ilian - 8. kapitola

Venku ve městě je rušno. Vydali se tedy do ulic na průzkum. Prochází ulicí, kde ženy prodávají různé ovoce, luštěniny a byliny. Narazili i na několik obchodníků s kouzelnými prapodivně vypadajícími předměty. Pomalu zkoumali uličky a jejich obyvatele, až došli do míst, kde nejsou žádné budovy, jen tráva a stromy Maev. Jsou skoro na nejvyšším místě svažujícího se města, takže mají krásný výhled na prostor pod sebou.
Poletuje zde mnoho malých vil i skřítků. Některé ty bytosti si je prohlíží. Rozhlíží se kolem sebe. Chloe se otočila, aby si prohlédla palouček nad sebou. Lekla se zvláštně vyhlížející ženy, která si ji prohlíží ze vzdálenosti několika centimetrů. Leknutím udělala krok dozadu, kde narazila na Danaela. Chytl ji. Před očima ji prolétl ten obraz s dítětem ze snu.
„Co to bylo?“ vydechla zmateně.
„Byla to žena, která vypadá jako laňka. Prohlížela si tě jako malé dítě.“
„Ale já myslím… to nic.“
Danael se na ni udiveně podíval. Nenechá se jen tak odbýt. Chce vědět všechno, co ji trápí.
Chloe oddechla.
„Bylo to jako tenkrát, když jsem ve snech viděla tvé vzpomínky než jsme se potkali. Ale teď přece nespím.“ rozhlédla se, „Posaďme se tady na chvíli.“
„A cos viděla?“ nedal se.
„Pamatuješ na včerejší vidiny v noci?“ – kývl na to - „Tak tu ženu s malým dítětem.“
„No, kdyby to byla má vzpomínka, tak nic neříkám, ale na nic takového si nevzpomínám.“ řekl zamyšleně.
„Nemyslím si, že to je tvá vzpomínka, tu bych přece měla taky.“
Očima přejíždí po domech pod nimi. Rozprostírá se tam celý Vaerelain.
„Viděla jsem to, když jsi mě chytl.“ přemýšlela nahlas, „Snad… kdybych to zkusila znovu…“
Posadila s čelem k mladíkovi, ten k ní seděl bokem. dotkla se jeho ramene.
„Hm, nic.“
Danael se taky posadil naproti ni a chytl ji za ruce.
„Zkus to znovu. A mysli na to, cos viděla.“
Chloe tedy zavřela oči. Cítí její stisk. Najednou se ale uvolnila. Danael pozoruje, jak ji pod víčky těkají oči. Za okamžik přišla k sobě. Trvalo to jen pár vteřin, ale Chloe prožila velký kus příběhu z minulosti.
Otevřela oči a ustaraně se podívala na Danaela.
„Co se děje?“ zeptal se myšlenkou.
„Zavři oči a spoj se s mými myšlenkami. Musíš to vidět.“
Zavřel tedy oči, Chloe jej následuje. Jejich myšlenky se spojily.

Jsou uprostřed válečné vřavy. Válka mezi svobodou a temnými vojsky. Bitva, po níž byla země Enaugh pohlcena šerem. Vidí, jak lidé umírají, jak s posledními silami zasazují rány nepřátelům jen proto, aby nazpátek utržili daleko větší zranění. Přijíždí král Narvin. Zároveň se objevuje bojovník v černém brnění. Dávají se spolu do boje. Boj dvou válečníků na život a na smrt. Meč černého protivníka při každém seknutí zajiskří. Král odolává takovémuto náporu. Dokonce sám používá kouzla. V jedné ruce třímá meč a obratně s ním sází dobře mířené rány, druhou na černého kouzelníka posílá ohnivé koule. Černý není o moc silnější, zato je záludnější. Elektrizujícím kouzlem jej svalil do křeči a pomocí svých přízraků, kteří na tuto chvíli čekali, jej zabil. Černý vzal jeho korunu a meč a odchází. Těla krále si už nevšímá. Zpráva o králově smrti se roznesla mezi bojujícími rychlostí blesku a vojsko ztrácí sílu dále bojovat.
Teď se nachází ve vysoké kamenné místnosti. Jsou v hradu. Vidí ženu, královnu, obklopenou svými družkami. Je plná strachu a obav. Najednou vytřeští oči. Do místnosti vchází černý bojovník s dalšími muži. Zastaví se před královnou, která má teď pevný, vzdorující výraz. Sundává si před ní přilbu. Jeho tvář je skaženě šedá, má propadlé oči. Hází před královnu meč a s úšklebkem vítěze si nasazuje korunu. Královniny oči se zalévají slzami, ale stále vzdoruje. Chytá ji za zápěstí. Kouzlem ji tam upevní náramek.
„Z hradu neodejdeš.“ řekl zachraplým hlasem.
Otočil se a odešel.
Královna zvedla choťův meč a odebrala se do své komnaty. Ve spěchu zabalila své čerstvě narozené dítě do plen a přikrývek. Chůva ani nešpitla. Královna se zadními chodbami rozběhla na hradní trh. Nechce, aby byla viděna. Rozhlíží se. Každý se snaží z hradu spěšně odjet nebo odejít. Nikdo tu nechce déle zůstávat. Královna něco hledá. Projíždí kolem ní vůz, na kterém sedí muž. Rychle a láskyplně uzlíček políbí a uloží jej do kolem projíždějícího povozu. Chvílí se za ním dívá a rozpláče se. Konečně nechává své slzy volně kanout.
Vidina ukazuje vesnici a přijíždějícího sedláka. Vítá se se ženou. Uslyší pláč a nachází děťátko ve voze mezi zeleninou.

Oba se proberou. Danael zmateně běhá očima kolem sebe. Nezmůže se na slovo. Je celý zaskočený a dezorientovaný. Bezmocně si položí hlavu do dlaní. Chloe si přisedá blíže a objímá jej. Čeká, až se trochu vzpamatuje.
Z obrázků, co právě viděli, pochopila, co to vše znamená. Černý král zabil Narvina, krále země Enaugh, Danaelova otce. Matka, aby jej zachránila, uložila ho do projíždějícího vozu jeho strýce Arky, jak mu celý život říkal. U něj a jeho ženy Janey vyrůstal. Uviděl tedy pravdu. Pravdu o tom, kdo skutečně je a kdo jsou jeho rodiče.
Mladík se nadechl a zadíval se před sebe. Chytl Chloe za ruku a dlouho ji nepustil.
„Myslíš, že Cedrik ví, kdo jsem?“ zamyslel se, podíval se na elfku. „A jak jsi to všechno vůbec mohla vidět?“
„Je to nejspíš ten dar od dryády Maev. Nikdy jsem totiž schopnost vidět do minulosti neměla. Asi moc dobře ví, co dělá. Chceš tady ještě zůstat?“
„Určitě. Je tady takový klid…“ pověděl.
Chloe si lehla na trávu a soustředí se na energii, která proudí všude kolem ní. Danael si položil hlavu na její natažené břicho. Chce chvíli cítit teplo blízkého člověka. Elfka si začala pohrávat s jeho vlasy. Danaela to uklidňovalo.
„Takže jsem synem krále.“ pověděl najednou, „To znamená, že jsem dědic trůnu. Proto možná po mě tak touží Černý. Možná má strach, že jej zničím a ujmu se trůnu a všechno jeho snažení bude ztraceno. Je to logické, vždyť mi zabil otce. Ale jak poznal, že jsem to já? Vždyť to mohl být jakýkoli kluk z jakékoli vesnice.“
„Možná proto, kdo jsi. Zlatý drak. Vzpomeň si, co nám říkal Sairel. Je to vzácnost. A nejspíš se zvěromág tohoto druhu objevuje jen ve vaší pokrevní linii.“
Na chvíli se zamyslel: „A co se vlastně stalo s mou matkou, myslíš, že ještě žije v hradě?“
„Já si myslím, že je to docela dost možné. Dal jí přece ten náramek, aby neopustila hrad.“
Na chvíli zas jen beze slova leželi. Danael si hraje s ohněm, který střídavě vyvolává v dlani, chvíli se na něj dívá a zase jej nechává zaniknout. Na jejich tváři se udělal stín. Je to Lajla. Vážný mladý bílý muž.
„Myslel jsem si, že vás tady najdu. Můžu si k vám přisednout?“
„Určitě, přidej se k nám.“ vyzvala jej Chloe.
Lajla si tedy sedl.
„Lajlo,“ oslovil příchozího Danael, „ty víš, kde je pochovaný král Narvin?“
Lajla na něj pohlédl a pak upřel svůj zrak zpátky na město. Zavrtěl hlavou.
„Nevím.“ zazněl jeho hlas, „Ale zeptej se mého otce. Byl v té bitvě, když zabili Narvina. Odnesl královo tělo, když jej Černý zabil. Určitě to bude vědět.“
Danael na to kývl.
„Přišel jsem za vámi,“ začal zase Lajla, „kvůli jisté věci. S Melan jsme se shodli na tom, že až se vydáte ven, rádi bychom vás doprovázeli. Je nad slunce jasné, že se jednou musíte s Černým králem setkat, ať už to bude kdykoli, chceme být při tom s vámi a pomoct vám.“ památky po jeho hlase zvonily ve vzduchu.
Elfka se na něj podívala: „Děkujeme, Lajlo. Vážíme si toho.“
Chvíli se pak bavili o něm a jeho sestře. Je pravda, že rysy v jeho tváři jsou drsné a ostré, stále je tam ale něco dětského. Dvojčata vypadají mladší než jsou Chloe s Danaelem, ve skutečnosti jsou starší než si myslí.
„Může za to dar dlouhověkosti, který dostal otec od Maev.“ vysvětlil jim to.
Jejich matka umřela při porodu, takže ji nikdy nepoznali. Několik let pobývali na hranici země Enaugh a vodní říše Lyriánu, ve městě Jekneit, ve městě lidí Tunakh. Potom se ale rozhodli vrátit k otci, protože všichni bílí lidé v tomto městě vymřeli a Cedrik tu zůstal sám.
„O tom městě jsem nikdy neslyšela.“ přiznala Chloe.
„Nikdo, kromě nás by o něm taky slyšet neměl. Je nás už málo a toto město je chráněné a schované před ostatními rasami země Enaugh. Kdo ví, jestli ještě existuje. Odnikud jsem neslyšel žádnou zprávu o tom, jaký osud je stihl v době temné bitvy a po ní.“ pověděl jim Lajla.
„Myslím, že bychom se měli vydat zpátky, bude už večer. A taky mám celkem hlad.“ probral se najednou z myšlenek Danael.
V noci nemohla Chloe spát. Oči se samy otevřely a dívají se na strop z korun stromů. Listy nesvítí, jako obvykle, jen některé jemně září. Tupě na ně zírá. Nevydržela to. Vstala, aby se prošla spícím domem, třeba potom lépe usne. I když jde pomalu, nechce udělat žádný hluk, vlají za ní noční šaty. Jsou tak lehké, jako elfka sama a temně modré, jako zdejší bezhvězdná obloha. Její dlouhé rozpuštěné vlasy se nadzvedávají při každém kroku. Nikoho nepotkala, jen občas zaslechla jemné vílí zachichotání.
Zatoulala se do části domu, kde ještě vůbec nebyla. V nočním tichu uslyšela hlas. Zaposlouchala se. Je to píseň, elfí píseň. A poznává i ten hlas. Zavřela oči a nechává nohy, ať ji dovedou na místo, odkud hlas vychází. Došla na místo, které se podobá tomu se stromem Maev, ale je menší a není tam žádný strom. Místo něj je uprostřed fontána. Došla až k ní. Sedla si na okraj a ponořila konečky prstů do studené vody. Pozoruje, jak vlnky rostou, odráží se a zanikají. Voda ve fontáně přestala stříkat a hladina se sama zavlnila. Voda jakoby rostla, nejdříve neměla jasný tvar, útvary, které vytvářela, se podobají bublajícím parám, rostoucí kopečky. Voda z fontány vyrostla do výše a konečně dostává jasný tvar. A najednou tam stála, celá z vody.
„Avero!“ zašeptala.
Vodní postava věštkyně se na ni usmála, prošla se po hladině a sedla si na okraj fontány, vedle Chloe. Dívka ji hned začala vyprávět, co se jim všechno přihodilo od doby, kdy odletěli z Meneanalonu. Jak se setkali s Lajlou a jak se dostali do Vaerelainu. Věštkyně pozorně poslouchá. Sice sledovala pouť těch dvou, ale z dívčiných úst zní příběhy vždy krásněji a živěji než když je vidí v mysli.
„A co se děje u nás?“ řekla nakonec.
„Moc se toho nezměnilo, když jste odletěli, jen Sairel popadl novou energii a začal tvrději připravovat mladé válečníky. Moc na něj zapůsobil váš souboj a uvědomil si, že dosavadní příprava nestačí. Chce pro vás vychovat dobré bojovníky. Všichni jsou si vědomi toho, že brzy nastane ten čas, kdy se musí sebrat všechna odvaha a vyrazit do boje. Proto všichni lenar i ostatní učenci pracují na svém umění boje. Sairel chce být připravený na vaše zavolání.“ vylíčila jí Avera.
„To jsem ráda.“ Chloe sklopila oči. „Ale já sama si nejsem jistá, jestli jsem na boj připravená. V boji vždy umře tolik duší.“
„Ale daleko víc jich je osvobozeno.“ dodala věštkyně.
V tu chvíli přišel Danael. Slyšel, o čem se baví. Ze zadu mladou elfku objal.
„Neboj, teď jsme na to přece dva.“ řekl jí.
Chloe se usmála a pohladila jej po ruce. Pomalu už začalo svítat a v domě se všichni pomalu probouzejí.
„Brzy se uvidíme.“ rozloučila se Avera.
Vstala a vstoupila na hladinu mrtvé fontány. Jak prve vystoupila z vody, tak se i teď postava z vody do kašničky vrátila a se šplouchnutím se oživený vodotrysk rozstříkal. Chloe se ještě zahleděla na fialový odraz probouzející se oblohy na hladině vody.
Vrátili se do svého pokoje, kde na ně už čeká snídaně. Danael jí zadumaně. Nechává svou mysl otevřenou, takže jeho myšlenky a pocity putují i k Chloe. Ta se na něj dívá a poslouchá. Mladík přemýšlí o svém otci, králi, i o matce. Promítá si v hlavě některé části obrazů z minulosti, kterou mu ukázala elfka. Přemýšlel hlavně o tom, kde je pochován jeho otec.
„Podíváme se tam.“ pomyslela Chloe.
Danael k ní zvedl své zlatavé oči.
„Najdeme a navštívíme hrob tvého otce.“ promluvila teď už nahlas, „Tvé myšlenky jsou všude kolem tebe i mě, vím o čem přemýšlíš.“
Hned, jak se mladík nasnídal, šli navštívit Cedrika. Ve svém pokoji jej nenašli, tak se šli podívat ke stromu. Sedí na svém obvyklém místě, popíjí bylinný čaj a probírá se nějakými pergameny.
„Cedriku.“ oslovil jej Danael.
Bílý muž není překvapený, že jsou tady. Skoro se tváří, jakoby je očekával.
„Cedriku,“ zopakoval Danael, „už vím, kdo jsou mí rodiče a vím, žes byl u toho, když zemřel Narvin, můj otec.“ na chvíli se odmlčel, aby si prohlédl jeho tvář, zůstala nezměněná. „Řekni mi, kde je jeho hrob.“
Bílý muž se podíval na elfku a zpátky na Danaela. V mladíkových očích je zvědavost a nedočkavost, ale jeho zvrásněné obočí vypovídá o lítosti a smutku.
„Posaďte se.“ vybídl je a otočil se na Danaela. „Je mi líto, drahý chlapče, že nikdy nepoznáš, jaký byl tvůj otec skvělý člověk a vládce.“ opět se pozorně podíval na mladíka, „Hned, jak jsem tě viděl, věděl jsem, že jsi jeho syn. Jako bych viděl mladého Narvina. Jsi celý on, Zlatý draku.“ jeho čelo se zkrabatilo, „Nemyslím si ale, že je nejlepší nápad se teď vydávat jakémukoli nebezpečí. Cítím však, že taky nemá cenu ti jakkoli vymlouvat tvé rozhodnutí poklonit se památce svého otce. Popravdě řečeno, bych na tvém místě asi jednal stejně a jako ty bych neuposlechl rad starších. Přesto ti říkám: venku není bezpečno a pokud se doopravdy vydáte na tuto krátkou, leč nebezpečnou pouť, buďte ve střehu.“
Odněkud zespodu z velké hromady vytáhl starý svitek a rozprostřel jej na zemi před sebou. Je to mapa země Enaugh.
„Tady teď jsme my,“ ukázal mezi skaliska namalovaná na mapě,“ a tady je pochován král. Jak už jsem řekl, není to daleká cesta, je to jen pár hodin letu, ale král na vás teď číhá všude a s větším úsilím. Je možné, že se konfrontaci s ním nevyhnete.“ Cedrik se láskyplně na ně podíval. „Buďte opravdu opatrní. Ať vás provází síla země i větru.“
„Děkuju.“ řekl jen mladík a vstal.
Před vchodem do chodeb domu se ještě otočil: „Jak se jmenuje má matka?“
„Tereila.“ odpověděl, „A dejte pozor na dvojčata.“ dodal.
„Dvojčata?“ vydechli oba dvojhlasem.
„Říkal jsem, že jdeme s vámi.“ ozval se Lajla, který zrovna s Melan přišel.
Mají u sebe své zbraně, luky a bojové tyče z berilu. Ze stínu k nim přistoupil Lorn.
„Vaše věci.“ řekl a podal jim jejich zbraně.
„Vy jste se snad domluvili.“ pousmál se mladík.
„Vrátíme se.“ dodala Chloe a už vchází do chodby vedoucí rovnou ven ze středového paláce. Venku se drak rovnou proměnil a všichni čtyři se vydali k vodnímu portálu.