Světlo noci a dne 2/4

Se zvláštním létem skončil i zvláštní vztah. A byla jsem ráda. Kvůli citům k chlapci zdaleka, cítila jsem podvod vůči němu. A když jsem ho po prázdninách znovu spatřila, vrátil se mi život do těla. A znovu jsem si vzpomněla na schovanou naději.
I v něm cítila jsem cosi nového. Jakousi hloubku jezerního dna. Snad jsem si to jen namlouvala nebo jsem si to jen tak úpěnlivě přála. Ale ne. Něco je opravdu jinak. Když vrátil se mi zase sem, neměla jsem ani myšlenku na nějakého jiného. Já toužila po něm.
Teď nastal ten zlom. Teď bylo to něco víc. Samhain je keltský svátek. Ukončení, rozloučení se starým uplynulým rokem. Setkání s těmi, kteří nás už opustili.
Hrála krásná hudba, přednášely se verše, jež zanechají v člověku hluboký dojem. Verše, kterými bytost řekne vše. Nutí k zamyšlení se. A tančili jsme. A bylo to u něj, s jeho rodinou a jeho přáteli. Jeho kraj na mě promlouval. Já cítila tam vůni domova. Padaly vločky. Letošní první sníh zažila jsem v krajině snů.

Koník štíhlý a vysoký byl,
a letěl s nimi krajinou, jako by běžel sám.
Osud dnes hvězdy z oblohy smyl
a plete pavučinu a ke všem příběhům je zván.

Hřebec utíká cestou, kterou tak dobře zná,
k úpatí kopce, kde málokdo se vstoupit odváží.
Zvíře snad radostí ržá,
zastavují, měsíční paprsky se od otvoru odráží.

Tam, povídá mladík z lesa, žádný smrtelník nemůže,
ty ale ano. A navléká prastarý nárameník.
Zdá se těžký a studený, přec nechladí do kůže.
A dívka vstupuje na znamení.

Kdo jsi? A toto je tvá země?
V temné chodbě má spoustu otázek.
Jen kývne, že odpovídat jí nebude ve tmě.
Kolem dveří je holá zeď.

Za nimi světlo nebeské,
zeleň nejčerstvější,
ucítila vůně přehezké,
ten svět zdá se jí hezčí.
On chytí ji za ruku, do očí pohlédne.
Já chci ti říct vše, o mě a mém lidu.
O tomto místě, o té hudbě bezedné,
o zdejším božském klidu.

Říkám ti to, i když váhám,
pokud mě znát máš,
jsem synem národu Túatha Dé Danann,
jsem dědicem trůnu, jsem budoucí vůdce náš.

Takovou odpověď nečekala,
však harmonii našla v nitru svém.
I bez těchto vědomostí mu srdce své dala,
nelituje, že našla lásku v něm.

S ním cítí se bezpečně,
šťastná, z něj čerpá svou energii.
Jako by znala ho věčně.
Ale až teď pochopila jeho magii.

Představuje ji svým rodičům,
ti nevím, že nárameník má, však poznají v ní smrtelnici,
táta jeho konečně porozuměl svým snům,
v mámě se probudila předzvěst spící:

"Jednou syn vznešených bytostí,
potká svou družku ve světě pod nebem.
Než král z něj se stane, vyhraje svou trpělivostí
a spojí dva světy věčným plamenem."

Ráda z vlaku pozoruju míhající se krajinu. Kopce mění se v nížiny a roviny, řeky, odraz slunce na bezhybné hladině rybníka. Zrcadlení tváře ve skle okna. Mám ráda a dělám jiné věci. Ze sýrových tyčinek odlupuju sůl. Nejdřív sním to, co mi chutná míň a nakonec si nechám to nejlepší. Pozoruju lidi. Jejich obličeje, chůzi.
Myšlenky plynou. Utíkají jako utíkají stromy podél vlaku. jak dobře mi bylo u jeho rodiny, jak dobře jsem se cítila. Ještě dlouho poté, co všichni šli spát, jsme se povídali. Až k ránu jsme si šli lehnout. Zanechalo to ve mě pocity, pocity, že snad...
Ty dva dny ve vesnici vzdálené mi napověděly, že liší se on, jeho bratři a rodiče od ostatních rodin. Ale líbila se mi to. Takové krásné místo. Kopce. Lesy, u nichž jsem ještě nebyla. Zamilovala jsem si ten pohled z okna. Tady vše končí a začíná. Mám duši nespoutanou a tady bude mezi svými. Mám srdce otevřené novým věcem a tady by mělo vždy co objevovat. Mám myšlenky divoké a tohle místo by je vždy dokázalo uklidnit.
Jak ráda bych tam byla zase. Teď mi ale místa čím dál víc známější připomínají, že se tomu kraji vzdaluju. Ach domove, jedu vstříc tvému náručí.

I když nerada musí domů jít.
Chtěla by zůstat, ví ale, že by se vrátit měla,
tak opouští, ne nadlouho, kouzelný svit
ze svět dávného jména.

Kůň s nimi uhání nocí.
S ním v sedle a jeho náručí
neohrozí ji stíny, vlci,
kůň jako by kopyty nad zemí tančil.

V náručí mladíka, budoucího vládce,
cítí se jako princezna.
Není ji zima, na koni usíná hladce.
Ráno probouzí se ze spánku beze sna.

Cožpak nevíš, kdo to je?
Otec je holčinou volbou rozrušen.
Lidé vzdávají se jim bez boje,
z jejich světa už nevyšel nikdo ven.

Nevšimla sis vysoké postavy,
špičatých uší a štíhlé tváře?
Koňských očí modravých
a z hřívy vystupující záře?

V očích dívčiných vidí však odhodlání.
Více ho tady vidět nemíním.
Její city k němu snažně zahání,
k večeru přijde pro tebe jeden, na veselku půjdeš s ním.

Holka mladá zdrcena jeho slovy,
nevychází z pokoje svého,
k vycházející večernici se v podvečer modlí,
aby mohla spatřit jeho.

Tu přichází tatík,
s úsměvem na rtech,
ve dveřích na ni čeká z vesnice bohatý mladík,
křivé úmysly a nadutý měch.

Cestou do vesnice připojují se ostatní,
všichni těší se na hořký mok a vesnický dupák,
tohle není zábava, kterou dívka nudu zahání,
a hoch, co sním jde, je sice bohatý, ale hlupák.

Najednou, jako by ji do mysli něco vnuklo,
otočí se k lukám a utíká,
v hrudi ji srdce tluklo,
on ji už čeká, ona neposlechne tatíka.

Zavede ji k hladině studené,
jezero jako půlnoční zrcadlo
odráží nebe v hlubině bezedné
od doby, kdy Slunce zapadlo.

Básníci a pěvci představí svůj um,
sešli se snad všichni z okolí mého.
A když utichl šum,
harfeníci začli to nejlepší ze svého.

Slyšela už mnohokrát
z vesnice umělců mnoho
na svou harfu hrát.
Elfům nevyrovná píseň nikoho.
Irsko? Copak to bylo? Jdu kolem vývěsní tabule, kde vidím plakát. Dvě skupiny, o nichž jsem nikdy neslyšela, budou vystupovat tady u nás. Hudba Irů. Nikdy jsem neslyšela irskou hudbu naživo. Jediný člověk, s kým by bylo možné tam jít, je on. Taky to už viděl. Souhlasí. Půjdem tam spolu. Byla jsem zvědavá, jaké to bude. Jaké to bude s ním. Těšila jsem se jako malá. Na zážitky.
Už byla zima. A bylo večer a mrzlo. Už ve dveřích na nás dýchla atmosféra. A bylo to jiné než u jiné skupiny. Všichni byli
milejší. Měli příjemnou náladu. I vzduch tam byl jiný než jindy. Čistší.
Snad proto, že to všechno bylo, snad proto, že jsem byla s ním, snad proto, že byla perfektní hudba, byla jsem pro tento okamžik šťastná. Ne, že bych jindy nebyla, ale tohle bylo štěstí ze všech štěstí.
Hudba zběsile klidná a klidně divoká. Prostupuje skrz celé tělo a nic nenechá na svém místě. I on zdá se být hudbou omámený. Má čistý pohled a veselé líce. A všeříkající úsměv. Chytí mě za ruku a tančíme. Skotačíme do rytmu.

Hvozd nepohltí tóny píšťaly,
prsty hbitě hladí harfy struny,
housle jako by zpívaly,
bytosti daly se do tance za třpytu Lůny.

On k ostatním ji přizve.
Já ale vaše umění neovládám.
Před očima ji obloha zmizne.
Nohy se země nedotýkají. Kouzlem ten tanec zná.

Tu noc po koncertě jsem nejela domů. Měli jsme zajištěný nocleh v sokolovně. Tak jsme chvíli brouzdali ulicemi, náměstím. Byl mrazivý vzduch. U tmavých výloh postávaly skupiny těch, kterým se taky ještě nechtělo spát. A nejspíš ani nešli. Možná u těch výloh stáli až do rána. My jsme zamířili ke spánku. Pod spacáky, bok po boku. Je zvláštní spát v místnosti, kde nejsou žádná okna. Nemám žádné spojení se vzduchem. S vycházejícím Sluncem. Kdy bude ráno? Jediný náznak toho, že je nejspíš čas
vstávat, byly umělé tóny vycházející z mobilu.

Noc nevidí rána,
přece zábava ustává
a jako když přelétne vrána,
všichni odcházejí, jen vzpomínka zůstává.

Musíme jít, ven můžeme jen v noci.
Za kopcem se rozbřesk ozývá.
Dívka je zmámená jeho mocí,
probere se, když jí tvář rosa omývá.

Už je čas skončit veselení
a ty domů pospíchej,
odešla jsi se setměním,
ránu úsměv dej.

Odvezl ji k vesnici,
odkud stále hudba hrála a smích duní,
rodiče už leží, dávno spící,
jak zbožňuje jeho vůni.

Jeden na druhého se díváme. Nepřemýšlím, jen nechávám plynout čas. Ráno musíme rozloučit, on jde za svými věcmi, já zůstávám.

Hřeje to u srdce.