ilian - 12. kapitola

Ráno je čerstvé. Už dlouho se odevšad rozléhá tiché a opatrné šeptání. Sem tam zaskřehotá nějaký splašený pták. Žádného ranního skřivánčího zpěvu se ale dneska ještě nikdo nedočká. Chloe už taky dlouho nespí. Je plná obav. Dnes nepůjde s ostatními do přímého boje. Obejde si tu vřavu tajnou chodbou a najde Danaela. Potom snad budou konečně schopni zbavit tuto zem utrpení. Ostatně má i trochu strach z toho, co ji dnes čeká, protože neví, jaká zkouška před ní stojí. Ví, že ji Danael nezná, že to teď není on. Často se pokoušela se s ním myšlenkami spojit. Ucítila vždy jen prázdnotu a bolest. Žádné vzpomínky, žádné emoce, žádné city. Nejspíš to nebude lehké.
Z okraje vrchoviny pozoruje, jak je dnes na hradbách rušno. Taky se připravují. Překvapuje jí, že tam nevidí žádné přízraky, ale lidi. Obyčejné lidi a občas i nějakou kouzelnou bytost. Kdo ví, jestli tam jsou dobrovolně nebo násilím. Mnozí z nich jsou určitě zbytky původní královské jednotky, některé musel někde naverbovat nebo to jsou zajatci. Určitě tam jsou i odpadlíci, kteří krále podporují. Otřásla se při tom pomyšlení.
Slunce ještě nevyšlo a už tu s ní stojí dvojčata i Avera. Chloe ještě poslala pro Zerona, aby mohli vyrazit. Doběhl za nimi polooblečený a s kusem chleba v ústech.
„Tak tedy jdeme.“ oslovila je a vyšli.
Museli ještě dojít do části tábora, kde na ně čeká připravená jednotka elfů. Taky Avera má s sebou svého modrého fénixe. Se skupinou asi dvaceti nejlepších Meneanalonských bojovníků opouští tábor a jdou po hřebeni. Hrad mají po pravé ruce. Sestoupili trochu níž, aby je hornatina skryla a stráže z hradeb je nemohli pozorovat. U lesa sestoupili až úplně dolů a vstoupili do něj zvěří užívanou cestičkou.
Les je suchý a prázdný. Nevypadá tak nebezpečně jako ty, které viděla na pouti za Danaelem. Tady je méně života než kdekoli jinde. Ale mrtvý taky úplně taky není.
„Tím lesem nepůjdeme dlouho.“ pověděl Zeron, „Když jsem jím posledně šel, byl ještě zelený. Změnil se. Snad mi nebude trvat dlouho hledání vchodu do chodby.“ řekl skoro rozesmutněle.

Touto dobou se už připravuje vojsko na bitvu. Někteří se už seřazují. Někteří jsou hotovi do boje, jiní své emoce nedávají najevo. Válečná vášeň ale všemi lomcuje. Brzy budou celí v jejím zajetí.

Skupina jen pomalu postupuje lesem. Je hustý a zarostlý. Svah, z kterého prve sešli a jehož okraje se stále drží, se změnil ve skalnatý sráz. Prosekávají si cestu, suché větve ale dávají menší odpor než živé. Zeron se konečně zastavil a udělal několik kroků od skály.
„Málem bych si jej nevšiml.“ řekl, jakoby tápajíc ve vzpomínkách.
Otočil se zpátky ke skále.
„Tady je na zemi malá skalka nebo snad kámen, který se uvolnil odněkud z vrchu. Každopádně je na něm vytesán znak království – oheň a přes něj jsou vytesány dva zkřížené meče. A naproti němu…“ došel až ke skále, „…naproti němu je někde vtom houští zarostlý vchod.“
Po skále se plazí břečťan a šípková růže. Chloe a jí nejbližší bojovníci začali okamžitě sekat trnový porost a objevili jeskyni.
„To je ono, tunel do hradu. Táhne se pod celými pláněmi až do hradu. Nevím, proč jej někdo vykopal, ale asi měl pádný důvod dělat tak těžkou práci.“ uchichtl se.
Chloe k němu přistoupila.
„Nemám právo tě nutit pokračovat s námi, vrať se k ostatním.“ pravila k muži.
Očividně se mu ulevilo. Chloe zvedla ruce před sebe, dlaněmi vzhůru.
„Podej mi ruce.“ požádala jej, „Neboj. Jen se podívám, co nás čeká. Podívám se do tvé minulosti, na tvé vzpomínky na tuto cestu, na nic víc.“
Poslech ji tedy. Ostatně, měla by alespoň ona vědět, jak to tam vypadá a kudy se vydat. Zvřela oči a soustředila se na tuto část jeho minulosti:
Vidí dlouhou chodbu. Vlhkou a tmavou. Zvláštně osvětlenou jeskyni a za ní jsou schody, které jsou vytesány do skály a vedou ke dveřím. Podívala se za dveře. Jsou asi ve věznici a chodby ji vedou do vyšších pater hradu. Dostala se do vysokánské místnosti.
To ji stačí. Pustila jej. Nevěděl, co si o tom má myslet. Taková kouzla na něm nikdy nikdo nezkoušel, i když nevěděl, co přesně Chloe udělala. Nic necítil. Jen pozoroval elfku, jak zavírá oči a zase je otevírá. Kývla na něj.
„Sbohem, paní Chloe. Třeba se ještě setkáme.“
„Děkuju, Zerone z Atesy.“ rozloučili se.
Muž se vydal na zpáteční cestu a skupina vstupuje do dlouhé a tmavé chodby.

Na plošině už stáli všichni připraveni, když se Zeron vrátil. Vůdci už chvíli stojí vepředu a promýšlí poslední detaily útoky na hrad.
„Chloe jde dovnitř jinudy. Musíme vylákat Černého ven z úkrytu a držet ho tady co nejdéle.“ pravil Cedrik.
„Tak to si neveme na triko nikdo se zdravým rozumem.“ ozval se jeden.
„Já ano. S mými bojovníky se postaráme o krále. Oni ví, co je potřeba udělat. Vy se postarejte o ostatní.“ oponuje mu bílý muž.
Nikdo raději už nic nenamítal, a tak se rozešli, každý ke svým mužům.
Zazněly válečné rohy, od skřítků a vil vysoké tóny fléten a píšťal. Zběsilé rytmy bubnů a válečný řev. Už to začíná. Vojsko se dává do pohybu. Obrovská masa válečníků. Bojovníci země Enaugh se opět spojili, tentokrát připraveni a s větší silou. Všichni si jsou vědomi toho, že už není cesta zpátky. Elfové začali zpívat písně, které se rozlévají po celém prostranství, celou armádou. Naplňují je větším klidem. Jedna elfka zpívá hlasem tak nádherným, jasným a čistým. rozléhá se krajinou a přehlušuje vše ostatní a zároveň s ostatními zvuky splývá. Je to píseň o krajině, která tu byla a brzy zase bude. Vojsko je připraveno. Jdou.
I nepřátelé jsou už na hradbách připraveni, možná až moc sebejistě. Slyší chór zpívajících elfek. Krev jim tuhne v žilách. Ale stojí. Pozorují, jak nové spojené vojsko sestupuje z vrchoviny a blíží se.
Ve předu podél celé šířky armády jdou kouzelníci s dlouhými holemi. Mezi sebou udržují velké rozestupy. Jakmile z hradeb vystřelili první salvu z katapultů, odhalil se nezasvěceným význam tohoto zvláštního postavení kouzelníků. Mágové totiž ovládají i obranná kouzla a téměř okamžitě vyčarovali štíty, které narůstají z jejich kouzelných holí a spojují se v jeden obrovský. Spojili své síly, aby ochránili vojsko. Účinně zastavuje střely. Takto chránění bojovníci postupují stále vpřed stejnou rychlostí. Jako neodvratitelná zkáza, která se valí na hradby. Štít nepropustí žádný pokus o útok ze strany nepřítele, je účinný i proti kouzelným střelám, takže zatím nikdo nepadl. Zato na hradbách je plno mrtvých a raněných, jak se přesní lučištníci trefují do svých cílů. Mají obrovské, ale lehké luky a dlouhé a pevné šípy. Elfové s jejich iliany vysílají svá kouzla proti oslabené obraně, stejně tak jako kouzelníci, kteří netvoří štít. Vojsko od hradeb dělí už asi jen tři sta metrů.

V temné chodbě pod tímto válečným polem pochoduje skupina odvážných. Na cestu si svítí loučemi, které našli ve stojanech hned na začátku tunelu. Docela dlouho jdou úzkou chodbou. Vlhkou, ale zdá se, že bezpečnou. Po stěnách stékají proužečky srážející se vody. Nahoře na zemi je vody málo a takovéhle jeskyně jsou skoro jediným zdrojem čisté vody. Proužky se klikatí mezi ostrůvky dlouhého vlhkého mechu.
Když v podzemí došli asi do úrovně hradeb, začala se chodba pozvolna rozšiřovat a zvětšovat. Ještě chvíli šli chladem než došli do jakési rozlehlejší jeskyně. Teď jsou ale všichni ve střehu. Větší prostor znamená větší nebezpečí. Zatím ale nespatřili památku po nějakých vyšších formách života. Stěny jsou teď už celé mokré a slizké od tlejícího mokrého mechu. V temných koutech piští krysy a pod světly z loučí se probouzejí obrovští zmatení netopýři s velkýma placatýma ušima.
Postupují jeskyní dál. Stěny i strop se vyhlazují a dostává pravidelný obloukovitý tvar. Svědčí to o tom, že se blíží ke vchodu do hradu. Na rovných stěnách se začínají rýsovat reliéfy a různá vyobrazení. Vlhkosti začíná ubývat a tím i mechů a různých jiných porostů, které je celou dobu na stěnách doprovázely. Prostor je čistší a rytiny nabývají jasnějších tvarů. Jsou tam vyobrazeny postavy, reliéfní sochy v nadživotních velikostech. Králové a královny, jejich děti, dokonce i jakési zvířata. Kromě světla z loučí je tu ale ještě nějaký zdroj světla a mírného tepla. Je to mihotající se modrá záře, která tančí po stěnách i po stropě. Asi deset metrů před nimi je uprostřed podlahy jezírko. Voda v něm je průzračná a čistá. Krásně omamující. Chloe se ohlédla po ostatních. Zabývají se jezírkem a reliéfy. Avera kývla směrem kupředu. Elfka se ohlédla a uviděla ony hledané vytesané schody, které končí kamennými dveřmi. Jsou to dveře do hradu.

Pod štítem jsou bojovníci nezranitelní a postupují stále blíže k hradbám. Marné pokusy obránců hradu prolomit štít naplňují jejich oči děsem. Vojsko plynule, ale ustavičně postupuje kupředu. Bojovníci v prvních řadách stojí už jen několik desítek metrů před kamenným opevněním. Na několika místech se válečníci rozestupují a vytvářejí místo příchozím elfům a kouzelníkům. Jsou to ti, mezi jejichž kouzla patří i ničivá kouzla. Připravují se zničit vnější hradbu. Mnohým nepřátelům rychle došlo, co se děje a dali se na ústup k druhé linii opevnění. Někteří kouzelníci začali odříkávat kouzelné formule, jiní jen mávli holí. Elfové sesílají svá kouzla. S obrovským třeskotem se hradby bortí. Jedna po druhé. Zvedá se obrovská vlna prachu a ti, co jsou nejblíže se chrání před létajícími kousky kamenů. Útok je úspěšný. V tlustém opevnění se utvořily široké průchody. Když prach sedl, objevily se za hradbami zástupy obránců. Jsou to obyčejní lidé oblečení ve starých a zašlých královských brněních. Jsou to bývalí vojáci královské jednotky a teď tam stojí připravení k útoku. Spojení válečníci stojí asi padesát metrů od hradeb a vyčkávají. Dav lidí se zpoza hradeb vydaly pochodem vstříc k tomuto vojsku. Válečníci stále vyčkávají. Mnozí lidé poznávají své bývalé přátele ze služby. Jsou připraveni k útoku. Když je od sebe dělilo asi dvacet metrů, stala se nevídaná věc. Lidští strážci hradu sklopili zbraně a poklonili se spojenému vojsku. Všichni tam stáli v úžasu. Obránci hradeb se otočili zpět a s velkým řevem se vydali zpět. Neutíkají, jdou do útoku proti hradu. Mnozí se začali smát a svobodní válečníci země Enaugh je následují. Hrnou se do prostoru nepřátel. Stále nad nimi bdí štít a bude tam do té doby, dokud bude žít poslední z jeho stvořitelů.
Dobro a zlo, světlo a tma. Teď se střetávají tváří v tvář. Obránci, kteří se připojili k vojsku tvoří první linii. Bojují mimo štít, střetávají se meč proti štítu. Brzy se k nim připojují i ostatní. Kouzelný štít sice ochrání bojovníky před vnějším okolí, ale jakmile pronikne nepřítel skrz, musí se každý spolehnout jen sám na sebe. Až teď zasáhly do boje vzdušné jednotky. Do téhle chvíle šly za pěšími, ale nyní, v plné síle utočí na nepřátele ze vzduchu. Lidé na hipogryfech a obrovských horských ptácích a létající a vzdušné kouzelné bytosti. Mezi nimi létají vzduchem šípy a oštěpy lidí, kouzla magických bytostí, ale i odletující těla zasažených. Ztrátami trpí už obě strany. Drobné létající víly útočí v houfech na svou oběť jako smrtonosné vosy. Elfové útočí po boku svých ilianů, a ti od pobřeží používají dary od vodních bytostí. Lidé z luk bojují se svými lesními i horskými bratry po boku. Ra-nathové útočí zuřivě, jako smečka krvelačných zvířat.
Zpráva o postupu spojených bojovníků se už odráží od stěn hradu a donesla se k uším Černého krále. Shledal, že je nejspíš nutné, aby se se svými stínovými rytíři vydal do boje. Vyráží.

Chloe a její družina vystoupali po schodech nahoru ke dveřím. Jsou to masivní, z kamene vytesané, dveře. I na nich jsou reliéfy. Nemají žádnou kliku. Chloe tedy mírně zatlačila. Dveře se sice nehnuly, ale z jejich okrajů se sesul prach, tak tedy zatlačila více a konečně povolily. S kamenným duněním se otevřely. Ocitli se v nějaké zapadlé místnosti, vypadá jako sklepení, ale po bližším zkoumání zjistili, že z druhé strany dveří jsou vytesány jakési znaky a deska je součástí modlitebny.
„Jsme nejspíš na místě, kam se chodili modlit ti, co byli odsouzeni k smrti.“ pronesla šeptem elfka.
Místnost je tak akorát velká, že se do ní vejdou všichni a ještě kus místa zbývá.
„To si nemyslím,“ řekl jeden starší elf, „král Narvin neuznával trest smrti. Myslím si spíš, že je to jen tajné místo pro zasvěcené. Jak jinak by se daly ukrýt dveře do únikové chodby než tady mezi ostatní desky s rytinami?“
Chloe uznala, že má nejspíš pravdu a víc se tím už nezabývala. Do místnosti vedou jediné dveře. Když se Chloe rozhlížela ven, uviděla další sklepení. Pak na odlehlém konci chodby uviděla dřevěné okované dveře se zamřížovaným oknem.
„Musíme tudy,“ ukázala elfka, „Jsou to vězeňské dveře, musíme projít nejdříve starým vězením, abychom se dostali do vyšších podlaží.“
Vydali se tedy k vězení. Dveře ale nepovolují. Jeden elf s obrovským psem přispěchal na pomoc. Přivázal svému ilianovi na obojek provaz a druhým koncem obvázal mříže u dveří. Obrovský chlupatý pes zabral a dveře se po několika pokusech podvolily tahu, se skřípěním se uvolnily z pantů a spadly na zem. Chvíli tam stáli tiše, jestli je nikdo neslyšel, ale když se po několika minutách nic neozývalo, pokračovali v cestě.
Prochází spletitým bludištěm vězeňských cel. Všechny jsou otevřené a několik let nepoužívané. Ani po těchto chodbách dlouho nikdo nešel. Cáry dlouhých pavučin se motají do vlasů a lepí se na šaty. Konečně našli hlavní chodbu, na jejímž konci nebyly dveře a z otvoru se sem dostává trochu více světla. Družina nabrala na opatrnosti.
„Schovejte se.“ řekla nečekaně Avera, „Schovejte se do stínu.“ sama se přikrčila.
Ostatní ji následují, i když neznají důvod. Moc dobře ale vědí, že je Avera věštkyně, tak raději nikdo neodporoval. Nestojí tam dlouho a vidí, jak chodbou, která se křižuje s tou, ve které stojí, přechází skupina ozbrojených černých postav. Někdo z elfů se trochu pohnul a opřel se o dveře, které na protest mírně zaskřípaly. Chloe vytřeštila oči. Snad to nikdo nezaslechl. Ale doufá marně. Postavy sice už přešly, jedna z nich se ale vrátila a zastavila se u vchodu do vězeňské chodby. Stínový rytíř zasyčel a nahlédl více do otvoru. Nikdo ani nedutal.
Je naprosté ticho. Ostatní postavy se už dávno vytratily a je slyšet jen slabé syčení, které vydává temný rytíř. Trhnul hlavou a dívá se dál. Jeho stínový háv na něm visí jako mokrý a přece se při každém pohybu zavlní. Najednou zasyčel tak pronikavě, až trnul život v těle. Vydal se do chodby. Střetnutí s ním je nevyhnutelné. Skupina čtyř elfů dala znamení, ať se nikdo ani nehne, že jej vyřídí oni. Jsou to nerozluční kamarádi, kteří se znají už od mala. Jsou starší než Chloe. Jsou taky dost silní na to, aby odstranili tu zrůdu, která se teď na ně hrne.
Vyskočili ze svých úkrytů a společnými kouzly na něj útočí. Temný rytíř je z toho očividně překvapen, ale nedá se jen tak zmást. Zvětšil se a roztáhl se na celou šířku chodby. Vyslal kouzlo. Chloe okamžitě reaguje a chrání odvážné štítem. Protiútok elfů je účinnější než ten první a po něm následuje ještě jedna kouzelná střela světla, kterou ovládá pouze jeden z nich a tím úplně rozprášil stínového rytíře.
Teď už nečekali, jestli se objeví ještě někdo. Buď někoho potkají nebo ne. Díky Zeronovým vzpomínkám Chloe ví, kudy se dát a tak můžou postupovat rychleji. Už bez žádných problémů se dostali do hlavního sálu. Je nervózní a napjatá. Už brzy se nejspíš setká s Danaelem, ale ví, že ji vřele nepřivítá.
V sále nikdo není. Temnými zastřenými okny sem prostupuje jen málo světla. Sloupy, které jsou po celé délce místnosti ve dvou řadách, rozdělují prostor jako nějakou katedrálu na tři lodě. Do té prostřední dopadá nejvíce světla. Chloe poslala elfí bojovníky do sousedních chodeb a ke dveřím, aby hlídali vstupy. S mladou elfkou zůstala jen Avera a dvojčata.
Chloe si prohlíží smutnou místnost. Naproti dveřím, kterými do sálu přišli, je nejtemnější místo. Strnula. Zmocnil se ji zvláštní pocit. Cítí Danaela. Je blízko. Je tady, přímo v této místnosti…přímo před ní. Ve tmě rozeznává obrysy trůnu. Je to osamocené křeslo na jakémsi výstupku. Po jeho bocích jsou jen vypolstrované malé sedátka. Zpoza trůnu vychází postava. rozeznává jeho rozcuchané vlasy, jeho postavu, jeho chůzi. Ale…není to on. Uvnitř to není on. Její radost rychle opadává, jakmile se na ni podíval nenávistnýma očima. Mnohokrát si tento okamžik představovala, kdy se setkají a on ji nebude znát. Skutečnost je ale daleko drsnější. Avera s bílými dvojčaty jsou na druhé straně místnosti, u dveří. Lajla zpozoroval Danaela, ale věštkyně jej zastavila.
„To musí zvládnout sami.“ pravila potichu.
Danael vystupuje ze stínu. Chloe se zrychlil tep. Napřáhl se a vrhl po ní ohnivou kouli. Dívka ji vykryla, ale překvapilo ji, jakou silou do ni udeřil.
„Danaeli.“ zašeptala, zvuk se odráží od stěn.
Elfka neútočí, zato mladík rozpřáhl znovu ruce a na obou mu vyvstaly dvě ohnivé střely. Hodil je po elfce a záhy další a další. Vše v obrovské rychlosti. Chloe se zapřela do štítu. S každým úderem ohnivé bomby se po vyleštěné mramorové podlaze posunula dozadu. Mladík se otočil a rozběhl se proti stěně. Odrazil se a vyběhl po ní asi dva metry svisle nahoru. Znovu se odrazil, do prostoru. Ve vzduchu se proměnil v draka a dopadl na zem, na všechny čtyři, jako kočka. Vše proběhlo v mžiku, obrovskou rychlostí. Pro Lajlu s Melan to bylo moc rychlé a viděli jen mihnoucí se šmouhu. Avera a Chloe jsou elfky, ale i ty neviděly úplně jasně, co se stalo.
„Je to dar od Maev.“ pomyslela dívka k Aveře.
Drak sklopil hlavu k zemi, vypadá jako šelma, když se připravuje k útoku.
„Danaeli, vzpamatuj se.“ křičí Chloe, „Vzpomeň si!“
Drak jen frknul a přešlápl z nohy na nohu. Chloe přemýšlí, snaží se najít nějakou možnost, něco, co by mu mohlo vrátit paměť. Zkusila mu poslat jeho i její vzpomínky, ale něco to blokuje.
„Ty sem nepatříš!“ oslovila jej znovu, „Ty patříš jinam.“ mate ji, že ještě nepromluvil, „Patříš ke mně.“ dodala neslyšitelně.
Snaží se najít nějaký způsob, jak jej vrátit zpět. Vzpomněla si, jak se jej poprvé dotkla. Vyměnily se jim myšlenky. Je to tím dotykem. Ale jak se jej má teď dotknout? A šlo by to bez dotyku? Kdyby si snad představila každou částečku vzduchu, která je mezi ní a drakem. Navzájem se přeci dotýkají nebo jsou si tak blízké, že odpor kouzla by byl minimální. Jen aby nic nepodnikal. Zatím stojí a odfrkuje. Kdyby měl srst, bylo by vidět, jak je naježený. Chloe opatrně zavírá oči. Jen aby nic nepodnikal. Soustředí se, snaží svou mysl spojit s každičkou částicí vzduchu.
Avera a ti dva jen tiše přihlíží. Chloe natahuje ruce, jakoby se chtěla dotknout něčeho, co je před ní. Kouzlo jí úplně prostoupilo. Roztáhla ruce od sebe. Vypadá, jako by vyzívala nějakého boha. Danael je zaražený a jen kouká na to, co se děje. Z konečků Chloiných prstů se začíná linou bílá mlhovina. Bíle svíticí kouř nebo pára. Je jako v křeči, ruce zdvižené a natažené.
Je to to kouzlo, které přenáší svou mysl, jen je mnohokrát znásobené mocí a Chloiným snažením dosáhnout cíle. Vzájemným dotekem jednotlivých částeček. Vlní se a postupuje vpřed. K Danaelovi. Na chvíli se mlha zastavila a kroutí se, víří a hromadí ve vzduchu, jako by to byla voda. Stojí a vlní se. Najednou se to rozdělilo na několik částí a těká do všech stran. V prostoru se všechny paprsky stáčejí k drakovi. Bleskové vyráží ke zvířeti, nemůže uniknout. Za obrovského oslnivého záblesku se pramínky vzpomínek dostaly k mladíkovi.

Bojovníci na bitevním poli postupují úspěšně dále. Porážejí další obranný okruhu hradeb a neohroženě míří k dalšímu. Konečně se objevil Černý král. Jeho obrovská postava se vynořila mezi vojáky a s ním i stínoví rytíři. Vrhají kolem sebe smrt skoro jen pohledem, ale díky připravenosti a zdokonaleným schopnostem bytostí nejsou královští bojovníci už neporazitelní. A navíc, byli očekáváni. V první bitvě nikdo nevěděl, co jsou zač. Černý král svými kouzly zabíjí hned několik útočníků najednou. Je moc silný, každému je jasné, že jej jen tak neodstraní.
Vzdušné jednotky létají všude kolem. Formace, díky kterým bylo dříve lehce rozeznatelné jednotlivé oddíly, už nejsou udržované. Spojení válečníci jsou rozptýleni všude, jednotliví zástupci různých národů a ras bojují bok po boku a navzájem si pomáhají.
K hradu vede cesta ještě přes tři opevnění. Cedrik má ale jasno. Jejich úkolem tady není zvítězit, ale odlákat pozornost krále od dění uvnitř hradu na dobu co nejdelší. Jen doufá v to, že se už dovnitř dostali. A král je končně venku, první část jejich úkolu je splněna.
Magické střely létají všude kolem uší a s třeskem naráží na své cíle. Odvšad zvučí řinčení mečů a kopí. I přes tento hluk a vřavu boje byl postřehnutelný záblesk, který se objevil v oknech hradu. Naneštěstí si toho všiml i Černý. Naštvaně zařval. Ucítil, že se probouzí Danaelova mysl a ví, že to není z něj, ale podmětem tomu bylo něco nebo někdo jiný. Otočil se a vydává se zpátky do hradu.
„Nesmíme jej nechat odejít!“ zařval Cedrik.
Seskupil vzdušné jednotky na hipogryfech a začali na něj dorážet a útočit. Ale bez výrazného úspěchu. Král odráží jejich útoky, jako by to byly mouchy. Bílý muž se rozhodl. Postaví se mu sám, jako muž proti muži. Tasí meč a přistál těsně před ním. Král se pozastavil nad jeho odvahou, ale zároveň jej i podcenil. Cedrik sice nevládne magickým schopnostem, ale v pažích má téměř nadlidskou sílu, která je typická pro lidi rodu Tunakh. Snad pro pobavení upustil Černý od útoku kouzlem a taky se chopil svého meče. Cedrik alespoň na chvíli upoutal jeho myšlenky od dění v hradě, v duchu zajásal. Zároveň ví, že tento jeho čin neskončí dobře.
Král je vyšší než Cedrik, ten ale obratně využívá svou schopnost letu. Krátkou chvíli, zpočátku, se zdál boj vyrovnaný, ale pomalu začíná převládat síla a moc krále. Cedrik se ale nevzdává. Dokud má alespoň trochu síly, nevzdává se. Doráží na krále s přesnými ranami a dokázal krále i ošklivě zranit.
V obličeji Černého je vidět, jak se jeho posměšný úšklebek mění v netrpělivý hněv. Není to taková hračka, jak si myslel. Nakonec mu přece jen došla trpělivost. Ve chvíli, kdy se bílý muž vznesl před ním do vzduchu, vyslal na něj kouzlo červeného blesku, které jej odhodilo daleko před něj. Znovu vykročil k hradu.

Stojí tiše a nehnutě. Chloe čeká, jak bude drak reagovat. Vypadá zmateně. Královo kouzlo je moc silné a bojuje s Chloiným. Už to vypadalo, že si Danael snad vzpomněl, pak jej zase zachvátila nenávist. Chloe pohlédla na Averu. Věštkyně stojí vzpřímeně, ale z očí ji kanou slzy. Ví, co to znamená, už se to stalo. Cedrik zemřel.
V této chvilce nepozornosti na ni drak vyšlehl plamen. Elfka v poslední chvíli vytvořila štít, ale i tak ji plamen odhodil na zem. Drak znovu útočí, ale už ne s takovou silou, je na něm vidět trochu nejistoty. Sotva stačila vstanout, vyšlehl plamen znovu. Tentokrát jej kouzlem odklonila stranou. Stojí tam proti sobě. Jako tenkrát na cvičném bojišti v Meneanalonu. Elfka si uvědomila tu podobnost. Vysokým elfím hlasem začala zpívat tu melodii, kterou jim Sairel hrál na flétnu. Dívčí hlas se odráží od stěn a vzniká znásobněná ozvěna. Zvuk má teď obrovskou sílu. Chloe zavírá oči. Ale není slepá. Vidí Danaela, jeho pohyby. Drak opět zaútočil, tentokrát plameny drží. Elfka jen natáhne jednu ruku a chrání se před chrličem. Stále zpívá melodii. Stoupá do výšek a sklouzává do nízkých tónů. Hraje si s hlasem jako na houpačce. Pomalu ji dochází síly. Hlas ji slábne. V mysli ale ucítila jeho myšlenku, myslí na tu melodii. Vzpomněl si na zvuk té flétny. V myšlenkách se tedy přidává k němu. Stále ale chrlí oheň. Z nosu ji kane krev, přepíná své síly. Stojí ale pevně. Čeká, až se Danaelova mysl probere. Vše se děje tak rychle, ale pro ni je to jako věčnost. Drak najednou přestal. Poslední plameny se rozplynuly a elfka se sesula na zem vysílením. Omdlela.
Drak stojí a v hlavě mu zní její zpívající hlásek. Bez jakéhokoli zvuku se vydává k ní. Čumákem nabral její ruku, takže to vypadá, jakoby jej hladila. Skanula mu slza. Zuby ji opatrně uchopil za šaty a položil si ji na hřbet. Asi se trochu probrala, protože jej objala. Není ale moc schopna nějakého dalšího pohybu.
Avera přistupuje blíže. Vypadá poplašeně a nesvůj.
„Proměň se s ní.“ promluvila k němu tiše.
Překvapeně na ni pohlédl.
„No, tak, proměň se s ní.“ zopakovala, „Co se stane s tvým mečem a oblečením, když se proměníš v draka? Přemění se s tebou. Chloe potřebuje tvou sílu, aby se vzpamatovala.“
„Černý král se vrací do hradu.“ přerušil ji mladý elf, který pozoroval dění před hradem.
„Rychle.“ pobídla věštkyně draka.
Uposlechl ji, proměnil se tedy i s dívkou na hřbetě. Jeho nynější podoba se trochu změnila. V jeho plavých vlasech se objevily zelené plameny a zelenozlaté jsou jeho oči. Cítí ji v sobě, ve své mysli. Jsou jako jedno já a jejich myšlenky se spojují a prolínají nezávisle na sobě. Sice s ní nemůže mluvit, ale ví přesně, jak jí je a co se s ní děje. Jsou přece jedno tělo.
Z nejvzdálenější chodby se ozvala rána následovaná zvuky magického útoku.
„Přichází, schovejte se.“ promluvil poprvé Danael, „Proti němu nemáte šanci.“
Avera odvlekla protestující dvojčata do stínu za trůnem a sám Danael se postavil mezi sloupy, aby král hned nepoznal změnu v jeho vzhledu. Vysoký černý muž se vřítil do místnosti. Na mnoha místech má tržné rány po soubojích.
„Kde je?“ zařval do ticha.
„Není tady.“ odpověděl klidně.
„Vím, že ty byla a že se tě pokoušela probudit.“
„Není tady.“ zopakoval Danael a vystoupil zpoza sloupu. Dává si ale pozor, aby mu světlo neosvítilo tvář.
„Tvé starosti jsou teď zbytečné. Zahnal jsem ji, králi.“
„Arrr.“ vydal ze sebe Černý a otočil se k odchodu. Udělal jen několik kroků ven a zarazil se. Došlo mu to.
„Ty!!!“ zaječel a s otočením na něj vyslal kouzlo.
Danael využil darované schopnosti od Dryády a bleskovým skokem se schoval do stínu.
„Vylez!“ zahřměl Černý.
Danael se s rychlostí větru rozběhl s taseným mečem a zezadu jej sekl do lýtka. Zastavil se před ním. Král klesl na kolena. Mladík se dívá zpříma na něj.
„Ty! Dostanu tě! I s tou tvou elfkou!“
Danael couvl několik desítek metrů dozadu.
„Bojuj, králi.“ vyzval jej mladík, „Vstaň a bojuj.“
Král proti němu vyslal kouzlo. Mladík vyskočil a vyhnul se mu. Ve vzduchu se proměnil v draka. Jakmile zvíře dopadlo na zem, seskočila z něj elfka, úplně v pořádku.
„Arrr!“ zařval zase král, „Mě nepřemůžete.“ snažil se nahnat strach těm dvěma.
Vstal a začal proti nim bojovat. Když už nemůže dobře fyzicky, tak aspoň magicky. Chloe s Danaelem kouzla odrážejí a pomalu se přibližují k němu. Danael chrlí oheň a Chloe je oba jednu rukou chrání štítem a druhou taky sesílá kouzla. Jdou k němu blíž a blíž. Jsou teď silnější než kdy dřív. Proti takové síle nemá král šanci. Je proti nim teď sám. Zničehonic padl na zem, aniž by se jej zrovna dotkla jediná rána.
„To jsme nezpůsobili my.“ řekla Chloe.
„Ne. To já.“ promluvil vyrovnaný hlas ženy.
Je to královna Tereila. Kdysi velice krásná žena, dnes poznamenaná královským vezněním. Stále ale vypadá vznešeně a neztratila ani svou hrdost. Na sobě má dlouhé modré šaty se zlatožlutými prošitými šňůrkami na rukávech a na hrudi. Vlasy má tmavé, dlouhé a kudrnaté. v tváři má podobné rysy, jako Danael, je ale vidět, že více zdědil po otci. V náručí nese mrtvé tělíčko dítěte. Správně odhadla situaci.
„Do tohoto mimina se chystal král vložit svou osobnost a tím by se znovuzrodil. Malou část už do něj vložil a byl by předal více, kdyby nezačala bitva. Smrt toho ubohého tvorečka jej nesmírně oslabilo“ vysvětlila tiše.
Neřekla jim ale, že je to zároveň její syn, kterého násilně zplodil sám král už před několika lety. Celou tu dobu jej nosila ve svém těle a až když nadešel čas, kouzlem jej Černý vyjmul a dostal na svět. Právem jej tedy nenáviděla stejně jako jeho otce, Černého krále.
Danael využil této situace a přišlápl skučícího krále svou obrovskou tlapou. Chloe k němu přistoupila. Podívala se na Danaela, ten na ni kývl. Elfka se napřáhla a sťala Černému králi hlavu. Země se začala jemně třást. Tělo mrtvého krále se začalo deformovat, jakoby usychalo a za doprovodu červeného záblesku zmizel a nezbyl po něm ani prach. To samé se stalo i s malým dítětem.
„Králova armáda mizí!“ zaznělo z chodeb a z bojiště se ozývají vítězné a radostné výkřiky.
Opět zazněly válečné rohy, píšťaly a bubny. Stínoví rytíři opravdu zmizeli a zůstali tam jen spojení bojovníci a lidé, kteří sloužili králi Narvinovi a byli násilně drženi armádě Černého. Mnozí pláčou štěstím, jiní s hlasitým jásotem uvolňují svou radost.
Šedivý opar se začíná trhat. Na zem dopadá světlo. Okny do místnosti dopadá sluneční záře. celá místnost se prozařuje. Ve skutečnosti je to krásný sál s barevnými vitrážemi a mozaikami. Všichni rychle vybíhají z hradu ven. Než vyšli ze sálu, královna se pro něco sehnula a schovala to pod šaty.
Z cárů mlhoviny se tvoří mraky, obrovská mračna. Poprvé po dvaceti letech prší. Padá jemný déšť a svítí slunce. Na obzoru se vytvořila duha a hned nad ní druhá. Spojení bojovníci jásají. Radují se z vítězství, z padající vody a ze slunečních paprsků. Chloe skočila Danaelovi kolem krku a pevně jej objala.
„Byla jsem bez tebe ztracená.“ zašeptala.
Pak se mu podívala do očí. Políbil ji na čelo a pak na rty. Elfka mu polibek opětuje. Jsou zase spolu. Pak Chloe zahlédla Averu a vydali se za ní. Jde najít Cedrikovo tělo. Chůzi má vzpřímenou, ale je zlomená. Daleko raději by vydržela dalších několik desítek let žít bez něj, kdyby věděla, že je naživu než teď trávit celou věčnost a vědět, že se s ním už nikdy nesetká. Dvojčata se nechápavě vydala za nimi.
Jdou pomalu, jako smuteční průvod. Konečně se Avera zastavila a s pláčem padla na nehybné tělo. Melan vykřikla a byla by se zhroutila na zem, kdyby ji bratr nepodržel, je teď pro plačící sestru oporou. Avera nadzvedla Cedrika jednou rukou a podívala se do nebe. Kolem nich se utvořil kruh přihlížejících. Tu se k nim snesl její modrý fénix. Avera se jej druhou rukou chytla.
„Kia levias!“ vykřikla a její hlas se ozvěnou rozezněl ve vzduchu. Všichni tři se proměnili v točící se vítr. Ve víru ještě naposledy viděli jejich usmívající se tváře, na něž se všichni přihlížející taky usmáli a s nebeským šepotem odletěli do plání.
„Dech větru.“ promluvila do ticha Chloe, „Teď budou navždy spolu. Nebuďte smutní, Lajlo a Melan, až ucítíte, jak vás vítr hladí po tvář, vezte, že je to váš otec.“
Po těchto slovech se mírně usmála i Melan.
„Královno.“ všimla si ženy Chloe.
Tereila tam stojí, jako probuzená ze strašného snu. Po celou tu dobu byla uzavřená v hradu.
„Kdo jste?“ zeptala se jemným hlasem a pohledem spočinula na Danaelovi. „Narvin? Ne, to není možné. To není…“ a tu si uvědomila, na koho se to dívá. „Mé dítě. Ach mé dítě.“
Dlaně položila na jeho tváře a do očí ji vyvstaly slzy.
„Jak ti říkají?“
„Jmenuji se Danael.“ vzal její ruce do svých a políbil jí je.
Pousmála se. „A ta dívka?“
„To je dítě Meneanalonu, Chloe Zelenooká.“ představil ji.
Pohlédla na ni. Zpod svých šatů vytáhla věc, kterou prve v sále vzala. Na slunci se odrazil odlesk. Je to královská koruna. Je tvořena ze zlatých a stříbrných prutů, které se navzájem prolínají. Mezi ně jsou vloženy barevné kameny.
„Poklekni, synu.“ pohlédla na mladíka.
Poslech ji a klekl na jedno koleno před královnu. Tady, na bitevním poli, kdysi tak krásné louce je Danael korunován na krále.
„Ať žije král Danael!“ ozval se z davu povědomý hlas bojovníka. Je to Zeron. Sice mu chybí ruka, ale elánu má stále dost.
„Ať žije král Danael!“
„Sláva osvoboditelovi!“
Danaelovi vzrušením na okamžik zezlátla kůže, nakonec promluvil: „Jsem dědic trůnu, ale zároveň nejsem obyčejný člověk.“
Dav čeká, co z něj nakonec vypadne.
„Jsem Zlatý drak.“
„Jako tvůj otec.“ pousmála se matka.
„Já vím.“
„Ať žije syn Narvinův!“ ozvalo se.
„Nejlepší král, jakého si můžeme jen přát!“
„Ať žije král Danael.“ propukl opět dav v řev.
„Chloe,“ otočila se královna na elfí dívku, „vítám tě v královské rodině.“
Chloe se nezmohla na jediné slovo. Když si královna sundala korunu, poklekla a nechala si ji nasadit. Je vyrobená podobně jako králova, ale je jemnější.
Mladík je z toho tak dojatý a vzrušený, šťastný, že se samovolně proměnil a zařval tak zvučně a sebevědomě, až to bylo slyšet na kilometry daleko.
„Hurá!!!“ ozvalo se.