Forsaken - 103. díl

„Copak to, že seš upír, nemá vůbec žádný výhody?“ zeptala jsem se o mnoho hodin později. To už jsme seděli v jedný útulný indický restauraci a můj zadek dost protestoval proti dřevěný lavici, na který byl položen jen tenkej sedák.
Jo, trénink podle Riela rozhodně nebyla žádná procházka růžovým sadem. V tý vojenský hale jsme strávili snad celou věčnost, já z toho převážnou část na tvrdý betonový podlaze. Teprve když už jsem byla tak vyčerpaná z toho neustálýho omlacování, který jsem se marně snažila nějak blokovat, že už jsem se nemohla skoro zvednout, tak mi můj skvělej učitel dopřál chvilku oddechu. Vyžahla jsem snad litr vody a snědla na posezení dva koláče, než mě odtáhnul do jiný haly, která sloužila pro výcvik střelby.
Nafasovala jsem klapky na uši a obrovský brejle, který mi zakrývaly snad půlku obličeje. A pak mi Riel prostě strčil do ruky pistoli. Připadala mi nepříjemně těžká a studená a z toho, jak jsem ji držela, jsem neměla vůbec dobrej pocit. On ovšem nedal jinak. Stručně mi vysvětlil, jaký to má části, jak se ta věc nabíjí a nakonec i jak zamířit a vystřelit. Prý že pokud mi to s tím půjde, pak by mi do toho mohl sehnat stříbrný náboje. Ale mám pocit, že poté, co jsem ten cvičnej terč minula skoro pokaždý, tak změnil názor. Vytrvale mě ale nutil trénovat dál. Prý se to snad časem poddá. Nevím, jestli tomu fakt věřil, ale já teda ne.
Když už mi paže námahou umdlévaly tak, že jsem nedokázala pistoli pořádně pozvednout, nechal mě Riel bejt. Nejspíš se bál, že bych ho trefila do nohy. Zhroutila jsem se v rohu na hromadě smotanejch lan a doufala, že konec přijde brzo. Když jsem zahlídla svýho mučitele, jak ke mně opět míří, snažila jsem se neúspěšně zahrabat, ale bohužel mě viděl. Vrazil mi do ruky PETku s další vodou a já pila tak dychtivě, že jsem se zakuckala. No, kdybych se utopila, tak bych byla aspoň ušetřena poslední části Rielova skvělýho výcviku.
Vzal mě totiž do kompletně prázdný budovy, která prej příležitostně slouží jako sklad, a chtěl po mně, abych zkusila udělat nějaký blesky. Na to, abych ho poslala do háje, jsem neměla dost energie, a tak jsem na něho aspoň naštvaně zírala. Načež mě vybídl, abych se o to aspoň pokusila. Frustrovaně jsem na něho zařvala, že bych ráda, kdyby mi ale laskavě nejdřív řekl, jak to mám jako udělat. Ječeli jsme tam na sebe nějakou dobu, teda ječela jsem hlavně já, Riel byl jako vždycky nad věcí a odměřenej. Což mě štvalo tak, že umět ty blesky, tak jsem jich do něj naprala aspoň tucet!
Asi mu to nakonec došlo, protože prohlásil, že pro dnešek by to mohlo stačit, a že v tom budem pokračovat zas zejtra. Ta vyhlídka mě potěšila natolik, že jsem si začala přát, abych do tý doby narazila na Ariela a ten zkrátil mý utrpení. Jenže ten zatracenej anděl se asi zrovna někde flákal, a tak jsem musela absolvovat ještě značně náročnou cestu na Rielově motorce až do restaurace Tai Mahal, kam jsem se vbelhala a se zaúpěním jsem zkolabovala na lavici. Snědý muž, co tam obsluhoval, se na mě znepokojeně zadíval, ale Riel, kterej se držel hned za mnou, mu něco sdělil hatmatilkou, který jsem nerozuměla, a zřejmě ho tím uklidnil, protože o něco později nám podal jídelní lístky a nabídl něco k pití.
Chtěla jsem se Riela zeptat, jestli fakt mluví indicky, ale pak jsem si řekla, že je mi to v zásadě fuk. Hlavně, že nám oběma objednal jídlo a pití. Kromě velký sklenice vody jsem dostala i hrnek zelenýho čaje, kterej mi udělal celkem dobře. Jídlo dorazilo téměř vzápětí. Dvě porce kuřete vindalu v nerezovejch nádobách, který byly zezpoda vyhřívaný svíčkama, a k tomu ošatka s plackama. Po prvním soustu jsem ocenila svou zálibu v pálivejch pokrmech, protože to byl docela nářez. Ale chutnalo mi to, to zase jo. V rekordně krátký době jsem to do sebe naházela a pak jsem popíjela čajík a koukala na Riela. Vzpomněla jsem si na naši konverzaci v autě a nedalo mi to, abych mu nepoložila další otázku.
S odpovědí si dal načas, až jsem si myslela, že mě snad ani neslyšel. A nebo že je na mě ještě naštvanej, a tak mě úmyslně ignoruje.
„To máš těžký posoudit,“ řekl nakonec. „Máme bystřejší smysly... sluch, čich, zrak... a taky máme rychlejší reakce. Ale tím to tak asi končí.“
„Takže žádný proměny v netopejry a lezení po strmejch zdech?“ Byla jsem celkem zklamaná.
„Proměňovat se v netopýry prý dokázali ti nejmocnější upíři. Jenže žádnej z nich už dneska nežije, a tak není možný zjistit, jestli je to jen pověra a nebo to skutečně uměli.“
„A co se s nima stalo?“ nedala jsem pokoj. Už jsem mezitím stihla přijít na to, že když se náhodou poštěstí zastihnout Riela ve sdílný náladě, pak je dobrý se zeptat na co nejvíc věcí.
„Co asi. Byli zabiti.“
„Nejmocnější upíři? Jeden by čekal, že budou odolnější!“
Riel pokrčil rameny. Očividně mu to bylo jedno.
Nechala jsem ho jíst a vychutnávala jsem si to, že jsme tu spolu. I když mi během toho výcviku lezl neskutečně na nervy, byla jsem ráda, že nejsem na to všechno sama.
A pak někomu začal vyzvánět mobil.