Invisible ( 16. )

Úporně jsem se bránila spánku. Bála jsem se, že až otevřu oči, Daniel bude zase pryč. Půjde tam odkud se tu tak náhle zjevil a já budu muset najít dalšího šílence, co mě bude chtít zabít, aby se znova objevil. Jenže jsem se neubránila.
Probudila jsem se ve svém pokoji. Venku bylo ještě světlo, ale poznala jsem, že už se schyluje k večeru. Okno bylo otevřené a proudil jím příjemný podvečerní vánek. Podle té vůně, jsem poznala, že někdo ze sousedů posekal svojí zelenou chloubu před baráčkem.
Trochu polekaně jsem si sáhla na krk. Cosi studeného mi na něj tlačilo, ale v ruce jsem nahmatala jenom utěrku a v ní cosi zmrzlýho a šustícího. Podle toho, jak už byla – asi mražená zelenina – rozehřátá, usoudila jsem, že ho mám na krku sakra dlouho.
S povzdechem jsem si sedla a celé tělo mě neuvěřitelně bolelo. To ranní řachání o tvrdou zem mi nejspíš nadělalo pár pořádnejch modřin. Lehce jsem přimhouřila oči, ale žádný červený čáry kdesi v prostoru jsem nezahlédla.
A je zase fuč..hloupá mrtvá Popelka co mi zachránila život a nezanechala po sobě ani střevíček. Tak jo, ten střevíček mi byl docela putna, ale vzkaz na nočním stolku by mě zaručeně potěšil, i kdyby v něm psal, že už se nikdy neuvidíme.
Bez špetky naděje, jsem na sebe hodila čistý tričko a dobelhala se ke schodům. Už teď mě děsilo co tam dole uvidím. Táta se měl určitě vrátit každou chvilku – teda pokud už tam dole neseděl – a v obýváku byl bordel těžkýho kalibru.
Co já mu sakra řeknu? Do našeho baráku se vloupali lupiči? Bylo by to docela věrohodný, aspoň bych měla na co svést roztrženej ret a modřiny na krku. Další teorie mi uvízly v hlavě a nehodlaly pokračovat ve slibném rozvíjení. Obývák byl dokonale uklizený. Rozbitá váza i jiný předměty, který, ti dva, o sebe navzájem rozbily, když jsem se válela polopřiškrcená v kuchyni, zmizely. Pochybovala jsem, že si toho táta jen tak všimne, tudíž mi to nedělalo těžkou hlavu. Nejdůležitější byla osoba sedící na gauči. Tentokrát už jsem nemusela mhouřit oči. Danielovu postavu mi přesně ukazovaly červené lehce fosforeskující čáry. Že by to byla jeho aura? Nebyla jsem si jistá a neviděla jsem ho zase až tak dobře, abych to zjišťovala. Spíš mi to přišlo jako načervenalý vlnění vzduchu nad rozehřátým asfaltem, nebo kapotou auta, na kterou už dlouho pere sluníčko.
Tiše jsem se začala přesouvat k němu. V televizi mu běžel jakýsi pořad o vaření, což mě značně pobavilo. Nevypadal na někoho, kdo by zrovna vaření propagoval, tudíž mi bylo jasný, že televizi vůbec nevnímá a to asi pěkně dlouho.
„Ahoj,“ ozvala jsem se trochu nejistě a zastavila jsem se kousek za pohovkou.
Polekaně sebou trhl a čáry tvořící jeho tělo se zčeřily, jako vodní hladina, když se do ní hodí kámen.
„Ahoj,“ zachraplal a lehce si odkašlal, takže další slova co z něj vyšla už byla podobná lidský řeči a ne nachrchlanýmu robotovi.
„Jak ti je?“
Lehce jsem pokrčila rameny a sedla si vedle něho. Na stolku měl položenou nedotčenou sklenici s colou, kterou jsem do sebe následně překlopila. Cukr a kofein mi udělaly docela dobře, což byl malej zázrak.
„Trochu pomlácená, jinak dobrý.“
Nevesele se zasmál. „Už ses viděla v zrcadle? Slovo lehce mi k tomu moc nezapadá.“
„Zatím jsem neměla odvahu,“ přiznala jsem s úsměvem. Nějak jsem nechtěla zjišťovat rozsah škod, kterej byl bezpochyby velkej. Dokázala jsem si živě představit modřiny na krku i pochroumanej obličej.
„A jak je tobě?“
„Na tom nezáleží…kdybych nepřišel už jsi tu nemusela být,“ zamumlal a unaveně si složil obličej do dlaní.
Vztáhla jsem k němu ruku ve snaze ho nějak povzbudit, ale nakonec jsem jí zase položila do klína. Vlastně jsem netušila co si o tom všem mám myslet.
„Kde jsi byl?“ zeptala jsem se potichu a hrdlo se mi stáhlo.
„Tak různě…potřeboval jsem přemýšlet.“
„A bez toho, aby si mi něco řekl, odejdeš zase kdy?“ optala jsem se trochu jedovatě a zvedla se, abych si do kuchyně došla pro další colu.
S povzdechem mě následoval a periferně jsem viděla, jak se opřel o linku. Když jsem se na něj nedívala přímo, byl vidět mnohem zřetelněji. Dokonce jsem zahlédla dva rudě zářící body v jeho tváři, což byly určitě oči.
„Chceš abych odešel?“
„Kdybych to chtěla, tak tu teď ze sebe nedělám hysterku.“
„Promiň, prostě jsem si potřeboval pár věcí urovnat v hlavě.“
Nesouhlasně jsem našpulila pusu, což je dost hloupej zvyk vzhledem k tomu, že pak vypadám jako malý umanutý dítě.
„Prostě jsem o tebe měla strach, je to tak těžký pochopit? Navíc…“ Hlavou mi probleskl bledý usměvavý obličej a ten děsivý krok, co ukončil jeho život. Pevně jsem sevřela prsty kolem naplněný skleničky a zatřásla hlavou, abych si jeho tvář vyhnala z hlavy.
„Co?“
„To je jedno,“ zamumlala jsem a začala jsem si vychutnávat nový přísun cukru.
„Navíc přes den jsem tu většinou byl,“ přiznal nervózně a já se začala lehce topit. Cola mi natekla úlekem do plic, tudíž dalších pět minut jsem strávila jejím vykašláváním a zpracováváním toho co řekl. Takže on si tu vegetil bez toho, aby mi něco řekl?! Díval se, jak je mi den po dni hůř a hůř z toho, že si vzal klidně roha a ještě se u toho určitě královsky bavil.
Nechápu proč, možná to bylo tou ránou do obličeje, ale připadalo mi, že jsem strašně přecitlivělá. Do očí se mi nahrnuly slzy jako hrachy a v nose mě začalo nepříjemně štípat. Rychle jsem se od něj otočila a opřela se o kuchyňskou linku.
„Amando?“
Cítila jsem, jak mi jeho hedvábné prsty svírají paži a nechtěla jsem si připustit, že mi jeho dotyk tak strašně chyběl.
Proboha vždyť já jsem do něj úplně zcvoklá!!
Zmateně jsem se mu vyškubla a posunula se několika kroky vlevo, tak abych za zády neztratila oporu linky.
Kuchyňská linka je mojí oporou…no sakra to jsem to dopracovala!
„A na co jsi teda přišel? Že by bylo nejlepší, žít si na hromádce v jednom domě a nevšímat si jeden druhýho?! To je tvuj plán?!“
„To bych nedokázal. I týden byl utrpení…“
„Jo, očividně tě to ohromě sebralo!“ zakřičela jsem vztekle a obrátila se k němu zády.
To není fér, proč zrovna já se musim bouchnout do takovýho…pitomce! Bylo sice hrozně divný přiznat si, že jsem do Daniela tak trochu zamilovaná, ale najednou nebylo návratu. Nedokázala jsem si představit, že by měl zase odejít. V hlavě mi šrotovala jeho tvář a ty nekřesťansky hezký oči co měl za života a byla jsem úplně jasná…
Povzdechl si a když jsem se mu znovu automaticky vytrhla už se mě nedotkl.
„Promiň…pro tebe to je asi jednoduchý, ale pro mě ne. Nechci ti dál komplikovat život, takže…odejdu.“
Vyděšeně jsem se otočila. Zahlédla jsem jen vlnění jeho těla, když prošel dveřmi kuchyně do obýváku a zmizel mi z dohledu. Rychle jsem třískla skleničkou o kuchyňský pult a vystřelila za ním. Celé tělo mě neuvěřitelně bolelo, zvlášť když jsem se smýkla po podlaze a naraženým bokem praštila o futro dveří, ale bylo mi to jedno. Zase jsem se viděla na mostě, kdy skočil a já ho nemohla nijak zachránit…tentokrát ho ale chytím!
Dřív než se stačil otočit, prudce jsem ho objala a tvář mu zabořila mezi lopatky.
Připadalo mi, jako bych objímala kamennou sochu, ale jeho kůže byla tak jemná a hedvábná, že bych se k ní dokázala tisknout celou věčnost…