Srdce bojovnice - 73. díl

Uplynulo už pět týdnů z mého dvouměsíčního trestu a někdy během té doby jsem se s celou tou situací smířila a dokonce jsem pociťovala určité uspokojení. Jako kdybych konečně nalezla smysl svého života, který mi tak dlouho unikal.
Saeros se ke mně choval trochu odtažitě, ale rozhodně ne nepříjemně, a naše tréninky tudíž nebyly až zas takovou hrůzou, jak jsem se původně obávala. Připadalo mi dokonce, že se s tím vším vyrovnal lépe než-li já, protože já se dosud při pohledu na něho nedokázala ubránit pocitu viny.
Prince jsem nyní vídala pouze při nástupech, pokud tedy zrovna nebyl se svou skupinou někde mimo palác. Na jednu stranu jsem tomu byla ráda, protože by mě mohl velice snadno uvrhnout zpátky do nejistoty a zmatku, ale na druhou stranu mi naše spíše neformální setkání chyběla. Navíc jsem měla dojem, že současné pokojné období je jen jakýmsi klidem před bouří, neboť mi přece slíbil, že si ještě promluvíme. Leda že by mezitím ztratil o něco takového zájem. Ta myšlenka mě z neznámého důvodu znepokojovala.
A pak tu byl Amras. Věrný Amras, který mi během mých začátků s lukostřeleckou výukou tolik pomáhal. Vždy stál vedle mě, podporoval mě, povzbuzoval mě a já mu za to byla nesmírně vděčná. Nechápala jsem sice, čím jsem si jeho bezvýhradné přátelství zasloužila, ale bez dalších námitek jsem ho přijala.
Co se boje s dýkami týkalo, pak už jsem dosáhla značných pokroků, aspoň podle Saerose. Ale s mečem mi to stále příliš nešlo, přesně jak princ předvídal. Téměř dychtivě jsem čekala, kdy se objeví, aby si mě prověřil, ale zatím marně. Možná už na celou tu záležitost pozapomněl. A nebo mě měl přesně tam, kde chtěl. Občas se mě zmocnila obava, že mě už třeba nepřijme zpátky do své jednotky, že už budu napořád jen vyučovat lukostřelbu, ale pak jsem si vždy řekla, že by to nemuselo být zas až tak špatné.
Mí žáci byli učenliví a dokázali ocenit mé rady a pomoc. A mě těšilo sledovat, jak se den ode dne zlepšují. Několik zkušenějších vojáků se během prvních dnů zastavilo, aby se podívali na mou hodinu, a dopadlo to tak, že se rozhodli to také zkusit. Má skupinka, která původně čítala šest mladých ellyn se tak pomalu rozrůstala, až jsem ji musela rozdělit, abych se všem mohla řádně věnovat. Vedla jsem tudíž dopolední a odpolední výuku, kterou jsem měla ještě proloženou svými tréninky, pokud tedy jeden z mých dvou učitelů neměl zrovna povinnosti jinde. Byl to dosti nabitý program, který občas značně sklouzával do stereotypu, ale proti tomu jsem zatím zdárně bojovala svými pravidelnými večerními vyjížďkami na Celebrovi.
Párkrát jsem se přistihla, jak ho schválně ve stájích hřebelcuji o dost déle než bylo zapotřebí, jenom proto, že jsem doufala, že se tam princ objeví. Jeho polibek bylo totiž něco, co jsem až dosud nedokázala pustit z hlavy. Možná kvůli tomu jsem zatvrzele odmítala veškeré nabídky, které jsem dostávala. A nebo to bylo z obavy, že zas někomu ublížím tak jako Saerosovi? Ať to bylo jakkoli, trávila jsem své večery a noci docela sama, nejčastěji zíráním do stropu a nevhodným sněním o princi. Po rozmluvě s ním jsem už kupodivu necítila takovou potřebu si působit bolest, možná proto, že mi dal znovu naději. A nebo proto, že mi dosud nevrátil mé dýky a mně nepřipadalo vhodné si bez jeho vědomí nechat u kováře zhotovit nové.
Několikrát jsem postávala přede dveřmi do jeho pracovny, abych se zeptala, jestli by mi je už nemohl dát, ale pokaždé jsem zaváhala a ztratila odvahu. Protože jsem si byla až příliš dobře vědoma toho, že je to jen chabá výmluva pro setkání s ním. Nepostrádala jsem tolik své zbraně jako jeho... Mé snění bylo plné představ o tom, jak mě nejdřív bitím potrestá za nějaký domnělý prohřešek a pak mě odnese do své ložnice a vášnivě pomiluje. Má touha se den ode dne stupňovala, až jsem byla přesvědčená, že ji musel zahlédnout v mých očích, když se na mě občas během nástupu zadíval. Ale pokud v nich opravdu něco takového spatřil, pak to nedal nijak najevo, a nesnažil se mě ani pod žádnou záminkou vyhledat.
Nejspíš byl plně vytížený prací, neboť jih Eryn Galen byl pod neustálým náporem Sauronových přisluhovačů a on se musel postarat o to, aby žádná z těch stvůr nepronikla až do nitra naší říše. Měl teď sice k ruce několik dalších velitelů, které jmenoval jednoho rána na základě vyhodnocení jím zadaných úkolů, ale ani tak to zřejmě neměl jednoduché. Z toho, co jsem náhodou vyslechla z rozhovoru Amrase se Saerosem, jsem pochopila, že král od něho očekává takřka zázraky a s ničím menším se nehodlá spokojit.
Bylo mi Thranduila líto, ale nemohla jsem mu v tomhle ohledu nijak pomoci. Snažila jsem se tedy aspoň o to, abych mu nepůsobila žádné nové potíže. A stále jsem doufala v to, že si na mě jednou přece jen najde volnou chvilku.