ilian - 13. kapitola

Bitva světla proti tmě skončila. Celá země Enaugh se rychle a velice ráda zregenerovala. Tráva roste, kde může, stromy svobodně rozkládají doširoka své koruny, dryády se do nich vrátily, do svých domovů. Kolem hradu zmizely opevnění a celý kopec, na kterém stojí sídlo, obrostl stromy a keři. Studený kamenný hrad se díky kouzlům proměnil v palác z bílých a jiných světlých kamenů, kterými prorůstají obrovské barevné křišťály.
I ostatní vesnice se přestavují, opravují. Lidé pěstují na zahradách rostliny, obnovují barevnost jejich okolí. Skrytá města se otevřela obchodům a projíždějícím návštěvníkům. Elfové nadále zůstávají skryti očím lidí, ale zrušili ochranné pásy dělící tato města od ostatního světa. Sám hluboký les je chrání.
Všichni se těší z azurově modré oblohy, z každého východu slunce, s radostí jej ráno vítají a večer se loučí a vzhlíží ke hvězdné obloze. Děti počítají bílé tečky na nočním nebi, pozorují padající hvězdy. Vlci zase vyjí na měsíc. I když při těchto zvucích tuhne krev v žilách, je to přece jen nádherný projev života. Ptáci švitoří ve vzduchu, štěbetají a pozpěvují si.
V lesích, když se poštěstí, přeběhne poutníkovi víla přes cestu nebo mu obchodující trpaslík nabídne nějakou tretku. Kouzelná stvoření se zase prohání po odlehlejších lukách. Taky mají radost z volnosti, ale nezapomínají na svou přirozenou bázlivost.
Jen jedno místo zůstalo nebezpečné. Je to hustý, zarostlý les, ten, u kterého je jezero s vodním ještěrem. Tam se stáhli skřeti a zdivočelá nebezpečná zvířata.
Nemůže být vše jen dobré. Kdyby byl svět jen dobrý, zlo by bylo ve velkém pokušení. A proto den střídá noc. Ve dne vládne světlo, v noci tmu hlídá měsíc a hvězdy. A po lukách země Enaugh si dál šeptají Avera s Cedrikem.