Až za hrob (13.)

Seděla jsem jako přimražená, hlavou mi koloval podivnej výkřik, něco jako: Začni zase dejchat!!!“ ale já jsem nevnímala. Komíhala jsem se sem tam jako narušenej učitel tělocviku a neměla jsem tušení, jestli zrovna toužim slyšet tu část Gertova života, která mi jako jedna z mála zůstávala skrytá. Kdyby chtěl, vyprávěl by mi to sám… Na druhou stranu, když budu vědět, co se tenkrát stalo, dokážu mu rozumět ještě líp, než teď.
Skousla jsem si ret a ani jsem si neuvědomila, že to docela bolí. Vítek na mě zíral, cítila jsem naprosto jasně jeho pohled, ale nedokázala bych vydržet přímý setkání našich očí. Žmoulala jsem cíp deky a představivost mi jela na plný obrátky. Jeden obrázek střídal druhej, ještě šílenější a krvavější, než byly ty předešlý. Očividně byl čas přestat koukat po večerech na horory.
Naprázdno jsem polkla, abych dostala z krku ten protivnej knedlík, kterej se mi tam usadil a tiše jsem zachrčela otázku: „Co se vlastně tenkrát doopravdy stalo?“
„S Gertem jsme od tý jeho záchraný akce kámošili.“ Dal se Vítek zase do vyprávění a já jsem tak získala čas, utřídit si fakta, který jsem o Gertově dětství věděla. Možná nebylo fér vyzvídat u někoho jinýho a rejpat se mu v minulosti za jeho zády, ale kupodivu mě to teď trápilo nejmíň. Vítek se položil na postel a opřel se o pelest proti mně. Chvilku něco lovil v peněžence, kterou vytáhnul naprosto nepostřehnutelným pohybem a podal mi několikrát přeloženej kousek ušmudlanýho papíru.
„Rozbal to.“ Poradil mi celkem věcně a gentlemansky se zdržel poznámek, když si všimnul, jak se mi třesou ruce. Papír vypadal s každým narovnaným záhybem víc a víc jako použitej toaleťák a já jsem začínala mít pocit, že po jeho rozbalení bude následovat celkem jasná cesta na infekční oddělení.
Pod rukama se mi zničehonic vyloupla nějaká stará fotka, na který byl chlápek sedící na bobku a dva kluci v pláštěnkách, každej opřenej o jedno jeho rameno. Pořádně jsem se zadívala na oba klučíky a celkem jasně jsem poznala, kterej je Vítek. Ten druhej nebyl Gertovi ani za mák podobnej, zato zvěčněnej dospělák jo. Zalapala jsem po dechu. Bylo to, jako bych se dívala na Gerta za deset let.
„To je Gertův táta.“ Přikývnul Vítek aniž bych se na něco ptala. „Po tom, co jsme se s Gertem dali dohromady, bral mě s nima na různý tůry a výlety. Byl to ornitolog, lozil všude možně, jen aby si vyfotil nějakýho toho opeřence. Gert byl tenkrát do ptákovědy totálně zblázněnej.“ Uculil se Vítek,
„A já vlastně taky.“ Přiznal po chvilce trochu sentimentálně. Upírala jsem oči na fotku a představovala jsem si, jak si museli ty dva špunti užívat vejšlapy s dobrodruhem, kterej se celkem sympaťácky usmíval z fotky.
„Jednou jsme šli fotit do nějakejch skal. Už ani neivm, co jsme tam hledali, ale přesně si vybavuju, jak jsem stál pod skálou a jistil Gerta, kterej lezl se svým tátou nahoru na jednu z těch menších skal. Měl jsme kolem pasu upevněný lano a pomalu jsem mu ho pouštěl, tak jak mi to předtim jeho táta ukázal. Když vylezli nahoru, udělali pár fotek a spouštěli se na zem. Gertův táta zůstal asi dva, nebo tři metry pod vrcholkem a čekal, až tam k němu vylezu. Chtěl mi ukázat, co nahoře našli. Byl jsem o trochu menší a slabší než Gert, takže mi to nešlo tak rychle. Gert se mi smál, že jsem pomalej a já jsem začal chvátat. Když jsem se vydrápal na úroveň, kde čekal Gertův táta, už jsem nemohl skoro pohnout rukama, jak se mi třásly. Ještě dvakrát jsem se vytáhnul o trochu vejš, ale pak mi ruce vypověděly a já začal padat. Byl jsem si jistej, že mě Gert spadnout nenechá, že se nebude muset ani moc snažit, aby mě zastavil, ale reflexy zapracovaly. Popadnul jsem Gertova tátu za ruku. On mě jen pevně sevřel a vyzvednul mě na římsu nad náma. Nebyl jištěnej. Neměl vůbec nic, co by ho mohlo zachránit…Mě postrčil nahoru, ale sám se už nestihnul znova pořádně chytit…“
Vítek najednou vypadal jako duch, bledej obličej měl skoro průsvitnej, oči nepřirozeně poulil někam za mojí hlavu a v rukách protáčel svazek klíčů.
„On spadnul.“ Zašeptala jsem spíš pro sebe, abych dokázala udržet myšlenky. Vítek bez hlesu přikývnul. Seděli jsem proti sobě, oba ztracený ve svých myšlenkách. Hlavou mi rotovala představa malýho kloučka, kterej uvidí svýho tátu umírat a ruce se mi rozklepaly ještě o trochu víc. Stoletá servírka byla proti mně stejně stabilní, jako dubovej stůl.
Vítek se najednou zvednul a znova odcupital někam ke skříni. Vytáhnul černý kalhoty, bleskurychle je vyměnil za ty, co měl včera a vlastně i celou noc, a se slovy: „Jdu do práce,“ vypochodoval ze dveří. Chápala jsem, že potřebuje vypadnout, sama bych asi udělal to samý, navíc….mě se tenhle příběh začal týkat teprve před pár hodinama. Do tý doby jsem byla jen náhodnej pozorovatel, jasně viditelnej obrys, stín, kterej až po letech nabral barvu a získal tak možnost, ovlivnit to, co se stane příště. A právě v tenhle okamžik jsem se zařekla, že udělám cokoliv, aby byl Gert už navždycky v bezpečí a šťastnej.