Melien Edhel - XLI. kapitola - část 1/2

XLI. KAPITOLA
Legolas vešel tiše do svých komnat a nerozhodně se zastavil před postelí. Lidianna ležela skoro stejně, jako když ji tam časně ráno zanechal, jen místo něho nyní objímala polštář. Spala. Na rtech jí pohrával náznak úsměvu, její výraz byl pokojný, až na okamžik zapochyboval, jestli má vůbec právo narušit její klid.
Co když to všechno byly jen pomluvy? Co si o něm pak pomyslí? Potřebuje znát pravdu natolik, že je ochoten obětovat vše, co mezi nimi dosud vzniklo? Možná by bylo lepší konfrontovat nejprve otce, jenže copak někdy mezi nimi panoval takový vztah, aby si to mohl dovolit? A i kdyby to přece jen udělal, jak by si mohl být jistý, že mu může věřit? Ne, Lidianna byla jeho jediná možná volba. Teď jen se k tomu odhodlat...

Finrod sešel do sklepa a se zamručením se svezl na lavici. Bezmyšlenkovitě si nalil pohár vína a naráz ho do sebe obrátil. Pak s ním bez jakýchkoli ohledů prásknul o stůl.
Zatraceně!
Docela se mu v tu chvíli hodila poměrně slušná zásoba spíše neslušných slov, které pochytil od lidských vojáků během společných akcí. Edain asi museli být v tomto ohledu zkušenější, neboť mnoho z nich bylo dosti výstižných. Nechápal, co ho to jen popadlo. Jak mohl být tak hloupý a představovat si, že by snad Erestor měl o něho zájem?! Vždyť za všechny ty yény, co se spolu znali, ani jedinkrát nic takového nenaznačil! Kdyby chtěl být něco víc než jeho přítel, jistě by už dávno našel způsob, jakým by mu to sdělil! Ne nadarmo je přece králův rádce! Jenže nic podobného neudělal, což jen dokazuje, že na jejich vztahu nechtěl nikdy zhola nic měnit! Jenže on to nechtěl vidět! Využil příležitosti a ukradl od něho polibek a místo toho, aby si Erestorův ústup správně vyložil, namyšleně se domníval, že to znamená něco víc! Jeho přítel byl natolik slušný, že tento pro něho odporný incident hodlal přejít mlčením, a on místo toho, aby ocenil jeho velkorysost, se tím nechal ještě povzbudit! Sakra! Jak mohl být takový zabedněnec?!
Možná by udělal nejlíp, kdyby si od něho od dnešního dne udržoval odstup. A to co možná největší...
Náhle ho něco napadlo a čím déle o tom přemítal, tím rozumnější se mu ta myšlenka zdála. Jistě... Úplně nejlepší pro ně oba bude, když společně s Elrondem a jeho družinou odpluje do Valinoru... Věděl, že před vyplutím ještě stráví nějakou dobu v Imladris, což mu nechávalo dosti času na to, aby o svém záměru promluvil s králem. Nepochyboval však, že jeho přání bude vyslyšeno.
Rezignovaně si dolil pohár a upřeně hleděl do rudé tekutiny. Zprvu se v něm začalo všechno bouřit proti tomu rozhodnutí, avšak rychle ty hlasy umlčel. Možná že být bez Erestora bude ještě horší, než ho vídat každý den s vědomím toho, že se jeho sen nikdy nesplní. Avšak je to to poslední, co může pro svého přítele ještě udělat. Jejich přátelství už je beztak nenávratně zničeno.
Pomalu se napil. Byly chvíle, kdy opravdu záviděl lidem... Zrovna teď jim záviděl to, že se mohou opít a zapomenout aspoň na krátký čas na své trápení. On takové štěstí neměl...
Proklatě!

Legolas se zahleděl na meč, jenž stále ještě držel v ruce. Skoro zalitoval, že ho nechal pro Lidiannu zhotovit. Pak by nevstal dnes tak brzy, aby ho vyzvedl u kováře, a nezaslechl by tu prokletou rozmluvu. Co kdyby prostě předstíral, že se nic z toho neudálo? Dokáže pak vzít Lidiannu do náruče, aniž by si představil, že jeho otec ji také možná svíral v objetí? A jejich milování? Pevně stiskl zuby. Jakpak to může jednoduše pustit z hlavy? Vždyť pokud se něco takového skutečně odehrálo...
Nu, co udělá? Těžko může obvinit svého otce, je přece král, a ačkoliv dle jeho soudu tím spíše by měl vědět, jak hanebně se zachoval, nemůže od něho vyžadovat žádnou omluvu. A Lidianna? Její nelibost vůči králi mu byla stejně známa jako její strach z něho, tudíž bylo vysoce nepravděpodobné, že by na případném... incidentu... nesla nějakou vinu. Avšak... pokud se to opravdu přihodilo, proč mu o tom neřekla? Neslíbila mu snad, že už před ním nebude nic tajit? Jak by s ní mohl dál žít, pokud se ukáže, že to nebyl jen nehorázný výmysl? Ale jak by ji mohl zatratit za něco, co se stalo proti její vůli? Proti její vůli? Byl by snad jeho otec schopný takového činu? Neměl ji přece v oblibě a pokud si všiml, nedostatkem společnic rozhodně netrpěl. Co by ho k tomu tedy vedlo? Cítil, že nebude mít klid, dokud se nezeptá. Ale jak? Nikdy by ho nenapadlo, že se někdy ocitne v podobné situaci. Toto téma rozhodně nepatřilo do běžné konverzace. A i když to nepatřilo více věcí, které s Lidiannou probírali, tohle bylo něco úplně jiného. Tohle mohlo ublížit lidem kolem něho. Přesto to musel zjistit.
Krátce zvažoval, jestli se nemá ještě natáhnout vedle Lidianny, počkat, až se sama probere, vzápětí to ale zavrhnul. Nedokázal by teď být tak blízko ní, ne s vědomím toho, že možná sdílela lože s jeho otcem. Má ji tedy probudit? A nebo radši odejít a vrátit se později, až si trochu utřídí své zmatené myšlenky?
To dilema za něho nakonec rozhodla sama Lidianna, která znenadání otevřela oči a jakmile ho spatřila, rty se jí zvlnily ve šťastném úsměvu.
„Již tak brzo vzhůru?“ poznamenala překvapeně a slastně se protáhla. „Nelehneš si ještě vedle mě?“
Její oči byly plné příslibů a jeho stálo dost přemáhání, aby zamítavě potřásl hlavou. „Amin anta quen yassen lle (Já s tebou hovořiti potřebuji),“ oznámil jí stručně.
„Aha.“ Zklamaně se posadila. Jeho dnešní rezervovanost ji zamrzela, ale snažila se nedat to na sobě znát. Bylo zřejmé, že chce hovořit o něčem závažném a očividně sám nevěděl, jak začít. Povzbudivě se na něho pousmála. „Dobře, o co jde? Není příliš krásný den na to, než abychom si ho hned po ránu kazili?“
„Možná. Však já se tebe přec otázati musím,“ trval Legolas na svém.
Pokrčila rameny. „Klidně se ptej, já před tebou nic neskrývám.“
„Uvidíme,“ zamumlal nedůvěřivě.
Tohle se jí dotklo. „Co se děje? Zase jsem se provinila proti nějakým pravidlům?“ zeptala se ostřeji, než zamýšlela. Nechápala, proč už takhle časně začíná s výčitkami. Navíc neměla ponětí o tom, že by něco provedla. Králi se vyhýbala, jak jen to bylo možné, a když nebylo zbytí, omezovala se na krátké a uctivé reakce. Erestorovy hodiny snášela bez větších obtíží a dokonce se zdálo, že s ní je její učitel konečně aspoň trochu spokojený. A Legolas? Jenom si vzpomněla na minulou noc a už se jí vzrušením prudčeji rozbušilo srdce. Měla za to, že k sobě v Lórienu našli cestu a že se už naučili spolu jakž takž vycházet. A nebo se mýlila?
„Nikolivěk,“ ujistil ji, nicméně žádné další vysvětlení jí nenabídl.
Povzdechla si. Proč tolik otálí? Nepamatovala si, že by byl někdy předtím tak nerozhodný. Připadalo jí hloupé, aby tam jen nečinně seděla a čekala, a proto se zvedla z postele a začala se oblékat. Zelenkavé šaty, které si pro dnešní den vybrala, patřily k těm jednodušším, nečinilo jí tedy obtíží se do nich bez cizí pomoci dostat. Přetáhla si je přes hlavu, zašněrovala živůtek a zrovna si ledabyle rozčesávala vlasy, když k ní Legolas přistoupil a téměř hrubě ji uchopil za paži.
„Já sdělil jsem tobě, že s tebou hovořiti si přeji, a ty přec k odchodu se chystáš?!“ pokáral ji úsečně.
Zamračila se a podrážděně mrštila hřebenem o zem. „Když si to přeješ, tak něco řekni! Nebo k tomu potřebuješ rádce jako tvůj otec?“
Musela se ovládat, aby ten hřeben nehodila po něm. Myslela si, že už si odvykl jí takhle rozkazovat a chovat se k ní panovačně, ale zřejmě to bylo jen nějaké přechodné klidné období. A nebo jejich rozepře způsobovala Thranduilova přítomnost? Vždyť v Lórienu se s ním dalo skoro normálně vycházet!
Po její uštěpačné poznámce mu na čelisti zacukal sval. „A kterak dobře znáš, čeho otec můj potřebuje?“ prohodil s přimhouřenýma očima.
Zadívala se na něj pozorněji. O co mu vlastně jde? Že by si na ni král stěžoval? Ale kvůli čemu? Ne, že by pro to musel mít nějaký důvod, on rozhodně ne, avšak včera na něm nebylo patrné, že by se mu opět něčím znelíbila. Když tedy pomine skutečnost, že si vzala jeho syna, což ale nebylo něco, co mohla ovlivnit.
„Vůbec a celkem mi to tak vyhovuje. Netrváš snad na tom, abych se s ním víc sblížila, že ne?“ zjišťovala znepokojeně.
Podivný stín mu přelétl přes tvář. „Podle zpráv některých se toho již stalo.“
„Čeho?“ zareagovala automaticky, vzápětí se opravila. „Co?“
„Prý mu ochotně společnosti činíš...“
„Vážně?“ Nechápavě svraštila čelo, než jí došlo, co má na mysli. „Aha, tohle. No... neměla jsem moc na výběr... Koneckonců je mou povinností plnit přání krále. Nebo není?“
Legolas se zachmuřil. Jen stěží potlačil nutkání s Lidiannou pořádně zacloumat. „Tak jest. Však i přání králova mezí mají!“ informoval ji hněvivě.
„A tohle jsi mu už někdy zkusil říct?“ vyzvídala skepticky.
Sekl po ní nazlobeným pohledem. „Nikoliv, neb přání jeho vždy opodstatněná byla!“
„Aha... Opodstatněná...“ Lehce pobaveně to slovo zopakovala. „A není to spíš tak, že jemu je úplně jedno, co si někdo jiný přeje?“
„Možná že i takto by to chápáno býti mohlo, však názor tento velmi krátkozrakým jest!“ odtušil chladně.
„Hmm... A jelikož ty nejsi tak krátkozraký jako já, souhlasil jsi se sňatkem s Elanor, ano?“ Tohle už byl čistý výsměch.
„Sňatek ten lordy našimi dohodnut byl a zájmů nejlepších sledoval!“
Přikývla. „Ona je ale otázka, čí zájmy to byly, že?“ neodpustila si kousavě podotknout. Vymanila se z jeho sevření a o krok poodstoupila. „Můžeme už jít na snídani?“ zeptala se smířlivým tónem. „Politiku přece probírám v hodinách s lordem Erestorem.“
Legolas sevřel meč pevněji. Nechápal, jak se může tvářit, že vůbec o nich nejde Vždyť se vlastně přiznala nebo ne? Raději se o tom ještě ujistí...
„My však o politice nehovoříme, nýbrž o poklesku tvém!“ vypálil na ni nečekaně a pečlivě sledoval její výraz.
Lidianna obrátila oči v sloup. „Tak to jo. A mohl bys mi laskavě říct, v čem spočívá? Protože rozhodně nevidím nic špatného na tom, co jsem udělala!“
„Vskutku?! Vy lidé tedy zvláštní jste! Ještě pověz, že bys toho klidně znovu učinila!“ pronesl odměřeně.
„A proč ne?“ zamračila se. „Kdyby mě o to zase požádal. Tys tam přece nebyl, tak proč tě to tak štve?“ Potřásla hlavou. Proč kvůli takové maličkosti dělá takový rozruch? To tolik žárlí na svého otce?
„Proč?“ Legolas to slovo skoro zařval. „Neb nelíbí se mi, čeho správáš, když přítomen nejsem! Zřejmé jest, žes starostmi o zdraví mé netrpěla!“ vyčetl jí dotčeně.
„To není pravda!“ zaprotestovala okamžitě. „Vždycky jsem přišla hned, jak jen to bylo možné!“
„Míníš tímto, jakmile král společnosti tvé se již nabažil?“ podotkl sarkasticky.
Zatnula zuby a zhluboka se nadechla. Neviděla důvod, proč by se měla nechat takhle napadat, obzvláště když neprovedla nic špatného. Nicméně se snažila zůstat v klidu. Možná, že je to jen nějaký další druh testu, třeba ji jenom zkouší, jak dlouho vydrží, než se nechá vyprovokovat. Ale tentokrát se mu to tak snadno nepodaří...
„Ne, Legolasi. Jakmile léčitelé odvedli svou práci. Dřív bych tam beztak k ničemu nebyla a jen bych jim překážela,“ řekla mírně.
Jenže jeho tím stejně neuchlácholila. „Aha. Tedy bych vlastně rád býti měl, že otec můj pro tebe uplatnění do doby té nalezl, že?!“
Klouby na ruce, kterou svíral meč, mu zbělely, zato oči měl potemnělé hněvem. „Možná, že mezi lidmi to běžné jest, však já toho trpěti nebudu!“ zvolal a už se ani nepokoušel ztišit svůj hlas.
Šokovaně na něho zírala. Takovým tónem s ní nikdy předtím nemluvil. Vypadal, že by ji byl schopen vzápětí ztrestat tím mečem, jenž tak křečovitě třímal.
„Legolasi... Tohle už není zábavné...“ vypravila ze sebe bojácně. Stále doufala, že je to jen nějaká hra, že s tím co nevidět přestane. Ale její slova ho pouze ještě více popudila.
„Zábavné?!“ vyprskl znechuceně. „To tedy věru není! Však ty sis již vrchovatě zábavy užila!“
Odmítavě potřásla hlavou. „Neudělala jsem nic zlého. A pokud sis něco takového nepřál, pak jsi mi to měl předem říct,“ bránila se chabě.
Hořce se zasmál. „Toho vskutku jsem měl! Však tušiti jsem nemohl, že ty lože otce mého zahřívati v úmyslu máš!“
„Co?!“ vyjekla zhrozeně. „Ty si myslíš, že jsem... spala s tvým otcem?!“
Přisvědčil. „I takto se to podati může!“
Krátce zavřela oči. Vzpomněla si na tu noc... Avšak nic se nestalo, tak proč ji nyní obviňuje? A jak se o tom vůbec dozvěděl?
„Pak se ale mýlíš, Legolasi. Mezi námi nikdy k ničemu takovému nedošlo.“
Nedůvěřivě si ji přeměřoval. „Však před chvílí jsi jinak hovořila!“
Utrápěně si povzdechla. „Ano, protože jsem myslela, že mi vytýkáš, že jsem přijala královo pozvání na vyhlašování vítězů turnaje,“ vysvětlovala spěšně. Trochu se jí ulevilo, že už zná příčinu Legolasova hněvu, nicméně své úzkosti se stejně nezbavila. Přece jen neměla v tomhle ohledu tak úplně čisté svědomí... Doufala proto, že se spokojí s tímto zdůvodněním a přestane ji vyslýchat. Ale takové štěstí jí nebylo souzeno...
„Ach tak. Tedy přísahati mi můžeš, žes nikdy lože s otcem mým nesdílela?!“ domáhal se neústupně odpovědi.
Lidianna se nadechla a v duchu horečnatě přemítala, co říct. Mohla lhát a vše popřít... Avšak bylo by to něco platné, pokud byl Legolas již o celém incidentu spraven? Pouze by tím znovu a tentokrát nejspíš nenávratně zničila jeho důvěru. Jediná možnost byla říct mu pravdu... Jenže copak jí uvěří? Celá ta záležitost byla dost podivná... Dokáže pochopit, že to tehdy udělala pro něho? Určitě se jí zeptá, co ji k tomu vedlo. A jak mu to má zdůvodnit? Může mu prozradit, že ji jeho otec vydíral? Možná by to mohla zkusit, ale nač by to bylo? Pravděpodobně by to bral jen jako velmi chabou výmluvu, nic víc. Jak se vůbec do téhle situace dostala? Ach ano... Pomáhala utéci Ivanovi a Elanor a Legolas byl za to tenkrát potrestán... Kdo řekl, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, o tom nepochybně věděl své...
„Nuže? Cožpak nemáš, čeho bys mi k tomuto pověděla?!“ vrátil ji Legolas rychle zpět do reality. Zahleděla se do jeho pronikavých očí a odtušila, že ze zajetí jejich ledových hlubin se tak lehce nedostane.
„Není co, Legolasi,“ odvětila pevně. „Ano, byla jsem v jeho posteli, ale z jiného důvodu, než se domníváš.“
„A ten jest?“
Ovládla se, aby si nepovzdechla. Proč to nemůže nechat být? „Udělalo se mi špatně a on mě tam odnesl.“ Vlastně to byla pravda, ušklíbla se v duchu.
„Proč by toho činil? Proč by nekázal tebe do komnat tvých odnésti?“ pokračoval Legolas ve svém výslechu.
Kruci! Co má tohle znamenat? Copak nemá nic lepšího na práci, než si tu po ránu hrát na Colomba? Pomalu cítila, jak se její částečná lež bortí jako hrad z písku. Nebylo úniku... Jeho otázky byly stručné a jasné a nedalo se na ně neodpovědět, aniž by nevzbudila ještě větší podezření. Možná, že už hovořil s králem a odtud má ty informace. Lehce se zamračila. Že by si Thranduil vybral konec jejich svatebních oslav k tomu, aby svému synovi sdělil, čeho se jeho choť dopustila? To by mu bylo sice podobné, ovšem proč by to činil? Jejich svazek byl už beztak stvrzen, tak nač by to bylo dobré? Ale kdo jiný o té noci věděl? Erestor přece! Doprovázel ji do jeho komnat a pak je také zastihl v okamžiku, když se nad ní král skláněl! Jenže proč by jí ten chtěl škodit? Královské rodině byl hluboce oddán, byla si jistá, že by neprovedl nic, čím by někomu z nich ublížil. Kdo tedy?
Zhluboka se nadechla. „Měl starost, když jsem tak náhle ztratila vědomí... Poznal, že něco není v pořádku. Dodal mi sílu, abych já zas mohla pomoct tobě...“ sdělila mu tiše.
Jeho oči trochu zjihly. I on mě stále v živé paměti tu nešťastnou událost. Mohl ji tenkrát nevědomky zabít! Sevřelo se mu hrdlo. Čehož to vlastně činí? Jeho otec i Lidianna se mu snažili pomoci a on je teď tak sprostě obviní. Ale nemohl to celé pustit z hlavy. Něco tu nesedělo...
„Za to mu vděčen jsem, však proč tebe by do komnat svých bral? A proč by lorda Elronda k tomu nepřizval, když ten zkušeností větších v ohledu tomto bezpochyby má?“
Kdyby nebyla situace natolik vážná, Lidianna by nejspíš vybuchla smíchy. Představa, jak Thranduil žádá Elronda, aby za ním přišel do ložnice, protože si se svou známostí neví rady, byla příliš absurdní. I když kdo ví, jak to mezi Eldar chodí, třeba je u nich taková žádost poměrně běžná!
Pokrčila rameny. „Možná proto, že se to všechno seběhlo tak rychle. A jeho komnaty prostě byly nejblíž.“
„Vskutku?“ Podezřívavě přimhouřil oči, jeho podoba s Thranduilem byla v tu chvíli výraznější než jindy. Měla pocit, že si musí hlídat každé své slovo, že Legolas čeká jen na to, až se něčím nechtěně prozradí. „A kterak jsi se v blízkosti takové bezprostřední ocitla?“
Nemělo cenu se to pokoušet zatajit, ne, když se to Legolas mohl snadno dozvědět i od někoho jiného. „Večeřeli jsme spolu, když se to stalo,“ pronesla naoko bez zájmu. Ve skutečnosti však úzkostí téměř nedýchala. A z toho, jak Legolas přísně sevřel rty, mu to neuniklo.
„Jistě? Toť zajímavé jest, když jídelna se v křídle otcově nenalézá... Kde tedy večeřeli jste?“
Lidianna odvrátila zrak. „V jeho komnatách...“ hlesla sotva slyšitelně.
Legolas zaťal zuby. Vzpomněl si na své horečnaté sny, sny, ve kterých ti dva dělali rozhodně něco více, než pouze večeřeli... Také se mu vybavilo, jak Lidianna vyhlížela po příjezdu do Imladris, ačkoliv tento obraz byl zčásti zamlžený kvůli jeho stavu. Přesto matně zaznamenal, že byla oděna pouze do spodního šatu, přes který měla přehozený otcův plášť... Nepotřeboval už slyšet víc...
„Zřejmé jest, žes vskutku starostmi o život můj trpěla!“ pronesl sarkasticky. „Jistě tebe potěší, že se již více obavami o mne trápiti nemusíš!“ Jeho tón byl vyrovnaný a tak neosobní, že k němu Lidianna zaraženě vzhlédla.
„Co tím myslíš?“
Hořce se pousmál. „Že této hry tvé již konce jest! My oddáni jsme a na tom já ničeho změniti nemohu, však nepřeji si, bys ty komnat mých se mnou nadále sdílela!“
„Legolasi!“ Lidianna na něho ohromeně zírala. Takovouhle reakci opravdu nečekala! „To přece nemůžeš myslet vážně!“ Natáhla k němu ruku, ale on poodstoupil z jejího dosahu a zhnuseně se na ni zadíval, jako kdyby byla jen nějaký ošklivý hmyz.
„Ty odpornou mi jsi a já zakazuji tobě, by ses mne dotýkala či mne oslovovala a vůbec vyhledávala! Ode dne tohoto ty pro mne mrtvou jsi!“ oznámil jí prostě a zamířil ke dveřím.
Lidianna ho hned následovala. Nemohla uvěřit jeho krutým slovům, nedokázala si připustit, že by to mělo takhle skončit. „Legolasi, počkej přece! Tohle nemůžeš udělat! Vždyť se nic nestalo! Já... souhlasila jsem s tím jen proto, aby ti už neubližoval! Ale přísahám, že nikdy k ničemu nedošlo!“ vysvětlovala překotně. Proti její vůli jí vyhrkly slzy a hlas se jí chvěl.
„Na tom nezáleží. I úmyslu někdy k provinění dostačujícího jest!“ vyslovil Legolas svůj soud a pokračoval v chůzi.
Spěšně mu zastoupila cestu. „Ne! Neopouštěj mě, prosím! Co si bez tebe počnu?“ vyhrkla zoufale. Nikdy by nevěřila, že bude jednou takhle žadonit, že se někdy k něčemu podobnému sníží. Jenže neměla jinou možnost. Tušila, že když ho teď nechá odejít, bude to už navždy...
Ale Legolase její bolest k soucitu nepohnula. „Toho mi zcela lhostejno jest! Až zpět se navrátím, hleď, bych tebe zde již nenalezl!“ pronesl s určitou dávkou hrozby.
Odmítavě potřásla hlavou. Tohle přece nemůže být pravda! Určitě je to jen nějaký zlý sen! Když jí podal krátký meč, který po celou dobu jejich rozhovoru pevně svíral v ruce, nepřítomně ho přijala. Lehce přejela po krásných rytinách na povrchu a tázavě se na Legolase podívala.
„Ber to jako odměny za služby v ložnici mé!“ sdělil jí posměšně, pak ji jednoduše obešel a otevřel dveře. Předtím než vyšel ven, se na ni znovu zadíval.
Úzkostlivě ho sledovala a když se k ní otočil, v jejích očích se na okamžik rozhořel plamínek naděje. Jeho následující slova ho však rozmetala v prach.
„Být tebou, já starostí přílišných bych si nečinil! Král Thranduil se o tebe nepochybně postarati dokáže!“
Vzápětí za sebou razantně zabouchl dveře a zanechal ji o samotě.