Východ slunce 34. díl

Nemohla jsem spát. Přestože jsem se cítila naprosto vyčerpaná, nezamhouřila jsem oči. Hlava mi stále šrotovala, cítila jsem ty rychlé pochody myšlenek, jindy zase usilovnou snahu přijít a rozmotat ten uzel, který se mi v nich zapletl. Nemohla jsem to změnit, ač jsem se snažila. Ani dechové cvičení, ani meditace, ani násilné vypuzení všech nepřátel spánku mi nepomohlo. Vzdala jsem to po dvou hodinách a odkryla přikrývku, která mi svou zvětšující se váhou připomínala, že za této podivné noci nemůžu spát.
Navlékla jsem se po dlouhé době do něčeho jiného než jen zbroje. Nechtěla jsem utahovat své tělo v úzké látce podobné šněrovačce. Nechtěla jsem na sobě znovu mít černě obarvený kožený oděv a už vůbec jsem se nechtěla soukat do nepříjemně studící kovové zbroje. Vytáhla jsem proto odněkud první tmavé šaty, co mi přišly pod ruku, přetáhla si je přes hlavu a zabalila se do svého pláště. Zbraně jsem pečlivě uložila, svůj pokoj lehce zabezpečila a vydala se na čerstvý vzduch s nadějí, že mi třeba pomůže vyřešit některé otázky, či mi je vyžene z hlavy. Byla bych vděčná za cokoli. Když je noc dlouhá a spánek nepřichází, je to to největší utrpení, co může být. Minuty se tak vlečou…
Neměla jsem kam spěchat. V tichosti jsem sešla na kamennou dlažbu před ubytovnami a rovnou zamířila napravo ke stájím. Téměř spící pevnost osvětloval pouze oheň z loučí upevněných v kovových držákách na stěnách. Sem tam se nažloutlé světlo ztratilo z očí a pak zase objevilo, to když okolo prošli muži na stráži. Kromě nich se venku nikdo nepotuloval.
Ve stájích byl klid. Vůně sena a koňského potu se mísila s chladným vzduchem. Sin Thai stál v předposledním boxu. Když jsem přišla, zvedl hlavu a zavětřil.
„Promiň, nechtěla jsem tě rušit.“ promluvila jsem k němu.
„Copak, něco se děje?“ slyšela jsem v hlavě jeho udivený hlas.
„Ne. Jen nemůžu spát.“
„Dnes je úplněk. To by mnohé vysvětlovalo.“
„Vidíš, ani jsem si nevšimla. Ta uzavřená kobka mi zrovna neprospívá, když si neuvědomím něco tak zcela zjevného. Už abychom byli pryč.“ povzdychla jsem si.
„Taky bych rád. Ne že by mi mí spolubydlící nějak vadili, ale dávám přednost inteligentnějšímu druhu. Většina tu zastává funkci jako bojoví koně, což jim zrovna na komunikativnosti nepřidává. Skoro bych řekl, že se začínám nudit.“
„Vidíš, to by mě nikdy nenapadlo. No, už to nebude dlouho trvat. Pak budeme mít cestování zase po krk.“ slíbila jsem mu. „Půjdu.“
„Běž.“
Pohladila jsem ho po šíji a vytratila se. Chtěla jsem uniknout, dostat se ven. Co na tom, že je zavřená brána a zvednutý most. Nějak se na druhou stranu hradeb dostat musím. Opřela jsem se o zeď a přemýšlela. Kouzla jsou moc nebezpečná a využívat je k tomuto by nebyl nejlepší nápad. Musím na to tedy jinak. Kdo by mohl požádat o zvednutí brány a sklopení mostu uprostřed noci? Služebnictvo určitě ne. Velitelé? Kam by v noci jezdili? Ne, to by vyvolalo až moc podezření, a to je to jediné, co bych si teď mohla přát. Další nechtěnou pozornost…
Posel! To je ono! Ti vyjíždějí nehledě na to, co se děje. Zdá se, že Sin Thai přeci jen nebude hnípat ve stájích a nadýchá se také čerstvého vzduchu. Zamířila jsem opět do nízké budovy, půjčila si sedlo, které sice nebylo zapotřebí, ale pro dojem se s ním bude muset můj kůň smířit. Vyšvihla jsem se do sedla, upravila si oblečení tak, aby nic nevykukovalo, a rychle vyjela k bráně. Spěch by mi mohl pomoct.
„Hej, ty tam!“ zakřičela jsem na podřimujícího otvírače brány. S trhnutím se probral.
„Co, co?“ mumlal zmateně a protíral si oči. „Co je?“
„Musím doručit zprávu. Hned teď.“
„Máme příkaz nevpouštět v noci nikoho dovnitř, ani nikoho nepropouštět.“ bránil se muž, kterého můj rozkaz nejspíš konečně uvedl do bdělého stavu.
„Tohle není vězení. To je pevnost. Navíc pokud se nepletu, vpustili jste během několika dní spoustu lidí dovnitř a noc byla. Tyhle svoje vtipy říkej někomu, kdo o ně stojí.“
„Ale…“ blekotal.
„Dělej. Spěchá to. Chceš snad mít na svědomí, když to doručím pozdě? Trest si pak neodpykám jenom já, budeš na tom mít podíl viny. Tak s sebou pohni!“ není nadto přidat trochu výhružek. Zaručená metoda k úspěchu.
„No jo, už jdu.“ odešel nedobrovolně. Zjevně mu nebylo zrovna po chuti strávit den za mřížemi a o hladu. Přinejmenším tohle by si vysloužil, pokud by se něco doopravdy pokazilo.
Ani jsem se neohlédla a rovnou vyjela pryč. Potřeba svobody byla až nepřirozeně velká. Mezi těmi stěnami jsem se dusila.

Ujížděli jsme se Sin Thaiem nocí. Jen měsíc, zpola zakrytý mraky, nám svítil na cestu. Ve tmě se můj kůň orientoval relativně dobře, nemusela jsem se nijak bát. Nepřátele jsem v takové blízkosti pevnosti nečekala, i když nějaká opatření jsem si samozřejmě nechala v záloze. Ale jinak jsem vypustila úplně všechno, co šlo, a vychutnávala si samotu a ticho, které se skoro až hlasitě dobývalo do mého podvědomí. Zhluboka jsem nasála chladný vzduch nezkažený žádným pachem upocených chlapů a štiplavého ohně. Patřilo to k této době, ovšem příjemné to zdaleka nebylo.
Sin Thai zastavil u lesa. Pokud jsem to správně odhadovala, byl vzdálen od Omni tak na hodinu pomalé chůze. Nedokázala jsem rozpoznat, jak les vypadá za dne. Nepamatuji si všechno. Důvěřovala jsem svému průvodci, a to mi stačilo. Sundala jsem mu sedlo, ukryla ho do křoví s nadějí, že ho ještě někdy objevím, a dala Sin Thaiovi volnost. Potřeboval ji snad ještě více než já. Ohlédla jsem se po něm, jak cválá u okraje, a pak se zanořila do černého lesa.
Motala jsem se mezi stromy a ani vlastně netušila, kam jdu. Bylo to přeci jedno. Cestu ven najdu vždycky. Díky několika večerním lekcím s Areny jsem se nepřerazila o každý kořen, který stál v cestě. Dokonce ani mé kroky nevydávaly hluk, utlumily se jehličím a spadaným listím. Párkrát jsem narazila na nějaké nebohé zvíře, které si prožilo chvilku strachu, leč pak poznalo, že nejsem nepřítel, a uklidnilo se. Jak jsem to poznala? Copak víly plaší zvěř při svých nočních rejích?
Možná to bylo tím úplňkem, možná temným lesem, možná obojím. Vzpomněla jsem si na výchovu, jíž se mi dostalo. Jestlipak teď také poletují mezi stromy ve své přírodní kráse a uctívají noc svými lehkými kroky a jemnými písněmi? Při poslední takové příležitosti mi na zádech přibylo tetování. Přijaly mě mezi sebe. Získala jsem znalosti, kterých se dalo využít.
Přestože mne nedoprovázela žádná krásná víla, začala jsem lesem proplouvat tak, jak by to dělaly ony. Mizela jsem v temnotě a zase se objevovala tam, kde dopadla záře měsíce. Potichu jsem našlapovala, vířila svým volným oděvem, zavírala oči a spoléhala se plně na nějaký vyšší smysl, který vedl mé kroky. Nenarazila jsem, jen se záludně vyhýbala.
Ale pak zapraskala větvička. Znělo to jako šumění větru, letmé pohlazení. Přesto mě to probralo. Byla jsem zmatená, má mysl spadla z výšin závratnou rychlostí dolů. Ještě jsem se nestačila plně orientovat, všechno se hýbalo, mísilo v odstínech černé a stříbrné. Viděla jsem pouze to a barevné fleky. Raději jsem zase zavřela oči, aby se mi z té směsice neudělalo špatně, a nahmatala nejbližší strom. Schovala jsem se za něj, jakkoli to mohlo být nápadné. Potřebovala jsem však cítit alespoň nějakou oporu v zádech. Lepší být z jedné strany chráněná než zírat na všechny strany uprostřed temnoty. Měsíc byl schovaný. Krom občasně vykukujících hvězd nebyl v dohledu jediný bod světla.
Čekala jsem se zatajeným dechem, ačkoli mi plíce předchozí námahou bolestně protestovaly. Hlavou mi probleskly fialové oči. Hned jsem je zahnala. Ne, Maneater nemá takový styl. Objevil by se přímo přede mnou a nedělal by s tím takové cavyky. Pokud tu v okolí někdo je, on to rozhodně není. Nic se nedělo. Všude bylo ticho. Uklidňovala jsem se. Jen ten nepříjemný pocit vzadu na zátylku se nehodlal stáhnout.
A pak jsem ucítila pohyb zleva. Natočila jsem se, abych měla lepší pozici, a šla vstříc ledovému hrotu, který mi tlačil na břicho. Jak se zdá, můj vnitřní pocit nezklamal. Informoval přesně, jen trochu pozdě.
„Copak dělá víla v mém lese?“ promluvil známý hlas. Slyšela jsem se hluboce vydechnout překvapením. Srdce mi zběsile tlouklo tím vypětím. Nemohla jsem pořádně popadnout dech.
„V tvém?“ ujelo mi, normálním hlasem. Možná to tak bylo lepší, jak bych vysvětlovala Rianveleinovi, že ta víla, které se teď ptal, mluví jako velitel Erena?
„Ano. Dá se říct, že je můj. Nikdo jiný tu nežije tak dlouho jako já.“ Odpověděl. Matně jsem si vybavovala naše první setkání. Byla noc, jak netradiční! Zakopla jsem o kořen, když mě pronásledovala banda po zuby ozbrojených chlapů. Zachytil mě, než jsem se stihla natáhnout na zem, a tak i zachránil. Že bych byla v tom samém lese?
„Neodpověděla jsi na mou otázku.“ Zopakoval tiše, cítila jsem jeho horký dech na své tváři. Musel stát těsně u mě, hodně těsně. Kupodivu tu zbraň pořád nesklopil. Využila jsem tmy a pomalu vytahovala svou dýku.
„No?“ optal se znovu. Zvedl ruku, mířila k obličeji. Lekla jsem se. Měsíc se vymaňoval spod mraků, už nebyla taková tma, jak bych si v tuto chvíli zrovna přála.
Viděla jsem jeho prsty vzdálené jen pár centimetrů od okraje své kápě. Když hmátl dovnitř, přiložila jsem mu dýku na krk. Kupodivu se tím nijak nestresoval. Upřeně zíral na něco, co žmoulal ve svých prstech. Nepřidávala jsem tomu na důležitosti, kápi jsem měla stále na hlavě, a to bylo to hlavní. Když nepřestával zírat do své dlaně, sklopila jsem oči k jeho ruce.
Mezi prsty mu protékal stříbrný pramen. Pramen mých vlasů.
Nerozuměla jsem tomu. Odkdy mám stříbrné vlasy? Nikdy jsem si toho nevšimla, kromě dneška. Musel na to přijít zrovna on?!
Přinutila jsem se zůstat v klidu, ani jeden z nás nic neříkal, já nehodlala odpovídat a on zjevně přemýšlel. Rozhodla jsem se připomenout mu ostří u jeho krku. Lehce jsem přitlačila a natočila dýku do lepšího úhlu. Kov se zaleskl ve světle měsíce.
Teď jsem zaslechla pro změnu jeho překvapené zalapání po vzduchu. Zíral od mé ruky, k mým vlasům až k skrytému obličeji. Kalkuloval. A mně došla má chyba. Ta dýka byla jeho, on ji poznal. Tudíž ví, kdo jsem.
Nerozmýšlela jsem se dlouho. Kopla jsem ho vší silou do holeně, přitom se snažila nenabodnout se na jeho meč, který mi bolestí už dlouho znepříjemňoval stání, a urychleně brala zpátečku. Stihnul mi ještě vyškubnout pár vlasů, než jsem se ztratila ve tmě.

Bylo mi jedno, kam jsem běžela, hlavně pryč z toho proklatého lesa. Zahalila jsem se černotou a jakousi hlukovou bariérou, tak aby nikdo neslyšel, jak šíleně dupu. Měkkost našlapování byla ten tam. Hnala jsem se tím směrem, kde jsem tušila vysvobození. Sin Thai už si mě nějak najde.
Sakra! Jsem blbá, jen co je pravda. Udělat takovou chybu, a zrovna před ním! Teď se jen můžu modlit, aby si nedal mou přítomnost do ještě větší souvislosti. Pokud by bezpečně odhalil všechna má tajemství, byla bych v pevnosti tentokrát pohřbená doopravdy. Celé osazenstvo by vědělo, kdo jsem. Neminulo by to ani Ansetha. Raději jsem si nepředstavovala, jak by se tvářil. Jak by se všichni tvářili! Co by si asi tak mysleli o ženské, která si hraje na chlapa? No co by! Že jsem blázen. Vážně jsem o tom začínala uvažovat. Proti mému duševnímu zdraví svědčilo už tolik nesporných důkazů! Nemá cenu snažit se je vyjmenovat.
„Sin Thai, odvez mne odsud! Prosím.“ volala jsem němě na svého koně, zatímco jsem čekala na holé pláni. K lesu za mnou jsem se raději neohlížela.

Nevím, kde jsme nakonec skončili. Probudila jsem se rozlámaná, zmatená a opuštěná. Napřímila jsem se a zamžourala do mlhy tvořící se u země. Sin Thaie jsem nikde neviděla. Že by i on utekl? Ne. Jistě by si nedal takovou práci, aby mě někam odvezl, a pak prachsprostě zmizel.
Podle šedivé oblohy jsem nemohla poznat, jaká část dne právě byla, ale hádala jsem dopoledne. Do pevnosti se mi vracet nechtělo, i když bych jistě měla. Přítomnost u důležitých rozhovorů však momentálně byla tou poslední věcí, co mě teď zajímala.
Rozhlédla jsem se kolem, přestože mě žádný hlásek v hlavě neupozorňoval na nějaké nebezpečí, a pak si sundala kápi. Chtěla jsem zjistit, co mám na hlavě a kvůli čemu se staly takové potíže. Čekala jsem rozhodně něco jiného, než trochu povyrostlé konečky. Na mých vlasech nebylo vůbec nic zvláštního.
„Hm. Tak tohle bude ještě veselé.“ Zamumlala jsem si pro sebe.
„Ano. To máš pravdu.“ Ozvalo se za mnou. „Celou dobu jsem pořádně netušil, proč to svinstvo nosíš na sobě. Podle toho, co říkal ten koník, už máš ale stokrát lepší důvod než ten předtím.“ Sodaat. Jak jinak.
„Už to tak asi bude.“ Odpověděla jsem mu lhostejně a zase si kapuci nandala. „Kde se tu bereš tak najednou? Celé dny nic a teď se mi tu směješ? To od tebe není zrovna moc hezké.“ Pronesla jsem sarkasticky.
„Já nejsem hezký. To už sis jistě stačila všimnout.“ Odpálkoval mou výtku a pokračoval. „Užíval jsem si teplejší vítr. Ta zima už mi lezla krkem. Vlhlo mi peří. Teď už to bude jen a jen lepší.“
„Krásný důvod k tomu se nám stranit.“
„Taky si myslím.“ Souhlasil jako na truc.
„Fajn. Nevyhraju.“ Vzdala jsem se. „Asi bychom spíš měli jet zpátky. Už tak budu mít co vysvětlovat, pokud něco prasklo. Nač to ještě zhoršovat dalším pozdním příchodem. Krom toho jsem nechala jednotku bez instrukcí.“

Branou jsem projela bez obtíží. Modlila jsem se, aby nehlídal ten samý chlápek co v noci. Sice byl ospalý, ale člověk nikdy neví, jakou má paměť. Těžko bych odůvodňovala svůj noční výjezd ven. Sin Thaie jsem zavedla do boxu a opustila ho. Sodaat do pevnosti ani nevlétl. Nechtěl si prý kazit vůni vzduchu. Nechápala jsem to, ale budiž.
Nejprve jsem se šla podívat za svými muži. Akorát se shromáždili na nádvoří k tréninku. Nebylo to zrovna moudré. Jejich výcvik přitahoval až moc obecenstva, o čemž jsem se mohla zanedlouho přesvědčit. Jen co jsem zaúkolovala Mesteana, zpoza rohu se vynořila rusovláska zavěšená do Ansetha, za nimi pak Portmon s Ivanem. Měla jsem štěstí. Přišla se sem podívat skoro celá „smetánka“. Útrpně jsem pohlédla na Mesteana a přivolala ho znovu k sobě. Než ke mně stačila čtveřice dojít, změnila jsem místo výcviku.
„Máme na sebe ale štěstí!“ volal Anseth a připlul až těsně ke mně se svou přítelkyní. „Nebyl jste u snídaně, vydali jsme se vás hledat.“
„To je možné. Zatím mi nebylo dopřáno najíst se.“
„Pak by se to ovšem mělo velice rychle napravit!“ snažila se starat mile se usmívající žena po Ansethově boku. Cenila jsem si její snahy, avšak na mě její projevy vřelosti nepůsobily.
„Ah, má chyba. Dovolte, abych vás představil. Klaro, toto je Eren, velitel této jednotky,“ rozmáchl se, „Erene, má nastávající Klara.“ Sklopila jsem hlavu a dál se tou dvojicí nezabývala. Mí muži z toho představení byli očividně nadšení. Sice vypadali jako hluboce zabraní do rozhovorů mezi sebou, mě ale oklamat nedovedli. Všimla jsem si pošilhávajících očí a lehkého šepotu uvnitř jejich řad. Jistě obdivovali i ženinu krásu. Raději jsem svou domněnku nijak nezjišťovala. Nemusela bych se dozvědět vhodné věci.
„Chystáte se trénovat, Erene?“ zapojil se do rozhovoru Ivan a přistoupil blíž. Zkušeným pohledem si přeměřoval mé vojáky.
„Ano. Chystal jsem se, dokud sem nezavítala tato milá společnost.“ Odvětila jsem a pozorovala reakce. Anseth byl zabrán do šeptaného hovoru s Klarou, Portmon se na mě vědoucně usmál a Ivan byl duchem jinde, přestože to on se ptal.
„Hm, hm. Je potřeba cvičit novou sílu. Už je to dávno, co já někomu ukazoval , jak se správně drží v ruce meč.“ Vzpomínal. „Nu, teď mám na starosti jiné věci.“ Povzdechl si. „Leckdy bych si to vyměnil a radši přijímal rozkazy, než je nařizoval, ale takový je prostě život. Zpátky vzít nejde.“
„Kdyby ano, nikdy bychom nevážili své činy, protože by tu vždy byla šance vzít je zpět.“ Ozvalo se ze strany. Nemusela jsem se ani otáčet, abych poznala ten hlas. Vlastně jsem ho tu čekala dávno, jenom ne tak překvapivě. Uměl to, zachytit mě nepřipravenou. Z zatím jsem nepřišla na to, co s tím.
„Vida, Rianvelein. Přeci jen jsme kompletní. Zrovna míříme do sálu. Připojíte se?“ optal se Ivan a dál pozoroval mé muže.
„Proto jsem tu.“ Usmál se. Jeho oči se však neusmívaly. Zajímalo mě, co si myslí. Nedokázala jsem to z jeho výrazu rozluštit. Zahlédl mě. Koukala jsem raději jinam.
„Půjdeme?“ otázal se Anseth, který zjevně dohovořil se svou snoubenkou a postoupil k nám.
„Můžeme.“ Ozval se Portmon, jenž do rozhovoru doteď nevstupoval, a pokračoval v cestě. Viditelně byl netrpělivý.
„Dojdu vás, jen tu něco vyřídím.“ Omluvila jsem se spěšně a zanechala je samotné. Musela jsem upozornit chlapy, ať si dávají na některé věci pozor, seznámit je se jmény a hodnostmi a upozornit na pár detailů. Diplomacie a slušnost se nyní zdála důležitou věcí ve hře.
Než jsem se vypovídala, skupinka mi zmizela z dohledu. Zamířila jsem do sálu, kde se jednalo i včera. Kolem stolu seděli všichni v kompletní sestavě, včerejší počet doplňovala svou přítomností ještě Klara. Zasedla jsem na jediné prázdné místo na kraji a přijala jídlo, které mi na talíř přede mnou položila pomocnice.
„Klara se vás chtěla zeptat, Erene,“ otočil se na mě po chvíli Anseth, „proč nosíte tu černou kápi? Neměla dost odvahy, připadalo jí to neslušné. Ale abych pravdu řekl, také mě to zajímá. Můžete nám na to odpovědět?“ To jsem nečekala. V té řeči bylo takové slušnosti a žádný náznak nějakého skrytého úmyslu. Přesto jsem ztuhla a horečně přemýšlela, jak mohu upokojit jejich požadavky a přitom se neprozradit. Nejprve jsem dojedla hroznové víno a napila se z poháru, než jsem si byla jistá svým důvodem.
„Jistě, že mohu.“ Začala jsem. Pozoroval mě celý stůl. Na pár chvil jsem zahlédla dva zelené body, které si mě zvědavě měřily. Pokud včera odhalil celou pravdu, musel být zvědavý, jak si svou tajemnost obhájím. „Před několika lety mě na cestě přepadli lapkové. Nespokojili se s tím, co jsem měl. Nejspíš se potýkali už delší dobu s nouzí a já jim zrovna padl do rány. Jednoduše si na mě vybili své křivdy.“ Zakončila jsem to. Proč zbytečně dramatizovat, už tak mi ten výplod připadal směšný.
„Lapkové? No to je hrůza!“ zavolala vyděšeně Klara a mě přivedla na myšlenku, co tady, na válečné poradě, vlastně dělá. „Já svému otci vždycky říkala, že jsou nebezpeční. Snad s tím něco uděláš ty, až budeš vládnout.“ Prohodila k Ansethovi a já se otřásla. Co tím probůh myslela?
„Máte tedy zohyzděnou tvář?“ optal se Ivan. Očividně nebyl nijak vyvedený z míry. Má lež tedy prošla.
„Nejen tvář.“ Dodala jsem tiše.
Pletu se. Neprošla. Rianvelein mlčel. Prohlížel si mě zamyšleně ještě dlouho poté, co už se řešily jiné věci. A ve mně klíčily obavy.