Invisible (19. )

Trochu neobratně mě poplácal po zádech a zamumlal jednu z těch otřepaných vět, že to bude všechno dobrý. Nejspíš si myslel, že prodělávám opožděnej šok z předchozího dne a s utěšováním, jak se zdálo, neměl moc zkušeností.
Ještě několik vteřin jsem si užívala jeho těsný blízkosti, než se ustaraně odtáhl a já na protest vydechla zklamáním.
„Co se děje?“
„Nic, už jsem v pohodě,“ zalhala jsem slabě a trochu si porovnala popruh na rameni, který mi pomalu padal.
„To vidim!“ poznamenal uštěpačně a ruce mu trochu cukly, jak se mě znovu chystal přitáhnout k sobě, ale cosi mu v tom zabránilo. V tuhle chvíli jsem jeho svědomí a zodpovědnost nesnášela!
„Jen to dneska musim urovnat s Erikem a Jackem. Jsem z toho trochu nervózní.“
„Co?“
V tu chvíli mi došlo, že jsem řekla pěknou kravinu. Copak si nedokážu nechat nic pro sebe?!
Trochu vydřeně jsem se mu vysmekla z rukou a udělal pár kroků dozadu.
„Musim jít, nebo přijdu pozdě.“
Měla jsem nejasnej pocit, že Erikův polibek a to, že se chci kamarádíčkovat se synem člověka, co ho dohnal k sebevraždě, by ho nejspíš trochu rozzuřilo.
Dřív než jsem stačila sáhnout po klice od dveří, prudce mnou smýkl a přitiskl ke stěně, jen to zadunělo. Ruce mi přikurtoval ke stěně a přitiskl se na mě tělem.
Dech se mi zadrhnul někde v plicích a já nevěděla, jestli jsem víc naštvaná, nebo spokojená, což bylo trochu na hlavu, ale jeho tělo ve mně evokovalo něco k čemu bych se teď dost nerada přiznávala.
„Co se sakra stalo když jsem byl pryč?!“
„No…já myslela, že to víš, když jsi říkal, že jsi tu byl…“
„Amando!“
Trochu jsem se přikrčila a provinile sklopila oči. Neviděl jsem sice jak se tváří, ale moje představivost pracovala zase jednou naplno, takže jsem si to dost dobře uměla představit.
„Jack pořádal párty na začátek školní roku a Erik mě pozval, ať jdu s ním. Nechtělo se mi, ale šla jsem, protože za a) ty jsi byl pryč a za b) jsem chtěla mluvit s Jackem…on je taky Videre víš? No a pak se to nějak semlelo, já se s Jackem pohádala, utekla jsem pryč. Erik mě pak v noci našel, odvezl domu…a políbil. Takže teď musim za a) říct Erikovi, že s nim nic nechci mít, protože je to jenom kámoš a já k němu nic necítim a za b) přesvědčit Jacka, že nejsem magor a donutit ho, aby mi řekl, jak se sebevrazi dostávaj tam kam po smrti patří, protože jestli se tu ukáže ta šílená ženská, tak bych se chtěla nějak bránit.“
Nekonečně dlouho byl zticha, jen mi víc sevřel zápěstí a zatlačil na ně, jako by se potřeboval opřít. Trochu to bolelo, ale nestěžovala jsem si…nechtěla jsem si stěžoval, když byl tak blízko mě.
„Danieli?“ hlesla jsem, protože to ticho bylo k nevydržení a prakticky vzato jsem mohla poslouchat jen svůj dech a svůj tlukot srdce.
„A kde ses toulala celou noc?!“ zašeptal a mě připadalo, že se snaží uklidnit něčím neutrálním.
Srdce se mi prudce rozbušilo a já ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. V kru mi nepříjemně vyschlo.
Co mu mám sakra říct? Co?
„Amando?“
„Už musím do školy,“ vyjekla jsem zoufale a vší silou se mu snažila vykroutit, ale neustoupil ani o píď.
„Řekneš mi to po dobrym nebo po zly, tak si vyber,“ usykl sarkasticky, tak jak to měl dřív ve zvyku a já pod náporem jeho rukou i těla ochabla.
„Prostě jsem běžela a nepřemýšlela…“
„A? To není všechno!“
„Nemusim ti nic řikat….vůbec nic!!“ zakřičela jsem zoufale a ani si nevšimla, kdy mi po tvářích začaly téct slzy.
Vyděšeně mě pustil a já se sesunula po zdi na zem.
No bezva Am, další člověk, kterej si myslí, že jsi vypatlaný pako!
„Promiň,“ zašeptala jsem omluvně.
„Byla jsi na mostě?“
Ta tiše pronesená věta mě zase připravila o veškerej vzduch, kterej bych měla možnost vdechovat.
Přidušeně jsem přikývla a snažila se přinutit k nádechu.
„To tě tak hrozně rozhodilo?“ zeptal se trochu ironicky a nejspíš se mu moje přehnaná reakce zdála trochu směšná.
„Viděla jsem tebe.“
„Mě?“ vyhrkl a já se opět zmohla jen na ubohé přikývnutí.
Jeho ruka se dotkla mého čela.
„Nemáš teplotu? Možná jsi ještě trochu otřesená z toho včerejška…“
Rozzuřeně jsem mu odstrčila ruku a znovu začala s tim pitomým popotahováním.
„Tak jo, je možný, že jsi to nebyl ty. Viděla jsem toho kluka přesně uprostřed mostu na pravý straně. Vylezl na tu kamennou římsu.“
Najednou mi hlas sám od sebe zněžněl, když jsem si jeho tvář přehrávala znova a znovu v mysli.
„Díval se dolu a usmíval se. Měl tmavý oči i vlasy a hrozně světlou kůži. Vypadal trochu jako upír, když tam tak stál a najednou se usmál. Udělal krok a já ho nedokázala zarazit…nedokázala jsem ho chytit a pomoct mu…“
Cítila jsem, jak se vyděšeně sesunul vedle mě a roztřeseně mě vzal za ruku.
„Tohle ne…to ne…“ zašeptal chraplavě a mě bylo jasný, že nikdy nechtěl, abych viděla jeho smrt. Nikdy by nechtěl, aby mě ta představa znechucovala nebo snad děsila. Jenže já byla šťastná. Mohla jsem si dokonale a donekonečna představovat jeho tvář, úsměv i oči…tahle vidina byla jedna z nejcenějších, který jsem za svůj život měla…