Sacrosanct sword XI

Jemné odzvuky potoka či říčky, čí řeky, zněli zdáli jako hudba svobody a záchrany. Odrazy od kamenů a skalnatých břehů, dokázal chlapec poznat, aniž by nějak víc namáhal sluch. Přímo křikem volala na něj dosti vzdálená životodárná voda. Ztěžklé nohy a ruce nýbrž i celičké tělo ho táhlo k zemi jako přítěž, jako velký kámen nebo jako nějaká obrovská výstroj, kterou by měl, jakoby připasovanou k celému sobě samému. Už únava ho mermomocí chtěla dostat na kolena, jako necitlivá a darebná kmotra smrt ho pokoušela. Kolem očí kruhy z nevyspání a probdělých nocí, když ho jen strach držel vzhůru z toho, jestli něco nebo cosi nepřijde pro jeho, již ztrápenou i též podlitou krvi a rozdrásanou tělní schránku. Doufal v to ale zároveň se strachoval. Chtěl žít ale i zároveň zemřít. Měl chutě do života avšak i chutě zmírat smrti bezbolestnou. Neutuchající touhou, když ležel na oné podlaze v neznámém příbytku, si přál, až je s jeho utrpením konce. Brouzdal v myšlenkách tak blesku rychle, že se zdálo, jakoby se celý svět zastavil a on jen se oddával svým představám. Sestupoval s ostrou palčivou bolestí v nohou a pažích, jež mu vystřelovala po celém těle a ochromovala ho tak že nemohl jít švarným krokem, jak jinače chodíval pro vodu nebo za matkou, když zvolala ho jeho jménem. To přímo svištěl jako severák. Teď však s každým sebemenším pohybem prstu nebo kloubu v těle, cítil jako by ho na nože brali a jimi ho prošpikovávali. Snaha necítit bolest byla urputná a neochvějně vytrvalá.
Nesoustředil se ani tak na pohyb, spíš jak na svou hlavu plnou myšlenek. V nichž se mu rodily různorodé otázky. „ Proč? Teď trpím jako kůň lépe řečeno jako zvíře, které se plahočí se střepem v břiše a s nohama, tak zkrvácenými a do masa dokousanými, že by si mohlo jiné zvíře na nich pochutnat. Proč? Mne sužuje nehorázná, skličující i k nevydržení hodná bolest. Což mě bůh nemiluje, což mě zatracuje, což jsem se mu nějak zprotivil, což jsem udělal tak špatného, že teďka takhle trpím, což si odpykávám tresť za svůj minulý život, což si usmyslil, že mě bude zkoušeti, jestli obstojím v jeho zkoušce anebo jen z rozmaru si semnou hraje jako potulný herec s loutkou. Pokut není-li tomu takto, pročež z jeho zahořklosti nýbrž též z jeho božské nelibosti ke mně chová tolik zášti. Jestli nejsem mu milý, tak proč mě nechává ještě žít, není náhodu peklem pozemský život a smrť jen formou vysvobození z toho nepochybně krutě vyhlížejícího světa. A co kdyže není žáden bůh a jen vyšší mocnost bez tvaru, smyslů, hmatatelnosti. Jen cosi nadlidskostí s uvědoměním sebe sama ale nikoliv do míry takové, aby měla svou tvář. Sic se mohu mýlit, že právě ta vyšší mocnost bez tváře, může být právě onen stvořitel všeho. Ledaže by měl člověk osudově daný každý sebemenší prožitek možná každou vteřinu, jak se v situaci nepříliš lehké rozhodne,“ hloubavě polemizoval nad každičkou představou či myšlenkou, jen aby necítil ty ohavná přímo nelidská zranění. Z verandy, kterou opustil nejméně před dobrou půlhodinou, viděl ještě dostatečně velkou část. Sam si byl vědom, že s tímto tempem dojde k řece za nejméně než pět hodin. Při chůzi pomalé a neohrabané scházel strmou cestu, jež se svažovala dolů do malého háječku se stromy tak vysokými, že se zdálo, že dosahují špicemi nebe. Buky, Duby, Lípy, Modříny všelijaké stromy se tam tyčily do výše, jak jakési majestátní starodávné stavby, jež pamatuji časy již dávno minule a zapomenuté v propadlištích dějin lidských, co člověk člověkem jest. Starobylé stromy s mohutnými, ač z dálky nedohlédnutelnými kmeny, se jako hráz obtáčela kolem bývalého městečka, kdež chlapec se narodil a, kdež také vyrůstal. Matt, jak mu vždy říkávala jeho matka s oblibou, zíral pohledem bez života před sebe teď, aniž by klopýtl o nerovný terén polnice. Blonďaté vlasy mu profukoval vlahý větřík, kterýž ani nevnímal. Zpocené a krví smáčené vlasy se slepovaly do velkých sbitých kusů. Neživým pohledem a rukama svěšenýma podél těla, kteréž nejevil žádné známky citu ba i života, šel za zvukem šumějící vody. Roztrhané cáry oděvu zašpiněné krví, viseli na něm jako dlouhé fábory tancující ve vlažném větříku. Koruny stromů ho obklopovali všude kolem, kam jeho kalný zrak dohlédl. S hlavou plnou a tělem bez ducha, se opájel, i kdyže s velkými obtížemi, aby si nepřivodil dalších nepříjemných trhavých škubnutí v rukou i nohou, krásou všeho na čem spočinul jeho zrak. V ten okamžik se mu zdálo jako by prohlédl a začal vidět to, co dříve jasným, zdravým zřením nevidíval. Se zamlženým, zašedlým viděním se mu všecičko líbilo více, nežli by viděl obyčejně. Avšak nebyl si jist, jestli je léto nebo podzim. Poněvadž zeleň stromů nepociťoval svými zakalenýma očima, tak usuzoval, že bude přechodné obdoby mezi létem a podzimem. Usuzoval tak, protože bylo ještě dosti teplo, ale již spatřil první lístek, jenž padal k zemi. Takto hloubavě a ponořen do myšlenek, jen aby nemusel vnímat fyzickou bolest, vešel, po ztvrdlé kamenité cestě a po zdlouhavém opatrném našlapování, konečně do aleje stromů, které na něj jakoby shlíželi nevraživě. Stromy tvořili nepropustný celek, tak semknuty k sobě, že neprosvitla ani jiskřička svitu. Byla to jako tmavá, tmavě zelená stěna, jejž světlo pohlcovala a nepustilo jej dál. Vysoké stromy lemovaly pěšinu nedlážděnou, jen pokrytou přírodním vzorkem obrovských kamenů, které se ztráceli v mozaice sešlapané světlohnědé vlhké hlíny lesní cesty. Konec této pěšiny byl kdesi v nedohlednu, přec i chlapec slyšel silný zvuk vody. Sám, již si nebyl jist, jestli to opravdu slyší anebo to jsou halucinace z vyčerpání a dehydratace i taktéž zraněními, jehož mučili, jako kdyby mu vráželi, kůle každou vteřinu, ne každou setinu do končetin. Ač si myslil, že už blázní, zaměstnával svou hlavu raději příjemnějšími věcmi, než aby se podvoloval zoufalství a též aby se bezdůvodně nedezorientoval. Všímal si věci kolem sebe, ba také přemýšlel o jejich smyslu, když náhle pohlédl na zem a spatřil celou cestu, svým zašedlým zakaleným zrakem, posetou spadaným listím. Ted již si byl jist, že je začátek podzimu. Vítr se proháněl alejí jako, když projíždí dostavník s několikero koňmi. Stromy se ohýbali v rytmu jeho slábnutí a zesílení. Některé z nich se přímo klátily ze strany na stranu, některé se naopak jen jemně kymáceli a chvěli, na dalších zas se jen třepotalo listí nebo z nich padalo dolů na zem. Škála barev se jen kolem něj hemžila, kam oko dohlédlo, vše bylo pokryto pestře barevným listím, že to vypadalo jako nekonečný koberec, proplétající se pod stromy. I však nic z té krásy neviděl, pořád jen odstíny šedé. Také nic nevnímal z toho, i kdyže se snažil. Pozoroval vše, ale spíše to bylo bezmyšlenkovité ohlížení kolem sebe, než aby se tím kochal. Snažil se, leč nemohl, jelikož bolestí, jež trpěl, nedokázal snášet, tak statečně jak si zprvu myslel. Čím déle šel, tím byl pomalejší. Zranění začala sílit na bolestech. „ Není to možné. Jsem v zajetí vlastního těla, jsem trestán svou bolestí. Jsem svým vlastním drábem, to jest, tak směšné. Není to možné, připadám si opravdu jako jakási loutka, spíše jako bych byl ve snu. Ale co kdyže toto jest snem a já se jen nemohu probudiv. Jistěže, určitě tomu tak je, i kdyže je moc reálným. Doufám, že tato noční můra skončí, již brzy,“ přemýšlel nad tímto a začal si uvědomovat, že ho postihuje zmatení. Nebyl si jist, co je skutečnost a co ne. Z beznaděje své svízelné situace, se počal kousat do jazyka a jinak dráždit, aby se opravdu ujistil, že doopravdy bdí a nikoliv sní. Když nic nezabíralo, opět mumlal pro sebe se slzami v očích: „ Toho nejhoršího jsem se obával, opravdu toto jest realita. Opravdu cítím to, co cítím. Opravdu prožívám to, co jsem prožil a nyní prožívám. Opravdu mou matku odtáhli otrokáři. Opravdu jsem se potkal s těmi krvežíznivými bestiemi, kvůli nim teď tak se tu plahočím jako polomrtvá a položivá oběť supů. Opravdu byla naše vesnice vypálená, těmi odpornými zvrhlými otrokáři. Opravdu mí nejlepší kamarádi a blízké osoby zahynuly v tom požáru.
Nenávidím je, zapřísahám se jak je nebe nade mnou a pekelná říše pode mnou, jestliže přežiji, vyhledám svou matku a pomstím se. Krev za krev. Zabiji tu bestii, kvůli níž jsem přišel o domov a zároveň o lásku matky, o její objetí a náruč, o její laskavé pohlazení, o její polibky, kterými mě vždy obdarovala za dobře vykonanou práci, o její oči, které vždy na mě hleděli s láskou, o její slova, kterými mě častovalo, ať už byli zlé nebo dobré, o její pohádky i písně, jimiž mě ukládala ke spánku, o její krásné věty, které pronášela jenom mě.

O to, že jsem jejím nejdražším, o to, že jsem jediný na světě pro ni, kterého z celého srdce miluje, o to, že jsem byl jejím synem.
Ne, jsem jim stále. Žije ona, pořád žije, mám naději, že je stále naživu. Miluji tě, matko nade všechno a najdu tě, kdyby mě to třeba měla stát život. Opět budeme spolu, opět budeme rodina. Nezapomenu na tvou tvář, vždy tě poznám, kdekoliv. Ať už to bude trvat jakkoli dlouho, než se opět shledáme, vždy poznám tvé tváře. Ač je poznamená čas a vrásky, vždy tvé vřelé oči poznám rovněž tvé srdce plné lásky, vroucnosti taktéž srdečnosti.
Přežiji, matko. Přežiji, abychom mohli se opět shledat. Přežiji, abych pocítil znovu tvou náruč a lásku, kterou si mě častovala. Najdu tě, i kdybych měl vytrpět ty největší muka i též kdybych měl prohledat i ty nejtemnější zákoutí země, já tě najdu,“ takto šel a zádumčivě přemýšlel se slzami na tváři. Byl tak rozpoložen, že si i na chvíli přestal uvědomovat svá poranění. Hleděl nepřítomným pohledem před sebe, kde se pěšina ztrácela za strmým ohybem, jenž se svažoval dolů.