Posel Osudu - Kapitola I.

Kapitola I. - Obřad Spojení

--------------------------------
L'kaew Nadarton

„Můj ,Pane, jsem zde abych vám sloužil,“ řekl muž v temně černé róbě a poklekl před monumentálním temně černým obeliskem. Čelem se dotýkal země, jak se usilovně snažil ukázat svou pokoru před svým Mistrem. Ruce položil na místa k tomu určená a necha sebou protékat sílu, která z obelisku vystupovala.
Obelisk jako kdyby absorboval všechno světlo v místnosti a vytvářel tak přítmí. To i přesto, že muž v černém před obřadem zažehl na padesát svící. Muselo jich být tolik. Přesně padesát, tak jak je psáno v Knize astrálních světů .
Síň je hluboko pod zemí a žádné světlo, mimo světla prokletých svící, sem nesmí proniknout, za to zdejší správce ručí svým životem. To bylo další z nařízení, která byla dodržována od doby, kdy vzniklo toto místo. Nikdo si nechtěl ani představit to, co by se mohlo stát, kdyby nebyla nařízení dodržena.
Nyní, po započetí obřadu, jako by obelisk absorboval každý kousek světla. Svíce nyní sice hořely, ale žádné světlo z nich nevyšlo. Obřad započal a jediný komunikační kanál, který vedl do jiného prostoru, do jiného světa, byl otevřen. Klečící muž znervózněl. Přesto se snažil, aby to na něm nebylo znát. Mistr nemá rád zbabělce, ale ani lehkomyslné hlupáky.
„Slyšššš, měě, ččerrrrvee....On přřichááázííí.... Najjjděteee ho.... Chciii, ho....Mussíííím ho mííít,“ ozval se skřípavý zvuk z obelisku a několik svící následkem toho zhaslo. Vzduch byl naplněn hrozbou a pachem smrti.
Muž v černém se rozklepal a na čele mu vyrazil pot. Rychle a tiše ze sebe co nejklidněji vypravil: „Jistě, Mistře, buude to tak, ja...jak si přřejete.“
Chtěl se zeptat na víc. Chtěl vědět, kde ho mají hledat. Kdy se narodí, nebo jestli už je dospělý, a komu. Strach z Mistra ho ale ovládl a on nebyl schopen žádného dalšího slova. To ho zachránilo před smrtí, krutou a nemilosrdnou smrtí, při které by mu odpadalo maso z kostí. To by ale nebylo to nejhorší. Jeho duch by trpěl navěky věků v pařátech Pána duchů. Tak končili všichni, kteří ho zklamali. Nikdo nebyl ušetřen.
Obřad skončil, stejně rychle jako začal. Muž se zvedl ze země a rychlým krokem opustil sál velkými vchodovými dveřmi, nad kterými byl vyryt symbol Pána duchů. Lebka s královskou korunou a šípem procházejícím skrz mozkovnu. Nikdo dnes už neví, co tento symbol má vyjadřovat. Po Velkém pádu už nikdo neví, co mu předcházelo. Jen Spící znají pravdu.
Temnota obelisku ustoupila zpět a světlo svící znovu ozářilo sál. Nyní bylo zase vidět mocné sloupoví podpírající starodávnou klenbu, pokrytou roztodivnými obrazy nezměrného stáří. Ti, kteří toto místo vybudovali, jsou už deseti tisíce let mrtví. Tak staré je toto sídlo, tento obřadní sál v L'kaw Nadartonu, městu duchů.

---------------------------------------------------------
Austrálie, Západní teritorium, farma Seryllových

„Trevore, sakra, kde seš?,“ opakovaně volala Miriam svého muže.
Trevor, statný a pohledný muž ve středních letech, právě hřebelcoval koně a tak slyšel až poslední zavolání.
„Už jdu, prosím tě. To je pořád to samý. Trevore sem, Trevore tam, už mě to leze krkem. Tady si člověk neodpočne,“ zaklel rozčileně Trevor a vydal se ke stavení.
„Co je?,“ řekl prostě, když vstoupil do kuchyně, kde jeho žena chystala večeři. Postavila se před něj a dala si ruce v bok.
„To, že ti už táhne na padesát, ještě neznamená, že se budeš celý den válet a nic nedělat,“ řekla rázně.
„Já, že se válím? Celý den se nezastavím a ty mě pořád jen voláš a voláš,“ odvětil překvapeně Trevor.
„No dobře, už tě nebudu volat. Když tě nezajímá, kdo teď volal a co chtěl. Můžeš si jít klidně lehnout. Zase,“ odpověděla, otočila se na podpatku a vrátila se k plotně.
„Ale, miláčku, vždyť mě znáš. Řekni mi, kdo volal?,“ prosil.
„Volala Chris,“ odpověděla stroze Miriam.
„Christine? A co chtěla?,“ ptal se dál Trevor a vypadal překvapeně.
„Přijede. Dnes odpoledne.“ Další strohá odpověď.
„Dneska odpoledne? Ale vždyť už jsou dvě. Sakra práce,“ praštil se rukou do čela Trevor.
Miriam se k němu otočila čelem a vážně mu odpověděla: „A proč se tě asi snažím celý den sehnat? Hm?“
Trevor vyběhl z kuchyně k telefonu a vytočil lorda Rosse, se kterým měl odpoledne vyrazit na lov králíků.
„Haló, je tam lord Ross?.“
„U telefonu.“
„To je dobře, že jsem vás zastihl, lorde, tady pan Seryll. Musím se vám totiž omluvit. Dnešní lov na králíky budeme muset přesunout na zítřek. Během chvíle mi přijede dcera, která byla na studiu v Anglii. Už jsem ji neviděl víc jak půl roku. A navíc má dneska narozeniny, na což jsem úplně zapomněl. Už asi stárnu... To bych ji prostě nemohl udělat. Jistě mě pochopíte,“ snažil se vysvětlit situaci Trevor a v jeho hlase bylo znát zoufalství.
„Ou, to je náramná věc. Setkání rodiny po půl roce a k tomu ještě narozeniny. Ou, to je úžasné. Krása. No, pokud odpadne lov, měl bych dnešní odpoledne celé volné. Nudil bych se. Takže, pokud vám to nebude vadit a nebude vám to na obtíž. Přijeli bychom já i moji synové k vám a připojili bychom se k oslavě. Tedy pokud vám to nepřipadá jako narušení vašeho soukromí,“ ozval se lord, které mu se zase zvedala nálada.
„No, počkejte chvíli, zeptám se ženy,“ odpověděl Trevor a rychle odklusal do kuchyně.
„Miriam, nevadilo by, kdyby lord a jeho synové přišli popřát Chris?,“ zeptal se zpoza dveří a čekal.
„Klidně, alespoň nás tu bude víc,“ odpověděla klidně Miriam a na tváři se ji snad dnes poprvé objevil úsměv.
Trevor tedy běžel zpět k telefonu a oznámil to lordovi.
„A kolik je Vaší dceři let?,“ tázal se lord.
„Dva a dvacet vaše lordstvo. Už dva a dvacet. Ten čas ale letí,“ posteskl si Trevor.
„No výborně. Nádhera. Už se nemohu dočkat. Hned jsme u vás. Zatím na shledanou,“ potěšeně odpověděl lord a zaklapl telefon.
„No, to tedy bude něco. To abych přichystal víc židlí. A to rychle, jinak mě Miriam stáhne z kůže,“ zasmál se a vydal se do skladu.

Lord a jeho synové Alexander a William přijeli během čtvrt hodiny společně na koních. Před stavením sesedli a pozdravili Seryllovi.
Trevor se nabídl, že odvede koně do ohrady k ostatním a že se o ně postará. Alexander a lord Ross souhlasili a vydali se s paní domu do kuchyně. A William se přidal k panu Seryllovi.
„Jsem rád, že jsme přijeli včas. Nechtěli jsme vtrhnout doprostřed oslavy a tak jsme spěchali, abychom tu byli dřív než vaše dcera,“ začal hovor Will.
„Souhlas,“ odpověděl stručně Trevor.
William si myslel, že se mu nechce mluvit a že je považuje za obtíž. Určitě chtěl být sám s ženou a dcerou. Bohužel jeho otec musí být všude. Will se ale nevzdával, to neměl ve zvyku.
„Jaká je vaše dcera?“
„Jaká? No, jaká. Normální, je. Když jsem ji viděl naposledy před půl rokem, byla to krásná mladá dáma.“
„Hm. A kde studuje,“ zkoušel pokračovat Will.
„Na Oxfordu, teologii a světová náboženství. Její zálibou byla vždy víra. Nemyslím tím víra v boha, nebo bohy. Prostě víra. Někdy mi říkala, že cítí jak k ní mluví stromy. Ptal jsem se jí, jak je to možné. A ona mi řekla, že i stromy mají duši. Zvláštní děvče. Ale je chytrá a má rozum, to je důležité,“ odpověděl pyšně Trevor.
„Aha. Takže z ní bude studovaná žena.“
„Přesně tak. A co ty? Studuješ?“
„Ano, jsem na vojenské akademii,“ odpověděl William spokojeně. Konečně se hovor začal rozvíjet.
„Takže z tebe bude voják? Hm. Umíš střílet?,“ ptal se se zájmem Trevor.
„Samozřejmě. Na jakoukoliv vzdálenost a čímkoliv.“
„Opravdu? Hm. To jsi znamenitý střelec. To víš, ptám se, jelikož se střelbě taky tak trochu věnuju. Občas chodím lovit králíky, či zatoulané divoké psy. A střelit běžícího králíka na tři sta metrů, to je umění,“ poznamenal Trevor. On sám na takovou vzdálenost divokého králíka několikrát trefil.
„To máte pravdu. Běžící cíl je někdy opravdu těžké strefit. Zvlášť, když mění náhodně směr. Před rokem jsem takhle střelil na čtyři sta metrů lišku. Na honu. Všichni na to koukali s údivem. Dokonce i já jsem byl překvapenej. Byla to opravdu pěkná střela,“ zapřemýšlel se Will.
„Na čtyři sta metrů? No, tak to je teda něco. O tom jsem ještě neslyšel,“ uznale zamručel Trevor.
„To říkal i otec, ale mě se to nějak nezdá. Určitě se to někomu povedlo už dřív. Přeci jenom, byla to náhoda,“ skromně odvětil Will.
„Náhoda, nebo štěstí, oboje se počítá a oboje stojí mezi tebou a smrtí tvé oběti. To mě učil můj dědeček a ten to měl od svého dědečka a tak dále. Bylo to heslo mého rodu od té doby, co se moji předci vylodili v Austrálii. Zdejší život byl krutý a jídla bylo málo. Stejně tak málo bylo i nábojů a střelného prachu. Nikdo si tedy nemohl dovolit střílet na jeden cíl dvakrát. Tenkrát to byla doba kvalitních střelců, vycvičená chutí přežít. To dneska už téměř nikdo nezná,“ zavzpomínal si Trevor a William ho se zaujetím poslouchal.
Otec mu několikrát vyprávěl o statečných členech jejich rodu, kteří bojovali v mnoha bitvách po celém světě za slávu britského impéria. Od Austrálie až po Kanadu se prali s divochy, Francouzi a nakonec i s Němci. Mnoho jich v bitvách statečně padlo pro svou vlast.
Zavedli koně do ohrady a vydali se mlčky zpět do domu. Nikdo z nich nechtěl prolomit posvátné ticho vzpomínek na hrdou historii, které se v nich vzbudily.

V kuchyni bylo už všechno navařeno a chystalo se v jídelně na stůl. Alex a lordem Rossem pomáhali Miriam prostírat stůl a oba dva si to užívali. Jindy zamlklý Alex se nyní radoval jako malý kluk. Jako kdyby byl pro tuhle práci stvořen. Doma to nikdy dělat nesměl a vlastně ani nechtěl. Bylo to pod úroveň lordova syna chystat na stůl talíře, když měl doma kupu sluhů.
William s panem Seryllem se přidali a za chvíli bylo všechno připraveno k pozdnímu obědu. Čekalo se jenom na oslavenkyni.
Prozatím si všichni sedli ke krbu a pan Seryll rozdělal láhev vína. Každému nalil a mohla začít diskuze. A taky začala. Každý se bavil s každým a v tom zaujatém hovoru si nikdo ani nevšiml auta, které přijelo. Za chvíli do pokoje vstoupila Christine a rozhlížela se po celé sešlosti.
První si ji všiml Trevor: „Chris, konečně jsi tady, všichni na tebe čekáme.“
Hovor utichl a všichni se obrátili ke Chris. Postupně se zdravila s každým. S otcem, matkou, lordovými syny a lordem, kteří ji galantně políbili ruku.
„Ani nevíte, jak ráda Vás zase vidím,“ řekla otci a matce a objala je.
„Ale víme,“ oponoval ji otec.
„To víš, že to víme. Tatínek na tebe sice úplně zapomněl, ale my to víme,“ nedala si pokoj Miriam a rýpla si do Trevora.
Lord se tomu zasmál a Trevor se snažil nečervenat.
„To víš, Chris, už stárnu a paměť mi tolik neslouží a ..“
„Ale tatínku, já vím, že jsi na mě myslel. Nic ti nezazlívám. Jak bych taky mohla,“ přerušila ho Chris a znovu ho objala.
Společně se všichni přemístili do jídelny a zasedli k obědu. Jídlo bylo výtečné.

----------------------------------------------------------------------------------------

V tu samou chvíli v chrámu Kapakata

„Můj pane, Mocní jsou připraveni k obřadu Spojení,“ promluvil jeden ze dvou mužů stojících v přírodním chrámu uprostřed pralesa. Oblečen byl v bílém plášti s kapucí. Plášť měl pokryt různými symboly kreslené temně rudou barvou.
Stáli v obřadním kruhu, který se skládal ze dvou desítek elips, vytvořených pomocí posvátného kamence Arteda. Dohromady splývaly a vytvářely téměř dokonalý kruh. Uprostřed stál kamenný oltář vytesaný z nejjemnějšího mramoru. Byl pokryt spoustou ornamentů. Dva z nich byly ale nejvýraznější – symbol Života, srdce a nad ním tři malé hvězdy, které prý symbolizují zrození, život a smrt, a symbol Pána duchů. Oba dva se částečně překrývali.
„Přiveďte vězně a zahajte spojení,“ odvětil starší z mužů.
„Jistě můj, pane, obřad započne během pěti minut,“ řekl první a lehce se uklonil. Následně odkráčel temným průchodem v pralese.
Neuplynula ani minuta, a vracel se spolu z dalšími deseti lidmi. Sedm z nich mělo stejné pláště jako on. Tři zbylí byli nazí. Jedna žena a dva mladíci.
Vězni byli přivázáni v leže na oltář. Musel být dodržen přesný postup uvázání. Správná část těla, na správnou část oltáře. Nikde nesmělo dojít k chybě, jinak by to mohlo mít katastrofické následky. Nejen, že by se proces Spojení nemusel povést, ale navíc by mohlo dojít k narušení komunikačních kanálů mezi světy a to by mělo nedozírné následky pro vše živé. Mimo to, by se tím zhatilo veškeré snažení a práce Mocných, na které pracovali posledních tři sta let.
Nejdříve byl přivázán muž, černoch. Následně na něj byla přivázána žena a na ní pak další muž, tentokrát běloch. Symbolika tohoto uskupení byla každému přítomnému zřejmá. Osm Mocných se seřadilo po obvodu kruhu a společně započali motlitby. Nový mocný, nejvyšší kněz řádu Mocných, předstoupil k obětím na oltáři a pomaloval jejich těla rudou barvou.
Žádná z obětí se nehýbala. Všichni strnule leželi na sobě a byli v transu. To bylo pro dokončení obřadu nepřípustné.
Mocný luskl prsty a všichni tři se probudili. Když zjistili kde jsou a co se s nimi děje. Začali panikařit. Nejvíce však žena, začala sebou házet a trhat řetězy. Mužská těla ji mezi sebou držela pevně, jelikož ani oni se nemohli hnout. Všichni křičeli a prosili o milost. Zápěstí, na kterých měli kovové náramky s řetězy, se zbarvila do ruda krví.
Nejvyšší mocný vytáhl dlouhý nuž, tenký jako jehla a na několika místech napíchl jejich těla. Objevila se další krev. Krůpěje krve v natlakovaném těle hrnuly na povrch.
Mocní v kruhu zesílili hlas a jejich modlitby a zpěv přehlušil výkřiky obětí. Vztahovali ruce k nebesům a otevírali kanál mezi světy. Spojení mohlo začít.
Nový Mocný vytáhl několik lahviček s čirou tekutinou a každé z obětí nakapal pár kapek do krku a donutil je to spolknout. Oběti sice mocně krváceli a za normálních podmínek, by už omdleli ztrátou krve, nebo by už byli mrtví. Nyní ale ne. Byli zdrogováni.
Postupně jim pak všem kněz nařízl krční tepny a propíchl srdce. Nejdřív mužům a pak ženě.
Všichni stále žili a nádherně bílý mramorový oltář byl nyní pokryt vrstvou krve, která odkapávala na trávu.
Všichni Mocní zvedli ruce k nebesům a hromovým hlasem zvolali: „Irel, Kaw, Manael.“ a Oběti následně na to umřeli. Jejich těla splaskla a kůže zkrabatěla. Už nevypadali jako lidé.

-----------------------------------------------------------------------
Zpět v domě Seryllových

Oběd spokojeně pokračoval. Po druhém chodu už většina z přítomných nemohla a tak se znovu odebrali do obývacího pokoje, kde se usadili do gaučů a křesel. Lord Ross vytáhl pár doutníků a nabídl panu Seryllovi. Chris rozbalila jeden z dárků od Rossů a objevila flašku šampaňského. Paní Serryová ho rozlila do skleniček a každému nabídla.
„Připíjím na zdravím, krásné slečny Serylové,“ započal přípitek pan Ross.
„Na zdraví,“ přidal se i zbytek osazenstva.
Alex s Williamem pozvedli číše. Will najednou pocítil mrazení v zádech, které se stupňovalo a pomalu přerůstalo v píchání a nesnesitelnou bolest. Bolest se zvětšovala a narůstala.
Upustil sklenici.
To samé se dělo Alexovi. Oba dva z ničeho nic padli na zem na kolena a svírali si v rukách hruď na místech, kde by mělo být srdce.
Lord Ross vykřikl a sklonil se ke svým synům, kteří se svíjeli v křečích na zemi.
Pan Seryll ihned odběhl do vedlejší místnosti, popadl telefon a volal záchranou službu. Paní Seryllová vytáhla lékárničku a pustila se do ošetřování. Jenže nebylo čeho. Nikde nebylo vidět žádné povrchové zranění. Nevěděla tedy co má dělat.
V tu chvíli stála Chris jako přiražená a sledovala dění v pokoji.
Alex se už neudržel a začal brečet. Slzy mu vyhrkly z očí a on se skácel bezvládně na zem. Rozkřičel se na celý dům a přitom se svíjel. William na tom byl podobně, pořád se ale držel na kolenou a neřval a nebrečel. Nehty si zarýval do čela a hlavou bil o zem.
Chris vyrazil studený pot na čele. Pocítila lehké mrazení v zádech a pak to začalo. Píchání po celém těle, jako kdyby ji do těla vrážely jehličky. A pak bolest. Svaly se smrštili a nastala křeč. Chris spadla na zem a chytila se nohy od křesla, které se převrátilo.
Bolest se stupňovala a brzy ji naplnila celou. Cítila ji od hlavy až po konečky prstů na nohou. Neudržela oběd v žaludku a pozvracela se.
Nikdo z přítomných nevěděl, co se děje a tak jen zaraženě sledovali počínání svých dětí. Paní Seryllová se snažila uklidnit Chris a obejmout jí. Ta se ale škubala a pociťovala nekonečné záchvaty a křeče.
Pan Ross se zhroutil na zem vedle svých synů a snažil se je uklidnit. Nic ale nepomohlo.
Uplynulo deset vteřin. Jejich těla padla na zem. Nedýchali, srdce jim nebylo. Lord Ross se chystal poskytnout první pomoc a resuscitaci svým synům. Dřív než začal, se však přihodilo hned několik věcí.
Nejdříve mrtvím seschla kůže a rozpadla se na prach, následovali svaly a vnitřnosti a během několika vteřin po nich nezůstalo vůbec nic. Ani ten prach.
Seryllovi i lord Ross zírali s překvapeným a vyděšeným pohledem na místa, kde ještě před chvílí byli jejich děti, jejich krev.


----------------------------------------------------------

Kdesi

„Jsem mrtvý?“ zeptal se sám sebe Will a pokusil se hnout rukou. Šlo to. Ohmatal celé své tělo a zjistil, že opravdu žije. Dotyk ruky cítil po celém těle. Oči měl zavřené a bolelo, když se je pokoušel otevřít.
Nikde nebyla ani kapka krve, nebo nějaká jizva či šrám, když nepočítal ty, které měl už dřív. A těch bylo vcelku dost. Vojenská akademie a dětská léta udělaly své.
Pokusil se vstát. Podařilo se. Necítil žádnou bolest. Ani píchání, či mrazení na těle.
Vstal a teprve teď si uvědomil, že je nahý. Ihned se zakryl a lehl si na zem. Chvíli počkal až se mu zrak zlepší a pak se podíval po okolí.
Byl na nějakém palouku v pralese. Tedy alespoň to jako prales vypadalo. Jenže William nepoznával ani jeden ze stromů, které zde rostly. Nakonec si uvědomil, že to není nic zvláštního. V pralese je spousta stromů a určitě je mnoho z nich ještě neobjevených. Jenže co tady pak dělá on?
Ležel na mýtině a opatrně projížděl mýtinu pohledem, aby mu nic neuniklo. Mýtina byla prázdná a nikde nebylo ani živáčka.
V tu chvíli si vzpomněl na svého bratra Alexe a slečnu Chris, kteří měli stejné bolesti jako on. Matně si vzpomínal na Alexe, který upadl ve stejnou chvíli jako on na zem. Oba dva měli ohromné bolesti. Bohužel Alex neprošel náročným výcvikem a od přírody nedostal takové svaly a vůli, jako William.
Ten dokázal vzdorovat velmi dlouho. Nechtělo se mu ukazovat slabost před dámou. Ať to bylo, co to bylo, panika by tomu neprospěla. A jediný způsob jak na paniku je zachování klidu.
Nyní bylo potřeba opět zachovat klidnou hlavu a soustředit se na tuto situaci. A ta byla hodně špatná.
William vstal ze země a přemístil se z mýtiny do lesa, kde se skryl v podrostu. Ukrytí je základ a vyhýbání se volnému prostranství je stejně důležité. Základní poučky z akademie se mu nyní hodily.
Přikrčený se pohyboval ve stínu stromů a keřů a brzy na razil na úzkou pěšinu, vyšlapanou zvěří. Nikde neviděl lidské stopy, což ho na malou chvilku uklidnilo. Uvědomil si ale, že divoši z jihoamerických pralesů, dokáží maskovat své stopy jako nikdo jiný na světě.
Trochu ho vyděsilo pomyšlení, že ho z nějakého ukrytu sleduje skupina kanibalů. Otřásl se a otřel si zpocené čelo do ruky.
Kousek od něj viděl strom, který připomínal banánovník. Bohužel na něm žádné banány nebyly. Buď nebyla doba zrání, nebo je tento strom prostě neměl.
Williama nezajímal strom, nebo jeho plody, ale jeho listy. Byli opravdu velké. Měli podlouhlý tvar a jejich hrany byli pevně. S trochou štěstí si z nich může udělat provizorní bederní roušku.
Utrhl dva listy a kus liány. Sebral ze země klacek a propíchal do listů dírky, kterými protáhl liánu. Byla poněkud širší, ale to mu nevadilo. Opásal se listy a zavázal liánu na uzel. A dílo bylo hotové.
Vypadal poněkud komicky, ale tady ho nikdo podle modních trendů soudit nebude. Zde se nejspíš nosí stále kožené bederní roušky a možná že ani to ne.
Pomalým a opatrným krokem se vydal po zvířecí stezce a doufal že ho zavede na nějaké vyvýšené místo, nebo alespoň na nějakou cestu. Hlavně klid. Jen žádná panika.
Stezka byla ve skutečnosti ušlapaná hlína, která bedla skrz křoviny a bažiny kolem. Někdy stačilo pár kroků stranou a člověku už nebylo pomoci. Zůstal by na dně bažiny a jeho tělo by bylo dokonale zakonzervováno.
Will se prodíral křovinami a odhrnoval dlouhé liány, které se mu jako oživlé obtáčely kolem rukou. Všechny ze sebe strhal a hodil na zem. Pokračoval po stezce a po třech krocích se zastavil. Zdálo se mu, že slyšel někoho volat. Jako by ten hlas znal. Ale nebyl si jistý, jestli se mu to jen nezdálo.
Šel tedy dál a snažil se poslouchat každé, byť sebemenší, pípnutí. Náhle se zastavil a uvědomil si další prapodivnou věc. Žádní ptáci. Nikde nikdo nezpíval, nepískal, nebo nehvízdal. Žádný ptačí hlas.
Když se zaposlouchal, slyšel jen hučení větru a šustění listů na stromech. Občas vítr foukl, až to písklo, ale nikde neslyšel zpívat ptáky. To bylo hodně divný.
Podle toho, co četl v knihách a viděl v televizi, bývali deštné pralesy plné zvěře a tady nebylo nic. Ani živáčka.
A v tu chvíli to uslyšel znovu. Hlas, lidský hlas volající o pomoc. Nyní už to slyšel dobře.
Co nejrychleji to jen šlo, se prodíral křovinami blíž a blíž k hlasu, který ho volal. Jeho? Ano, slyšel své jméno. Jednou, či dvakrát ho zaslechl. Uvědomil si to jen povědomě, jelikož jeho vědomí bylo teď nasměrováno jediným směrem. Musel pomoci tomu, kdo ho volal.
Dostal se na volnější prostranství, kde ho neomezovala úzká steka a rozběhl se rychlým klusem. Hlas sílil a brzy poznal komu patří. Chris.
Doběhl k okraji další mýtiny a uprostřed ní seděla Chris a vzlykala. Hlavu měla opřenou o kolena a brečela. Občas zvedla hlavu a volala o pomoc.
William se zastavil a chvíli ji sledoval. Byla nahá. Většinu intimních partií skrývala nohama a rukama, ale i tak dokázala Willa překvapit a vzrušit. Pak se přinutil odtrhnout od ní oči a dát si pořádnou facku za to, co právě dělal. Byl šlechtic, ne nějaký úchylný puberťák. Vrátil se kousek do lesa, kde během pěti minut našel další strom podobný banánovníku. Utrhl několik listů a za chvíli už šil provizorní šaty. Vypadaly sice jako skládačka. Hodně neumělá skládačka, ale zakrýt nahotu dokázaly.
Se sklopeným zrakem se pomalu blížil ke Chris a zastavil se deset metrů od ní.
„Chris? Slyšíš mě? To jsem já William,“ začal opatrně, aby ji nevyděsil.
Zvedla zrak a nohy přitáhla blíž k tělu. Byla opravdu nádherná. I slzy ji slušely. Will ale ihned zahnal myšlenky na cokoliv jiného, než na pomoc té, která ji potřebuje.
„Sešil jsem ti něco na sebe. Víš, aby si tu nemusela chodit nahá. Položím to sem a ty si to můžeš vzít, „začal, „ není to nic moc, ale lepší jak nic.“
Položil provizorní šaty na zem a poodešel několik metrů, kde se otočil a čekal.
Za chvíli se ozvalo: „Můžeš.“
William se tedy otočil a stála tam Christine s jeho zelenými šaty. I přesto, jak byli hrubě sešité a obyčejné, vypadaly na ní úžasně.
William na to ale nemyslel, tyhle problémy hodil za hlavu hned ze začátku, nyní měli jiné starosti.
„Oprav mě, pokud budu říkat něco, co nesedí,“ začal Will a dal si ruce v bok. „Nejdříve nás u vás doma začalo všechny pekelně bolet celé tělo.“
„Pekelně bolet?“
„No dobře, svíjeli jsme se bolestí a pak jsme nejspíš umřeli. To ale není podstatný.“
„Jestli smrt není podstatná, tak co pak je?,“ láteřila Chris a dala si ruce taky v bok, jako William.
„Hlavně klid. Nesmíme dělat unáhlené závěry,“ uklidnil ji Will a pokračoval.
„Umřeli jsme a pak? Nevím jak ty, ale já jsem se objevil nahý uprostřed paseky a nemám nejmenší tušení, jak sem se tam dostal,“ konstatoval Will.
Chris si sedla znovu na zem a rozplakala se. Nebyla zvyklá na takovéhle vypětí. V Anglii na koleji, nebo doma v Austrálii se nikdy s ničím podobným nesetkala. Teď z toho byla nešťastná.
Co nezmohl strach a ani beznaděj, dokázal pláč a smutek dívky. William změkl a posadil se vedle ní. Rukou jí objal kolem ramen a ona se o něj ráda opřela. Vyplakala se mu na rameno a on jí v tom nebránil. Přitiskl ji k sobě a tišil ji. Ani jemu nebylo zrovna do zpěvu. Byli kdo ví kde a navíc je tu nechali bez čehokoliv. Uprostřed deštného pralesa, ve kterém rostly stromy, které neznal. A nebyli zde ptáci. Je toho moc. Příliš.
William si v hlavě přehrával všechno znovu a znovu a snažil se přijít na to, co se mohlo stát, co se pokazilo. Kde nastala chyba. Za boha si nemohl uvědomit tu spojitost, pořád mu něco unikalo a on nevěděl co to je, tušil jen, že to něco musí být.
Zatímco objímal a hladil Chris, spojoval si věci do sebe a tvořil tak unikátní skládačku ve své mysli, tak jak ho to učil kapitán Cassey na akademii.
Konečně mu to došlo. Uvědomil si důležitou souvislost, která mu tak dlouho nedocházela a na kterou se mu podařilo přijít až teď. Bylo to tak děsivé a tak překvapivé, že oněměl hrůzou. Dokonce přestal hladit Chris a postavil se na nohy.
Rozhlížel se po okolí a začínal propadat panice. Alex. Kde je Alex. Jak si na něj mohl zapomenout. Vždyť on byl na tom nejspíš stejně jako oni. Ztracen v pralese.
Jenže Alex nebyl tak duševně silný, jako Will. Určitě se zhroutil, jako Chris. Co když propadl panice a nyní někde brouzdá pralesem. Nebo už zapadl do bažiny a ta ho pohltila.
Ne! Určitě žije. Musím ho najít.
„Musím najít Alexe,“ suše konstatoval směrem k Chris a v hlavě se mu už honily nápady, jak a kde začít, „ jestli jdeš se mnou, tak pojď. Můžeš tu ale klidně zůstat.“
A s těmi to slovy se vydal do lesa, kde na zemi našel pořádný klacek, jako provizorní zbraň a pozorně naslouchal jestli něco neuslyší. Nic.
To ale nic neznamenalo. Třeba Alexe napadlo, že by neměl křičet, pokud chce, aby ho nenašli divoši.
Chris se mu objevila za zády. Tváře rudé a opuchlé oči od pláče. Plakala stále, ale snažila se to potlačit. Byla v ní vidět síla a odhodlání. Nechtěla tu zemřít. On taky ne.
Vydal se hlouběji do lesa po jedné ze stezek. Doufal, že ho zavede k nějaké další pasece, na které by mohl být Alex. Bál se nejhoršího, ale nechtěl si to připustit.
Hněval se sám na sebe a zároveň pociťoval ohromnou starost a lásku ke svému bratrovi.
Nebe se z ničeho nic zatáhlo a začalo pršet. Objevila se duha.
Williama to překvapilo. Rychlost s jakou se mraky a duha zjevily, byla příliš rychlá. Teď na to neměl čas. Musel jednat, jinak jeho bratr zemře.