Až za hrob (12.)

S trhnutím jsme se probrala, jako by na mě někdo chrstnul kýbl ledový vody. Zády ke mně stál polonahej Vítek a vytrvale něco lovil ve skříni. Neurčitě jsem mrkla na okno. Závěsy byly zatažený, ale přece jen jima prosvítalo trochu světla. Ani se mi nechtělo věřit, že ještě existuje nějaká velká žlutá koule, která umí i hřát. Za posledních pár dní jsem si užila takový množství vody, že by z toho dokázala žít celá africká vesnice dalších pár měsíců, takže mi možnost slunečních paprsků celkem dokonale zvedla mizernou náladu, kterou původně způsobilo Vítkovo štrachání.
Pořádně jsem se protáhla a opřela jsem se na loktech.
„Co tam lovíš?“ optala jsem se jeho zad i s úvodním odkašláním, abych ho nevyděsila svým ranním hláskem ála taťka šmoula. No, mohla jsem si ušetřit snahu, stejně se leknul a přivřel si při tom prsty do dveří. Když přestal vyjukaně třeštit kukadla, znova se otočil ke skříni, odkud vytáhnul nějakej batikovanej hadr a nasoukal se do něj.
„Jak se ti spalo?“ optal se a s drastickým úsměvem prudce roztáhnul závěsy. Dovnitř se nahrnulo slunce, jako zlatá povodeň.
„Vrahu!“ vyhekla jsem a přetáhla jsem si deku přes hlavu, až mi odkryla dole nohy. Vítek mě čapnul za levej kotník a morbidně mě začal lechtat.
„Na mrtvoly se nesahá, to nevíš?!“ zaječela jsme mezi výpady jeho prstů, ale on se jen zařehtal: „Tak to asi momentálně proděláváš fešnou posmrtnou křeč, když se tak pěkně kroutíš.“
Nakonec ale překonal touhu ulechtat mě k smrti a spořádaně se posadil na okraj mojí postele.
„Tak povídej.“ Pobídnul mě a skrabatil čelo. Neměla jsem tušení, co chce ode mě slyšet, navíc tak brzy po probuzení, a tak jsem jen mírně zasekle hypnotizovala obrazce na dece a rozpačitě jsem mlčela.
„Nevíš, kde začít, co?“ konstatoval po chvilce Vítek a snad poprvý od chvíle, co jsme ho poznala, se tvářil vážně.
„Gert byl můj kámoš.“ Začal místo mě a já neměla tušení, co mi to vlastně říká. Jestli si potřeboval vylejt srdíčko, pak nejhorší možnost, jak to udělat byla vzbudit holku, která má ostrý zoubky. Nicméně Vítek nebyl poučen v okruhu mých spánkových deficitů a znalostí brutálních vražd, a tak pokračoval.
„Je mi jasný, co si o mě myslíš, a chápu, že to Gert podal, jako bych byl parchant, ale asi bys měla slyšet i mojí verzi, abys měla skládačku celou.“ Na okamžik se na mě zadíval, a když jsem jen trochu zmateně pokývala, začal vyprávět.
„Tenkrát mi bylo asi šest, nebo nějak tak. Rodiče tu bydleli už předtím, než jsem se narodil, ale ve svejch třiceti tu byli nejmladší. Dětí v Brandlíně bylo jen pár a jako všude, našli si jedno děcko, který šikanovali.“
„Gerta?“ zamrkala jsem, ale Vítek se jen pousmál. „Ale ne…mě.“
„Tebe?“ vykulika jsem oči, „myslela jsem, že tys byl oblíbenej. Vypadáš jako takovej ten tvrďáckej vůdce soukromýho pouličního gangu malých dětí.“ Zasmála jsem se a vzápětí jsem si v duchu vynadala. Vypadalo to, že se mi Vítek pokouší říct něco důležitého a já mu tu do toho skáču! Zařekla jsem se, že se omezim na kejvání a vrtění hlavou a abych ho znova dokopala k vyprávění, zamumlala jsem: „Proč tě ostatní neměli rádi?“
„Já jsem neříkal, že mě neměli rádi.“ Pousmál se. „Jen prostě potřebovali někoho, na kom by se naučili, jak se rvát. Všechny děti se učí. Největší malý grázlíci končí na vysokých postech, to nevíš? Klaďáků, který to dotáhnou daleko moc není. Šikanovat slabochy znamená ukázat svojí sílu těm ranařům, který by mohli představovat hrozbu.“ Dopověděl a přejel pohledem po jizvě na předloktí.
„To ti udělali děti?!“ vykulila jsem oči a snažila jsem si představit svojí pětiletou neteř, jak s hrozivě krásným dětským úsměvem přejíždí jinýmu capartovi po ruce ostrým nožem. Udělalo se mi mírně mdlo.
„Jo, děti.“ Přitakal Vítek zamyšleně a natočil ruku, abych viděla trochu klikatou bílou čáru, která se mu vrejvala do kůže, jako připomínka dětství.
„Proč ti to udělali?“ zeptala jsem se nejistě a zadívala jsem se mu do tváře. Měl naprosto nezúčastněnej výraz.
„Protože mě přestalo bavit dělat ze sebe pokusnýho králíka a řek jsem nahlas, co si o těch hajzlících myslim.“ Pokrčil trochu rameny.
„No, a pak se na mě vrhli čtyři kluci, přitlačili mě k zemi a řekli, že mi za ty kecy vyříznou jazyk. Asi by to zůstalo jen u výhružek a modřin, kdybych zavřel hubu, nebo se omluvil, ale tak jako dítě jsem měl ideály o tom, jak bude zlo potrestaný a hrdina nakonec vyvázne. No…nestalo se. Začal jsem nadávat jako špaček, až se ten jejich kápo dožral, vytáhnul rybičku a pořezal mi ruku. Chystal se i na druhou, ale právě v ten okamžik se tam objevil Gert.“ Vítek se usmál a zvedl oči k těm mým. „Bylo to nehorázný štěstí.“ Poznamenal.
„Gert byl tenkrát docela obávanej, protože se objevoval každý prázdniny, ale s nikým tu nemluvil a nikdo nevěděl, kde se tu bere. Mezi dětma začaly kolovat různý zvěsti o tom, že je to duch, nebo upír, skoro všichni tomu věřili.“ Zavrtěl Vítek trochu hlavou a zadíval se z okna.
„Gert šel přímo k nám, bez jakýhokoli výrazu jasně prones aby mě pustili a podal mi ruku. Vytáhnul mě na nohy, zavelel: „Pojď.“ A já šel…No a vlastně jsem i chvíli zůstal.“ Zařehtal se, ale znělo to spíš jako by ho někdo rdousil.
„Takže Gert tě vlastně zachránil?“ poulila jsem oči jako mladá žába, ale nemohla jsem si pomoct. Když Vítek přikývnul, už jsem nepřemejšlela. Měla jsem v mozku jako vymeteno. Děti, co jdou s nožem na ostatní a bojí se kluka, kterej je zalezlej v lesích. Smysl to nedávalo, ale to se mi stávalo často. Jedna záhada mi ale přece jen vrtala hlavou. „Proč jsem měla pocit, že Gert není vůbec rád, že tě vidí?“ zeptala jsem se, jak mi otázku přinesla slina a ani jsem si neuvědomila, že jsem se mohla Vítka dotknout, ale jeho to asi taky ani nenapadlo.
Zase se zatvářil ohromě dospěle a vážně a s povzdechem odpověděl: „Protože kvůli mně umřel jeho táta.“