Invisible ( 17. )

„Já nechci, aby si šel pryč,“ zamumlala jsem a ještě víc se na něj namáčkla, což mi dělalo neuvěřitelně dobře.
Takhle zblízka z něj zase nebylo vidět ani ň a objímat se se vzduchem byl dost zvláštní pocit. Chvíli jsem ještě upřeně zírala skrz jeho záda do předsíně na svoje rozkopaný boty, než jsem radši zavřela oči.
„Řekl bych, že je to nejlepší řešení.“
„Pro tebe, nebo pro mě?“
„Pro tebe samozřejmě!“
S velkým přemáháním jsem se od něj odtáhla a spustila ruce podél těla. Nedokázala jsem se jen tak dívat na to prázdno před sebou, takže jsem zavřela oči a sklopila hlavu. Snažila jsem se představit, že přede mnou stojí ten podivně krásnej kluk z mostu. Tmavě hnědý oči byly v tý představě smutný z toho, že mě chce opustit a tvář pobledlá stejně jako minule. Prostě a jednoduše jsem se snažila namluvit, že mu na mě záleží.
„Řekni mi důvody, proč si to myslíš…“
„No tak Amando!“ vzdychl zoufale a v mé malé čire soukromé a nezaujaté představě, rozhodil rukama a lehce protočil oči.
„Já o tom dlouho přemýšlel a musím jít…dřív než se nám to vymkne z rukou!“
Pozdě…
„Co by si se mnou měla za život? Jsem neviditelnej a mrtvej sakra…kdy ti to konečně dojde?!“
Má představivost pracovala na plné obrátky. Danielovy oči se v mé mysli dívaly prosebně, naléhavě a přesto jsem v nich četla, že to nechce udělat…nemůže to udělat!
„Třeba tě ta ženská brzo zbaví trápení,“ hlesla jsem tiše „jedno bodnutí nožem, nebo delší sevření mýho krku a budeš za vodou. Jupíí, ta otravná holka bude konečně v tahu!“
Cítila jsem, jak mě znovu zaštípalo v nose. Rychle jsem se otočila a hodlala co nejrychleji vyběhnout do svýho pokoje, ale tentokrát se mi na záda nalepil on.
Překvapeně jsem zalapala po dechu a nebyla schopná jedinýho pohybu.
„Tohle si opravdu myslíš?! Myslíš si, že bych sem dneska pološílenej nalít a začal se mlátit s nějakou šílenou fanatičkou, kdybych chtěl, abys zemřela?!“
Prudce si mě otočil čelem k sobě a cítila jsem, jak mi jeho prsty svírají bradu.
„Nebuď hloupá Amando! Navíc nechápu, proč tak vyvádíš, ještě před týdnem jsi mě slušně nenáviděla…co způsobilo ten dramatický obrat k lepšímu?“ Ironie v jeho hlase mě donutila pousmát se. Měl pravdu, ještě před týdnem, bych neváhala poslat ho do záhrobí kam patří, kdybych věděla jak…
Trochu nervózně jsem si skousla spodní ret. Co mu mám sakra říct? „Hele Danieli, když já tě ve svý hlavě viděla, jak skočíš. Nadobro jsem se zbláznila do tvejch očí a úsměvu a chodit s tebou, i přes fakt, že jsi tak trochu mrtvej, by mi nedělalo problém.“
„Neříkám, že jsem tě nenáviděla…jen jsi mi dost slušně znepříjemňoval život, což se mi moc nelíbilo.“
„Aha…takže teď ti ho nepříjemnej nedělám?“ zeptal se s notkou dávkou sarkasmu a já si mohla jen domyslet pohrdavé odfrknutí.
„Ne, teď jsem proti tobě našla účinnou zbraň.“
„A to?“
„Víš jak v kronice rodu Spiderwicků uklidňovali toho malýho týpka medem…tak na tebe zase platí nugeta,“ zasmála jsem se a zaslechla, jak cosi bručivého vyšlo i z jeho hrdla. Jen jsem doufala, že to bylo zasmání a ne zavrčení.
„Navíc co ti vadí na představě, že tady budeš dál bydlet? Můžeme se chovat jako…“
„Sourozenci?“ protáhl trochu nepřesvědčivě.
„No…to zrovna asi ne…třeba kamarádi.“
Slovo kamarádi mi připadalo zoufale slabý pro to, co jsem k němu polehoučku začala cítit, ale bylo to pořád lepší než sourozenci…brrr!
„Budu ti vařit a přestanu sjíždět animovaný filmy,“ nadhodila jsem, když dlouho neodpovídal a nahodila lehce stupidní úsměv, kterej ho rozesmál.
„Tomu nelze odolat,“ zasmál se.
„Prostě vim jak na tebe,“ zašklebila jsem se a ucítila, jak mi jemně pocuchal vlasy, takovym tim kamarádskym způsobem ( zase to slovo kamarádi…brr!! ).
Cvaknutí dveří mě vyděsilo k smrti. Lehce jsem se nakrčila a Daniel po mě automaticky chňapnul a zastrčil za sebe.
Tátova postava, která se vynořila z venkovního pološera mě uklidnila. Srdce mi sice pořád mlátilo zběsile o žebra, ale pomalu se zpomalovalo.
„Ahoj tati,“ zachraplala jsem a donutila se do křečovitýho úsměvu. Sejně bylo divný, že při sebemenším psychickym vypětí jsem začala takhle chraplat. No možná za to ještě mohlo vřískání na mostě, škrcení tý šílený pani a ledová zelenina.
„Ahoj zla…“
Vyděšeně ztuhl, když se na mě letmo podíval a já strnula taky. V první chvíli mě napadlo, že určitě vidí Daniela a za chvilku se mi bude v bezvědomí válet na podlaze, ale zřejmě ho zaujalo něco jinýho.
„Co se ti proboha stalo?!“
„Já…upadla sem.“
Sakra Amando to je ale blbá výmluva! Přiškrtil tě chodník…jo to je dost originální a věrohodný!
„Upadla?“ zopakoval po mě nedůvěřivě a prohlédl si mě trochu zblízka.
„A co ten krk proboha? Vypadáš, jako by tě někdo škrtil!“
Trochu hystericky jsem se zasmála. Kurňa…já Oskara určitě nikdy nedostanu!
“Nevim od čeho to je…ale je pravda, že jak jsem upadla, tak mi v něm ošklivě ruplo.“
Po mé pravé ruce se ozvalo pobavené vyprsknutí a kdyby to bylo jen trochu možný, nejradši bych mu jednu natáhla.
Táta si mě ještě dlouho skepticky měřil, než s povzdechem protočil oči.
„Kdyby tě to hodně bolelo, tak zajedem k doktorovi.“
„Jo, nejlíp na psychiatrii,“ ozval se vedle mě souhlasně Daniel a jelikož se táta otočil, aby si pověsil kabát a toho sprosťáka jsem periferně docela viděla, dupla jsem mu prudce na nohu, až usyknul.
„Zrůdo necitlivá,“ zavrčel vztekle.
„Lemple šťouravej,“ oplatila jsem mu nadávku tiše a musela jít do kuchyně, protože mě přemohl smích.