ilian - 7. kapitola

Vstali s východem slunce. Rosa se třpytí na listech stromů a na stéblech trávy. I když paprsky sotva vykukují, je už teplo. Je to krásný pohádkový obrázek. Spěšně se nasnídali a vyrazili na cestu. Jak se blížili k domu věštkyně, už z daleka viděli, že je čeká před domem. Dívá se na vycházející slunce.
Drak přistál u ní.
„Dobré ráno, Avero.“ pozdravila Chloe.
Drak přikývl.
„Čerstvé slunce.“ promluvila věštkyně, „Připravte se na náročnou cestu. Ví o vás král, to jste už sami zjistili, a bude na vás číhat. Všude má ukryté své zvědy, proto si taky dávejte pozor, s kým budete mluvit a co mu řeknete. Jestli tedy někoho potkáte. Nad lesy se držte výš. Nevíte, co koruny stromů ukrývají.“
Chloe přistoupila blíž a podívala se směrem jako ona.
„Vydejte se na východ.“ ukázala na zářící kouli, která se už celá vykutálela, „Uvidíte mnoho vesnic, poletíte nad mnohými jezery a lesy, proletíte i nejvyšším a nejstudenějším místem země Enaugh – Lakartanským pohořím. Nikde se ale nezastavujte, není to potřeba a drak to vydrží. Doletíte do města Capera, poznáte jej podle třívěžé pevnosti. Najděte tam bytost jménem Lajla, už na vás čeká a pomůže vám v další cestě.“ pohlédla na ty dva, jako by pozorovala malé děti, když rostou, „Teď se dlouho neuvidíme. Ať máte pod křídly přívětivý vítr.“
Chloe se usmála a přehodila si kapuci přes hlavu. Na zádech má malý batoh. Otočila se k drakovi, dívá se na východ. Podíval se na dívku a nedočkavě přešlápl. Chloe se zhluboka nadechla a naskočila na draka. Oba se ještě otočili na Averu. Moudrá elfka jim přátelsky zamávala. Danael se rozběhl po louce a skočil ze srázu. Stačilo jen rozevřít křídla a nápor vzduchu je sám vynesl výš k obloze.
Nad městem letí volně, Danael si jej ještě chtěl prohlédnout. Meneanalon, krásný a majestátný, se pomalu ztrácel v lese, až z města elfů nic nebylo. Jen les. Drak několikrát mohutně mávnul křídly, aby zrychlil. Vzduch jim proklouzává kolem uší a hučí.
„Za chvíli vyletíme z ochranného pásma.“ pomyslela k drakovi, „Připrav se na změnu.“
Hranice není vidět, ale oba bezpečně poznali, že už nejsou v kouzelném Meneanalonu. Tyrkysová obloha zešedla, slunce zmizelo, světlo vystřídalo šero. Teplo se změnilo v ranní vlezlou zimu. Jsou zase v tom pochmurném světě. Danael se otočil, ale spatřil to samé, co před sebou. Mrtvé lesy. Tak raději pokračoval v letu. Pár hodin trvalo než přeletěli les. Oba pozorovali, co se děje pod nimi. Za lesem se rozprostřely pastviny. Nebo spíše pustiny. Jsou prázdné. Jednou se jejich stínu zaleklo stádo zdivočelých krav a se zděšeným bučení se dalo zmateně na útěk. Byli to první živí tvorové, které spatřili, ale na dlouho taky jediní.
Doletěli k rozlehlému jezeru. Obrovská zrcadlová plocha, stejně šedá jako obloha nad ní. Danael k němu slétl a plachtili těsně nad jeho hladinou. Jen občas mávl křídly, aby neztratili rychlost a výšku. Při každém větším záběru na ně dopadla sprška droboučkých rozjařených kapiček kalné vody. Z dálky se rýsuje druhý břeh jezera a sním i budovy neznámého města. Danael si toho díky svému zraku všiml s předstihem a vyrazil přímo vzhůru, aby nevzbudil ve městě svým přeletem rozruch. Město není velké a taky vypadá zčásti opuštěné. Lidé, které z výšky měli možnost spatřit v ulicích, byli většinou zahaleni. Všichni vypadali jako zotročení a jejich otrokářem je zlo, které je všude kolem.
Přeletěli ještě přes dvě podobně vyhlížející vesnice. Z jemně zvlněné krajiny se dostali do hornatější země. Hory jsou o poznání vyšší než ty kopce, co viděli doposud. Všude se rozprostírá les, až na ta nejvyšší místa, kde začíná být zřetelný sníh. Ale postupně i zalesněných míst ubývá a drak s elfkou letí nad šedými skalnatými horami. Vzduch je ledový. Chloe si musí chránit tvář před štiplavým mrazem.
„To musí být to Lakrtanské pohoří.“ poznamenal Danael, „Hlavně se mě nepouštěj, už pomalu vidím za kopce.“
Elfka se tomu podivila, protože ona ještě nic nevidí. Uvědomila si ale, že drak má přece jenom lepší zrak než ona. Schoulila se do klubíčka, co to na hřbetě šlo. Dohromady letí skoro už devět hodin. Přes ty nejvyšší hory letěl drak rychleji, ale jakmile se začaly kopce opět snižovat, zvolnil tempo, šetří silami. Zanedlouho se krajina opět začala měnit, skaliska se začala oblit a zarůstat stromy, ale kraj nadále zůstal hornatý. Na jednom z vyšších kopců se začalo v oparu rýsovat město. Letěli ale ještě několik kilometrů než dostalo město jasnější tvar. Teď zřetelně vidí, jak se k nebi tyčí pevnost se třemi věžemi.
„Capera.“ zaradovala se Chloe.
Přistáli kus před městem, zbytek pro jistotu došli pěšky. Celý kopec je v obětí tohoto města, kterému trůnila již zmiňovaná pevnost. Při vstupu museli projít obrovskou starou bránou. Kolem celého města, to znamená na úpatí kopce, se vine kamenná hradba, což dokazuje tomu, že toto město je opravdu staré. Ta brána, kterou prošli, je jediný vstup do města. Nikdo ji ale nehlídá, tak prošli bez problémů. Přímo od brány vede široká, kameny vydlážděná, cesta strmě do kopce až k pevnosti. Cestičky okolo jsou naopak úzké a neuspořádané.
Když přišli do města, přehoupl se čas k druhé polovině odpoledních hodin. Teď je stále ještě, sice chabé, světlo. Prohlíží si cesty. Vůbec neví, kudy se vydat.
„Pojď.“ vzal Danael Chloe za ruku.
„Ty víš, kam jít?“
„Nevím, ale napadlo mě jít tudy.“, „A je to lepší než tady jen tak stát, mám pocit, že nás někdo sleduje.“
Nebyl si tím sice úplně jistý, ale Chloe mu dala za pravdu, že je lepší se pohybovat, než stát všem na očích. Jde rovnou za nosem, jakoby věděl, kam jít. Když si umanul, zabočil do další uličky. Stále ji držel za ruku. Cítil v tom jistotu a byl rozhodnější. Šli dlouho. Dostali se asi do poloviny kopce a pevnost teď viděli zezadu. Chloe si všimla, že kámen na Danaelově meči září, což ji potvrdilo přesvědčení v tom, že se mezi uličkami opravu nepohybují sami.
„Někdo nás sleduje.“ poslala mu svou myšlenku, i když věděla, že o tom už taky ví.
„Ještě chvíli, mám pocit, že tam každou chvíli musíme být.“ odpověděl ji.
Od té doby, co překročili práh brány se na jejich stopu pověsil černý pes a celou cestu se pak za nimi ploužil. Držel si ale odstup. Stanuli před nenápadným domem.
„Tady,“ zašeptal mladík, „mám pocit, že je to tady.“
Chloe ho zatahala za ruku.
„Jdem tam, ten pes je pořád za námi. Nestojím o nějaké šarvátky a kdo ví, co je to zač.“ zašeptala na oplátku ona.
Vystoupili po několika málo schodech. Tu jim někdo otevřel.
„Dovnitř.“ řekl neznámý.
Spěšně za nimi zavřel. Jeho hlas jakoby ještě zněl ve vzduchu. Má bílé vlasy, ne od stáří, není ani albín, přirozeně bílé. Kontrastují s nimi hnědé oči. Jeho tvář má ostré rysy, úzké rty. Věkově vypadá tak na patnáct možná sedmnáct let, ale jeho pohled svědčí o mnohých zkušenostech. Na sobě má oblečenou světlou halenu, která mu sahá skoro až po kolena, od boků jsou po obou stranách rozparky. Pod tímto hnědo-béžovým trikem má bílé kalhoty.
„Já jsem Lajla a musíme ihned pryč.“ rozezněl zase svůj hlas, „Už o vás ví strážci města. Jaká čest, sám král vás hledá.“
Podíval se okýnkem ve dveřích. Stojí tam tři muži, celí v černé šedi. Jeden se napřáhl.
„Utíkejte!“ zařval Lajla, „Nahoru!“
Jen co vyběhli několik schodů, dveře se rozletěly. Pospíchali za bílým mužem. Vedl je na střechu. Všechny dveře za sebou pečlivě zatarasovali, aby znepříjemnili nepřátelům postup. Na střechu vylezli malým okýnkem.
„Teď jsme ale v koutě!“ ozval se Danael.
„A na co máš křídla? Teď už je jedno, jestli nás uvidí. Leťte!“
Danael se proměnil. Vzlétli. Chloe se otočila. Měla obavy o Lajlu, ale zbytečně. Lajla za nimi letí. Na zádech mu vyrostla obrovská bílá křídla z peří. Není čas na žádné otázky, tak je všechny prozatím zahodila a soustředí se na magické střely, které se k nim blíží ze střechy. Chloe vytvořila štít, kterým ochrání všechny tři.
„Poleťmě rychleji než seskupí všechny své síly. Máme štěstí, že se tihle za námi nemůžou vydat, ale taky to nejsou jediní strážci města. Leťmě,“ pobízí je Lajla, „není to daleko, ale můžeme se tam dostat i bezpečně.“
Zamířili na jihovýchod. Tma už skoro nabrala na plné síle, nedoufali ale, že se toho pronásledovatelé zaleknou, vždyť právě tma je jejich živel. Po nedlouhém letu se dostali do kraje s četným horskými jezery. Je jich tam spoustu. Lajla ale s jistotou zamířil k jednomu z nich. Drak jej sleduje.
Nad hladinou se rychle otočil: „To je vstup do Vaerelainu. Nebojte se a následujte mě.“
Střemhlav se pustil proti hladině. Voda se před ním rozestoupila a spolkla jej. Vodní plocha zůstala zase jak netknutá. Z dálky uslyšeli zvuky.
„Leť, už tu budou.“vykřikla Chloe.
Drak neváhal a napodobil bílého hocha. Voda se před jejich odvážným činem rozestoupila a okamžitě je pohltila a uzavřela za nimi průchod. Právě včas. Kdyby váhali ještě chvíli, byli by spatřeni rytíři Černého krále.
Voda se jich ani nedotkla. Jen co hladina zamaskovala jejich vstup, ocitli se na kraji jim neznámého města. Za nimi je svislá vodní stěna – magický portál. Okolo tohoto „vstupu“ stojí několik postav. Pár lidí, které přilákalo dění okolo vodní stěny, elf a právě přícházející dívka, která vypadá stejně jako Lajla. Jsou ze stejné rasy. Vrhla se mu hned kolem krku.
„Lajlo.“
„Melan, sestřičko.“
„Bála jsem se o tebe.“
„Všimni si, jsou to dvojčata.“ podělil se drak se svým postřehem.
Melan vypadá skutečně stejně jako její bratr, má ostré, přesto trochu dívčí rysy a dlouhé vlasy pod lopatky. Lidé, co stáli opodál jsou oblečeni do jemně barevných halen a podobně vypadajících kalhot. Ve tvářích se jim obrazí stejné trápení, jako těm, co žijí venku, jen jsou tady ve skrytém městě spokojenější a trochu šťastnější. Jsou tady přece jen chránění před zlem. Teď se ale na draka dívají s pokorou a nadějí. Elf, který doposud stál v němém pozadí, vystoupil před ostatní.
„Le hil,“ pozdravil nejprve po elfím způsobu, „buďte vítáni, Chloe Zelenooká, i ty, Danaeli, Zlatý draku. Jde s vámi pevná vůle a beznaděj před vámi utíká. Přinášíte s sebou velké dobro. Těšili jsme se na vás.“ přivítal předurčené hrdiny, „Já jsem Lorn, hodně jsem o vás slyšel.“ pokynul jim, aby šli do města.
Chloe s drakem se na sebe podívali.
„Mnoho o nás slyšel?“ podivil se Danael, „Nevěděl jsem, že jsme tak známí.“
„Myslím,“ pomyslela Chloe, „že by o tom něco věděla Avera.“ pousmála se.
Průvod se mezitím dal do pochodu. Vaerelain je jiný než město, na které byli doposud zvyklí. Tady jsou všechny cesty pečlivě uspořádány a vydlážděny. Budovy mají lehce nafialovělou barvu, snad je to způsobeno tím zvláštním kamenem.
Lorn uviděl jejich pohledy.
„Materiál, z něhož jsou postaveny všechny budovy ve městě je druh usazeného kamene ze dna jezer.“ pověděl jim.
Žádná budova není nižší než tři patra a všechny jsou zdobeny sloupy a sloupky. Každý dům má taky na střeše věžičku. Proto vypadá celé město jako obrovský palác. Celkově má výstavba města zvláštní tvar. Ze všech okrajů se cesty mírně svažují do středu a tvoří tak trychtýř v jehož středu stojí nejspíš sídlo správce města. Přesto všechno jsou i tak budovy spjaty s rostoucími stromy. Jejich kořeny se vinou všemi směry, po budovách, zahradách, ale ne po cestách. Kůra těchto stromů je stříbřitě bílá, někdo by mohl říct, že jsou šedé. Listy jsou taky stříbrné, ale se zeleným nádechem. Tyto stromy jsou zde zdrojem světla, protože jejich kůra i listy světélkují. Jsou jako lampy, které svítí teď, když je noc.
Na rozdíl od Meneanalonu není toto město čistě město elfů, těch je tu dokonce menšina. Žijí tu zástupci snad každé rasy žijící v Enaugh. Stále kolem nich poletují víly s motýlími, na jejich velikost obrovskými, křídly. Při sestupu do středu města, ke středovému paláci, potkali spoustu dalších méně vídaných bytostí. Do cesty se jim vpletly honící se děti ra-natha, je to rasa jakýchsi lidí s kozíma nohama. Z uličky, kolem které právě procházejí, k nim doléhá zpěv menády, svůdnice, krásný a okouzlující. Z dálky zahlédli minotaura. Cestu jim potom uvolňoval člověk, který vedl za ohlávku dva hipogryfy. Nikdo z těch, které potkali, nebyli překvapeni, že vidí draka. Právě naopak, dívali se na něj jako na každého jiného, zpříma a upřímně, někteří se na pozdrav lehce uklonili.
Palácový dům není nejvyšší ani se vzhledem nijak neodlišuje od ostatních domů, přesto je dominantou města. Z výšky ale bylo vidět, že nemá střechu, ale že uvnitř rostou stromy. Vysoké štíhlé věžičky zavedly Danaelovy oči k obloze. Až teď si všimnul velké zvláštnosti. Na obloze chybí měsíc i hvězdy. Obloha je sice čistá, bez oparu, ale světélka na nebi nejsou žádná. Drak se tomu podivil. Po jednom vstupují do domu. Budova má kruhový půdorys a obvodové stěny jsou jedinou vystavěnou konstrukcí na tomto místě. Vše ostatní tvoří ty zvláštní stromy. Chodbičky i větší prostory, to vše tvoří jen uspořádané kmeny stromů. Porost je hustý, takže přes tyto stěny není nic vidět ani slyšet. Danael se před vstupem musel proměnit, protože pro draka jsou chodby malé, nevešel by se tam. Uprostřed paláce je největší místnost nebo prostor, jemuž trůní největší a nejkrásnější strom, jaký ve městě viděli. Jedině v této místnosti je vidět nebe, protože kolem středového stromu je obrovský prostor. U jeho kmenu sedí muž a baví se se zvláštně průhlednou ženou.
„To je dryáda, duch stromu,“ pomyslela Chloe k Danaelovi, „dříve jsi je v lesích mohl vidět bez problémů, ale s příchodem zla spolu se stromy mnohé uhynuly nebo byly donuceny svůj kmen opustit. Některé žijí i u nás v Meneanalonu.“ vysvětlila mu.
Jakmile stromová víla spatřila příchozí, vstala a otočila se ke stromu. Než do něj vstoupila, pohlédla ještě a s úsměvem na Chloe a Danaela, pak zmizela v kmeni. Muž vstal a počkal, až k němu průvod dojde. Někteří lidé, kteří je doprovázeli, odešli ještě před vstupem do domu, jiní se rozešli do postranních chodeb a místností v paláci. Už z dálky bylo vidět, že muž je ze stejného rodu jako Lajla a Melan. Došli až k němu. Zvláštním způsobem vzbuzuje úctu. Je vidět, že přežil už několik lidských věků, není ale zvrásněný věkem jako člověk. Má delší vlasy, vzadu svázané do culíku, který mu splývá na krk. Jako dvojčata, je oděn do oblečení bílých odstínů, halenu má ale prošitou hnědou a zelenou nití, které tvoří rozmanité vzory, uprostřed je zřetelný strom. Znak města.
Nejprve pohlédl na bílého mladíka.
„Lajlo, slyšel jsem o vašich problémech, jsem rád, že jsi se vrátil v pořádku.“
„Jsem rád, že jsem doma, otče.“ odpověděl mu.
Muž se otočil k elfce.
„Tvá pověst tě předchází, Chloe. Jsi předurčená.“ pohladil ji jemně po tváři.
Jeho dotek v ní vzbudil pocit bezpečí, jakoby ji pohladil vlastní otec. Z tohoto dotyku poznala, že je to dobrý člověk a muž velkých činů.
„Máš dobré srdce, Danaeli. Čekají tě mnohé činy.“ při těch slovech mu položil ruce na ramena.
„Teď vás Lorn zavede do vašich pokojů. Musíte být vyčerpaní a hladoví. Chovejte se tady jako doma, prosím.“ a pokynul jim, aby elfa následovali.
Dovedl je do dvou pokojů, které jsou navzájem propojené průchodem, každý má tedy svůj.
„Ty jsi služebník, Lorne?“ zeptala se opatrně Chloe.
„Ne, rodinný přítel. Nabídl jsem se, že vám budu k dispozici a vašim průvodcem. Takže, kdybyste cokoli potřebovali, můžete se na mě obrátit. Najdete mě nedaleko středové místnosti.“ s těmito slovy odešel a nechal je, aby se zabydleli.
Nějaká žena jim přinesla jídlo. Dali se s chutí do něj. Po chutné a sytné večeři se odebrali ke spánku. Každý do svého pokoje. Oba usnuli téměř okamžitě, ale během noci je doprovázely různodivné sny. Stromy mají vliv na všechny bytosti – ve spánku obzvláště. To, co viděli ve snách, nebyly celé příběhy. Jen útržky. Proto nedávají smysl. Viděli Averu s Cedrikem. Nějakého muže, který byl oblečený jako nějaký král. Neznámou ženu s dítětem.
Ráno Chloe probudilo jakési šuškání, chichot nebo snad zpěv. Když konečně otevřela oči, stačila zahlédnout akorát mihnutí nějakých bytůstek, které se běžely schovat. Vedle, na zemi u postele, leží Daniel. Nejspíš tomu se tak pochichtávaly. Málem na něj šlápla, ještě spí. Lehla si tedy na okraj postele a začala jej šimrat. Danael ji pudově, v sebeobraně, chytl za ruku a stáhl ji z postele. Skončila ležet na něm. Mladík na ni překvapeně hledí, nechápe, co se to stalo, vzbudil se, až když na něj dopadla elfka. Chloe se snažila zadržet příval smíchu, ale marně. Vybuchla a spolu s ní se začal smát i Danael.
„Jsem tě shodil, že?“ dovtípil se.
„No, tak nějak.“ smála se ještě elfka, „Musíme říct Lornovi, ať dá tvou postel sem. Taky jsi měl v noci ta vidění?“
„Já jsem si myslel, že to jsou jen potrhlé sny.“ odvětil.
„Myslím, že to nebyly jen sny. Za to můžou ty stromy. Chtějí nám něco říct nebo jen naznačit. Na zbytek příběhu musíme nejspíš přijít sami. Dali nám ale vodítka, kterých bychom se měli držet. Jediného, koho jsme odtamtud mohli poznat, je Cedrik a myslím, že u něj bychom měli začít.“
Nejdříve se dali na průzkum stromového paláce. Sem tam jim před nosem prolétla okřídlená víla. Nakonec, ani nevěděli jak, došli do středu k velkému stromu. Nikdo tam zrovna není. Šli blíže, aby si toto místo prohlédli. Chloe fascinovaly všechny ty stromy jí neznámého původu. Jsou jiné a tak zvláštní, magické. Přistoupila k tomu obrovskému stromu, chce si na něj šáhnout, chce zjistit, jak vypadá pod doteky prstů. Ulekla se toho, co ucítila. Kůra je sametově hladká a měkká, skoro jako její vlastní kůže.
„Danaeli, pojď sem. Pohlaď jej. Je to tak zvláštní.“ pomyslela, nechtěla narušovat okolní ticho.
Jakmile se mladík dotkl stromu, vše okolo nich se dalo do pohybu, jakoby stáli ve středu a okolí se kolem nich točí. Trvalo to jen pár vteřin a když se zem s nimi uklidnila, ocitli se na jiném místě. A přesto byli stále na ve středové místnosti. Dotek je přenesl někam jinam. Stromy okolo jsou stejné jako předtím, jen se hýbou, jako živé, povídají si, šeptem zpívají. Nedaleko hlavního stromu zurčí potůček a všude je vysoká svěží tráva. Potůček teče do malé tůňky, u níž klečí žena.
„To je ta dryáda.“ zašeptala Chloe.
Opravdu. Zde ale není duch, její tělo není průsvitné. Na sobě má lehké hnědé šaty po kolena, dlouhé vlnité hnědé vlasy a v nich zapletené lístky svého stromu.
„Jsem Maev.“ zaznělo všude kolem nich, aniž by dryáda otevřela ústa.
„Její myšlenky jsou kolem nás.“ pomyslel Danael.
„Jste v mém stromě, mém domovu, v mém světě.“ zazněl opět její hlas, „Zde žiju a jen zde jsem v bezpečí, pokud můj strom bude žít.“ zpozorovala, že se Danael dívá po okolních stromech, vycítila otázku, „Tyto stromy jsou ze mě, nemají své duchy. To já obývám celý tento dům a rostu po celém tomto městě. Dcero Meneanalonu, znám tvé trápení. Nebyly to sny. Je to minulost, která může do budoucnosti pomoct. A ty už víš, jak si s tím poradit.“ ujistila elfku v její domněnce, kterou ráno sdělila Danaelovi, „Jste tady, protože vám chci dát dary. Nedělám to často a vězte, že do mého domova jsem pozvala pouze jednoho, a tím byl Cedrik. Více vám neřeknu a více se s vámi v tento věk nesetkám.“ skončila Maev a její hlas dozněl ve vzdálených chodbách.
Rozpřáhla ruce, jako by je chtěla uvítat. Z obou dlaní jí vysvitlo bílé světlo a rozlévá se směrem k Chloe a Danaelovi. Pod nárazem kouzla odlétli, ale ne daleko. Nedopadli ale ne zem, protože ta jim pod nohama zmizela. Padali nikam a vše se kolem nich zase roztočilo jako prve.
Našla je Melan. Leží pod stromem Maev. Nepodařilo se jí ale probudit je, doběhla tedy pro otce.
„To nic,“ uklidnil ji, „byli jen na návštěvě u dryády.“
Melan nevypadala, že by mu rozuměla, ale nechala to být. Naučila se už, že některé věci asi musí zůstat nepochopeny, obzvláště jedná-li se o jejího otce.
„Pomozte mi je odnést.“ zvolal na některé přihlížející a sám vzal do náruče elfku a uložil ji do postele.
„Teď je nechte se vyspat.“ řekl ostatním a odešel.
Probudili se až na druhý den. Najednou, jako když mávne proutkem.
„To byla síla.“ zvolal Danael, „To nás nemohla zpátky poslat normálně?“ uvědomil si, že sedí v posteli.
Ohlédl se po Chloe. Jen pokrčila rameny.
„Zjistíme, co se stalo.“ navrhl Danael a hned vstal.
Hned u dveří z pokoje našli čekající Melan.
„Jak se dnes cítíte?“ ptala se starostlivě.
„Výborně.“ odpověděl energicky mladík, hned se ale zarazil, „Jak to myslíš – DNES?“
„Od doby, kdy jsem vás našla ležet pod stromem uplynul den. Chce s vámi mluvit otec. Pojďte, zavedu vás k němu.“ oznámila jim.
Ani nečekala na odpověď a už si brázdila cestu chodbičkami. Došli k místnosti, jejíž vchod tvoří dva stromy navzájem propletené v korunách. Bílá dívka jim naznačila, aby vešli, dál s nimi už nešla.
Místnost je útulná příjemná nebo tak aspoň. I když zde, jako v každé místnosti chybí okna, je tu světlo jako ve dne. Můžou za to listy stromů. Uprostřed místnosti je pohovka. Je tvořena větvemi nedalekých stromů. Veškerý nábytek v místnosti tvoří větve nebo kořeny stromů. Cedrik sedí u protějšího rohu u malířského stojanu a maluje.
„Posaďte se.“ promluvil, aniž by se na ně podíval, „Hned se vám budu věnovat.“
V tichu, které nastalo, visel ještě chvíli jeho hlas ve vzduchu. Elfka s mladíkem uposlechli jeho přání a usadili se do proutěné pohovky. Bílý muž za nimi za okamžik přišel.
„Vím, že jste včera byli u dryády.“ pousmál se, „A vím, že jste si od ní oba odnesli nějaký dar.“
„Nepamatovala jsem si to. Až když jsi se teď o tom zmínil, vše se mi vybavilo.“ rozpomněla se chloe a podívala se na svého iliana.
Danael vypadá stejně změteně jako ona.
„To nic,“ ujistil je, „to je normální. Jen ale musíte přijít na to, co za dary to jsou. Ale na to taky přijde čas.“
„Cedriku,“ odvážila se Chloe, „ty znáš Averu?“
Bílý muž skoro nešťastně vydechl.
„Její jméno jsem už dlouho neslyšel někoho vyslovit.“ zahleděl se na obraz na stěně.
Je na něm. Šťastná, směje se. Je v červených šatech.
„Než vám o tom něco řeknu,“ začal, „měli byste nejdříve něco vědět o mě. Patřím do rodu Tunakh, lidé s křídly. Jak už jste sami měli možnost zjistit, odlišujeme se od ostatních lidí mnohým a přesto nejsme tak jiní. Celý náš rod má bílé vlasy a opeřená křídla. Někteří nám říkají dokonce andělé. To je ale vše, protože neumíme kouzlit. Můj otec byl, jako já teď, jak bych to správně nazval, správcem tohoto města. Našim úkolem zde je zajistit bezpečnost obyvatel a taky ať se tu cítí co nejlépe. Po válce tu totiž přišlo spoustu bytostí. A proto se taky snažím vyjít vstříc všem zájmům našim občanům, jak to dělával můj otec a děd, praděd a tak dále.
Když jsem byl mladší, podnikal otec spoustu cest a často mě brával s sebou. Na těchto cestách zůstával zpravidla několik dní. Byly to cesty vesměs obchodní a taky se snažil udržovat kontakt a dobré vztahy s ostatními městy. Tak jsem se dostal i do Meneanalonu. Averu jsem poprvé viděl, jak na cvičišti přivolávala svého fénixe. Byli jsme mladí a byla to láska na první pohled. Začali jsme se vídat. Mnohdy jsem požádal otce, abych se v Meneanalonu mohl zdržet déle pod záminkou poznávání města. Jsem si ale jist, že už od začátku věděl, že jde o tu dívku. Nevadilo mu to. Její rodiče byli ale proti. Jsem přeci z lidu Tunakh a ona z vážené elfí rodiny, navíc se měla stát věštkyní, což se ji nakonec podařilo, jak jsem slyšel. Tak ji rovnou poslali do dalekého města, ani nevím kam, aby nás rozdělili. Dlouho jsem na ni čekal, slíbil jsem jí to. Můj otec byl ale starý a potřeboval mít jistotu, že já budu mít následovníka vlády. Tak jsem si vzal ženu z mého rodu, kterou mi vybral otec a Averu jsem už nikdy neviděl.“ znovu se podíval na obraz.
„Dryáda nám řekla, že jsi kromě nás jediný, koho pustila k sobě. Dostal jsi taky tedy nějaký dar.“ vyslovil domněnku Danael.
Cedrik se usmál.
„Mnoho otázek na jeden den, ale budiž. Je to dlouhověkost. Příběh, který jsem vám vyprávěl, se stal dávno předtím, než jste se vůbec vy dva narodili a než přišel Černý král. Dávno předtím.“ na chvíli se odmlčel, „Ano, dlouhověkost je krásná věc, pokud ji ale máte s kým sdílet.“ usmál se ještě více, „Navíc je to dědičné. Ale teď už stačí. Ještě jste si nebyli prohlédnout město.“
„To je pravda.“ poznala Chloe prosbu o odchod, „Opravdu jsme si jej nestačili ještě prohlédnout.“
„Tak, jednu vidinu bychom měli vyřešenou.“ poznamenal Danael v mysli.
Ještě než odešli, zahlédla Chloe Cedrika, jak stojí před Aveřiným obrazem.