ilian - 5. kapitola

Po chvíli letu spatřila Chloe lípu, u které s Adrielem odpočívali.
„Tam zastav.“ vyslala myšlenku Danaelovi.
„Jasan.“ zaduněl hlas draka, „Potřebuju na chvíli povolit křídlům.“
Přistáli. Elfka si nebyla krajem jistá. Pozorovala sousední kopce. Nevšimla si, že se k ní zezadu přiblížil mladík.
„Nauč mě to.“ zaškemral.
„Ráda.“ pravila Chloe, „Soustřeď se na tu myšlenku. Jako bys ji říkal. Musíš ji cítit. A taky se musíš soustředit na toho, komu je určená. Jako bys s někým mluvil prostřednictvím svého nitra.“
„Vybavila se mi vzpomínka na to, jak tě to učila Avera.“ uchichtl se.
„Zkus to.“
Chvíli mlčeli. Chloe viděla, jak se nadechl. Opravdu se soustředí.
„Nedávej do toho tolik síly, musí to vyplynout samo.“ poradila mu.
Přikývl.
„Chloe“ zazněl jí v hlavě známý hlas, „Chloe, CHLOE.“
„Já tě slyším..“ odpověděla mu myšlenkou, „Já tě slyším.“ řekla nahlas a usmála se, „Vidíš, není to tak složité.“
„Když jsem byl tam nahoře, byl jsem hodně vysoko, viděl jsem, jak se přibližují. Nevěděl jsem, co mám dělat. A pak jsem uslyšel tvůj hlas a ulevilo se mi. Sice jsem nevěděl, jak to, ale měl jsem jistotu, že jsi to ty.“
„Jak jsi mě mohl vidět? Mám dobrý zrak, protože jsem elfka, ale ani tak jsem tě nemohla na obloze najít.“
„Zjistil jsem, jak zacházet s ostrým zrakem. Dokážu přiblížit a zaostřit na velice velkou vzdálenost. I teď… A sakra.“
„Taky je už vidím“, „Musíme se co nejdříve dostat do Meneanalonu. Zvládneš to?“
„Jasně.“
Proměnil se a zařval.
„Štvou mě. Nasedni.“ mrknul na elfku.
Začervenala se a s kočičí hbitostí nasedla na dračí hřbet. Danael se s chutí rozběhl a vzlétnul. Jako hravé štěně.
„Baví tě to, co?“ pošťouchla jej Chloe.
Díky Chloiným vzpomínkám ví, kudy se vydat. Sledovali tok říčky a potom okraj lesa.
„Na koni mi to trvalo skoro dva dny. Takhle tam budeme za několik hodin.“ poznamenala elfka.
Za celou dobu pak zase nikoho neviděli. Občas nějaké to splašené zvíře, ale jinak byla krajina smutná a prázdná. Jednou se drak v letu zastavil a otočil. Chvíli si prohlížel lesy a louky za sebou.
„Jen kontroluju situaci. Je to dobré. Myslím..“ prohodil, „Snad jsme ty parchanty setřásli.“
Tam u lípy zahlídli své pronásledovatele, proto si dali naspěch s odletem. Stínoví jezdci vypadali ale spíše zmateně a nevěděli, kam jet. To trochu hraje oběma do karet. Nedlouho nato se dostali k lesu, ve kterém se nachází elfí město.
„Leť nad tím lesem, musíme pak přistát na planině a dál jít pěšky. A pospěš, za několik hodin bude tma.“ pomyslela Chloe – raději vyslala myšlenku, protože si nebyla jistá, že by ji slyšel, kdyby promluvila.
Doplachtili na paseku.
„Meneanalon už není daleko, ale musíme si trochu pohnout.“
„Proč nemůžeme letět až tam?“
„To by bylo moc jednoduché pro nepřátele. To místo je chráněno kouzlem. Musíme prostě pěšky.“
Město opravdu už nebylo daleko. Až na pár škrábanců dorazili v pořádku do ochranného pásma Meneanalonu.
„Konečně,“ ozval se mladík, „už mám hlad jako drak.“
„Nejdříve zajdeme za Averou.“
„Jasně, když nám dá najíst.“ zadíval se na stromy, „Doopravdy je to všechno krásnější. Mystičtější.“
Vyšli z lesa. Před nimi se otevřelo město. Bílé vysoké budovy čnějící do tmavomodré oblohy. Už se dávno setmělo a vyšly hvězdy. Danael zůstal stát s otevřenou pusou. Hvězdy na vlastní oči ještě neviděl. Oslněním a překvapením zezlátla jeho kůže, na okamžik, a pak se jeho podoba vrátila do normálu.
„No dapanier.“prohlásil.
Chloe se udivila. „Víš, co jsi právě řekl?“
Mladík se zatvářil zmateně.
„Co?“
„Promluvil jsi elfím jazykem.“
„Řekl jsem, že je to neuvěřitelné. O tomhle místě se mi tolikrát zdálo a teď jsem konečně tady.“ zarazil se, „Co jsem teda řekl?“
„No dapanier. A celý jsi z toho zezlátl.“ pobaveně se pousmála, „Asi se ti vybavila vzpomínka na mou školu jazyka z mládí. Pojď, už nás čeká.“
Prošli oběma tak známou cestičkou, jen Danael šel po ní poprvé. Zastavili před malým domkem.
„Je to tak překvapující, Danaeli? Vždyť jsi vždy věděl, že toto místo existuje.“ přivítala věštkyně přicházející, „Vítej, Chloe Zelenooká. Jsem ráda, že jste se vrátili v pořádku.“ pokynula jim, aby vstoupili dovnitř.
Oba nejdřív chvíli stáli a znovu si prohlíželi místnost plnou bylin, kamenů a starých pergamenů. Vše bylo na svém místě, přesto, jako vždy, se něco změnilo. Avera se vlídně usmála a nechala je, až se nabaží pohledem. Jakmile se konečně usadili, podala jim stará elfka nůši s ovocem a pečivem, kterého stačí málo a člověk je úplně sytý a nabitý energií. S chutí se dali do jídla. Věštkyně tiše čekala. Chloe stačilo jen trochu, zato Danael měl opravdu pořádný hlad.
„Nemůžete tu zůstat moc dlouho,“ začala Avera, „protože se daly věci do pohybu. Zdržte se jen na čas nezbytný. V této době vám musím ukázat pár věci. Teď si ale jděte lehnout a odpočinout. Čekají vás dny plné práce.“ pohlédla na Danaela, „Zítra se uvidíme.“
Ještě mrkla na Chloe: „Je to šikovný mladík.“
Dívka se usmála a už byli pryč. Když došli k Chloinému domu, přiběhl jim naproti už odstrojený Adriel.
„Tak přece jsi to zvládl.“ přivítali se.
Vešli dovnitř. Danael se natáhl na postel
„Tady se můžeš v klidu vyspat. Já půjdu ještě…“ otočila se, ale Danael už spal, „…něco vyřídit.“
Tak se v klidu převlékla tmavých šatů, odzbrojila se a vyšla před dům. Koník na ni zvědavě mrknul.
„Neboj, teď nikam neodjíždím.“
Zamířila k Nawilovi. Je to kovář, velice znalý svého řemesla. Domluvila se s ním na výrobě zbraně a brnění pro draka. Kovář zvedl váhavě obočí, jestli se náhodou nepřeslechl.
„Zbraně a brnění? Pro draka?“
„Zítra jej přivedu.“ vyřešila to Chloe za něj a nechala jej tam stát s jeho pochybnostmi.
Pak pro mladíka šla sehnat nějaké oblečení u svých známých. Cestou zpět k domu se zastavila u svého učitele Sairela.
„Chloe, rád tě vidím.“ oslovil ji učitel.
„Le hil, Saireli,“ pozdravila jej, jak je to vždy učil, „potřebovala bych trochu pomoc.“
„Už jsem slyšel o tvém ilianovi, děvče. Navštivte mě hned zítra. Potřebujete výcvik. Naučím vás, jak spolu bojovat. A počkej, něco jsem ti našel.“ a odešel někam za roh, kde měl na stole plno svitků a knih. On ale šáhl jistě někam do hromady a vytáhl nějaké svitky, „Mrkněte na to. Možná se vám to bude hodit. Většinu vás ale naučím.“
„Děkuju, učiteli.“ a s těmi slovy odešla.
Vrátila se pozdě v noci. Danael spokojeně oddychoval. Nachystala mu nové oblečení k posteli a dala se do čtení spisů. Byly to různé zápisky zvěromágů a kouzelníků. Je tam spoustu informací, ale v podstatě nic konkrétního. Učitel měl pravdu, musí je něco naučit on a na zbytek přijdou sami. Rozhodla se, že si taky odpočine. Rozprostřela si deky na zem a lehla si. Nemohla ale usnout. Dívala se na něj, jak mu měsíční paprsky ozařují skrz okno tvář. Jak dýchá. Zamračil se. Asi se mu něco zdá.
Ráno se Danael probral první. Jakmile spatřil elfku spát na zemi, bylo mu líto, že ji zabral postel. Prohlížel si pokoj. Večer na to nějak neměl čas. Je to velká místnost s jen drobnými předěly mezi dvěma pokoji, kuchyní a koupelničkou. Otevřenost prostoru a vzdušnost místnosti se mu líbila a cítí se tu dobře. Lehkost ladně uspořádaného nábytku vypovídá o tom, že zde bydlí mladá žena. Všiml si jejího meče. Pořád si jej chtěl prohlédnout. Jemná elfí práce. Potěžkal si jej v rukou, je lehký. Taky jej ohromily zelené křišťály, které odráží i to nejjemnější světlo.
„Budeš mít vlastní.“ zaznělo mu v hlavě, skoro se lekl.
„Chloe.“
Otočil se a spatřil velké rozespalé zelené oči, které se na něj upřeně dívají. Vstala a přešla do koupelničky, aby se ustrojila. Danael se taky převlékl, do oblečení, které Chloe večer sehnala u svých známých. Jsou to jednoduché elfí šaty. Volnější kalhoty, lehké a vzdušné v barvě jemně stříbrné až bíle a delší slabě zelená košile.
„Nejspíš asi budeš snídat, co? Něco ti nachystám.“ prohodila jen tak mimochodem, když se mihla mezi koupelničkou a kuchyní.
Rychle nachystala bochánek chleba na talíř a usadila se ke stolu k mladíkovi. Ona snídat nepotřebuje. Přetáhla si vlasy přes rameno dopředu a rozčesávala si je. Danael ji pozoruje, jak si uplétá z dlouhých kadeří silný cop.
„Co budeme dělat?“ zeptal se, když vybíral drobky pečiva ze stolu.
„Nejdříve navštívíme kováře, Nawila. Domluvila jsem s ním, že ti vyrobí meč. Taky učitel Sairel nás očekává. Je to elf, který má mnoho zkušeností a má na starost naši výchovu. Už od mala se u něj učíme číst a psát, dějiny, učí nás znát přírodu a její sílu a taky nás učí bojovat.“
„Jo, znám ho z tvých vzpomínek.“ uvědomil si Danael.
„No a pak bychom měli ještě zajít za Averou.“ dodala.
Hned tedy zamířili ke kováři. Mladík se podivil, jaký je tady v elfím městě čerstvý vzduch. Zhluboka se nadechl a vychutnal si jej. Vzhlédl.
„Slunce.“ zašeptal, „Tak takhle krásně vypadá a hřeje slunce.“ nastavil raním paprskům svou tvář.
Nešli dlouho.
„Nawile.“ pozdravila mistra Chloe, zrovna vycházel z domu, „Tady ti jej vedu. To je Danael.“
Navzájem si pokynuli na pozdrav.
„Ano, ano. A nemluvila jsi ještě něco drakovi?“ zajímal se kovář.
Po tváři mu najednou rostl stín, který zamezil slunečním paprskům, aby jej osvítily. Způsobilo to mohutné tělo draka. Jeho zlatá šupinatá kůže se teď dokonale leskla v ranním slunci.
„Rua,“ vydechl kovář, „Zlatý drak.“
Drak se zvědavě podíval na elfku.
„Rua znamená rusý nebo i zrzavý. Byli tak kdysi označováni draci jako ty.“ vysvětlila mu.
Každá šupinka, každičký kousíček se pod doteky paprsků tetelivě lesknul. Je vidět každé drobné zavlnění těla.
Nawil se dal tedy do díla. Nejdříve si vzal míry hlavy. Při té příležitosti si ji důkladně prohlédnul. Je uchvácen. Nestává se každý den, aby někdo potkal stvoření, jakým je Zlatý drak. Zprvu se zdál být trochu rozpačitý, možná nervózní, ale jakmile se zabral do práce, vše z něj odpadlo. Počínal si jako odborník, i když takovouto zakázku ještě neměl. Při blízkém zkoumání těla zjistil, že drak vlastně žádné brnění nepotřebuje. Jeho šupiny jsou tvrdší než kvalitní elfská zbroj, dokonce i břicho je chráněno malinkými šupinkami, tak se domluvili na tom, že mu udělá jen meč. Drak se tedy proměnil zpět. Nawil si vzal tedy jen míru, aby mohl vyrobit meč přesně pro Danaela. Nedočkavě je už odháněl, aby se mohl dát do díla.
Nebylo ještě ani poledne a zamířili k Sairelovi. Cestou potkali už několik obyvatel. Všichni si Danaela, coby cizince, prohlíželi. Zatím se ještě nerozneslo, co je zač, ale taky to nebude trvat dlouho. Dorazili k vysokému domu, kolem něhož do nebe vzhlíželo několik stromů. U domu je jakási aréna, plocha pro výcvik. Rozlehlá plocha pro cvičné boje a taky střelnice. Učitel zrovna vede výcvik s mladými lenary. Už z dálky je zahlédl a počkal, až dorazí k němu. Cvičili skoky a hbité pohyby, které se jim budou hodit později v případném boji.
„Vítejte a posaďte se. A nebo lépe,“ vnukl se učiteli do mysli nápad, „pojď mezi nás, mladý muži. Máš sice Chloiny vzpomínky, ale zažít vše na vlastní kůži, tomu se říká zkušenost. Právě jsme začali.“ a pobídl jej, aby se zařadil mezi lenary.
Chloe se usadila u plotku. Vypadalo to komicky, srandovně, jak vysoký muž zkouší to, co malí lenar už dávno umí. Přiskočila k němu a pomáhala mu pochopit některé pohyby. Brzy se ale do toho dostal a pohyboval se hbitěji než někteří, co se to učí léta.
„Je vidět, že ti v žilách koluje krev šelmy.“ obrátil se na něj učitel.
„Kdyby jen šelmy.“ prohodil Danael a oči mu zasvítily.
„To ano.“ přitakal Sairel, „ty ale ještě musíš najít své možnosti v pohybu. Všechny tvé schopnosti se probudily teprve nedávno. Jiní je totiž procvičují už od mala. Myslím si ale, že ty s tím žádné problémy mít nebudeš. Ty, jako zvíře, děláš vše instinktivně.“
„Dnes vaši lekci končím předčasně.“ sdělil mladým učencům hlasem, jež vzbuzuje respekt, „Užívejte svých schopností moudře. Uvidíme se na další hodině.“
Jen málo z nich ale opravdu odešlo. Byli zvědaví, co se bude dít. Danaela vidí poprvé v životě. Sairelovi to nijak nevadí. Naopak je nechal se dívat.
„Ukaž se mi, Zlatý draku.“ začal si mladíka prohlížet. „Máš silné tělo, dobré kosti. Skvělé předpoklady pro vítězství v boji. Jak jsem už řekl, jsi šelma. Teď sice částečně spí, ale až bude potřeba, projeví se. Musíte se naučit spolu bojovat, jak se máte spolu pohybovat.“ promluvil teď k oběma, „Mezi vámi je pouto a vy jej musíte umět využít. Spolu dokážete spoustu věcí, musíte ale přijít na to, jak. Nepůjde vše hned, nikomu to nešlo hned. Chce to hlavně čas a píli.“ odstoupil kousek zpátky.
Pohlédl na lenary, kteří napínali uši co nejvíc, aby jim neunikla jediná věc.
„Rua, proměň se.“
Mladík se rozhlédl kolem. Vzpomněl si na příhodu ve vesnici, podíval se na Chloe. Věděla, co se mu žene hlavou. Její pohled ho ale uklidnil. Plynule ztrácí lidskou podobu. Jeho tělo se zvětšuje a nabývá na mohutnosti. Roste mu ocas a pomalu se rýsují i křídla. Hlava dostává zvířecí podobu. Slunce, teď už v plné síle, jej osvítilo. Drak díky jeho paprsků doslova září. Odfrknul si a z nozder mu vyšlehl obláček páry.
„Výborně,“ díval se na něj učitel, „začneme s vaším výcvikem. Nebudu s vámi dělat žádné základy boje ani nic podobného. Jen vám ukážu magičnost vašeho spojení. Vy dva jste výjimeční. Bude vám to říkat každý, ale věřte tomu, opravdu jste. Jste výjimeční tím, kdo jste a taky tím, jakou máte v sobě sílu. Teď, zavřete oči. Vaše těla i duše jsou propojeny. Musíte to cítit ale ještě víc. Ještě hlouběji. Uvolněte se a myslete na myšlenky toho druhého, na jeho pocity. Vidíte se. Celý obraz svého spojence. Co dělá, jak dýchá. Cítíte jej svým tělem i myslí.“
Všechno utichlo. Ani nikdo z mladých se neodvážil prolomit tuto chvíli. Kolem nich se točí vítr, ačkoli je bezvětří. Jen kolem nich. Elfce se ve víru rozjančily vlasy. Slyší píšťalu. Ty tóny se jim dostávají hluboko do duše. Probouzejí v nich pohyb. Z ničeho nic se Chloe začala točit a tančit podivný větrný tanec. Šaty se vlní. Drak se začal vlnit kolem ní. Začal vzájemný boj a zároveň tanec. Elfka se pohybuje ve víru myšlenek bez obsahu a Danael je její součástí. Tančí tak blízko sobě, ale ani jednou se nedotkli. Došlo k propojení jejich duší. Pohybují se v rytmu souboje. Stále ty tóny, ta píšťala. Neví, že to hraje Sairel. Nic jiného než sami sebe a ten zvuk nevnímají. Melodie je rychlá a vášnivá. Tanec je nekonečný, jeden zaútočí, druhý uhne, skloní se nebo uskočí. Elfka se vyhýbá drakově ocasu. Danael souznívá se Chloinymi pohyby. Uskakují a zase se přibližují. Do vzduchu kolem nich se uvolnila jejich energie, je jí úplně nasycený. Zároveň tuto sílu z okolí čerpají zpět.
Najednou dívka vyletí do vzduchu a zůstává několik metrů nad zemí. Ruce roztažené, jakoby ovládala ten vítr a různými pohyby mu dávala sílu nebo ji naopak ubírala. Vlasy i šaty jí vlají. Drak okamžitě vzlétl za ní. Zvedla se další vlna větru. Ve vzduchu se kolem ní zase začal vlnit. Jako by chtěl vytvořit ještě větší vír. Za jejich pohyby jakoby zůstávají jiskřičky. Tóny flétny se zběsile zrychlují. Zlatá barva teď už probuzené šelmy oslňuje přihlížející, kteří s němým údivem sledují tanec elfky a draka.
Chloe spustila ruce k tělu a začala prudce padat k zemi. Drak ji podletěl a zachytil na hřbetě. Jezdkyně se zvířetem udělali ještě pár kruhů ve vzduchu a pak s velkou rychlostí klesají k zemi. Neúměrně s prudkostí klesání dosedli jemně na zem a hudba i tanec ustaly. Chloe, jakoby probuzená ze snu seskočila z dračího hřbetu a pomalu přešla k drakově hlavě. Pohladila jej po čumáku. Až teď zjistila, jakou má jemnou tvář. Přivřel oči. Zvedl hlavu k nebi a s obrovským hřmotem vyšlehl plameny k nebi.
„To byl wutien. Posvátný tanec – boj.“ přišel k nim učitel. „Projdou si jím všichni, když si najdou svého iliana. Nikdy jsem ale neviděl tak krásný a tak silný wutien. Vytvořili jste vítr i kapky vody. Tráva pod vámi rozkvetla a ty draku, ty jsi zářil, aniž by na tebe svítilo slunce. Opravdu jste doprovázeni obrovskou sílou všech živlů. Chloe je dcera země, vody a větru, Danael vládne ohni. S upevňováními vašeho pouta bude vaše společná síla čím dál více silnější.“ podíval se na ně, jako by byl na ně hrdý, „Dnes vaše lekce končí, doufám, že přijdete i zítra. Musíte si procvičit vaše umění samotného boje. Go foil. Na shledanou.“ rozloučil se s nimi a vzdálil se, protože na něj čekala další skupina starších lenar.
„Nechceš se proletět?“ zeptal se.
„Jasně.“ usmála se na něj Chloe.
Lehce naskočila drakovi na hřbet. Postavil se na zadní nohy. Stále obdivoval to teplo, které tady vydává Slunce. Nikdy to neměl možnost zažít. Mohutné mávnutí křídel je vzneslo do výšky. Danael si chtěl více prohlédnout město, ale taky chtěl být na chvíli elfce na blízku. Ona to věděla. Lehla si mu na šíji a pevně se jej držela.
V Meneanalonu nejsou žádné ulice ani cesty, jen uzoučké cestičky mezi domky. Přesto je vidět uspořádaný řád mezi domy. Jsou krásné, bílo-šedé a perfektně zapadají do přírodní krajiny. Jakoby tam byly odedávna. Dokonalá souhra kouzelných bytostí s přírodou. Na rozdíl od lidí totiž nepotřebují ke svému životu dřevo ze stromů. Ovoce vyroste, obilí si vypěstují na malých polích. O vše, co potřebují, požádají zemi, a země jim to dá nebo dopomůže k tomu, aby bylo jejich přání splněno. Oni ji na oplátku chrání a pečují o její blahobyt. Alespoň na tomto kouzelném, časem i světem zapomenutém místě.
Zanedlouho uslyšeli Aveřin hlas: „Přijďte za mnou.“
Přistáli u jejího domku. Tam ale nikdo nebyl.
„Pojď, vím, kde ji najdeme.“
Věštkynin dům je z jedné strany skoro v lese a z druhé jej obklopuje planina, louka, kde roste nízká zelená tráva. Odtud je skalnatý sráz dolů do města. Jediná cesta k domku je tedy známá cestička obklopená stromy a vede i částečně lesem. Našli ji na kraji srazu, kde sbírá byliny.
„Viděla jsem váš wutien,“ začala, „o něm se bude dlouho povídat.“
Otočila se a pohlédla na ty dva. Danael je stále drak. Posadila se do trávy.
„Až tady skončíte, vydáte se do Vaerelainu a vyhledáte tam muže jménem Cedrik.“
Během toho, co mluvila si Chloe taky sedla, drak si lehnul za ni, aby se o něj mohla opřít. Vyhříval své mohutné zlaté tělo na slunci a pozorně sledoval Averu.
„Až budete nachystáni na cestu, řeknu vám toho více, abyste věděli, kam přesně máte vyrazit. Teď vám tím nebudu zatím lámat hlavu.“ zadívala se na ně, jak tam na sobě leží, „Chtěla bych vám ukázat pár věcí.“ zvedla se a zamířila k domu.
Následovali ji. Danael se musel proměnit, aby se tam vůbec vlezl. Když byli uvnitř, vytáhla věštkyně odněkud zezadu nevelkou dřevěnou, ale bohatě zdobenou truhlu. Vyndala z něj bezbarvý kámen. Je velký jako dětská pěst.
„Toto je kouzelný kámen. Zbarví se až když se dostane do rukou svého majitele.“ podala mu kámen.
Danael jej převzal a stiskl v dlani, kámen se začal vylívat jantarově oranžovou barvou s rudým jádrem.
„Nech si jej zasadit do rukojeti svého meče,“ pokračovala věštkyně, „tento kámen upozorňuje svého majitele na nebezpečí a zároveň jej i chrání. Pro tebe Chloe, mám vak s léčivými bylinami, doplň si svou zásobu. Tyto byliny jsem natrhala před mnoha lety na lukách, venku v Enaugh. Tehdy ještě rostly byliny i ostatní rostliny volně na lukách. Dnes je venkovní svět zkažený zlem a je téměř nemožné je najít. Směs těchto bylin zahojí i ty nejhorší rány a vývar z něj uzdraví i nejzákeřnější nemoci. Možná je ani nepoužiješ, ale každá léčitelka by je měla mít.“ zavřela truhlu a schovala ji zpátky.
Místo ní donesla na stůl misku. Je velká, plochá a tmavě fialová. Naplnila ji temnou tekutinou, z které místy sálá pára. Čekají, co se bude dít. Avera šáhla do měšce, co ji visel u pasu. Vytáhla pár placatých třpytivých krystalů. Naklonila se nad mísu a vhodila je do tekutiny. Krystaly zprvu plavaly na hladině a pak se se šuměním potopily. Pára zmizela. Najednou vyšlehl z mísy chomáček páry a začal se před nimi vlnit.
„To vypadá jako…snad to není…drak? Danael?“ problesklo mladé elfce myslí.
Oba se soustředí na vzniklé výjevy.
-Puf-
Pára zmizela. Z mísy se ale vynořila další. Zjevují se obličeje. Obličeje plné krvelačnosti, boje a zároveň opatrnosti a rozvahy.
-Puf-
Dva bojovníci, stojí proti sobě a bojují. Jeden je vyšší a mohutnější, jakoby v brnění. Ten druhý je zato rychlejší a hbitější. Ten menší se začíná rozdělovat, z jedné poloviny vyrostlo velké zvíře, z druhé očividně dívka s mečem. Obrněný bojovník se změní v mlhu, všichni se najednou rozplynou.
-Puf¬-
Objevil se košatý strom. Teď jen větev, na které vyrostlo listí a kvete.
-Puf-
Pára zmizela naposled.
Oba sedí a vstřebávají to, co právě viděli. Sedí v té známe místnosti, která je plná dýmu z mísy věštkyně. Avera odnesla mísu.
„Popřemýšlejte o tom. Nesnažte se to ale nuceně pochopit. Viděli jste to, co jste měli. Potvrzuje to jen věštbu, která byla vyřknuta k vašemu setkání. Vy máte tu moc porazit krále a osvobodit zemi Enaugh a bytosti, které v ní žijí od zla a vytáhnout je z temnoty. Máte tu moc, ale to, co se stane, je teprve před vámi, a způsob, jakým uděláte určité věci, si vyberete sami.“ pravila Avera. Její oči jsou zastřeny tmou místnosti, ale přesto tajemně svítí.
Dali se na odchod. Jak vyšli ven, oslepli náhlým světlem. Beze slov zamířili k louce. Mluví spolu pouze jejich myšlenky. Zničehonic začal vát silnější vítr. Oba se rozesmáli a rozběhli se směrem ke srázu. Střemhlav a beze strachu z něj skočili. Danael se proměnil a vzal elfku na hřbet. Protivítr je bičuje do tváří. Těsně před zemí stočil drak směr letu zpět k obloze, kde ostatním zmizeli z oči.