Posel Osudu - Kapitola III.

Kapitola 3. - Proroctví započato

Sihilion, Katakomby

V doprovodu mudrce Fenitia po schodech do rozhlehlých podzemních chodeb nazývaných Katakomby. Schody byly úzké a protáhl se jimi stěží jeden člověk. Vojáci, kteří by chtěli sejít dolů by museli odložit zbraně a izbroj, jinak by se nevešli do úzkého průchodu.
Cesta byla unavující. Už tlapaly déle jak dvacet minut a konec se stále neblížil.
Velekněžka stěží popadala dech a píchalo jí v boku. A to byl její věk nic, oproti věku mudrce . Fenitiovi mohlo být už několik stovek let, stále se ale choval a vypadal jako muž, kterému nedávno uhodila třicítka. Dlouhé blonďaté vlasy se mu vlnily na ramenou a padaly mu až doprostřed zad. Měl bezvousý protáhlý obličej a minimem vrásek a hlubokýma temně zelenýma očima.
Bývával sportovcem a sloužil i v armádě, což se projevilo na jeho postavě. Široká ramena, vypracovaná hruď a silné pěsti z něj dělali obávaného protivníka v bojích. Mělo to ale i jednu nevýhodu.
Při své nynější práci musel často lézt do Katakomb a prolézat úzkými průchody. To bylo pro něj hotové utrpení. Vždy když se musel soukat napříč nějakou úzkou částí, klel a nadával, jako žádný jiný mudrc před ním.
Velekněžka z toho byla úplně omráčená. Nikdy neviděla mudrce klít.Možná proto, že nikdy nedoprovázela Fenitia při cestě do Katakomb. Vždy se říkalo, že mudrci jsou slušní moudří lidé, často zakrnělí starci s dlouhými bílými vousy a vrásčitým obličejem.
Ten, kdo to říkal, nejspíš nikdy nepotkal Fenitia. Ale i když na první pohled vypadal jako tupý rváč, v hlavě měl mozek, který mohl konkurovat těm nejlepším. Byla to nejmoudřejší osoba řádu a velekněžka to moc dobře věděla. Vážila si ho a měla před ním úctu.
Často si z ní, nebo z řádu samotného dělal srandu. Jeho vtipné a občas urážlivé poznámky byly všeobecně známé. Často tím trápil velekněžku, která pak musela uklidňovat bouře, za které mudrc mohl. Několikrát ho prosila, aby už dal pokoj a choval se jako civilizovaný člověk a ne jako barbar, kterým on určitě je. Samozřejmě, že vždy neúspěšně. Za normálních okolností se mudrci radši vyhýbala. Nemusela by se totiž ovládnout a nejspíš by mu nafackovala.
Teď ale jeho doprovod uvítala. Katakomby byly sami o sobě strašidelné místo. V době magie by se tam ani neodvážila, teď je ale magie uzamčená a většina nebezpečí tím pominula. Většina, ale ne úplně všechna. Pořád tam bylo ukryto spousta nebezpečí nemagického charakteru a většina z nich byla smrtící.
„Fenitie, jak ještě dlouho půjdeme?,“ ptala se. Celé tělo už jí bolelo z neustálého prolézání úzkými průlezy a scházení po strmých kamenných schodech.
„Ještě asi čtyři sta schodů a budeme u základů Věže času,“ odpověděl Fenitius, který se zrovna zasekl v jednom průlezu, „tedy pokud tam vůbec dojdeme.“
„Toho bych se taky bála. Jenže já na rozdíl od tebe tudy jdu poprvé. Ty tu žiješ a víš, co od toho můžeš očekávat,“ dodala znepokojeně a rozhlédla se po úzké chodbě. Klaustrofobií nikdy netrpěla, ale zde si uvědomila, že začala. Zdejší ponuré stěny, chlad a temnota, která téměř pohlcovala plameny dvou luceren, které nesly, byly děsivé. Přitáhla si plášť blíž k tělu, aby se zahřála a zabránila úniku tělesného tepla. Zima jí byla stejně, i když na sobě měla několik vrstev oblečení.
Naopak Fenitius vypadal úplně v pohodě, když zrovna nebyl v úzké průrvě a nemohl ven. Na sobě měl jenom koženou kazajku, kterou měl navíc rozhalenou, a kalhoty ze stejného materiálu.
„Jo to máš pravdu, v téhle díře jsem se zasekl už nejméně stokrát. A doposud mě nenapadlo si sem dolů vzít dláto a trochu tu díru rozšířit,“ konstatoval se smíchem mudrc. Vydechl vzduch z plic a pořádně zabral. Podařilo se mu uvolnit sevření skály a propadl dírou na druhou stranu.
„Zatraceně,“ zaklel z temnoty za otvorem.
„Jsi v pořádku?,“ strachovala se Velekněžka. Jelikož ho neviděla, neměla tušení co se mu stalo.
„Jsem v pohodě, ale budu potřebovat novou kazajku, tahle je na odpis. A to byla má nejoblíbenější,“ naštvaně zabručel.
„Tak polez, ať tu nevystojím kráter,“ zavolal na ni a jeho hlava se objevila v průrvě, „ dej sem lucerny a hupsni dovnitř.“
„Tobě opravdu nic neříká slušná výchova, viď,“ zakroutila hlavou Velekněžka a podala mu lucerny průlezem. Sama se pak lehce protáhla dovnitř. Byla malá a štíhlá, takže jí to nedělalo problém. V pořádku dopadla na nohy na druhé straně průlezu, kde si lehce upravila šaty.
„To se ti to naparuje co? Máš štěstí, že máš malá prsa a zadek,“ řekl Fenitius a nebral si servítky. Tak jako vždy.
„Jak?...Jak se opovažuješ?..Ty jeden,“ začala se rozčilovat Velekněžka a chystala se mudrce pořádně praštit. Mudrc se tomu jen řehtal až se za břicho popadal.
Velekněžka se ovládla a snažila se uklidnit.
„Má prsa jsou úplně normální a zadek taky. Nechápu proč se zrovna ty staráš o mé tělesné partie,“ odrazila jeho útok.
„Hm. Nejspíš proto, že jsem vždy rád hodnotil ženskou krásu,“ odpověděl jí a zamyšleně jí sledoval a přejížděl po ní pohledem.
„Cože?,“ vyvalila nechápavě oči Velekněžka, „ty? Mudrc? Nemáš náhodou žít v celibátu?“
„Já bych toho měl dělat a nedělám. Zvykni si. Jsem prostě moderní mudrc. Žiju s dobou, tak jako ostatní. Tedy mimo Velekněžek, ty jsou pořád stovky let pozadu,“ rýpl si.
Velekněžka si založila ruce v bok a nasupeným pohledem probodávala Mudrce.
„Chceš říct, že jsem zaostalá? Hm? Na rozdíl od tebe, mě není několik stovek let, staříku,“ oplatilu mu ránu.
„A kdepak je teď ona slavná vážnost velekněžek? Nechala jsi se pěkně vyprovokovat. Kdyby si takovouhle scénu předvedla v paláci, šuškalo by se o tom ještě dalších deset let,“ odvětil Mudrc a zapíchl ji prst doprostřed čela, „ měla by si se ovládat, Velekněžko.“
Uhnula hlavu od jeho prstu a nasadila vážný výraz.
„Nechme toho,“ zakončila hádku a podala mu jednu z luceren.
„Máme před sebou ještě spoustu práce,“ dodal a ukázala prstem dolů do temnoty.
„Přesně tak, Fen, máme spoustu práce,“ řekl a usmál se na ní. Ihned poté se vydal po schodech dál do temné hlubiny.
Velekněžka stála jako socha. Zaraženě sledovala mudrcovu postavu, která se vzdalovala a zmenšovala.
On jí řekl jejím vlastním jménem. Jménem, které si myslela že už nikdy neuslyší. Od té doby, co byla jmenována Velekněžkou jí tak nikdo nikdy neřekl a nejspíš ani nesměl. Nebyla si jistá, jestli je povoleno říkat Velekněžce jejím pravým jménem. A on ho použil. A ještě navíc tak jak jí říkávala její matka. Fen, ne Fenellino, což je její pravé jméno.
Dojalo jí to. To od mudrce opravdu nečekala. Takový pocit v ní už dlouhou dobu nikdo nevzbudil. Začervenala se. Mudrc byl blázen, přesně tak jak to každý tvrdil. Ale nejen to. Byl do úžasný člověk, který dokáže pochopit pocity druhých a ví kdy a jak má pomoci. Nyní to pochopila. Od teď se na mudrce bude dívat úplně jinak.
Déle se už nezdržovala a spěchala za ním, dřív než se jí ztratí v temných chodbách.

---------

Kdesi v divočině

„Chris, Chris,“ ozval se jí v hlavě čísi hlas. Hlase se jí snažil probudit, ale ona nechtěla. Chtělo se jí ještě spát. Určitě nemohlo být víc než šest ráno. Proč tak brzo. Vztekala se v duchu.
Otevřela oči a do tváře jí zasvítilo slunce. Musela si zakrýt výhled rukou, aby vůbec něco viděla. Stejně bylo všechno rozmazané, ale základní obrysy už rozpoznávala.
Viděla dva obličeje, které se nad ní skláněly.
Pomalu se jí začaly vracet vzpomínky a uvědomovala si kde je. Znovu oči zavřela a snažila se uklidnit. Ne, nebyl to jen sen. Byla to krutá a nelítostná realita.
„Už sem vzhůru, nechte mě prosím ještě chvíli ležet. Potřebuji se vzpamatovat,“ poprosila je a snažila se nevnímat okolí. Klidně oddechovala a snažila se s mířit se s tím, v čem se ocitla.
Hlavou jí probíhaly vzpomínky. V očích se jí objevily slzy, poté co si vzpoměla na Williama a jeho bezcitnost. Bolelo jí to.
Z ničeho nic otevřela oči a posadila se. Koukla před sebe a opravdu ho viděla. Alex byl na živu.
„Alexi, ráda tě zase vidím. Hlavně, že se ti nic nestalo,“ usmála se na něj a uklidnila se.
„No, velkou zásluhou na tom, že mi nic není, má Will. Popravdě řečeno mě zachránil on. Bez něj bych nejspíš zešílel v divočině,“ smutně podotkl Alex a začervenal se. Bylo na něm vidět, že se za to stydí a Chris si toho taky všimla.
Alexe si oblíbila od začátku. Byl to přívětiví mladík stejného věku jako ona. By mnohem přívětivější, než Will se svou chladnokrevností a přísností.
Pohladila Alexe po tváři a uklidnila ho: „Věřím, že by sis určitě poradil sám, i bez Willa. Někdy ale na člověka přijdou takové deprese, že je nedokáže sám zvládnout. I kdyby to byl nevím jak psychicky vyrovnaný.“
„Díky, Chris,“ poděkoval jí Alex se sklopenou hlavou a zrudl jako rajče.
Will seděl na svém kameni a pozoroval ty dvě holubičky. Alexovi přízeň Chris přál a doufal, že jim to spolu vyjde.
„Tak jste se zase pozdravili a teď bychom mohli konečně začít řešit, co budeme dělat dál,“ začal Will, „ rozhodně zamítám nápad, sedět tu a čekat.“
„A snídaně?,“ zkusila to Chris.
„Ke snídani si můžeš dát čerstvý vzduch a možná i pár hltů vody tady z vodopádu. Jestli chceš sprchu, klidně. My se zatím můžeme jít porozhlédnout do lesa,“ odpověděl ji Will.
Chris sprchu rozhodně odmítla. Ne, pokud bude na blízku on. Bála se ho. Nedokázala zapomenout.
„Díky. Jen se napiju a můžeme začít diskutovat,“ odpověděla mu Chris a ani se na něj nepodívala. Nechtěla se dívat do těch černých očí. Černých jako sama smrt, jako temnota věčnosti.
Naklonila se k potoku a nabrala si do ruk vodu. Byla studená a osvěžující. Několikrát to zopakovala, než zahnala žízeň.
„Můžeme začít,“ řekla a posadila se vedle Alexe, co nejdál od Williama.
„Ušil jsem ti nové šaty. Ty, co máš jsou už na rozpadnutí. Můžeš si je pak obléct. Pokud budeš tedy chtít,“ řekl jen tak, jako by se nic nedělo a podal jí svůj nový výtvor.
Tyhle listové šaty byly mnohem lepší, než ty předchozí. Byly pevnější a lépe sešité. Musel je šít dlouho.
„Díky,“ poděkovala překvapeně a šaty si od něj vzala. Nečekala něco takového. Opravdu byla překvapená. Pro jistotu nic neříkala, aby to nevyznělo trapně.
„Nemáš zač,“ podotkl Will, „ teď konečně může začít naše shromáždění trosečníků. I když je pravda, že i Robinson Crusoe byla na tom lépe než my. Ale s tím nic nenaděláme. Musíme se rozhodnout co dál.“
„A co navrhuješ ty?,“ ptal se Alex. Doufal, že jeho bratr už má nějaký plán. On sám si nevěděl rady. Vždy když potřeboval pomoct, nebo si nevěděl rady, pomohl mu otec, nebo Will. Sám nepodnikl nic bez jejich asistence. Bál se, že by to mohl udělat špatně.
„Jít na sever. Ať jsme, kde jsme, vždy, když půjdeme na sever, musíme najít civilizaci. To je jasné. Stačí si představit mapu světa a odvodit si proč,“ vysvětlil jim Will svůj plán.
Chris musela uznat, že má pravdu. V zeměpise nebyla nejlepší, ale tušila, že tak nějak to opravdu je.
„Tak dobře,“ souhlasila.
„Alexi?“
„Jistě, půjdeme na sever.“
„Výborně, takže si sbalte svých pět švestek a připravte se na pochod. Nebudeme muset nijak spěchat. Odpočívat budeme každou hodinu, aby jsme měli pořád dost sil,“ převzal úlohu velitele William.
Všichni tři vstali a vyrazili za Williamem. Ten sebral ze země silný klacek a používal ho jako mačetu k prosekávání džungle, která před nimi tvořila neprostupnou bariéru.

------------------

Sihilion, Katakomby

Velekněžka Fen doběhla mudrce a trochu udýchaná se vydala už klidnějším krokem za ním. Pořád jí v hlavě trápila mudrcova slova. Mohla si je vyložit na sto způsobů a stejně se nemusela trefit do toho správného. To byl způsob, jakým mudrc komunikoval se světem. A Fen to nesmírně štvalo.
„Fenitie, myslíš, že jsem pěkná? Myslím přitažlivá, jako žena. Víš jak to myslím,“ zeptala se ho z ničeho nic. Sama netušila jak jí to napadlo, ale už bylo pozdě něco odvolávat.
Mudrce otázka překvapivě zaskočila. Nedal na sobě ale nic znát a odpověděl jí otázkou: „Ptáš se mě na to, jestli bych se s tebou vyspal?“
Fen vykulila oči, otevřela pusu a nevěřícně zírala na mudrcovu troufalost.
„Jak tě tohle napadlo? To jsem neřekla a ani jsem říct nechtěla,“ vztekala se, „ty jsi prostě nepoučitelný čuně.“
Zakroutila znovu hlavou a nevěděla, co víc mu na to má říct. Mudrc se jen smál. Ale když se směje mudrc, stojí to opravdu za to.
Pokračovali pak v tichosti dál chodbou a občas prolezli úzkým průlezem. Schody měli už za sebou a nyní se ocitli v bludišti katakomb a tunelů, které je spojovaly.
Podle knih, které Fen četla v Astenionském paláci, zde byli pohřbíváni mocní mágové a mudrcové z celého světa a to i tací, kteří zemřeli na druhém konci světa.
Kdyby nebyla magie uzamčená, určitě by teď cítila její proudění po celém těle. Nikdo kromě Moudrých sem dolů ani sejít nemohl. Pokud jste neovládali magii, mohlo vás zde zabít úplně cokoliv. Všechno zde bylo mnohonásobně zhoršeno. Kdyby vás zde píchl komár. Je možné, že byste zemřeli do pěti minut.
Naštěstí teď, když byla magie uzamčena, nehrozilo žádné z těchto nebezpečí. Všechna magie byla neaktivní a komáři zde byli stejní jako ti mimo Katakomby.
Právě procházeli jedno z chodeb, po jejích stranách byly vystavěny kamenné hrobky pro mrtvé Moudré. Z některých už nezbyly ani kosti, ale jen prach. I to byl následek uzamčení magie. Všechno kdysi magické nyní podléhalo přírodním zákonům.
Fen přemýšlela o tom, co jí mudrc řekl, když se ho ptala na svůj vzhled. Věděla, že dělá chybu, ale nedalo jí to a zeptala se ho: „Jsem tedy přitažlivá? Vyspal by ses se mnou?“
„Jo, na to jsi dost přitažlivá,“ odpověděl prostě mudrc a dál to nerozebíral.
Jí to ale nedalo. Měla na mudrce spoustu otázek. Žil už dost dlouho na to, aby zažil několik Velekněžek. A ona teď nutně potřebovala jeho radu.
„Fenitie, může se Velekněžka zamilovat, mít muže? Nebo musí být stále panna?,“ ptala se ho opatrně a cítila jak u toho rudne. Přeci jenom ptát se na tak intimní věci muže, není nijak příjemná věc. Zvláště pak ptát se mudrce Fenitia.
„To se ptáš mě?,“ divil se nevěřícně Fenitius, ale neotočil se směrem k ní, ale pokračoval dál chodbou, „ já myslel, že na tohle jsou komorné, staré drbny a podobně.“
„Hm, to možná jo, ale ty jsi zažil už několik Velekněžek a určitě víš o jejich soukromém životě víc, než kterákoliv drbna v paláci,“ odvětila Fen a tušila, že má víc než pravdu.
„No a co? Člověk musí z něčeho žít. A když žije z drbů o Velekněžkách, je to navíc hodně zábavné a pěkně se na tom vydělává. Taky mě to dostalo do několika problémů, ale naštěstí jsem se z nich dostal zdráv,“ snažil se jí vysvětlit svou roli mudrc. Fen se tomu musela zasmát. Věděla, že mudrc je obeznámený úplně o všem, co se ve světě děje. Ale ve skutečnosti se jí nechtělo věřit, že takový barbar, jakým Fenitius je, věděl všechno o Velekněžkách a o jejich soukromí.
„A co si pamatuješ?,“ ptala se zvědavě, „ myslím o jejich vztazích.“
„Moc toho není. Ale vím, že žádná Velekněžka nezemřela jako panna,“ odpověděl spokojeně mudrc a usmál se na Fen, která kráčela za ním. Ta jen nevěřícně zírala a přemýšlela, co tím chtěl mudrc říct.
„Chceš mi tím říct, že jsi na tom měl účast? No,..víš jak to myslím,“ ptala se ho a napjatě očekávala odpověď.
„Jak kdy,“ odvětil Fenitius a zamlaskal.
Fen tím úplně překvapil. Čekala toho opravdu hodně. Bála se, že jí začne vyprávět o milencích Velekněžek a podobně. On jí místo toho ale řekl, že on sám byl tím milencem. A několikrát.
Nedivila se, to ne. Fenitius byla muž, na kterého se dobře dívalo. Byl to opravdu muž každým coulem. To musela uznat každá žena. A Velekněžky to určitě uznávaly dvojnásob.
„Fenitie, ty jsi opravdu barbar,“ zmohla se jen na pouhé konstatování.
„Díky za lichotku,“ poděkoval jí s ironií v hlase.
Dále už nemluvili a soustředili se na závěr své cesty do Katakomb. Před nimi se objevil malý podzemní sál s několika lucernami po stranách.
Fenitius k nim přistoupil a všechny je zapálil. Světla z luceren ozářila místnost a odhalila fresky na stěnách místnosti. Stejně tak si Fen všimla dveří na konci sálu.
Zděsila se.
„Fenitie, je to to, co si myslím, že to je?,“ zeptala se ho se strachem v hlase. Znervózněla a bála se nejhoršího.
„Ne, není to L'kaew Nadarton,“ uklidnil ji a ona si s úlevou oddechla.
„Je to Mael Nadarton,“ dodal s nadpozemským výrazem v obličeji a s bázní v hlase.
Fen tupě zírala na symboly vyryté nade dveřmi. Symbol života a symbol Pána duchů. Výrazněji působil symbol života. Srdce bylo tmavě rudé a hvězdy celé ze zlata.
Fen tušila z čeho se dělal barva na symboly života v těch dávných dobách.
„Krev obětovaných panen,“ poznamenal Fenitius, jako kdyby jí četl myšlenky.
Fen se stáhl žaludek a začalo se jí dělat špatně.
„Většinou to byla děvčátka, která ještě neměla měsíčky, aby se zajistila úplná dokonalost symbolu,“ dodal ještě tiše Fenitius. Nesnášel staré zvyklosti a magii s nimi spojenou. Byla to krutá magie. Krutá a mocná starodávná magie vymyšlená stejně krutými lidmi, kvůli stejně krutým záměrům. Dobývání nových zemí, otročení svobodných lidí a mučení těch, kteří je neuznávali za své vládce.
Fen to cítila stejně. Byla ráda, že je magie uzavřena. Od mala byla učena, že magie je zlo, které jen vraždí a ničí všechno dobré a krásné. Její matka byl strážkyně a blízká známá předchozí Velekněžky. Sdílela s ní i stejné názory na magii a ty pak předávala své dceři.
Fen netušila, že už při jejím narození bylo rozhodnuto o tom, že ona bude další Velekněžka. Zjistila to až v den, kdy její předchůdkyně skonala.
Pamatovala si, jak před ní přestoupil Fenitius, ten samý Fenitius, který ji teď doprovází do Katakomb, a oznámil jí, že se má jít přichystat na obřad Jmenování. Pamatovala si, jak byla tenkrát překvapená. To jí bylo necelých dvanáct let.
Teď jí bylo dvacet pět a mudrc ji překvapoval stále. Od té doby, co se stala Velekněžkou, jí překvapoval vždy, když ho viděla. On sám byl překvapení největší.
Mudrc došel krokem ke dveřím a uchopil opatrně kliku. Fen zatajila dech. Chvíli se ni nedělo. Mudrc těžce oddychoval a pomalu otvíral dveře.
„Matia, Alata, Kenesi,“ zvolal Fenetius a otevřel dveře dokořán.
Fen to překvapilo. Mudrc vyvolával slova, která jsou prosbou magii a žádostí o vstup do místnosti, která je označena symboly života a Pána duchů.
Byla to mocná slova, která v dobách magie byla vyslovována s bázní a pokorou. Ne každý smrtelník je mohl používat. Jejich vyslovení bylo prosbou k největší moci a síle v tomto světě. Každý kdo se o vyslovení hodlal pokusit byl už jednou nohou v hrobě. Bylo to, jako kdybyste prosili svého otrokáře o vodu. Mohl vyhovět a slitovat se nad vámi, nebo vás za vaši opovážlivost ztrestat. Jak a kdy, bylo pak už jenom na něm.
Nyní po uzamčení magie už tato slova nikdy vyslovovat neslyšela. Nechápala proč je mudrc používá.
Fenitius vstoupil do místnosti a zopakoval svou prosbu: „Matia, Alata, Kenesi.“
A místnost se rozsvítila. Ohromné mocné proudy magie se uvolnily a rozzářily místnost barvami duhy.
Fen stála s otevřenou pusou a sledovala to, co nikdy doposud neviděla a doufala, že ani neuvidí. Magii.
Fenitius ve vzduchu prstem nakreslil nějaké obrazce, nejspíš další magické symboly a magie se uklidnila a vrátila se na své místo. Doprostřed místnosti, kde stála mramorová studna, která nyní blikala barvami duhy. Magie se ve studni převalovala jako vlnky na moři. Byla to nádhera.
Mudrc se otočil k Fen: „Pojď sem.“
Krokem se vydala k mudrci a postavila se vedle něj.
„Jak je to možné? Magie byla uzamčena. Není možné, aby byla zde, na našem světě,“ ptala se ho a nevěřila svým očím. To prostě nebylo možné.
„Proroctví započalo. Přesně jak jsem si myslel. Jsou tu,“ vysvětloval Velekněžce, „Irel, Kaw i Manael jsou na tomto světě.To je jisté.“
„Jak je to možné?,“ opakovala stále.
„Někdo je musel povolat. Někdo, kdo ví, co obnáší obřad Spojení. Někdo zatraceně šílenej,“ odpověděl Fenitius.
„Fenitie, co je to přesně obřad spojení?,“ ptala dál se Fen.
„Obřad Spojení je nesmírně složitý proces obětování. A vždy záleží na mnoha aspektech, které je potřeba učinit, dřív než je obřad zahájen. Záleží na počasí, dni v roce, či povaze hlavního kněze. Aspektů je velmi mnoho a všechny musí být přesně dodrženy.
Základ obřadu spočívá v obětování tří nevinných neposkvrněných lidí. Dívky a dvou mužů. Po jejich mučednické smrti a díky jejich krvi započne Spojení s cizím světem. Z toho jsou vybráni tři lidé, kteří odpovídají požadavkům magie. Jejich těla i duše jsou pak přeneseny do našeho světa.
Proces je velmi bolestivý, pro obě strany. Na obou stranách vybraní zemřou, ale jen ti přenesení znovu ožijí,“ odpověděl jí.
Oba dva sledovali magii vlnící se v studni a ani jeden z nich víc nepromluvil.
Jako první se otočil mudrc. Položil Fen ruku na rameno a otočil jí taky. Kývla hlavou a vydala se na cestu zpět. Mudrc zavřel dveře do Síně života a vydal se za Velekněžkou.

----------------

Kdesi v divočině

„Williame,“ promluvila na Willa Chris. Byli na cestě už několik dní a za celou dobu jedli pouze bobule ze stromu, který vypadal jak akát. Měl pichlavé ostny na každé větvi, i jeho plody byly plné nebezpečně vyčnívajících bodců.
Bylo to jediné ovoce, které našli. A jelikož nejedli už velmi dlouho, Will se odhodlal ho ochutnat. Nebylo špatné a zasytilo. Pak už jen čekali, jestli se Will otráví, nebo bude žít.
Will přežil a všichni se do ovoce s chutí pustili. Vyrobili si z listů torny a naplnili je chutným ovocem. Byla to jejich jediná strava, ale stále lepší než nic.
„Williame,“ ozvala se znovu za jeho zády.
Will se zastavil a otočil se na ní: „Hm?“
„Musíme si promluvit,“ odpověděla.
„Proč ne. A o čem?“
„Já,...no, však víš,...o tom před pár dny,...než jsme potkali Alexe,“ odpověděla tiše, aby to Alex neslyšel. Ten šel ale až několik metrů za nimi a jejich hovor vůbec nevěnoval.
„Proč o tom chceš mluvit?,“ ptal se jí Will a náladu mu poklesla. Mockrát o tom přemýšlel a nebyl na sebe zrovna dvakrát pyšný, za to co udělal.
„Ty to chceš jen tak přejít? Jako by se nic nestalo?,“ překvapeně zamrkala.
„Přesně tak,“ odpověděl prostě.
„Cože?,“ zakřičela tak nahlas, až se Alex podíval jejich směrem.
„Cože, to myslíš vážně, že ti to je jedno?,“ zeptala se znovu a tentokrát už ztišila hlas, který se jí téměř chvěl. Nevěřícně zírala na Willa.
„Ne, není mi to jedno, ale nerad bych to téma zase otvíral. Je mi to líto, stačí?,“ vysvětlil jí a začal se znovu zlobit.
„Stačí? Ty si myslíš, že omluva stačí? Ty si mě tam málem nechal umřít, málem si mě znásilnil. Jsi si toho vůbec vědom?,“ začala hysterčit.
„Znásilnil? Řekl bych spíš, že jsem využil nabídku,“ opravil jí s ironií v hlase.
„Jsi opravdu jen obyčejný barbar Williame Rossi, žádný šlechtic, jen barbar,“ posmutněle a tiše zakončila Chris.
Will se zastavil a otočil se k ní čelem. Jeho obličej byl plný hněvu. Ruce měl zaťaté v pěst a připravené do něčeho praštit.
A taky že praštil. Udeřil pěstí do stromu, až to zadunělo. Chris vyjekla a uskočila. Alex se otočil jejich směrem a přišel blíž. Willova pěst byla zalita jeho vlastní krví. Odkapávala na zem a tvořila rudou kaluž.
Will zuřil. Začalo pršet. Přicházela bouře.
Chris couvala blíž k Alexovi. Alex se postavil před ní a hodlal ji chránit jako štít. I když to mělo být proti bratrovi. Bál se ho stejně jako Chris.
Will poklekl na jedno koleno a namočil si prst do kaluže krve. Pak si krví začal kreslit symboly na obličej. Nevěděl, co znamenají, ale věděl že je musí na sobě mít psané vlastní krví.
Chris a Alex ho sledovali s bázní a strachem. Vypadal jako starověký bůh války. Nejvíc je zaujaly dva symboly, lebka s korunou a šípem skrz mozkovnu a srdce s třemi zlatými hvězdami. Byla to úchvatná podívaná. Všude kolem něj dopadaly blesky a on jen klečel a kreslil.


V tu samou chvíli v Sihilionu

Velekněžka Fen a mudrc Fenitius právě vycházeli z Katakomb, když se obloha zatáhla.
„Bude pršet,“ řekla Fen , „ měli bychom se schovat.“
„To není obyčejný déšť,“ předpověděl mudrc, „ to je magie.“
Fen se neptala, jak na to přišel ale napjatě očekávala, co se bude dít. Fenitius se tvářil velmi vážně a jeho vždy usměvavý obličej byl nyní ponurý.
Nevěděla, co to znamená, ale začala být nervózní.
V tu chvíli začala bouře. Vichr ohýbal stromy a unášel vše, co se mu připletlo do cesty.
Fenitius se štěstím včas popadl Fen kolem pasu a strhl jí na zem, aby jí vítr nevzal sebou. Těsně nad nimi proletělo několik strážných, které vítr vzal sebou.
Fenitius pomohl Fen odplazit se do úzkého výkopu. Museli ležet na sobě, ale to jim v tuhle chvíli nevadilo.
Fen, která ležela dole, se ozvala přiškrceným hlasem: „Co to má znamenat Fenitie?“
„To je...,“ chtěl odpovědět mudrc, když mu na záda dopadlo tělo mrtvého vojáka a omráčilo ho.
Fen s vyděšeným pohledem sledovala zkázu, která se právě v Sihilionu odehrávala.