Světlo noci a dne 1/4

..."Dej mi klíč, už den usíná.
Svůj stín neuhlídám.
Přistup blíž, já něco ti dám
v říši kouzel a čar.
Příběh rosy v pavučině,
světlo noci a dne.

Už odcházím, tak něco si přej,
růže snů, prosím tě, hřej.
Bez smyslů se štěstím se směj,
dokořán své oči vždy měj.
Příběh rosy v pavučině,
světlo noci a dne."...

Vlny se o skálu lámou,
stromy si šeptají o lidské radosti,
tady svěží větry vanou
a s nimi nese se zpěv dívčin s kouzelnou lehkostí.

Pod sluncem podobné dívky není,
rusé vlasy, hlubina v očích, její vzhled však nepodstatný je,
netuší, že její život se zanedlouho změní.
Paprsek sluneční si na jejím těle hraje.

Jsem děvče plné snů a přání, princezna radosti a úsměvu. Skoro vesnické děvče, které chce od života volnost. Chodím na střední školu a pak zamýšlím jít na vysokou. A co bych chtěla? Od budoucna, od okolního vzduchu?
Popravdě zatím ani nevím

Jak ona se umí smát,
na rtech úsvit má, když rozveselí se licích,
dala by vše, co mohla by dát.
Probuzení vesnici spící.
Když vesele skotačí,
svět se směje.
Když pro potěšení zatančí,
vzduch kolem se do dáli rozehřeje.

Tanec křídla ji propůjčí,
v pohybu city své nezakrývá,
jiskry vlétnou do očí,
šaty vlají, o ní se mnohým chlapcům snívá.

Mám ráda vítr ve tváři, mám ráda, když mi vlasy ve vánku jančí. Někdo by mohl říct, že to vůbec nesouvisí s tancem. Ale právě tím nádherným pohybem rozvířím vzduch kolem sebe a přivolám vítr. Ten překrásný, mystický tanec. Vzpomínky pradávných Keltů. A nespoutanost lidské vášně.
Ohromilo mě, když jsem viděla desítky tanečníků pohybovat se s takovou lehkostí jen na špičkách nohou. Té vědomosti nadpozemského letu předávám dál. Učím a nabádám lidi k poznání fantazie irských tanců.
Ráda poslouchám hudbu. Ne proto, jak hraje, ale proto, co mi říká. Musí z ní vycházet pocit. Ovšem, jiný člověk, jiný názor. Proto taky každý zachycuje své teplo z jiné hudby. Pro mě to jsou harfy. Píšťaly a housle. Ženský hlas. Bubny a energie.

Já mám vesměs takový normální život. Trochu uspěchaný, protože téměř nic nestíhám, ale to říká asi každý. Mám na každý den něco a proto někdy na věci navíc nemám ani čas. Čas ale většinou není, čas si člověk musí udělat...
Já ten svůj kousek času věnuju tanci. To je můj tlukot srdce. Taky je tu má tvorba. Maluju, kreslím, tvořím. To je má mysl, moje myšlenky. Hudba. To je můj let do prázdna.

O víkendu bývám většinou doma. Buď vstřebávám odcházející týden nebo se připravuju na ten další. Nejsem diskofil, nebaví mě to. Nemám tam co dělat.

Nejsem ukecaná dívčina, co nepustí nikoho ke slovu, ale moc ráda si povídám. Proč to říkám. Není to úplně od věci. Málo který kluk si dokázal se mnou povídat dvě hodiny, aniž by myslel na něco jiného. Vlastně žádný. Zatím. Na co jiného tu přece holky jsou, ne? A proto mě to s kluky přestávalo bavit a vraceli jsme se ke kamarádství.

Kapka živé vody z bezhvězdné úplňkové noci?

Zatmění Měsíce uprostřed dne.

Za celou zimu jsem nevytáhla zimní bundu. A dneska, zrovna dnes jsem si toho tlusťocha vzala. Jsem navíc celá zahalená v šále od babičky, která se mi mimochodem líbí. A taky jsem si narazila čepici, kterou vůbec nenosím, až po oči. Dneska, zrovenka dnes tak moc mrzne.
Jako by se všechny řeky vylily z koryt.

Jako by stromy uprostřed zimy měly listy.

Jiskra.

Veselá, plná myšlenek
prochází se po lese
dívka. Náruč plná sněženek,
v zimě, kdy sníh sám se k zemi nese.

Tu zastaví se, poslouchá.
Oči zavírá. Mráz běhá po zádech.
Stojí, květy, listy, noc dlouhá,
nezmůže se na nádech.

Je to tou vůní? Z čeho točí se jí svět?
Je to jen pocit? Že právě zde má být?
Je to špatně, že nechce se jí zpět?
Je to tou hudbou? Kvůli které nevidí úsvit?

V mysli se sen se skutečností hádá:
Musím jít. Bude tu zas to velké zlaté?
Slyší odpověď, nebe padá.
Budu tu čekat, slyší jen ona, odpověď mate.
I blesk, co nikdy neudeří,
slyší, jak srdce tluče jí bláznivě,
to krásné neznámé ji nikdo neuvěří,
navečer zas vstupuje do lesa, bázlivě.

Už slyší tu melodii kouzelnou.
Náhle utichá však, ze stínu větví přichází postava.
Stojí tam oba s nocí bezednou.
Mlčky. Nemusí mluvit. Jitro prozradila obloha modravá.

Schází se ti dva.
Rozumí si. K ránu dívka odchází z tohoto místa.
A vrací se do nic netušícího domova.
Jiskra.

A zrovna dnes, kdy jdeme zase tancovat, přivedl náš spolutanečník nového přírůstka, svého spolužáka. A zrovna dnes, když jsem tak zahalená do nespočet pokrývek chránících před zimou. Seznámení.
Krásný úsměv, upřímné veselé očí. Už jen jeho pohled mi stačil k tomu, abych měla pocit, že už ho dávno znám. Světlé vlasy. Ale ten úžasný pohled. Počáteční bázeň spadla hned po páru slovech. Kamarád říkal, že ho nemá nějako moc v lásce. Je to tím, že je v něčem jiný? Že je jiný snad ve všem? Nebo že je z daleka? Nad námi rozzářily se i neobjevené hvězdy. Na nás nebude pršet, když spustí se déšť. Snažila jsem se mu být stále na blízku. Poznat ho, i když jsem měla pocit, že ho znám už celá staletí. Vždy každé pondělí rozkvetly všechny louky.

Odvahu. Ani jeden jsme neměli odvahu cokoli říct. Co cítíme. Cokoli udělat. Nevinní beránci. A mě to zevnitř užíralo. Nevěděla jsem, co mám dělat. A mám vůbec něco dělat? Mám riskovat, že ztratím toto zvláštní přátelství? Když jsme byli spolu, byla to harmonie myslí. Povídali jsme si, kdybychom mohli, tak celé dny. Rozuměli jsme si. Odvahu...

Měsíce plynuly. Pomalu a rychle. Čekala jsem. Asi čekal taky. Bude se něco dít? Vnitřní boj neutichá. Ztrácím význam slova odvaha. A nic se neděje. Rozumíme si, tak proč pořád čekáme?
S koncem školního roku jsme se rozešli i my. Každý do svého domova. On odjel několik set kilometrů západně. Já zůstala tady. A ani jeden jsme nic neřekli, tak jsem přestala doufat. Ale city, co jsem si k němu vypěstovala, ty jsem si i s nadějí schovala.

Hluboko.
Snad z poblouznění mysli, snad z nějakého praštěného důvodu jsem začala mít ráda Jiného. Myslela jsem si to, věřila jsem tomu, že jsem se skutečně zamilovala. Alespoň jsem to tak cítila. Ale byl jiný. A bylo to taky jiné léto. Ze začátku byl zvláštní jiný nejlepší ze všech. Opravdu byl. Někteří lidé se ale musí opálit, aby zjistili na čem jsou. A tak se mi začalo lámat srdce. Tento cit k jinému byl hluboký a hloupý. Zprvu perfektní vztah se začal hroutit jako hrad z karet.

Otec si všiml změny,
co projela jeho dcerou.
Tak proslechlo se mezi všemi,
že hledá ženicha pro jedinou holku svou.

Zatřásla se zem pod nohama děvčete.
Ač den byl bílý,
utíkala přes les, tam na palouk pod větve
a čekala, čekala na smluvenou chvíli.

Když přišla a noc a s ní on,
spala, snila divoký sen.
Leželi v trávě, na ranní mši svolával vesničany zvon,
probudil je, dunění doléhá až sem.

Stačil ještě, než náhle zmizel, zašeptat rozespalé dívce,
ať příští noc nechodí a utiší bázeň svou,
ať čeká jej před domem v košilce,
že poradí si s nápadníky, co leží ji u nohou.

Dívka zmateně domů kráčí,
u dveří už tatíček stojí,
červeň hněvu mu tvář smáčí,
přehnaná starost, zbytečně se zlobí na dceru svoji.

Ona mu s klidnou tváří jen zašeptá,
ať všichni chlapci večer se tu sejdou.
Teď dlouhá noc nás čeká.
Děvče směje se s tváří němou.

Ve vonné vodě své tělo omývá,
vlasy do copů zaplétá s květinami,
tak nervózní nikdy nebývá.
Dnes nebudou sami.

Najednou klidná je,
snad příchod vytušila jeho.
S vyrovnanou tváří na dvůr jde,
snad i přitahována srdcem jeho.

Plno hochů upřeně na ni se dívá.
Jeho ale nevidí.
Zdá se jí, že slyší, jak zpívá?
Že přijde, jí slíbil.

Zvonivý klepot koňských kopyt.
U vrat z ničehož objevil se.
Zkracuje vesnickým hochům pobyt.
S ní ani jeden neožení se.

Před zraky všech přítomných
usedá za ním do sedla.
Na následky nepomýšlí, užívá si pocitů svých.
Otcova tvář za záclonou zbledla.