Srdce bojovnice - 72. díl

Spěšným krokem jsem se přesunula na nádvoří, kde už byla shromážděna většina mužů. Nenápadně jsem se mezi ně zařadila a odevzdaně jsem očekávala princův příchod.
Dostavil se o něco později, možná mi chtěl jen dopřát dostatek času, abych sem došla, a nebo se mu prostě líbilo, když na něho ostatní musí čekat. Těžko říct, jeho uvažování a chování pro mě byly naprostou záhadou. U Daerona jsem zhruba věděla, co od něho můžu očekávat, ale v princově případě jsem o tom neměla ani potuchy. A vždycky, když už jsem si myslela, že jsem konečně odhadla jeho úmysly, tak provedl něco, čím mě zcela překvapil. Jako nyní...
Jak bylo jeho zvykem, nezdržoval se dlouhými proslovy. Jenom stručně určil, kdo pojede kam na hlídku, vybral si vojáky, kteří s ním měli jet na jižní hranice Eryn Galen, aby je zkontrolovali, a pak mne vyzval, abych předstoupila. Neochotně jsem tak učinila a v duchu jsem ho proklínala, protože jsem se obávala, co si to na mě zase připravil. O to víc mne zaskočilo, když sdělil svým mužům, jak si velmi cení mých lukostřeleckých schopností a aby byli vděční, že mne nakrátko uvolnil ze služby, abych mohla případným zájemcům předat aspoň část svých zkušeností. Nevěřícně jsem zamrkala. Takhle to vyznělo, jako kdyby to nebyla součást trestu, ale nějaká pocta! Na závěr mi přidělil k ruce Amrase, který mi měl během výuky pomáhat. Nebyla jsem si jistá, jestli za to být ráda a nebo ne, ale rozhodně se mi ulevilo, že Saeros je jedním z těch, kteří měli jet s princem.
Když jsme však vzápětí dostali pokyn k rozchodu a Amras si to namířil ke mně, mou úlevu rychle vystřídala úzkost.
„Riel,“ pokývnul mi Amras hlavou na pozdrav. „Je ti dnes už lépe? Včera jsi byla nějaká pobledlá...“ Jeho hlas zněl starostlivě a jeho oči si mě pozorně prohlížely.
Ignorovala jsem jeho dotaz a raději jsem hned vypálila svůj. „Pověz, proč tě princ pověřil tímto úkolem? Vždyť nejsi lučištník!“
Pokrčil rameny. „Nejspíš usoudil, že ti přijde vhod mít poblíž přítele, aby tě podpořil.“
„Přítele? Copak jsi dosud mým přítelem?“
Amrasovi se na tváři objevil výraz čirého údivu. „Domníval jsem se že ano. Udělal jsem snad něco, co by tě přesvědčilo o opaku?“
Vybavil se mi ten včerejší zážitek. Jenže teď už jsem věděla, že tam ti ellyn byli na příkaz krále, a Amrasova slova, která se mi předtím zdála nepřátelská, nebyla ve skutečnosti ničím jiným než zcela nevinnou poznámkou. Bodejť by nežertoval, když si byl vědom toho, že já jsem tím učitelem, který si prohlíží své žáky.
„Ne...“ připustila jsem. „Jenže jsi Saerosův přítel...“
Naklonil hlavu na stranu a zkoumavě na mě hleděl. „A to snad znamená, že nemůžu být i tvým? Pořád ještě počítám s tím, že mi budeš krýt záda.“
„I po tom, co jsem ublížila Saerosovi?“ otázala jsem se hořce.
„Myslíš tím, že jsi ho odmítla? To se přece stává, Riel. Aspoň jsi mu to řekla na rovinu, nenechala jsi ho, aby v sobě choval nějaké bláhové naděje. Netrap se tím, však on se z toho dostane,“ uklidňoval mne a já měla v tu chvíli chuť ho z vděčnosti obejmout.
„Jistě?“ ubezpečovala jsem se.
„Ovšem. Vzhledem k tomu, že o něm většina soudí, že snad ani srdce nemá, tak mu ho nemůžeš zlomit,“ poznamenal ledabyle, zatímco jsme kráčeli na cvičiště.
„Takový přece není!“ zaprotestovala jsem okamžitě.
„To já dobře vím. Ale on je radši nechává při tom. Musí přece dbát na svou pověst,“ prohodil s náznakem veselí. „A nyní dosti již o tom. Věř mi, že Saeros to zas tak tragicky nebere. Ostatně až se za týden vrátí, sama se o tom budeš moci přesvědčit. Do té doby budeš mít trénink jenom se mnou, ale neraduj se, protože ti hodlám dát pořádně zabrat.“
Došli jsme na palouk vyhrazený pro lukostřelbu a já se skoro toužebně zadívala na ten „svůj“ terč.
Amras si toho povšimnul. „Nu, možná bychom měli dnešní lekci zahájit názornou ukázkou, co myslíš?“ navrhnul se spikleneckým mrknutím. „Naženu ti sem tvé svěřence, abys na ně mohla udělat patřičný dojem.“
Opětovala jsem jeho pousmání. Svět se hned zdál o dost přívětivější.