Forsaken - 101. díl

Riel podezíravě přimhouřil oči. „To mám jako za to kafe, jo?“ ozval se skoro dotčeně.
„Ne, ale ráda bych to věděla, kdyby mě zas chtěl někdo unýst,“ vysvětlila jsem mu a neodpustila jsem si přitom ironickej podtón. Koneckonců za to mohl on. A pokud měl Marcell pravdu, tak to dokonce udělal naschvál. Když jsem si vybavila, čím vším jsem si tam prošla, tak mě popadal vztek. „Není divný, že tam na mě ten upír vůbec natrefil?“ zeptala jsem se ještě jakoby mimochodem.
„Jo, nad tím už jsem taky přemejšlel. Zatím doufám, že to byla jenom blbá náhoda. Jenže potíž je v tom, že já na náhody moc nevěřím...“
„Fajn!“ uťala jsem jeho meditování. „Takže jak zabiju upíra? Mám po něm házet křížema? Nebo mu uvařit česnečku? Nebo ho odtáhnout někam na sluníčko? No, pověz!“
„Jasně, česnečku a rovnou na ni použij svěcenou vodu!“ ušklíbl se Riel. „Česnek nám dobře nedělá, to je fakt, protože rozpouští krevní barviva. Jakýkoli náboženský pomůcky jsou nám ale fuk. A na slunce jsme citliví, ale maximálně nám způsobí puchýře na kůži.“
„Takže...? Kůl do srdce a uříznout hlavu?“ nenechala jsem se odbýt.
„Nemusíš bejt hned tak drastická!“ ohradil se Riel znechuceně. „Doteď jsem byl vděčnej, že nežiju ve středověku! Ale koukám, že ty mi to bohatě vynahradíš!“
„Tak mi to řekni a budeš mít klid!“
„Ten budu mít teprv až zjistím, jak to tehdy bylo...“ zamumlal Riel záštiplně. „Však já na to jednou přijdu a pak si to někdo šeredně odskáče!“
„O čem to mluvíš?“ podivila jsem se.
„O sobě... a Erice... Kde byli tehdy naši strážní andělé? Tohle přece neměli dopustit!“ pronesl tak nenávistně, až mě z toho zamrazilo. Jeho zlobu bych teda vzbudit nechtěla.
„Sám jsi říkal, že některý upíři na ně neberou příliš ohledy... Nejspíš je odstranili...“ Já jsem v tom zas tak velkou záhadu neviděla.
„Jo, toho mýho možná. Ale pokud jsem to byl já, kdo... ublížil Erice... pak bych toho jejího musel eliminovat já. Jenže já tehdy ani netušil, že vůbec nějací andělé jsou... neměl jsem po ruce žádnou zbraň, kterou bych to mohl udělat... Nedává to prostě smysl!“ zvolal hněvivě.
„Jestli jde o to probodnout srdce, pak se vždycky nějaká zbraň najde, ne?“
Mý slova ho namíchla ještě víc. „Hele... strážnej anděl není nějakej kdovíjakej bojovník, na to tam maj jiný, ale taky to není blbeček, co stojí na místě a čeká, až mu do srdce vrazíš nějakou nohu od židle či co! A já tehdy neovládal žádný bojový umění! Byl jsem jenom obyčejnej kravaťák!“
Vzpomněla jsme si na to, co mi říkal Marcell. „Nedokážu si tě představit jako kancelářskou krysu. Cos vůbec dělal za práci?“
„Analytika, nic zvláštního. Pak se ovšem seběhly všechny ty věci... A já byl obžalovanej z vraždy. Tvůj táta tehdy svědčil u soudu, že jsem byl v tu dobu u něj. Zvláštní... věděl toho o mně spoustu a přitom i věci, který jsem mu nikdy neřekl. Z práce mě samozřejmě vyhodili. Nakonec jsem skončil u Alexe, kterej mi všechno vysvětlil a postaral se, abych dostal potřebnej výcvik.“
Přikývla jsem. „Takže si myslíš, že tam byl tehdy ještě někdo jinej. A pokud ano... pak je možný, že Eriku vůbec nemáš na svědomí ty,“ konstatovala jsem pouze.
„To je to, v co doufám,“ přiznal Riel spíš rezignovaně. „Napadlo mě to potom, co jsem se dozvěděl všechny ty věci o upírech a andělech. Ale možná je to jenom mý zoufalý přání. Každopádně je tahle pochybnost jediná věc, která mě tu ještě drží. To a starost o mou sestru.“
Tohle mě zabolelo, i když jsem věděla, že nemám sebemenší právo si na něj dělat nějaký nároky. „Takže jak chceš zjistit, co se tehdy přihodilo?“ zeptala jsem se ho, abych přišla na jiný myšlenky.
„To zatím netuším,“ odvětil, ale zdálo se mi, že zareagoval podezřele rychle. Navíc to nebyl typ, kterej jen tak nečinně čeká, až mu odpovědi samy spadnou do klína. Jistě měl nějakej plán, jenom mi ho nechtěl říct. A pročpak asi? Marcellova divoká teorie o jeho zradě se mi už nezdála tak divoká jako předtím.
„Měli bychom vyrazit,“ sdělil mi Riel, zatímco mě sžírala ta nejhorší podezření. Je možný, že to všechno dělá jenom proto, aby se dozvěděl pravdu? Že by mě klidně kvůli tomu kdykoli obětoval? Nejvíc mě štvalo, že jsem si tímhle fakt nebyla jistá. A je těžký spolíhat na někoho, komu absolutně nevěříte.
„Zavoláš dneska tátovi?“ zeptala jsem se, zatímco jsem uklidila svůj hrnek do dřezu a poslušně ho následovala ven před barák. „Chtěla bych s ním taky mluvit,“ dodala jsem na vysvětlení. Nešlo mi zas až tak o tu rozmluvu s tátou jako o to si Riela otestovat. Pokud se bude vytáčet a odkládat to, pak to znamená, že jeho úmysly nejsou tak docela čistý. A pokud s tím nebude mít problém, pak...
Napjatě jsem čekala, co mi odpoví.