Juliin deník - 41. díl

--Julie je obyčejná šestnáctiletá dívka – nebo si to aspoň do jisté doby myslela. Potom však zjistila, že umí číst lidem myšlenky, čas od času vidí ve snech budoucnost, umí se přemisťovat a kdoví co ještě. Dokonce má svého anděla a v hlavě nosí mentora, který jí radí, jak nakládat se svými schopnostmi. Seznámí se s Romanem – ten jí vysvětlí, že je patronka a má za úkol ochraňovat lidi, neboť mezi patrony sám vyrůstal. Julie se od něj dozví mnoho užitečných věcí, ale náhle je donucena odjet. Ocitne se někde v chalupě uprostřed lesa a společnost jí dělá pouze Nick, který má za úkol připravit ji na náročný úkol, který na ni čeká. Julie už ví, že není jen obyčejná patronka, ale očekává se od ní mnohem víc – byla pověřena, aby zachránila svět patronů. V tom nyní vládne boj mezi temnými a světlými a je na Julii, aby tento boj ukončila tím, že najde Věčný smaragd. Poté, co se to dozví, se jí zdá sen: Julie se ocitá v těle neznámého vousatého muže a téměř se zmocní smaragdu. Když poví o snu Nickovi, Nick usoudí, že je na čase, aby se seznámila se Spojenectvím. Přemístí se tedy do neznámé místnosti, kde už na ně čekají Hayle, Kathrin a Ted – ti tři společně s Julií tvoří Spojenectví a budou jí pomáhat při cestě za Smaragdem. Začnou tím, že se rozhodnou najít vousatého muže ze snu, který – jak doufají – je za Smaragdem dovede. Kathrin má s věšteckými sny, jaké se zdají Julii, zkušenosti, a proto ji nyní odvádí z místnosti, aby se spolu pokusily zjistit, kdo je neznámý muž zač...--

Kathrin mě dovlekla do vedlejšího pokoje a zabouchla za námi dveře. Byly jsme teď v místnosti podobné té, ze které jsme právě vyšly – přesněji řečeno, nebyla tam žádná okna a panovala tam stejně hustá tma jako v okamžiku, kdy jsme se s Nickem přemístili. Než jsem se ovšem stačila vzpamatovat, mávla Katrin rukou a místnost byla rázem osvětlená. Neměla jsem ponětí, odkud světlo vychází, ale nijak zvlášť jsem po tom nepátrala. Místo toho jsem se rozhlížela po pokoji. Popravdě tam toho moc k vidění nebylo, jenže já jsem ještě pořádně nevěděla, kde přesně se nacházím, a tak jsem si pozorně prohlížela všechno, co by mi aspoň napovědělo, co dělám právě tady a co má se mnou Katrin v úmyslu.
Místnost nebyla příliš velká a nábytku tady člověk našel jen minimum. Vlastně jsem viděla pouze dvě křesla u zdi a jakýsi podivně vyhlížející stůl s ještě divnější vitrínou na opačné straně místnosti. To bylo celé zařízení pokoje; uprostřed ležel na podlaze jen vznosně vyhlížející koberec.
„Posaď se,“ vybídla mě vlídně Kathrin a celkem zbytečně ukázala na dvě křesla.
Sedla jsem si do jednoho z nich a Kathrin se beze slova usadila vedle mě.
„Takže vy ve snech taky vidíte budoucnost?“ zeptala jsem se jí.
„Ano.“
„Zdají se vám takové sny často?“
„Jak kdy. Poslyš, nejsi ani zdaleka jediná, kdo má takové sny. Jenže ty tvoje jsou teď mnohem důležitější než sny všech ostatních.“
„Já vím,“ zamumlala jsem.
„Tvůj poslední sen je toho pravým důkazem. Měli bychom se asi pustit do práce.“
„A co budeme dělat? Jak chcete zjistit, kdo je ten muž? Ani si už pořádně nevybavuji, jak vypadá.“
„Nevadí,“ usmála se. „Naučíš se sny vyvolávat.“
„Vyvolávat?“ nechápala jsem.
„Ano. Vyvoláš sen, který se ti zdál, aby sis ho mohla prohlédnout znova. Je to jako dívat se opakovaně na film na videu,“ dodala.
„Nevěděla jsem, že je to možné.“
„Není to zrovna běžná schopnost. Málokdo o ní ví a většina patronů ji ani nepotřebuje. Když se ti ve snu zjeví velmi blízká budoucnost, musíš si pospíšit a nemáš čas se na sen dívat znovu.“
„A jak to, že vy to umíte?“
„Zkrátka už se mi to párkrát hodilo. Proto mě taky vybrali do Spojenectví – ovládám více schopností než obyčejní patroni a byla jsem pověřena, abych tě něco z toho naučila. A nyní přišla ta pravá chvíle. Nevzpomínáš si na tvář onoho neznámého muže – nevadí. Podíváme se na něj znova.“
„A co pro to musím udělat?“
„Nejdůležitější je naučit se pořádně soustředit. Proto jsem také vybrala tuhle klidnou místnost – sama tady ráda relaxuji. Možná bude lepší, když si křeslo nastavíš do jiné polohy. Vleže ti to půjde lépe, uvidíš. Pod opěradlem na ruce najdeš malou páčku, stiskni ji směrem dolů a sedačka se ti sama sklopí. Je to velmi jednoduché ovládání.“
Nahmatala jsem páčku a udělala, co mi Kathrin řekla. Za chvíli už jsem pohodlně ležela a čekala na další pokyny.
„Zavři oči,“ poradila mi Kathrin. „A jediné, na co teď budeš soustředit svou pozornost, je sen, který se ti zdál. Nevadí, pokud si ho nepamatuješ dokonale. Mysli na jednotlivé útržky, jenž ti zůstaly v mysli.“
Zkusila jsem to. Před očima se mi míhaly rozmazané obrázky – tmavý les, zelené světlo, jezero, les, opět zelené světlo a tak pořád dokola... Žádný celistvý příběh.
„Nejde to,“ zaúpěla jsem. „A já se opravdu snažím!“
„To nic,“ uklidňovala mě Kathrin. „Počkej, něco mě napadlo.“
Vstala a přešla přes celý pokoj. Zastavila se před vitrínou, na okamžik v ní pohledem něco hledala a potom ji konečně otevřela, vyndala něco malého, na co jsem ani pořádně neviděla, a vrátila se zpátky ke mně.
„Vezmi si tohle.“
S úsměvem ke mně natáhla otevřenou dlaň. Posadila jsem se, abych lépe viděla, co mi podává. V ruce držela nějaký přívěsek na tenkém, černém provázku. Opatrně jsem ho uchopila, abych si ho mohla prohlédnout pozorněji. Byl to průhledný, oblý kámen, v němž bylo vyryto mnoho spletitých čar, které dohromady tvořily malé propletené vlnky. Vůbec jsem netušila, k čemu by mi to mohlo být, a tázavě jsem se zadívala na Kathrin.
„Pověs si ho na krk, je tvůj,“ řekla mi.
„Můj? Nemůžete mi ho přece jen tak dát.“
„Ovšemže můžu. Potřebuješ ho. Ten kámen ti pomůže při vyvolávání snů. Předává se z generace na generaci; mně ho darovala má babička, když jsem se sama učila patronskému umění. Skutečně mi pomohl a teď ho předávám tobě, aby plnil svůj účel dál. Je opravdu cenný, proto na něj dávej tak dobrý pozor, jak jen dovedeš.“
„Ale... Vy byste ho přece měla dát vašim potomkům, těm náleží zcela právem.“
„Kdepak,“ zavrtěla hlavou. „Já nemám žádné děti, natož vnoučata. Neměla bych ho komu předat. Takhle aspoň můžu být ráda, že našel to správné uplatnění.“
Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale Kathrinin pohled mě donutil mlčet, takže jsem si raději zavázala provázek s kamenem kolem krku a opět se uložila na sklopené křeslo.
„A teď to můžeš zkusit znovu,“ pobídla mě. „Myslím, že ti to půjde mnohem snáz.“
Měla pravdu – jen co jsem zavřela oči a pomyslela na to, co chci vidět, už se mi před očima jasně odehrával celý sen.
„Podařilo se to,“ zajásala jsem, jakmile sen skončil.
„Výborně. Teď mi pověz, jak přesně vypadá ten muž.“
Ještě jednou jsem zavřela oči a vybavila si podobu muže, jehož tvář se odrážela na vodní hladině jezera.
„Je poměrně starý, má vrásčitý obličej a vypadá hodně neupraveně,“ popisovala jsem ho. „Je celý zarostlý, má dlouhé bílé vousy a nečesané vlasy. Chladné černé oči a pod nimi velké kruhy... Jeho vzhled je takový... nepříjemný a... drsný.“
„To mi stačí,“ zarazila mě náhle Kathrin. „Víš co, podívám se na ten sen s tebou.“
Vyvalila jsem na ní oči.
„Copak to jde?“
„Jistě. Budeš dělat to samé, co předtím, vybavíš si tvář muže. Chytneš mě za ruku a já se budu snažit soustředit na totéž co ty. Pokud se to podaří, uvidíme sen obě.“
Poslechla jsem ji a opět jsem si prohlédla již známou tvář. Doufala jsem, že tak činím naposledy, protože ten pohled se mi příliš nelíbil. Po chvíli jsem konečně mohla otevřít oči a pustit Kathrininu ruku. Pohlédla jsem jí do tváře. Najednou se mračila a byla trochu zaražená.
„Viděla jste ho?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ano,“ odpověděla pomalu. „Stalo se to, čeho jsem se obávala.“
„Tomu nerozumím. Co se stalo? Smaragd přece nikdo neukradl – aspoň zatím.“
„Ne, to jsem nemyslela. Pusť to z hlavy. Pojď, vrátíme se k ostatním.“
Než jsem se vzpamatovala, popadla mě a odtáhla zpátky do vedlejší místnosti. Hayle, Nick i Ted tam stále byli. Zřejmě byli zabráni do nějakého hovoru, ale jakmile jsme vstoupily, všichni tři vzhlédli a upřeli na nás zvědavé pohledy.
„Zjistili jste, co je ten člověk zač?“ zeptal se Hayle.
Viděla jsem, jak Kathrin zaváhala.
„Zřejmě je to složitější, než jsme čekali,“ odpověděla nakonec. „Nicku, odveď Julii zpátky. Musíme se rozhodnout, co dál.“