ ohradila jsem se okamžitě. Nejlepší obrana je útok, že jo.
Riel jenom překvapeně povytáhl obočí. „Tak se zdá, že Alexovi zavolám až zejtra,“ oznámil mi celkem klidně, když si mobil prohlídl. „A ty si dáš za odměnu nějaký cvičení navíc...“
„To zas budu muset běhat po lese?“ ozvala jsem se poněkud otráveně. Věděla jsem, že bych neměla příliš pokoušet svý štěstí, ale jeden orientační běh mi bohatě stačil.
„Ne. Tentokrát tě vezmu na jedno hezký místo... určitě se ti tam bude líbit,“ ubezpečil mě Riel a mě se okamžitě zmocnila nepříjemná předtucha.
„Jaký hezký místo?“ zjišťovala jsem nedůvěřivě.
„Uvidíš,“ odbyl mě a zamířil do obejváku. „Jdu si lehnout. A ty bys měla udělat totéž, protože tě zejtra čeká náročnej den.“
„Není snad takovej každej den s tebou?“ poznamenala jsem kousavě.
„Vynadala jsi mi, že jsem tě ještě nezačal trénovat. Takže to hodlám napravit. Schválně, na co si budeš stěžovat potom.“
Hrdě jsem se narovnala. „Nebudu si stěžovat! Jenom drž svý pracky dál ode mne a budem spokojený oba!“
Pousmál se. „To bude těžký, když spolu máme trénovat.“
„Ty víš, jak to myslím!“ zareagovala jsem prudce. Na srandičky jsem fakt náladu neměla! Otočila jsem se k němu zády a vyrazila do koupelny, abych si z obličeje smyla zbytky make-upu.
„Jo, vím,“ připustil Riel lhostejně. „Nechceš ani, abych ti řekl, co mi pro tebe Anna dala?“ změnil najednou téma a tím spolehlivě upoutal mou pozornost.
Obrátila jsem se zpátky k němu a skoro jsem na něm visela očima. „Samozřejmě že chci! A kdy mi to vůbec konečně dáš?“
„Až si vzpomenu, kde jsem to nechal.“
„Tys to ztratil?!“ vyjela jsem na něho šokovaně. Jedna z mála věcí, která mi po mamce zůstala, a je teď kdo ví kde!
Riel si otráveně povzdechnul. „A o čem jsme tady prve asi mluvili? Říkala jsi přece, že se to stává.“
„Myslela jsem, že mluvíme o tvým mobilu!“ namítla jsem.
„Ne, slečno chytrá. O tom jsme mluvili až potom.“
Nevěřícně jsem potřásla hlavou. Ne kvůli tomu, že Riel možná dárek od mý mamky někde ztratil, ale proto, že jsem si na něj do týhle chvíle ani nevzpomněla. Jak je to možný? Je sice pravda, že se od tý doby udála spousta věcí, ale člověk by přece neměl na něco takovýho zapomenout. Sklesle jsem svěsila hlavu. Vždycky jsem byla špatnou dcerou a tohle to jenom potvrzuje.
Aniž bych to postřehla, Riel přistoupil ke mně a zlehka se dotkl mejch vlasů. „Já ti ho přece dám, neboj se.“ Když jsem k němu posmutněle vzhlédla, pokračoval. „Byl to stříbrnej řetízek, na kterým byl zavěšenej zvláštní čirej kámen. Podle tvý mámy ti může splnit jedno přání, nesmíš ale přitom myslet na sebe.“