ilian - 4. kapitola

Od doby, kdy se Danael proměnil v draka uprostřed vesnice, uplynuly dva dny. V tu chvíli byli všichni zmateni. Hlavně ti, kdo jej znali. Staří si povyskočili, protože si vzpomněli na časy před temnou bitvou a svitla jim naděje, že se vrátí. Ti mladší byli zmateni, nevěděli, co si o tom myslet. Souhra náhod sem zrovna zavedla neznámého muže. Prožíval si svá stření léta. Vysokou postavu halil dlouhý plátěný háv s kapucí, celý šedý. Měl krátký plnovous a krátké tmavé vlasy. V očích měl prázdný výraz. Je to ten typ muže, který oddaně plní úkoly na počkání. Měl namířeno úplně do jiných krajů, ale pošel mu kůň, když jej hnal několik dnů bez přestávky a teď hledá nového. Nikdo ho nikdy neviděl, ale šušká se, že plní příkazy samotného krále. Proto si od něj každý dával dostatečný odstup.
A tento muž viděl to, co právě on vidět neměl. Okamžitě zapomněl na svůj úkol, vytáhl zpoza košile amulet, protřel jej, něco zamumlal a byl ten tam.

Během noci se Danael vyptával na smysl a význam různých Chloiných myšlenek a vzpomínek. Je zvědavý a očividně se mu začíná zamlouvat jeho nový život.
„Nauč mě nějaká kouzla.“ vyhrkl najednou.
„Nemohu tě naučit nová kouzla, můžu v tobě jen probudit a zdokonalit ta, co máš v sobě. Ale není to tak jednoduché. Nevím, co dokážeš jako drak, protože TO jsou tvé magické vlastnosti, a ty můžeš používat i jako člověk – tedy, kromě létání.“
„A-ha“ zamyslel se, „takže bych se měl proměnit a zkusit, co umím. Jediná potíž je v tom, že nevím, jak jsem to udělal.“
Elfka zauvažovala.
„Jaká je pravděpodobnost, že nás někdo uvidí, je už skoro světlo.“
Opravdu už svítá.
„Blázníš? Lidi nikam nechodí, ani když je den. Maximálně pár kilometrů za vesnici na pole. A to ještě ve skupinkách. V tomhle mi můžeš věřit, já v tom vyrůstal.“
„Tak to zkus.“ pousmála se Chloe.
Mladík nevěřícně zvedl obočí.
„To myslíš, jako že se mám proměnit? Poslouchala jsi mě? Nevím, jak to udělat.“
Jdou pěšky vedle koně. Danael čeká, co mu řekne. Dívka byla chvíli zticha.
„Co cítíš před proměnou? Nebo během? Na co myslíš? Zkus si něco z toho vybavit. Naposledy ses nejdříve podíval na ruce a pak ses proměnil. Na co jsi při tom myslel?“
Danael sklopil oči do dlaní.
„Já nevím, asi jsem si na něco vzpomněl. Nebo něco uvědomil….Já nev…“
Nestačil ani dopovědět větu. Jeho kůže se začala lesknout až zezlátla. Jeho tvář ztrácela lidskou podobu a místo ní narostl čumák a posléze celá dračí hlava. Zároveň se zvětšuje jeho tělo jak do výšky, tak do mohutnosti. Chloe poodstoupila. Nikdy neměla šanci něco takového vidět.
„Na tohle si budu muset nejspíš zvyknout.“ prohodila jen tak mimochodem a hned se musela sklonit, aby nedostala zásah ostnatým ocasem.
Najednou před ní stálo obrovské zlaté zvíře s blánovitými křídly. Při každém jejich mávnutí se zvedla vlna prachu. Stojí na všech čtyřech. Po celé délce páteře mu vyrostly dlouhé ostny, na prstech drápy a na hlavě má menší bodliny.
„Jak se cítíš?“ zeptala se, ani nečekala odpověď.
Vydal zvláštní zvuk. Ten, který už slyšela než spadl na zem. Teď mu ale rozuměla.
„Cítím se skvěle.“
„Eh…to je hezké.“ odpověď ji úplně zmátla, „Tak na co jsi myslel?“
„Představil jsem si mé ruce jako tyhle tlapy.“ a zamáchal jimi před sebou, přičemž se musel postavit na zadní a při dopadu zpět se otřásla zem kolem.
„To je nádhera.“ vyjekla elfka nad monstrózností zvířete, „Můžu?“
„Dělej si, co se ti zlíbí.“ odpověděl hřmivě drak a postavil se jako na výstavě, jen očkem pokukoval, co Chloe provádí.
Ta se pomalu přibližuje k mohutnému tělu. Pozvedla ruku a opatrně se dotýká dračích šupin. První bázlivý dotek ji přidal na odvaze a teď už celou dlaní hladí Danaela po boku. Drak ji celou dobu sleduje. Zkoumá jeho tělo od šíje k ocasu. Na hřbetě si všimla rozestupu ostnů, snad pro jezdce. Vzrušeně si prohlíží dračí křídlo. Mladík si uvědomil, že si jej taky ještě nestačil prohlédnout a zkoumal druhé křídlo. Elfka se při tom pohledu zasmála.
„Zkoušel jsi někdy něco víc než jen létat?“
Drak jakoby se šibalsky usmál, otočil se a zhluboka se nadechl. Vyšlehl plameny několik metrů od sebe. Kůň zděšeně zaržal.
„Už jsem to jednou zkoušel…a podpálil jsem seník.“ uchichtl se.
Tak to byl ten oheň v mém snu, pomyslela si Chloe a pod tou představou se taky usmála.
„Ale s tímhle ještě neumím.“ zamával křídy, ale jen lehce, aby neuletěl.
„Tak to zkoušej. Jen tréninkem si zdokonalíš svůj um.“
Danael chvíli váhal a pak se prudce vznesl. Ve vzduchu se pohupoval jako na pružině.
„Měl bych se naučit pomaleji vzlétnout, bylo to moc nečekané a trochu nepříjemné.“ kritizoval se.
„Jen to zkoušej. Můžeme se na chvíli zastavit. Stejně je ve dne nebezpečné cestovat po rozlehlých pláních. A k tomu s tak bohatým odleskem, který vytváříš.“
Několik hodin zůstali na tom místě. Koník se popásal a zvykal si na přítomnost velkého zvířete. Elfka pozorovala draka. Ten stále dokola vzlétal a dosedal na zem. Ve vzduchu se snažil zůstat v klidu a učil se ovládat celé své tělo. Jako člověk není zvyklý na ocas. Musel se naučit létat, jako se děti učí chodit. Chloe obdivovala jeho píli. Jak se snaží dovést vše do dokonalosti. Zkoušel se taky naučit se nehlučně pohybovat po zemi, až nakonec skoro padl únavou. Dosedl na zem, lehl si a dlouho ležel. V podobě draka.
„Chloe?“
„Hm?“
„Snažila ses někdy utéct před tímto prašivým světem? Před tím vlezlým šerem, před tou mrtvou krajinou?“
„Já jsem celý život prožila v Meneanalonu. Nikdy jsem nepoznala svět mimo něj. Až teď, když jsem se vydala hledat tebe.“
Pohlédla na Danaela. Je proměněný zpět v člověka a pozoruje oblohu. Předtím si toho moc nevšimla nebo ji to tak jen přišlo znovu na mysl, je to zvláštní člověk. Takový zahloubaný. Takový mužný. Prohlížela si jej. On to nejspíš vycítil a usmál se, ale neodvrátil pohled od šedi nad nimi. Zarděla se.
„Možná bychom měli pokračovat. Měli bychom využít toho, že postupujeme tak hladce a bez potíží.“
„Tak nasedni na koně a já poletím.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad? Teď ve dne?“
„Neboj, nepoletím vysoko. Musím se to přece nějak naučit. A navíc, lidi by si měli začít zvykat na změnu.“ jen to dořekl, proměnil se.
Chloe tedy nasedla na Adriela a vydali se na cestu. Projíždí mezi kopci, tak je menší šance, že je někdo spatří. Drak se opravdu držel nízko. Je vidět. Že se lepší. Už nevkládá do létání tolik energie jako předtím. Chloe přidala. Pobídla Adriela k rychlejšímu běhu. Chce se pořádně projet a prohnat koně i draka.
Danael pomalu získává v létání větší jistotu a je vidět, že se mu to líbí. Najednou se drak opřel do vzduchu, pořádně mávnul a vyletěl vysoko. Užívá si to. Elfka ho jen pozoruje, jak je plný radosti. Nikdo si nevšiml, že za nimi už chvíli jedou tři neurčité postavy. Jestli vůbec jedou. Vynořili se z lesa a teď je sledují. Kůň je ucítil. Začal se v běhu plašit a ržát. Takto neklidného jej Chloe ještě neviděla. Otočila se. Jakoby je sledovala sama temnota.
„Stínoví rytíři.“ vydechla.
Pobídla koně ke zběsilému trysku. Vzduch ji šlehá do tváří.
„Danaeli!“ volala, „Danaeli!“
Neslyší mě, pomyslela si.
Rytíři stínů si udržují odstup, jakoby na něco čekali. Snad nejdou…po drakovi.
„Danaeli,“ vyslala svou myšlenku, „Danaeli, drž se dál od nás. Až ti řeknu, přileť!“
Snad mě uslyšel.
Chloe se soustředí. Kůň má už pěnu u huby.
„Adrieli,“ promluvila na koně, „znáš cestu domů. Buď opatrný.“
„Danaeli, slyšíš mě? Teď, dolů!“
Chloe zavřela oči. Zvedl se vítr. Elfka vyslala kouzlem větrnou vlnu směrem k rytířům a jejich stínohlavům. Nevěděla, jestli to zabere, ale záhy zjistila, že se to neminulo účinku. Zmátlo je to a pozdrželo. Danael přilétl těsně nad ní.
„Sbohem, Adrieli.“
Stihla si ještě vzít luk a toulec. Postavila se v sedle a odrazila se. Vyskočila několik metrů nad zem, jako by byla peříčko. Dopadla přímo do místa, kde měl drak na hřbetě rozestup mezi ostny. Z výšky jen viděli, jak se stínoví rytíři prudce zastavují.
„To bylo taktak.“ pomyslela.
„A teď mi to vysvětli.“ zaburácel drak.
„Co?“
„Jaks to dokázala? Jak to, že slyším tvůj hlas v hlavě?“
„Jo, ty myslíš toto.“, „Naučím tě to. Všechno tě naučím. Teď nás hlavně odsud dostaň.“
„Není problém.“
Z výšky vidí vše. Malinkou krajinu. Nebezpečné jezero. Chloe se přitiskla k drakově hřbetě.
„Jsi tak lehká.“ ozval se drak.