Srdce bojovnice - 70. díl

Ten polibek trval snad celou věčnost a když konečně Thranduil propustil má ústa ze svého zajetí, jenom jsem se zhluboka nadechla a znovu jsem mu je beze slova nabídla.
„Až tak dychtivá?“ poznamenal téměř posměšně a poodstoupil ode mě. „Zajímalo by mě, jestli proto, že jsem tvůj velitel, a nebo kvůli tomu, že ti můj dotyk není nepříjemný.“
Jeho slova mě ťala do živého. Jistě, zasloužila jsem si je potom, co jsem bez odporu podlehla Daeronovi, ale jak může onu situaci srovnávat s touto?!
„Řekněte mi, pane, která odpověď Vás více potěší, abych náhodou nepochybila!“ odvětila jsem prudce a snažila se rychle vzpamatovat z omámení, které mě v jeho blízkosti zachvátilo.
Copak je jeden z Istari, že má nade mnou takovouhle moc? Vždyť to byl pouze polibek... a těch už jsem přece pár dostala. Jenže potíž byl v tom, že nikdy ne takovýhle. Nikdy předtím se mě něčí ústa nedotýkala tak vášnivě... tak nespoutaně... tak beze zbytku... jako kdyby se se mnou milovala...
„Víš, co by mne skutečně potěšilo, Riel?“ zeptal se princ pomalu a já si hned představila několik možností, které mi vehnaly barvu do tváří. Ještě štěstí že tu panovala taková tma, a já tak byla ušetřena potupy, kdyby si toho náhodou povšimnul.
„Ne, pane,“ hlesla jsem podle pravdy a rozechvěle očekávala jeho přání.
„Kdyby ses více věnovala svému tréninku nablízko,“ oznámil mi a já překvapeně trhla hlavou. Tohle jsem tedy rozhodně nečekala! Thranduil však mezitím pokračoval dál.
„Nyní ses mohla názorně přesvědčit o tom, že jsi v něm značně pozadu. Kdybych s tebou měl nějaké nečestné úmysly, pak bys již dávno ležela na zádech v seně a já se tě bezohledně zmocňoval. Nemůžeš si dovolit takhle strnout! Jediné zaváhání a tvé naděje na přežití jsou tytam!“
Poslouchala jsem jeho kázání a měla jsem pocit, jako kdyby mě udeřil pěstí do břicha. Tak proto to všechno... Jak jen mi mohl něco takového udělat? Vědomí, že mě líbal jenom proto, aby si vyzkoušel mé reflexy, mě naplňovalo hněvem. Připadala jsem si ještě víc zneužitá, než kdyby po mně opravdu něco požadoval. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho objímala, a hladově reagovala na jeho dotyky, a neubránila jsem se návalu studu.
„Skutečně, pane?!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby, abych ovládla slzy vzteku, které mě zaštípaly v očích. „Dejte mi mé zbraně a pak to zkuste znovu! Ubezpečuji Vás, že tentokrát už tak lehce neuspějete!“
Tlumeně se zasmál. „A připravit se tak o moment překvapení? Jaká by to potom byla zábava?“
Z jeho tónu bylo patrné, že si mě dobírá. Zamračila jsem se. „Obáváte se, že byste mohl prohrát, pane?!“ prohodila jsem uštěpačně.
„V žádném případě. Pokud nehodláš opět navést Celebra k nějakému hrdinskému činu.“
Zmínka o oné události mě poněkud zchladila. Už jen proto, že jsem princi v tomto ohledu hodně dlužila. A oplácím mu to tím, že se tu na něho utrhuji?
„Chtěla bych Vám poděkovat, pane… Lindir se zmínil, že –“ chtěla jsem napravit své pochybení, ale nedostala jsem k tomu příležitost.
„Lindir přespříliš mluví,“ přerušil mě Thranduil rázně. „Ale pokud mi vskutku chceš předvést, že se dokážeš ubránit nepříteli i bez svého luku, tak pojď se mnou ven na cvičiště. Přece tu nebudeme ohrožovat ta ušlechtilá zvířata našimi zbraněmi.“
Lehkost, s jakou s mým návrhem souhlasil, mi jen potvrdila, že jsem poněkud přestřelila. Koneckonců jsem ho viděla v aréně s Daeronem a pokud měl v soubojích nějakou slabinu, tak jsem ji během toho jediného střetu neodhalila. Jenže copak můžu nyní couvnout? Horečnatě jsem dumala, jak se z této ošemetné situace bez úhony na zdraví a cti vyvléknout, když Thranduil znovu promluvil.
„Nejen odvaha činí z vojáka dobrého bojovníka, Riel. Je zapotřebí si též zachovat chladnou hlavu a rozvážnost. Však ty se zatím necháváš až přespříliš unášet svou vášní. Ne, že by se mi tvůj oheň nezamlouval, ale když dojde na boj, pak tě pouze zaslepí.“
„Vážím si toho, že jste obětoval svůj volný čas, pane, abyste mi udělil tuto lekci!“ zareagovala jsem odměřeně. V mém hlase přitom zaznívalo všechno možné jenom ne vděčnost.
„Myslíš, že jsem to udělal jen z toho důvodu, Riel?“ pronesl káravě, jako kdybych právě propadla v nějaké jeho soukromé zkoušce. „Ještě se máš opravdu hodně co učit. Ale slibuji ti, že až usoudím, že jsi připravena, pak tvou nabídku přijmu… A tehdy bude o dost těžší mne uspokojit.“