Melien Edhel - XLII. kapitola - část 1/2

XLII. KAPITOLA
Legolas se vřítil do stájí, jako kdyby měl v patách všech devět Nazgúlů, a teprve tam se zastavil. Rozhlédl se kolem sebe, skoro doufal, že tu jeho otec s Gildorem ještě budou, ale k jeho zklamání se na něho upíraly pouze zvědavé zraky koní nezvyklých na podobný příchod. Bezděčně se zadíval na stání patřící Morelenovi a ani nebyl příliš překvapen, když zjistil, že je prázdné.
„Adar (Otče)!“ zvolal nahněvaně, jen aby ventiloval svůj vztek, než že by očekával nějakou reakci. Také se mu žádné nedostalo, jen jeho hřebec měkce zařehtal, aby na sebe upozornil. Téměř automaticky k němu zamířil a pohladil ho po plecích.
„Zdá se, že opět zcela sami jsme... jako za časů dřívějších...“ promluvil k němu tiše. „Jen ty a já... Však kam se vypravíme? V Imladris nyní příliš rušno bude a Lórien v úvahu nepřichází, neb příliš vzpomínek nevítaných s místem tím nyní spjato jest.“ Povzdechl si. „Kéž říše své bych dosud měl...“
Celebros ho nevybíravě drcnul čenichem do ramene a Legolas se musel pousmát. „Ty pravdy máš. Beztak po společnosti ničí netoužím a mezi stromy prastarými já vždy lépe vítán byl, než-li v síních otce mého...“
Bez dalšího rozmyšlení se vyhoupl na hřbet Celebra. Své zbraně měl s sebou už když se ráno vypravil ke kováři, starý zvyk z doby, kdy nepřítel nebyl nikdy příliš daleko, a odložit zbraně bylo téměř jako podepsat si rozsudek smrti. A nic dalšího nepotřeboval. Zrovna chtěl pobídnout Celebra k běhu, když ho naléhavé zakňučení přimělo shlédnout dolů. Astalder... Šedivé vlče se posadilo přímo před jeho koně, jako kdyby nemělo nejmenší pud sebezáchovy, a upřeně se na něho dívalo.
„Kela, Astalder (Zmiz, Astaldere)!“ vybídl ho důrazně, ale to se ani nehnulo. Zamračil se.
Zřejmě bylo stejně tvrdohlavé a nevychované jako jeho paní! Spěšně sesedl, podrážděný tím zdržením, a popadl neposlušné zvíře do náruče. Ale co s ním? Ani náhodou se nehodlal vracet do komnat, které tak krátce sdílel s Lidiannou, netoužil po dalším setkání s ní. Nakonec rázným krokem zamířil zpátky do paláce a doufal, že cestou potká někoho, komu by ho mohl svěřit. Potřeboval se sice toho dotěrného zvířete zbavit co nejdříve, ale chtěl mít také jistotu, že o něho bude dobře postaráno. Ke své smůle však na nikoho nenarazil. Zrovna zvažoval, že by ho vzal do kuchyně, kde by pro něho vyžádal kus masa a tím ho na nějakou dobu zabavil, když tu si povšiml pootevřených dveří do sklepa. Když se zaposlouchal, neunikl mu podivný hluk, jenž odtamtud vycházel. Znělo to jako když tam někdo štípe dříví a navíc u toho polohlasně nadává. Znovu se zachmuřil. Co jen se to tu dnes ráno děje? Bez zaváhání si přehodil Astaldera pod levou paži, což vlče ocenilo podrážděným vykviknutím, a s rukou na jílci své dýky obezřetně sestupoval po schodech dolů.

Erestor hleděl na plačící Lidiannu a cítil se dost nesvůj. Pomyslel si, že kdokoliv jiný na jeho místě by ji hned začal utěšovat, ujišťovat, že vše bude zase v pořádku, ale on se k tomu nedokázal přimět. Nebylo v jeho povaze tvrdit něco, o čem by nebyl skálopevně přesvědčen. Navíc ho znechucovaly její slzy, vždy je považoval za projev slabosti a on slabochy hluboce opovrhoval. S potěšením využíval cizí slabost ve svůj prospěch, vždyť nic jiného si ani nezasloužili. I když nebyl to právě on, kdo se před krátkou dobou choval úplně stejně? Nebyl to on, kdo se litoval a hořce oplakával svou ztrátu? Čím se tedy liší od Lidianny? Nemá snad ona právo na stejný projev citů? Není to zrovna to, co ho na celé této záležitosti tak vyvádí z míry? Že když se na ni podívá, vidí vlastně sám sebe?
Trpělivě počkal, dokud její pláč částečně nepolevil, než znovu promluvil. „Já myslím, že hodina dnešní by pouze ztrátou času byla. Proč raději do komnat svých se neodebéřeš a sobě neodpočineš?“ navrhl nezvykle přívětivým tónem. Předpokládal, že bude nadšená, že zrušil vyučování, a co nejrychleji se vzdálí, ale kupodivu to bylo spíš naopak; jeho slova vehnala čerstvé slzy do jejích už značně zarudlých očí.
„Nemůžu...“ hlesla zlomeně a zahanbeně sklonila hlavu. Pouhá vzpomínka na to, s jakou lehkostí ji Legolas vyhnal ze svých pokojů a života, ji naplňovala studem. Cožpak si celou tu dobu jenom namlouvala, že k ní něco cítí? Kdyby mu na ní opravdu záleželo, tak by ji přece nemohl jen tak odložit či ano? I když pravdou bylo, že jeho uvažování pro ni zůstávalo stále záhadou. Zdálo se jí, že ho nezná o nic víc, než když ho potkala poprvé.
Erestor zaťal zuby. Cožpak se jí nezbaví? Potřeboval být sám, aby si mohl uspořádat myšlenky, ale zřejmě mu to nebylo souzeno.
„A pročpak bys nemohla?“ zjišťoval neochotně. Nechtěl už slyšet žádné její další problémy, měl dost těch svých! A obtěžuje s nimi snad někoho? Kolik toho ve svém dlouhém životě musel přetrpět a pokaždé na to byl sám. Ne... Nebyl přece úplně sám... Znovu si vybavil své první setkání s Finrodem a v duchu se zhrozil, kdy se z něho vlastně stal takový sobec. Finrod stál vždy při něm, byl to on, kdo ho dokázal vždy rozveselit, kdo mu dával pocit, že je naprosto výjimečný... A co kdy on udělal pro něho? Co kdy udělal pro někoho jiného?
,Ty hanbou rodu mého jsi! Kéž bys mrtev byl a nikoliv synové moji!´
,Otče! Kterak takto hovořiti můžete? Vždyť i já synem Vaším jsem!´
,Ty?! Knihomol a zbabělec?! A nač mi tak jsi?! Vždyť ni meč v ruce neudržíš!´
,Otče, prosím...´
Opovržlivě odfrknutí. ,Jistě že prosíš! Nic jiného totiž ani neumíš! A co až nepřítel do města vstoupí?! Též prositi budeš?! Nabídneš jim tělo své, bys život svůj bídný zachránil?!´
,Otče! Kterak o mně takto smýšleti můžete? Čehož jsem učinil, že mne tak nenávidíte?´
,Žiješ...´
Erestor potřásl hlavou, aby zahnal trpké vzpomínky na jedno ze svých posledních setkání s otcem. Co by si o něm jen pomyslel, kdyby věděl, jak dychtivě přijímal Finrodovy důvěrnosti? Už tenkrát jím opovrhoval... nepochyboval o tom, že kdyby se o jeho selhání dozvěděl, byl by ho vlastnoručně zabil...
Dopřál si doušek čaje, aby spláchl zatuchlou pachuť své minulosti, a ke své nelibosti zjistil, že mu mezitím vystydnul. Rezignovaně pohár odložil a tázavě se zadíval na stále mlčící Lidiannu.
„Nuže?“ pobídl ji mírně.
„Řekněme, že v princových komnatách už nejsem vítaná...“ zamumlala rozpačitě.
Erestora její sdělení zarazilo, nečekal, že by jejich roztržka mohla být až natolik zlá. Nicméně chápavě pokýval hlavou. „Tedy bychom tobě zřejmě komnat nových obstarati měli,“ pronesl tak lehce, jako kdyby pro něho byla podobná situace zcela běžná. Znovu přivolal služebnou a bez zaváhání jí dal potřebné instrukce, včetně toho, aby veškeré Lidianniny věci byly přestěhovány z princových pokojů do nových prostor, které pro ni vybral. Pokud tento úkol připadal dotyčné služebné podivný, nedala to na sobě ani náznakem znát. S drobnou úklonou slíbila, že ihned vše zařídí, a odspěchala.
Erestor se obrátil zpátky k Lidianně. „Proč do zahrad se mezitím projíti nejdeš? Jakmile komnat tvých připraveno bude, vzkáži pro tebe.“
Jenže ani tento návrh se nesetkal s kladnou odezvou. „Nemůžete se dočkat, až se mě zbavíte, že jo?“ pronesla tiše a on neviděl důvod, proč jí tu očividnou pravdu vyvracet.
„Nikdy jste s mou přítomností tady nesouhlasil,“ pokračovala a on si ji mlčky prohlížel a sledoval, kam její monolog povede. Prozatím nebylo nutné, aby na její slova nějak reagoval.
„Takže by Vám nejspíš vůbec nevadilo, kdybych odsud zase odešla nebo ano? Kdybych se vrátila... k lidem...“ zjišťovala váhavě, ale ne bez nádechu naděje v hlase. „Možná byste mi byl i ochotný pomoct?“
„Žádost tvá pramálo mne překvapuje,“ odvětil Erestor opovržlivě. „Kdykoliv potíže se vyskytnou, vy lidé raději bez boje se vzdáte! Pouze tehdy odvážní jste, pokud proti sobě kohos slabšího máte!“
Lidianna polkla a raději chvíli počkala s odpovědí, jinak by mu jistě řekla něco ostrého. „Zdá se, že nenávidíte všechny lidi, ne jenom mě. To mě aspoň trochu uklidňuje. A co tak strašného Vám vůbec udělali?“
O tom Erestor nemusel dlouze přemýšlet. „Toť záležitostí tvou není, však já toho tobě vyjevím, když tážeš se! Vy lidé krutí, bezohlední a sobečtí jste! Vy v souladu s ostatními žíti nedokážete, pouze vše kolem sebe využíti a zahubiti hledíte, bez ohledu na to, že též sami sebe tím zabíjíte!“
Poslední, co od Lidianny očekával, bylo, že souhlasně přikývne. „Ano, někteří z nás jsou takoví, ale ne všichni. Nemůžete zatratit celou lidskou rasu pro pár špatných zkušeností s lidmi. Jsem si jistá, že i mezi Eldar by se našlo několik černých ovcí... Jak jinak byste vysvětlil vraždění v Alqualondë?“
Jeho smutné pousmání rozhodně nebylo reakcí, kterou by předvídala. Připravovala se na hněvivý výbuch a další obžalobu své rasy, ale k ničemu takovému nedošlo.
„Zdá se, žes přec něčehos z historie naší pochytila. Škoda jen, že tu část, jež pravděpodobně nejtragičtější jest. Kdož z nás nyní porozuměti sto jest šílenství, jenž tehdy ke krveprolití mezi Noldor a Falmari vedlo?“
Ale Lidianna na oné události neshledávala zdaleka nic, co by vyžadovalo důkladnější filozofický rozbor. „Touha po moci a nezávislosti přece není ničím novým. Očekávali snad ti vaši Valar, že můžou někoho ovládat donekonečna? Bylo jen otázkou času, kdy se proti jejich nadvládě někdo vzepře.“
Erestor se zamračil. Její názory byly jednoduše pobuřující! „Ty tedy schvaluješ, čeho Noldor učinili?! Ospravedlňuje snad touha skutků veškerých?!“
Potřásla hlavou. „To jsem neřekla. A také jsem nikdy neměla v úmyslu rozebírat jejich pohnutky, ať už byly jakékoliv. Jenom jsem chtěla poukázat na to, že možná Eldar a lidé nejsou zase tak odlišní. Že v určitých situacích jsou hnáni stejnými touhami a ne všechny z nich jsou ctnostné. Proč třeba Fëanor vyrobil Silmarilly? Aby se z nich mohli těšit všichni? Ne, bylo to na důkaz jeho pýchy, která ho také nakonec přivedla k tomu, že si je uzurpoval jen pro sebe. Proč tedy pořád shlížíte na lidi, jako kdyby byli něco podřadného? Jsem si jistá, že i Vy jste někdy v životě udělal něco, čím byste se jen stěží mohl chlubit. Jako králův rádce jste hájil jeho zájmy a zájmy říše, ale nakolik jste přitom bral ohledy na ty, s nimiž jste jednal?“
Kdyby její slova byla šíp, tak nyní by neomylně trefila střed terče. Erestor však odmítal uznat, že jeho chování nebylo vždy tak ctnostné, jak by se slušelo.
„A pročpak bych měl? Oni tam za účelem stejným jako já byli! Též výhod největších pro lorda svého získati se pokoušeli! A já nikdy ničeho neučinil, čeho by oni též v úmyslu neměli!“ Jeho rty se sevřely v tenké lince, oči se mu nenávistně zaleskly, když si vybavil chladnoucí Glorfindelovo tělo ve svých pažích. Měl pocit, že tehdy neumřel jen jeho pes, ale i něco v něm. Možná víra v ostatní... možná víra v sebe samého, protože kdyby nebyl slaboch a zbabělec, tak by se jeho psu nic nestalo. Kdyby byl bojovník jako Finrod, dokázal by se o sebe tehdy postarat sám. Byla to jeho chyba....
,Kdy ve svazcích zatuchlých konečně přehrabovati se přestaneš, Erestore, a na cvičišti se objevíš?! Bratr tvůj, Beleg souhlasil, že by tebe trénovati ještě zkusil!´
,Toho velice si cením, otče, však nyní času nazbyt nemám. Lord Elrond smlouvu tuto co nejdříve potřebuje.´
,Oddanost tvá jemu sice obdivuhodnou jest, však lord Elrond u tebe státi nebude, by tebe ochránil, až v úzkých se ocitneš! Pokud o sebe postarati se nedokážeš, pak pouze přítěží všem kolem tebe jsi! Čehož umíš?! Psáti?! Čísti?! A to se synem mým nazývati chceš?! Proč raději v komnatách svých vyšívání se nevěnuješ?! Činnost ta by tobě očividně bližší než-li boj byla!´
Pohrdání a znechucení v otcově hlase byly jako med... lepkavé, že se jich nezbavil ani dlouho po jeho odchodu... a hořké jako pelyněk, jehož pachuť nešla ničím zahnat. Tehdy ještě dokázal přesvědčit sám sebe o správnosti svého počínání, jeho talent přece nespočíval v ohánění se mečem, ale v diplomacii. Později, když ho lord Elrond poslal do Mirkwoodu, jako kdyby byl pouhá věc, dárek jeho příteli, už si tím až tak jistý nebyl. Vždyť kdyby byl opravdu talentovaný, pak by se ho jistě nezbavoval. Zřejmě jeho otec nebyl jediný, kdo nebyl spokojen s jeho výsledky. Měl snad celou tu dobu pravdu? Vždyť co mimořádného kdy vykonal? Nikdy neuskutečnil nic, o čem by se mohlo vyprávět, byl sám, zatrpklý a pronásledovaný démony minulosti a jeho nynější diskuze s Lidiannou byla zřejmě ta nejzajímavější událost, která se mu dnes přihodí. Byla to spíš hádka, avšak on toto nehezké slovo už dávno vyškrtl ze svého slovníku, rádci se přece nehádají a on vždy bedlivě dbal na to, aby se vystříhal jakýchkoli urážek.
I když... Jeho ranní setkání s Finrodem bylo mnohem pozoruhodnější... Kdyby jen měl dost odvahy... Co vlastně chtěl? Aby byl Finrod i nadále pouze jeho přítelem? V hloubi duše věděl, že to není pravda. Chtěl – ne! - potřeboval, aby ho zase objal a políbil, aby měl zase ten úžasný pocit, že je naživu. Knihy zřejmě nebyly jedinou zatuchlou věcí v jeho životě, se kterou se musel potýkat, a Finrodova přítomnost vždy byla jako závan čerstvého vzduchu. Ten nenechával život jen plynout, on ho skutečně žil a užíval si ho, kolem něho se něco dělo a když měl náhodou štěstí, občas nějaký ten paprsek slunce zasvítil i do šedi jeho obvyklých dnů.
Kde teď asi je? Netušil, jak bude schopný mu čelit při dalším setkání. Styděl se za své nerozhodné chování, za to, že se ani nezmohl na žádnou odpověď. A ačkoli si říkal, že je jen dobře, že si Finrod jeho mlčení vyložil jako odmítnutí, vždyť přece podobné vztahy nebyly v Eryn Lasgalen dovoleny, naplňovalo ho to smutkem a prázdnotou. A zřejmě podobně se cítila i Lidianna... Proto tak tvrdohlavě setrvávala, zřejmě nechtěla zůstat úplně o samotě, přesto, že jediná společnost, kterou měla k dispozici, byla ta jeho. Zkusil si představit, jaké to musí být v její kůži, a poprvé si uvědomil, jak svízelná je její situace tady. A on jí to zrovna příliš neulehčoval. Proč ji vlastně zahání? Mohl by si to zdůvodnit tím, že nesnáší lidi, ovšem takové zobecňování by bylo skutečně nespravedlivé. Pokud mohl soudit, její náklonnost k princi byla opravdová, a způsob, jakým pečovala o to nebohé vlče, také hovořil v její prospěch. Co ho tedy vede k jeho příkrému chování? Copak se tak nemůže dočkat své samoty? Dříve byla jako hřejivý plášť, jenž ho měl chránit, avšak nyní se mu zdálo, že se v něm co nevidět zadusí. Napadlo ho, že možná potřebuje Lidianninu společnost stejně jako ona tu jeho, jen tak nebude pořád jen přemýšlet o tom, co se mohlo stát, kdyby se zachoval jinak, a co ve svém dlouhém životě měl udělat odlišně...
„Lorde Erestore?“ Lidianna ho upřeně sledovala, zmatená zranitelným výrazem, který se mu na okamžik mihl na tváři.
Opětoval její pohled a snažil se rychle skrýt veškeré své emoce. „Ano?“ pronesl nedůtklivě. Čekal, že ji jeho tón odradí, ale k jeho úžasu znenadání položila svou drobnou chladnou ruku na jeho.
„Proč jste sám?“ zeptala se tiše.
Ihned osvobodil svou ruku a raději se opět chopil svého poháru s čajem. Přitom se nenáviděl za drobné zachvění, které nedokázal plně potlačit.
„Sám?“ opáčil lehce posměšně. „Pročpak tak soudíš? Jako rádce já neustále s ostatními v kontaktu jsem a – “
„O tom nepochybuji,“ skočila mu nezpůsobně do řeči. „Ale co když je jednání u konce a Vy odcházíte ze síně... Nejspíš máte pocit dobře odvedené práce, možná jste hrdý na to, co jste dokázal... Je tu někdo, s kým se o to všechno můžete podělit?“
Chvíli váhal, než odpověděl. „Jistě... Kapitán Finrod...“ sdělil jí stručně. Sám však vážně pochyboval o tom, že by jejich vztah byl ještě někdy takový.
„Kapitán Finrod...“ zopakovala a v jejím podání to jméno vyznělo jako nadávka. S velitelem Eryn Lasgalen se setkala přímo jen dvakrát, avšak ani jedno z těch setkání nebylo příjemné. Obzvláště vzpomínka na to, jak na nádvoří bičoval Legolase, byla ještě příliš živá.
Erestora se její očividný odpor dotkl. „Ty křivdíš mu. Domníváš se snad, že on v trestech fyzických se vyžívá?! Já ujistiti tebe mohu, že on stejně neochoten jako ty k činu onomu byl!“ Nemohl si pomoct, ale cítil potřebu svého přítele bránit. Jak si Lidianna může myslet, že ho to bití těšilo? Vždyť Finrod bral Legolase jako svého mladšího bratra a působit mu bolest byla ta poslední věc, kterou by si přál. To už by raději vzal ten trest na sebe, než aby ho zranil, naneštěstí králův ortel byl nezvratný. Vybavil si, jak byl Finrod po tom incidentu zničený. Střídavě nadával na Legolasovu hloupost, která ho do oné situace dostala, střídavě na Lidiannu, která na tom všem měla hlavní podíl, a neposledně na svou nevděčnou funkci, která mu ukládala za povinnost vykonání trestu. Finrod v tu chvíli vypadal nebezpečně, když rázoval po jeho pracovně sem a tam a z jeho úst se linula slova, za která by se nestyděl leda nějaký Adan. Ale přes to vše se Erestor necítil nikterak ohrožen, ba ani nijak znepokojen, neboť věděl, že ačkoli navenek působil Finrod dojmem, že co nevidět vybuchne vzteky a někoho napadne, uvnitř se plně kontroloval. A co víc, ve svém spravedlivém hněvu vyhlížel ještě přitažlivěji než jindy...
„No, rozhodně se tomu moc nebránil!“ odsekla Lidianna rázně. Nikdo ji nemůže přesvědčit o tom, že je Finrod laskavá duše, to už dříve uvěří tomu, že je Thranduil rád, že si vzala jeho syna!
„A čehožpak učiniti mohl? Provinění Legolasovo nad pochybnosti veškeré bylo. Tys přec také na vybranou neměla, když vyzvána jsi byla, bys trestu toho sama vykonala.“
Proti tomu se nedalo nic namítat. Thranduil byl mistrem manipulace a s oblibou dával možnost volby, která ovšem ve skutečnosti žádnou možností nebyla. Sama se o tom mohla v minulosti nejednou přesvědčit. Třeba jako ta nešťastná večeře...
„Lorde Erestore? Vzpomínáte si na ten večer, kdy jste mě doprovázel ke králi na večeři?“ vyhrkla bez přemýšlení.
Přisvědčil. Ten večer se ukázal být velmi podivný. Podle královy nálady odtušil, že má pro ni připravenou nějakou zkoušku, ale ani toto vědomí ho nepřipravilo na to, v jaké pozici ty dva nalezne později. A přestože nepředpokládal, že by se tehdy událo něco nepřístojného, stejně z toho neměl dobrý pocit.
„Legolas si myslí, že jsem tehdy... spala s jeho otcem...“ hlesla tiše a zrudla. Nechápala ani, proč to Erestorovi vypráví, vždyť nejpozitivněji, jak by se jejich vztah dal nazvat, bylo přiměřeně zdvořilý. Přesto se nyní přistihla, že mu prozrazuje věci, které neměla nikdy v úmyslu komukoli říct. Ani Nimloth ne.
„Cožpak jsi mu nesdělila, že tomu tak nebylo?“ zvedl Erestor tázavě obočí a potlačil nutkání si promnout čelo. Tohle bylo vskutku náročné dopoledne!
„To jsem mu řekla. Jenže jemu stačí fakt, že jsem byla ochotná to udělat. Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že jsem s tím souhlasila jen kvůli němu, ale jemu to bylo jedno...“
Lidianna cítila, jak se jí znovu zalévají oči slzami, a zamrkala, aby je zahnala. Zaznamenala už, že pláč Erestora znervózňuje, a nechtěla ho zbytečně popudit.
Erestor si mlčky vyslechl celý její příběh a pak dlouze hleděl do zažloutlých stránek otevřené knihy ležící před ním. Znal prince natolik dobře, aby věděl, jaký je jeho vztah s otcem. V něčem mu dost připomínal ten jeho... Thranduil se také nezdál být nikdy spokojený s Legolasovými výkony a chováním. Chtěl mít ze syna bojovníka mistrně ovládajícího meč, tak jako on a jeho otec Oropher, namísto toho dal Legolas přednost dýkám a luku. Vybral pro něho krásnou a urozenou elleth, aby se stala jeho chotí, a on místo toho šel a dal své slovo Lidianně. Nezúčastněný pozorovatel by se mohl domnívat, že to vše dělá natruc, nicméně Erestor nebyl tak krátkozraký. Dobře si povšiml, jak tvrdě Legolas trénuje a jak se snaží, aby na něho mohl být otec hrdý, jeho rezignovaný výraz však dával tušit, že tato slova od něho nikdy neslyšel.
„Možná kdybyste s ním promluvil Vy...“ navrhla Lidianna nesměle, i když bylo zřejmé, že si od toho nic neslibuje.
„Já myslel, že ty raději odsud odejíti jsi chtěla? Víš ty sama vůbec, čeho vlastně chceš?“ zjišťoval mírně.
Hořce se pousmála. „Ani ne. Tam venku na mě nic zvláštního nečeká... Ale jak bych mohla zůstat tady a dál vídat Legolase s vědomím, že už to nikdy nebude jako dřív?“
Kdyby to nebylo tak smutné, Erestor by se musel začít smát. Kterak vskutku? To mu také už od rána vrtalo hlavou.
„Možná by bylo lepší, kdybych načas odjela... Třeba do Imladris...“ nadhodila vzápětí nesměle, skoro jako kdyby se obávala, že ji zase obviní z toho, že chce utíkat před problémy.
„Možná...“ přisvědčil Erestor zamyšleně. „Však až později. Dnes zrána se tam lord Elrond a lord Glorfindel s družinami svými vypravili a pochybností nemám, že přípravy jejich na cestu do Amanu je dosti vytíží, než bychom je přítomností naší obtěžovati mohli.“
Lidiannu ta zpráva ohromila natolik, že ani nezaregistrovala jeho použití množného čísla. „Oni už odjeli?“ vypravila ze sebe nevěřícně. „Ale Nimloth tu ještě zůstala, ne?“ Bylo zřejmé, jak moc si přeje, aby tomu tak bylo. O to víc ho zamrzelo, že ji musí zklamat.
„Já obávám se, že nikolivěk. Zdá se, že odjezd jejich dosti spěšný byl, ni loučení oficiální neproběhlo.“ I on byl překvapený tím, že nebyla ráno vyžadována jeho přítomnost, což také zavinilo, že to celé zmeškal. Na jednu stranu mu to ani příliš nevadilo, neboť setkání s lordem Elrondem bylo i po všech těch yénech stále rozpačité. Některé věci se prostě nezapomínají...
„Takže jsem tu zůstala sama...“ povzdechla si Lidianna sklesle.
„Tak docela přece ne, Lidianno,“ pokusil se ji trochu povzbudit. „Ještě tu Astalder jest...“
Přinutila se k úsměvu. „To ano. Divím se, že už se tu dávno neobjevil. Většinou se nezdržuje příliš dlouho pryč, spíš se mi neustále plete pod nohy.“
Ani Erestorovo pousmání v sobě neskrývalo příliš veselí. „Nu, pokud již posnídala jsi, my bychom se po něm poohlédnouti mohli a poté společně na procházku se vypraviti. Alespoň to tebe na myšlenky jiné přivede.“ A mě též... dodal v duchu.
Jeho nabídka ji zastihla zcela nepřipravenou. Nejprve chtěla okamžitě odmítnout, přece jen se v jeho společnosti ještě necítila zrovna příjemně, jenže pak ji napadlo, že tu není zas tolik jedinců, kteří by byli ochotni s ní trávit svůj čas. Legolas jí dal zcela jasně najevo, jak o ní smýšlí, a Glorfindel s Nimloth již byli mimo dosah. A nikoho jiného tu vlastně pořádně neznala, tedy s výjimkou krále, ovšem to už by spíš dala přednost Sauronovi! Po krátké úvaze nakonec přece jen přikývla.
„To bych moc ráda. Jen se zajdu podívat do komnat, jestli tam Astalder náhodou není, a hned jsem zpátky.“
Erestor její sdělení přijal lhostejně, až si říkala, jestli neudělala chybu, když souhlasila. Určitě jí to nabídl jen z chvilkového záchvěvu soucitu a už teď toho zajisté lituje! Přesto se odhodlaně zvedla a zamířila ke dveřím. Koneckonců nic horšího než to, co dnes ráno prožila, se jí už stejně stát nemůže!