Melien Edhel - XLI. kapitola - část 2/2

Lidianna otřeseně zírala na zavřené dveře. Byla příliš otupělá, než aby se zmohla na něco víc. Hlava se jí točila, myšlenky v ní vířily jako uchvácené běsnícím tornádem.
Tohle se přece nemohlo dít! Ne znovu! Vybavilo se jí, jak dlouho trvalo, než jí Legolas odpustil to, že pomohla utéct Ivanovi. Jak se ho tehdy dotklo, že mu dala přednost před ním... A teď si myslí, že spala s jeho otcem... I kdyby se jí nějak podařilo ho přesvědčit, že se nic takového nestalo, pořád ještě se provinila tím, že k tomu byla svolná... I úmyslu někdy k provinění dostačujícího jest... Jeho tvrdá slova jí stále zněla v uších. Přitiskla si na ně pěsti, aby je nemusela poslouchat, ale ten hlas umlčet nedokázala. Skutečně se tolik provinila? Nikdy by přece s královou nabídkou nesouhlasila, kdyby nepředstíral, že tím pomůže Legolasovi. Cítila tehdy zodpovědnost za jeho utrpení... to kvůli ní byl zbičován... A když viděla možnost, jak to vše napravit, příliš se nerozmýšlela... Mylně se domnívala, že to nebude až tak obtížné. Ačkoli Thranduila neměla kvůli jeho chování zrovna v oblibě, přesto mu nemohla upřít, že je velice přitažlivý. Koneckonců byl Legolasovým otcem a ta podoba tam byla patrná... Nebylo to tedy jako kdyby souhlasila, že se vyspí s nějakým cizincem. I když to by jí byl Legolas možná ochoten odpustit... Takto se jistě cítil zrazen nejen jí, ale i vlastním otcem... Třeba by pomohlo, kdyby si ti dva promluvili... Pokud může někdo vysvětlit, co se tehdy v noci událo, pak to byl Thranduil.... Jenže pochybovala, že by za ním Legolas z vlastního popudu šel... Už s ní měl potíže o té události hovořit, což teprve pak s ním! Navíc v jeho současném rozpoložení by to ani nebylo moudré... Raději posečká, dokud se trochu neuklidní, než něco podnikne.
Ale co teď? Podle minulé zkušenosti se nedalo očekávat, že by s ním ještě dnes byla rozumná řeč. Raději mu vyhoví a půjde mu prozatím z cesty. Pokud mu na ní aspoň trochu záleží, tak ji přece nemůže zavrhnout napořád! Když za ní tehdy přijel do Imladris, sám se přiznal, že se mu stýskalo... Možná by tam mohla opět zajet... Ta myšlenka ji povzbudila. Jistě! Proč jen na to nepomyslela dřív? Když ji tu Legolas nechce, tak se mu nebude vnucovat! A Glorfindel se vždy tvářil, že je v jeho říši kdykoliv vítaná... Poklidná atmosféra toho údolí a jeho příjemná společnost byly přesně to, co její utrápená duše nyní potřebovala. Potřebovala, aby ji zase ujistil, že vše bude v pořádku... A třeba se dostanou i k jejímu výcviku... S úsměvem se vydala k šatně, aby si sbalila pár věcí na cestu, když se náhle zarazila a koutky úst jí zklamaně poklesly. Teď se tam přece nemohla objevit... Její přátelé budou už takhle dost zaneprázdněni lordem Elrondem, jenž tam měl se svou družinou přechodně pobývat, a ona navíc příliš netoužila po dalším setkání s tímto ellonem. Kruci! Kam se tedy poděje? Určitě si nemůže jet tak zabrat nějaký pokoj bez něčího vědomí.... Jenže na koho se má obrátit? Jistě ne na Legolase a za Thranduilem se jí rozhodně jít nechtělo. Že se o ni prý nepochybně postará! Zatraceně, Legolasi! Stiskla zuby. Jak mohl být tak lhostejný a bezcitný? Jenže pokud je teď pro něho... skoro se zdráhala byť na to jen pomyslet... mrtvá, pak jí nejspíš nezbude nic jiného. Vždyť to byl Legolas, kdo jí nechával šít oblečení, kdo pro ně nechával připravovat jídlo a koupel a spoustu dalších věcí. Za celou tu dobu, co žila v Eryn Lasgalen, nic nezařizovala, vše vždy obstaral někdo jiný a ona se zhola o nic nemusela starat. S tím byl nyní nejspíš konec...
Znenadání jí zakručelo v břiše a ona si téměř s hrůzou uvědomila, že má velký hlad. Jistě, mohla jít do jídelny na snídani, jenže vždy tam chodila s Legolasem.... Ne, že by tam sama netrefila, jen jí připadalo, že tam nemá co pohledávat. Povzdechla si. Beztak už na jídlo nejspíš nebyl čas, slunce se již vylouplo nad obzor a poslední, co teď potřebovala, bylo zmeškat začátek hodiny s lordem Erestorem a vzbudit tím jeho nevoli. Odložila meč od Legolase, hořkou to připomínku jejich rozhovoru, a zamířila do knihovny. K její úlevě byla místnost zcela prázdná, a tak si vytáhla knihu, s níž naposledy pracovala, a pomalu pokračovala s překladem, který jí Erestor zadal ještě před svatbou. Uplynula přinejmenším hodina, než se její učitel objevil. Do té doby došel Lidianně inkoust a ona jen nečinně seděla na svém místě a nepřítomně hleděla do zažloutlých stránek starého svazku.
„Quel amrun (Dobré ráno),“ pronesl podivně zastřeným hlasem a posadil se naproti ní.
Lidianna plaše vzhlédla, čekala, že ji pokárá za to, že otálí, ale on mlčel. Zkoumavě si ho prohlížela. Něco jí na něm dnes přišlo jiné... Možná to, že jeho jindy chladné oči byly dnes smutné... možná to, že jeho obvykle přísný hlas zněl nešťastně...
„Je vše v pořádku, lorde Erestore?“ zeptala se nakonec váhavě po chvíli nepřirozeného ticha.
„Ovšem,“ přisvědčil automaticky a natáhl se pro její svitek s překladem. „Jest toho již hotovo?“
Potřásla hlavou a v duchu si říkala, že se nepochybně něco přihodilo. Text, který jí určil k překladu, pokrýval v knize tři stránky psané úhledným písmem, zatímco ten její sahal sotva do konce první a o nějaké úhlednosti nemohla být řeč. Jeho dotaz byl tedy zcela zbytečný.
„Došel mi inkoust....“ zamumlala omluvně.
„Ach tak.“ Erestor jí podal list zpátky a zadíval se na police plné knih, jako kdyby v některé z nich mohl nalézt odpovědi na otázky, které ho trápily. „Dobrá, pokračuj tedy a uvědom mne, až hotova budeš,“ nakázal jí, ale jeho hlas postrádal svou obvyklou ráznost a nesmlouvavost.
„Ano, lorde Erestore. Ale říkala jsem Vám už přece, že nemám inkoust,“ upozornila ho opatrně.
Zadíval se na ni, jako kdyby o tom právě slyšel poprvé. „Tobě došel inkoust?“
Přikývla a skoro očekávala nějakou kousavou poznámku. Nebylo by to ostatně poprvé. Nedávno si Erestor neodpustil, že se ani nediví, že neustále potřebuje nové lahvičky inkoustu, když listy s jejími úkoly jsou plné skvrn. Jenže ona se na něho pro to mohla jen stěží zlobit, když měl pravdu. S lítostí zavzpomínala na plnící pero... S ním by mu ukázala, jak krasopisně dokáže psát... A že i po skončení můžou být její ruce dokonale čisté. Jenže takhle... Nepřátelsky se zamračila na velký brk, který trčel z prázdného kalamáře, a jehož kdysi bílá pírka nesla stopy jejího snažení. Zatracená věc! Nechápala, jak Erestorovy prsty dokáží tak zdánlivě lehce plnit stránky mistrně vyvedenými znaky... Jako kdyby skoro tančily... To ty její klopýtaly na každém slovu.
Zatímco přemítala, Erestor zazvonil na služebnou a nechal pro ni přinést novou zásobu inkoustu. Lidianna si tiše povzdechla a olízla si vyprahlé rty. Měla už ukrutnou žízeň a její prázdný žaludek si také občas hlasitě postěžoval na takové bezohledné zacházení. Nejspíš do té jídelny měla přece jen zajít. Jenže nechtěla riskovat, že narazí na Legolase a nebo dokonce na samotného krále. Stačí, že se tomu nevyhne během oběda, pokud ovšem nehodlá pokračovat ve své nedobrovolné hladovce. Přejela si rukou po rozpáleném čele a aniž by to tušila, rozmazala si po něm trochu inkoustu. Když Erestor obrátil svou pozornost zpět k ní, jen nevěřícně pozvedl obočí. Nijak to ale nekomentoval. Už to, že se po Finrodově odchodu dokázal jakžtakž vzchopit a poté, co upravil svůj dosti pošramocený zevnějšek, se přinutil dostavit se sem do knihovny, považoval za dostatečný výkon. Nikdo po něm nemohl dnes chtít, aby si navíc hrál na něčího vychovatele, na to už prostě sílu neměl. Nemohl se vůbec na nic soustředit, jediné, na co byl schopen myslet, bylo, co by se stalo, kdyby se k Finrodovi zachoval jinak. Kdyby mu odpověděl... Co by mu vlastně řekl?
Hlasité zakručení ho vytrhlo z jeho myšlenek. Káravě pohlédl na Lidiannu, která provinile odvrátila oči a zrudla.
„Omlouvám se,“ špitla rozpačitě.
„Do oběda ještě času mnoho zbývá, Lidianno. Raději na úkol svůj soustřediti by ses měla.“
Přisvědčila a neochotně otevřela plnou lahvičku. Akorát v ní stihla namočit pero, když se její proradný žaludek opět ozval.
„Cožpak tebe princ Legolas ráno natolik zaneprázdnil, že nasnídati ses zcela opomněla?!“ otázal se jí ostřeji, než by za normálních okolností učinil. Když spatřil, jak se její velké zelené oči vzápětí zalily slzami a jak nešťastně sklonila hlavu, skoro své příkrosti zalitoval.
„Omlouvám se...“ zopakovala chabě. Znělo to příliš prázdně a zoufale, než aby mohl předstírat, že to přeslechl. Zamračil se. Její trápení přece není jeho starost, říkal si, i bez toho už byl jeho dnešní den dost mizerný. Jenže něco v tom, jak tam seděla se svěšenými rameny, mu nedovolovalo to ignorovat. To a ještě pohled na obrovskou kapku inkoustu, která právě skanula z jejího namočeného brku, a dopadla těsně vedle knihy, s níž pracovala. To ho přimělo k činnosti. Rázně si přisunul svou židli k ní, nekompromisně jí sebral pero a bezpečně ho umístil do dřevěného držátka k tomu určeného. Nepočítal ovšem s tím, že jak ho Lidianna prve odložila do prázdné lahvičky od inkoustu, dostaly se zbytky temné tekutiny i na místa, kde by je opravdu nečekal. Jen Lidiannin lehce zhrozený výraz, se kterým se dívala na jeho zamazanou ruku, ho zdržel od zaklení. Místo toho znovu zavolal služebnou a nakázal jí, aby přinesla umyvadlo s čistou vodou, konvici čerstvého čaje a také něco k němu na svačinu. Lidianna se snažila vypadat, že vůbec neposlouchá, ale výraz, který se jí po jeho slovech objevil na tváři, se nedal popsat jinak než dychtivý. Raději se opět chopila pera a začala na archu kreslit poněkud kostrbaté znaky. Erestor sledoval její úsilí a musel uznat, že její rukopis už téměř připomíná ladný tengwar a ne hranaté trpasličí písmo. Mlčel však, dokud se nevrátila služebná obtěžkaná plně naloženým tácem, jehož obsah hbitě vyskládala na stůl, a s úklonou se vzdálila.
Erestor si pečlivě smyl inkoust ze svých elegantně dlouhých prstů a ještě důkladněji si je osušil. Poté vybídl Lidiannu, aby si také očistila ruce a pojedla s ním.
„Diola lle, heru Erestor (Děkuji Vám, lorde Erestore)...“ hlesla spíše zdráhavě, nicméně si pospíšila, aby se mohla co nejdříve zakousnout do jednoho z těch lákavě vonících koláčů.
Erestor si pouze nalil šálek čaje a díval se, jak Lidianna během chvilky spořádala jablkový šáteček a natáhla se hned pro další.
„Ty vskutku hladova býti musíš,“ poznamenal věcně.
Provinile si smetla několik drobečků ze rtů. „Nějak jsem dneska zmeškala snídani...“ přiznala.
„Toho si již vědom jsem,“ odvětil, zatímco si ji zkoumavě prohlížel. „Však dosud nesdělila jsi mi, čeho toho zavinilo.“
Lidianna ztěžka polkla a odložila nedojedený zbytek koláče zpátky na tác, její chuť byla rázem tatam, stejně jako její vděčnost k Erestorovi za to, že ji nenechal o hladu.
„Proč se ptáte? Mně se zdálo, že už jste si o tom udělal vlastní závěr!“ odvětila prudce a vzpurně vystrčila bradu. Proč jí nedá pokoj? Nikdy ho nezajímalo nic jiného než jestli má vypracované úkoly, které jí zadal, nebo zda zná odpovědi na jeho často záludné otázky týkající se většinou historie. Tak proč se najednou stará?
Erestor se jejím odseknutím nenechal vyvést z míry. „Však zdání mnohdy klame, není-liž pravda?“ opáčil chladně. Jeho šedé oči se do ní zavrtávaly, jako kdyby ji chtěly přimět k tomu, aby mu řekla to, co chtěl vědět. „I když nepochybuji o tom, že princ Legolas s tím jistě co do činění má. Možná bych se tedy spíše jeho otázati měl...“ dodal naoko lhostejně, neboť měl podezření, že její zasmušilá nálada souvisí právě s ním. V okamžiku, kdy Lidianna viditelně pobledla a rezolutně zavrtěla hlavou, poznal, že se nemýlil.
„Prosím ne... Nemluvte s ním o tom... Vlastně ani o nic nešlo... Jenom taková drobná neshoda nic víc...“ vysvětlovala najednou o překot.
„Jistě?“ Erestorův tón byl skeptický. „Já řekl bych, že ona neshoda drobná vlastně vůbec drobnou nebyla... Nemyslíš?“
Povzdechla si. Z vlastní zkušenosti věděla, že nemá nejmenší smysl se ho pokoušet balamutit. Když si jednou usmyslel, že chce znát pravdu, dokázal být velice neodbytný.
„Ano...“ přisvědčila rezignovaně, příliš unavená, než aby déle odolávala. Při vzpomínce na tu ranní scénu jí znovu vyhrkly slzy. „Je konec...“ vypravila ze sebe s námahou. „Úplný konec...“