Forsaken - 102. díl

„Alexe zavolám, jakmile seženu nějakej mobil,“ řekl Riel a otevřel mi dveře Hummeru. „Tak nastupuj, cvičiště už čeká!“
„Však ono neuteče!“ zamumlala jsem otráveně a uvelebila jsem se na sedadle. „Proč se nejdřív nezastavíme někde v obchodě pro ten mobil?“
„Protože nemáme tolik času. Když někdo spí skoro do oběda, tak se pak nesmí divit, že jo.“ Riel nasednul a nastartoval. „Co bys ráda k tý snídani?“
„Nevím,“ zabručela jsem, protože mě štvalo, že jsem svým úžasným, geniálním testem přišla leda tak na velký kulový. „Jídlo.“
„Zahrnuje tvoje představa jídla i brouky?“
Riel vycouval z parkoviště a vyrazil po silnici směrem do kopce. Vůbec jsem netušila, kam jedem, jenom jsem doufala, že ne do lesa sbírat ty brouky.
„Spíš něco jako koláč... rohlík s džemem... prostě nějaký lidský jídlo...“ definovala jsem to tak přesně, jak jsem jen mohla. Po pravdě řečeno jsem ani moc hlad neměla, spíš jsem hleděla, abych se co nejdýl vyhejbala tomu jeho cvičení. Měla jsem totiž pocit, že si na mě zas připravil něco drastickýho.
„Slečna je nějaká vybíravá. No dobrá... takže do pekárny. Brouky ti holt nechám na svačinu.“ Riel jel pořád rovně, a tak jsem usoudila, že buď do tý svý pekárny mířil rovnou a nebo se naštěstí nachází naším směrem.
„Víš, co si můžeš s broukama?“ Udělala jsem na něj zhnusenej výraz.
„To říkáš teď. Ale nikdy nevíš, co bys byla schopná jíst, kdyby ti šlo fakt o přežití,“ poučil mne tónem zkušenýho broukožrouta.
„Jde teď snad o přežití?“ opáčila jsem nevlídně. Připomnělo mi to totiž můj nedobrovolnej pobyt u Vikyho. Kdyby mě odtamtud Riel včas nedostal, zaútočila bych nakonec na tu holku? A nebo bych radši umřela hlady? Možná bych ani neměla časem na výběr... stala by se ze mě šelma, kterou bych nedokázala ovládnout, a ta by to rozhodla místo mě. Pokud to tedy není jenom výmluva, kterou někteří používaj, aby zdůvodnili svý hrozný činy.
„Zatím ne, ale jeden nikdy neví,“ prohodil Riel, čímž mě děsně uklidnil. Na tohle měl bezesporu talent.
Sakra, kdyby radši něco zazpíval, líbil se mi jeho hlubokej, lehce zastřenej hlas. Bylo to vůbec poprvý, kdy pro mě tohle nějak kluk udělal, a já bych si klidně dala říct zas. Aniž bych si to uvědomovala, začala jsem si pobrukovat melodii tý písně.
„Chceš mě tím přimět šlápnout na plyn?“ ozval se po chvilce Riel útrpně.
Dotčeně jsem semknula rty. Fajn!
V naprostým tichu jsme dojeli až k nějakýmu malýmu krámku, před kterým Riel zastavil. Aniž by vytáhnul klíčky ze zapalování, vystoupil a zmizel uvnitř. Na okamžik jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se přesunula za volant a vypadla odsud, jenže tu lákavou představu poněkud kazil fakt, že jsem neměla kam jít. A sama jsem opravdu neměla šanci přežít. Takže jsem poslušně seděla na svým místě, dokud se Riel nevrátil zpátky.
„Tu máš.“ Položil mi do klína obrovskej igelitovej sáček plnej různejch dobrot. Čekala jsem, že jakmile se usadí, tak si taky nabídne, ale on hned nastartoval a pokračovali jsme dál v cestě.
„Ty si nedáš?“ zeptala jsem se a očima jsem zatím vybírala, do čeho se zakousnu jako první. Bylo tam snad dvacet druhů a všechny vypadaly značně lákavě.
„Až možná pozdějc. Sorry, ale musíš se najíst za jízdy, protože máme u Toma zamluvenej plac na desátou hodinu a už takhle jedem pozdě.“
„Jakej plac?“ Zalovila jsem rukou v pytlíku a vytáhla listovou mřížku plněnou borůvkama a pudinkovým krémem. Lahoda...
„Plac pro tvůj trénink. Nejdřív tě budu trochu okopávat a mlátit pěstma a pak tě naučím střílet,“ sdělil mi tónem, jako kdyby mi sliboval modrý z nebe.
„Hm... Co takhle mě naučit nejdřív střílet. A pak si můžeš zkusit to další...“ procedila jsem odměřeně. „Mimochodem pořád jsi mi ještě neřekl, jak zabít upíra. Přece jen jsem částečně taky upír, a tak bych ráda věděla, na co si dát bacha.“
„Na všechno. Zabíjí nás totiž naprosto totéž co normální lidi,“ uráčil se mi konečně odpovědět Riel.