Anaefové - II. kpt.

Svět se mění. Škoda, že se s ním neměním i já. Tohle si říká spousta obyvatelů Ialie. Že se občas někdo z mladíků sebral a odešel, to bylo normální. Aby to ale udělala dívka, to už bylo trochu moc. A Denego jí v tom asi podporoval. Podivné. Dnešního dne ale tyto úvahy končí tak v polovině. Možná tomu napomáhá i zvedající se vítr a kupa temných mračen na obzoru.

Ean se prodírala houštinou smrčků. Nebylo to nic příjemného ani v normální situaci, avšak po celodenním pochodu s báglem na zádech, lukem a šípy visícími přes rameno, s mečem u boku a s oštěpem v ruce to bylo přímo odpuzující.
"Zatracený romantický putování!" pomyslela si. V takovém stavu, aby to řekla nahlas, ještě nebyla. Kap, kap ... kapkapkap. Ean letmo pohlédla nad sebe, to ale stačilo na to, aby zakopla a spadla nosem přímo na královský hřib, který, k jejímu potěšení, byl mimo houštinu.
"Alespoň něco pozitivního" pomyslela si, a nastavila tváře padajícímu kýbli vody.

"Krucifix! Aby tohle počasí vzal drak! Tvůj otec to říkal dobře, že bude pršet." Ean ztuhla. tohle znělo jako nepříliš dobře naladěný mladík z Dolin. A zjevně nebyl sám.
"No jo," odvětil druhý hlas, "ale tady jsme v suchu. Kdyby tak to dřevo hořelo." Ten první si nejspíše chystal nějakou odpověď typu: Jak to může hořet, když je to mokrý?!, ale k jeho smůle se k ní nedostal. Spatřil totiž Ean, která se přiblížila až k oběma mužům do úkrytu.
"Cos zač?" Ean mlčela. Shodila bágl a luk na zem a zažehla oheň. Samozřejmě magií.
"Nebude to jedna z těch ... no... vždyť víš, koho myslím."
"Ne." odvětila Ean a natáhla si nohy k ohni. "Jsem děsivý a hladový stilken*. Určitě máte něco k jídlu, že?" Zdá se , že i Anaefové mají smysl pro děsivý humor.

*Tvor ovládající magii. Jako nejčastější podobu používá vizáž mladé ženy. Kdyby nebylo té magie, oba mladíci by ho nejspíš brali. Když už stilken něco udělá, tak pořádně. (=když už se přestrojí za mladou ženu, dá si záležet.)

Kdyby měl někdo chuť vyjít si v tomto nečase hluboko do lesa, přiblížil se blízko k osamocené skále a měl taky dobrý zrak, aby viděl skrz hustou clonu deště, spatřil by dva mladíky, jak na jedné straně ohně opékají králíka a Anaefku, jak má na druhé straně nohy opřené až u ohně a nejspíš se dobře baví.

***

"Každý z jedné strany. Musíme být rychlí a opatrní."
"To se jí bojíš, nebo co?"
"Ne. A buď zticha!"
Ean teprve teď došlo, že tohle není sen. Pokouší se me zajmout?! zeptala se v duchu sama sebe. Odpověď dostala velice brzy. Mladíci se jí pokusili svázat. Ean je napřed chtěla smést proudem silné magie, ale nakonec si to rozmyslela. Může to přece udělat vždycky. Takhle se alespoň rychle dostane do nejbližší vesnice a nebude riskovat, že ji po cestě někdo přepadně.
"Co když jsem vážně stilken?" otázala se, aby své "větznitele" vyvedla z míry.
"Hloupost. Snažíš se nás jen poděsit." Oponoval jeden z nich, ale neznělo to moc jistě.
"Hmm, prokoukls mě." Zamumlala Ean a v duchu se usmála. Tohle ji začalo bavit. Mladíci uhasili oheň a začali si balit věci. Poté, co si přehodili přes rameno luk a pár svých věcí, zadívali se na Ean.
"Co uděláme s jejími věcmi, Tede?" zeptal se ten mladší.
"Co já vím."
Ean využila situace. "Já si je vezmu sama. Mám přece svázané ruce, tak nebudu moct nic z toho použít. Jen mi to naskládáte na ramena." Mladíci se chvíli radili.
"Tak dobrá." prohlásil posléze Ted. "Ten meč a luk ale vezmu já." Proti tomuto Ean neprotestovala. Pomyslela si ale, že jestliže jsou takhle hloupí všichni vesničané, bude mít putování lehké. Vždyť přeci vůbec nevědí, co všechno má v batohu!

***

Naše prazvláštní skupinka se vydala na cestu. A že byla prazvláštní. Oba mladíci, starší Ted i mladší Johny, vypadali nervózně a pokoušeli se co nejvíce spěchat. Mezi nimi šla Ean, jejíž tvář zdobil výraz typu "tohle jsem teda ještě nezažila, ale vážně mě to baví", a vůbec nechvátala. I přesto došli do vesničky velmi brzy. Způsobili velký rozruch, takže než se dostali na náměstíčko, stáli tam již všichni obyvatelé včetně zdejšího stařešiny.
"To je jedna z těch zatracenejch Anaefů. Zajmuli jsme ji." řekl Ted a nevěděl, jestli má vlastně být na co hrdý.
"Proč jsi sem přišla?" otázal se Ean stařešina. "Anaefové tu nemají co dělat."
"Možná jste si toho nevšiml," odpověděla Ean a usmála se, "tak jsem sem nepřišla, byla jsem sem přivedena. A to, že tu Anaefy nechcete, je vaše mínus, protože vám potom vadí, že tu jsme, nám ne." Odpověď stařešinu nijak neuspokojila, dalo by se dokonce říci, že ho rozzlobila, ačkoli to vypadalo, že nepochopil všechno, co mu Ean řekla.
"Tak vy už jste zapomněli? V dávných dobách když se tu ukázal Anaef, umučili jsme ho. Když jste to zapomněli, připomeneme vám to. Obnovíme tradici."
"To přeci nemužeš." namitl jeden z vesničanů. "Nemužeme jí přece umučit!"
"Ne? Tak to se na to podíváme!"
"To by ale byla rituální vražda!" "Vražda? Když zabiješ králíka, je to vražda?"
"Ale ..." Námitky neuspěly. Stařešina si stále mlel svou.
Náhle zasáhla Ean. Slabým proudem magie si rozvázala pouta, nyní zkřížíla ruce a zastala se králíků:
"No, řekla bych, že z jejich pohledu to vražda bude. Přestaňte se tady dohadovat o blbostech a poraďte mi nějakou hezkou stezku na západ." Vesničané ztuhli, neboť něco takového opravdu nikdo nečekal. Ean se usmála.
"No, řekla bych, že to nejsou Anaefové, kdo něco zapomněl!"