Forsaken - 104. díl

Podezíravě jsem přimhouřila oči. Seděli jsme v odlehlým koutku a nikdo jinej v naší blízkosti nebyl. Takže... S rostoucím vztekem jsem sledovala, jak Riel odložil příbor, jakoby se nic mimořádnýho nedělo, a z kapsy svý bundy vytáhnul telefon. Úplně stejnej jako ten, co jsem mu ho předtím utopila. Údajně.
„Ano?“ řekl namísto pozdravu.
Poslouchala jsem tu jednostrannou rozmluvu a ani jsem se to nesnažila maskovat. Podle toho, jak najednou hovořil nezvykle spisovně, jsem hádala, že asi volá můj táta. Ten už na lidi holt takhle působil.
„Ještě teď?“
„Dobrá. Ale nemyslím si, že z toho bude mít radost.“
„Ale ovšem že to chápu.“
„To je celkem dobrá zpráva.“
„Ne, to opravdu netuším.“
„Asi za hodinu.“
„Myslím, že tu chvíli to ještě vydrží, ne? Koneckonců jsi k tomu měl příležitost už mnohem dřív.“
„Tak důvody? Hlavně jí je nezapomeň vysvětlit!“
„O to se neboj!“
Zaznamenala jsem vzrůstající intenzitu Rielova hlasu a taky jeho výraz zrovna nevypovídal o nějakým nadšení. Očekávala jsem, že až dotelefonuje, tak mi podá nějaký vysvětlení, ale on jenom uklidil mobil zpátky a zas se věnoval svýmu jídlu.
„To mi k tomu ani nic neřekneš?!“ vyjela jsem na něho naštvaně. Jak dlouho už sakra ten telefon má?! A přesto se ani neobtěžoval mi o tom říct! Natož mi ho půjčit, abych si mohla promluvit s tátou!
„A k čemu?“ zeptal se a strčil si do pusy další náklad pálivýho kuřete.
„K čemu?!“ opáčila jsem, teď už vytočená na nejvyšší možnou míru. „Třeba k tomu, že ten mobil normálně funguje! Třeba k tomu, žes mi normálně lhal! Třeba k tomu, že jsem taky chtěla mluvit s tátou!“
„Přestaň tu laskavě řvát. Některý lidi se tu chtěj třeba v klidu najíst,“ krotil mě Riel, čímž mě dostal do ještě většího varu. Bejt papiňák, tak už jsem dávno bouchla.
„Jo, to je tak to jediný, o co ti jde, co?!“ sykla jsem na něho nenávistně.
„Kdyby to bylo to jediný, tak bych rozhodně večeřel dřív než za tmy. Nejdřív se uklidni a nech mě laskavě dojíst a pak si promluvíme.“
Vzhledem k tomu, že to nebyl návrh ale prostý oznámení, tak jsem na to ani nijak nereagovala. Jenom jsem ho zamračeně pozorovala, jak se krmí. A ten pohled mě štval okamžik od okamžiku víc.
„Neříkali ti rodiče, že není slušný zírat na lidi když jí?“ prohodil Riel mezi dvěma sousty. Bylo ale patrný, že ho moje pozornost ani v nejmenším neznepokojuje. Natož aby ho popohnala k vyšší rychlosti konzumace.
„Ne! Ale jestli mi půjčíš mobil, pak tátovi klidně vytknu, že zanedbal mou péči!“
„Dobrej pokus,“ ohodnotil to Riel, aniž by se přestal cpát.
Opřela jsem si nevychovaně lokty o stůl a dál jsem ho probodávala vzteklýma pohledama. Ne, že by to ovšem k něčemu bylo. Trvalo ještě notnou chvíli, než dojedl, a pak si ještě důkladně otíral ústa ubrouskem.
„Pomalejš by to už nešlo?!“ vypěnila jsem.
„Ty si prostě nedáš pokoj, co?“ poznamenal klidně a napil se minerálky, kterou si předtím objednal.
„Pokoj si dám, až budu mít pokoj od tebe!“ odsekla jsem automaticky, i když jsem to nemyslela tak docela vážně. Jenže někdy z člověka vylítnou ve vzteku věci, který by normálně vůbec neřekl. Většinou si to hned uvědomí, ale to už je pozdě to vzít zpátky. I já jsem nejistě čekala na Rielovu reakci.
Ten se ale kupodivu pouze pousmál. „To se ti vyplní dřív, než si myslíš,“ oznámil mi chladně.