Světlo noci a dne 3/4

Jako jediný paprsek ze zataženého nebe byl dárek, který jsem od něj dostala. Byla to slova. V rýmech a verších na papíře napsaná. Báseň, která prozradila jen mě, co děje a může se záhy stát. Četla jsem rychle a vážně, abych se dověděla více. Dokázaly mě rozesmát a už jsem věděla. Odpovědi bez otázek. Jsem poupě, co rozdává světlo a rozkvétá. Já už vím. On dívá se na mě čekaje rozluštění mého pohledu. Ale už ví taky. Byla to zamilovaná báseň od zamilovaného básníka.
Jiskra se rozdoutnala v plamen. Zprvu nenápadný, ale velice viditelný oheň. A rychle roste.
Byli spolu každou chvíli,
procházeli se lesem, seznamoval ji s jeho světem,
ukazoval ji prastará místa, lesní víly.
S ním byl každý problém smeten.

Plynul čas, stále si mají co říct,
objevují nepoznané, schované,
mohli by druhému slova z očí číst,
myšlenky mají k sobě skované.

Dny opravdu plynou, v měsíce se spojují. Otec ale má úmysly jiné. Myslí si, že je pro mě moc mladý, on dívá se na číslo označující jeho věk, ne na něj. Říká, že ho chce začít hlouběji poznávat, dokud se z něj nestane číselně muž. Pak pro mě bude hoden? Chce snad mít jistotu, že to není poblouznění duší? Já čas tomu dávám a pochopit se snažím. Snaží se taky, snaží se vyjít vstříc ten, jehož domovem je kouzelný kraj.
(později však zjišťuju, že není problém v Něm nebo ve mně, je asi problém v otci, jehož myšlení nechápu a stále se snaží mě od Něj odradit)

Konec roku a začátek nového. Takzvaný svátek, kdy se očekává, že většina národa nebude ani tušit, že je vůbec nějakého národa členem.
Ale tak krásného Silvestra jsem ještě nezažila. Taky jsem neměla kdy a kde. S mou Kamarádkou jsme sebraly ještě nějaké společníky a v pěti jsme se vydali vstříc kouzelné krajině. Jeli jsme tam, kde všechno tak krásně zní, kde čas voní příjemně a nepříjemně rychle utíká. Někdy ale zastavit jde a to pak se dějou věci.
My jsme tu noc o sobě věděli, věděli jsme i o svých kamarádech. My jsme oslavovali opravdovou zábavou. Promítaly se fotky, video. Plánovali jsme slavit keltsky. Tancovali jsme. A hrálo se. Smyčcové nástroje tak krásně zní. Hluboce a vysoce. Jako pod hladinou moře a mezi oblaky nad zemí.
Když jsem byla malá, bydleli jsme ve městě. Prožila jsem tam své dětství. Byly tam kopce a lesy. Řeka a město. Klidné město, které se staralo o své obyvatele. V zimě bylo taky krásné. Zasněžené a tiché.
Na oslavu nového roku příchodu uspořádalo ohňostroj. Byla jsem malá, můj bratr taky. Ale i tak nás máma na něj vzala. Kolem spousta velkých lidí a my dva takoví malí. Pro oči dítěte to bylo velkolepé. V paměti mi utkvělo jen pár věcí. Plno vysokých lidí, zpáteční mrazivá cesta a hvězdičky. Je to jeden ohňostroj, který jsem viděla jen tam a nikde jinde. V zápalu po sobě rychle letících bouchacích raketek jsem si tuhle zapamatovala dokonale. Stoupající světýlko se na nebi tváří jako každí jiné a zprvu obyčejná koule bílých teček se změní v déšť hvězdiček. Padaly a padaly. Přímo na mě. A já, dítě, jsem si chtěla jednu chytnout. Ale zmizela.
A teď, už velká, stojím u domu v kouzelném kraji, s Ním, a pozorujeme občasný výbuch. Sem tam nějaký záblesk. Od jednoho domu kousek pod námi vyšlehly najedou výrazné gejzíry světla. Barvy se střídaly. A nejednou bílá. Bílé k nebi letící světýlko se změnilo v bílou kouli. A k zemi padaly hvězdičky. A stále padaly. A jsem tu s ním, v kouzelném kraji. A hvězdičky padají k zemi skoro až na dosah ruky a najednou se rozplynou. Ale nebyly samy. Další a další hvězdičky. Tep se mi zrychlil radostí. Od doby, kdy jsem je viděla jako malá ve městě jsem je už neviděla. Až tady. Vůbec jsem to nečekala. Splnil se mi můj dětský sen. Vidět je znovu.

Ukázal ji místo, kde on se narodil,
jejich posvátné domy.
Místo u potoka, kde o životě snil,
kde zahrál své první tóny.

Učil ji znát stromy a květiny,
které neznala, bylo jich spoustu.
Druhému nebyl podobný jediný.
Pomalu došli ke kamennému mostu.

Ty vůně, něco ji připomíná,
zurčící voda a tajemné paprsky,
vzpomínku našla, v srdci ji dojímá,
vzpomněla si na bělounké oblázky.

Na listí na stromech,
když, dávno tomu,
lesem jako ve snech
daleko od vesnických domů.

I když se snažila to místo najít,
nezbloudila ke stejnému směru,
o mostku mohla jen snít,
ale i se se postupně ztrácel v šeru.

S Kamarádkou a našimi společníky užili jsme si spoustu legrace. Sranda a vtípky. Cestujeme vlakem a pozorujeme krajinu. Vracíme se domů, do normálního světa, do všedního času.

Kolikrát mám chuť jen tak vyletět a rozrazit mraky jen proto, aby mě někdo musel dostat zpátky. Ráda bych zastavila přeměnu mého těla na tělo o centimetr starší a dospělejší. Tomu se ale nikdo nevyhne. A proč by taky měl? Na druhou stranu, musím opustit mládí? Je snad nějaký způsob, jak lehce vstoupit do světa dospělých, aniž by to bolelo? Ano. Jeden způsob by se našel. Zůstat dítětem.

Trávíme spolu spoustu času. V tancování i mimo nfděj. Učíme se znát jeden druhého. Přicházíme na tajné pocity, na spící vjemy a zapomenuté myšlenky. Ne vždy to jde hladce, ale společně drobné nesváry vždy překonáme a pak je svět o něco krásnější.

Zima moc nebyla zimou. Bylo to jaro hned po podzimu, a ten se ještě několikrát vrátil. Bílá peříčka nám pohladila ruce jen namátkově, tak se jaro neostýchalo více vykukovat. Celá příroda byla ale poblblá. Přijďte ke spícímu odpočívajícímu uprostřed noci a řekněte mu, že už musí vstanout, že je den.
Tatík jen pomalu se smiřoval s tím.
že dítě vzepřelo se jeho vůli.
Jakmile ráno vrhlo svůj stín,
praví dívka, že z týdne bude doma jen půli,

že stráví s mladíkem několik dní.
Oči tatíkovy zdají se být čisté
a jeho hlas klidně zní.
Nezakáže, snad je to jisté.

Do šátku uvázala to, co bude potřebovat,
na cestu vyráží.
Máma klade ji na srdce, že rozvahy je třeba
a opravdu se ji táta zadržet nesnaží.

Měsíc už od poledne
zhlíží na koloběh na zemi,
Slunce chystá se ke spánku, víčka už nezvedne,
únava se líně šíří mezi všemi.

Konečně už blíží se
k pahorku tajemnému,
hvězdy už vládnou, v rybníku shlíží se.
On vyšel naproti srdci svému.

Vstupují do krajiny pod zemí,
do království snů, kouzle a magie.
Těšila se, že stráví tu několik dní,
plno radosti z toho najednou v ní je.

Sluníčko svítí, ale krajina je pořád unavená. Neodpočinula si. Někdy mrzne, snad abychom nezapomněli, že jaro přece jenom nemá úplnou nadvládu nad časem. Vše je ale naruby. Ptáci neví, čí jsou a opouští předčasně teplé kraje. Květiny neví, jestli mají kvést. Počasí je pomatené.

Já se chystám na jarní prázdniny. Letos jsou alespoň opravdu jarní, protože je mám v únoru a většinou se chodí ještě lyžovat. Chystám se naválet do kouzlené země. Na několik dnů. S ním. Mám chuť povyskočit.

Čím déle jsme spolu, tím více se přizpůsobujeme jeden druhému. Učím se chápat věci, které mi dosud byly cizí. Toleruju jeho chyby, protože každý má své a bez nich by to nebyl on. On snaží se vždy vyhovět mým přáním a já taky se měním. Plno věcí jsem změnila, protože mi ukázal lepší. A chtěla bych být ještě lepší. Pro mé okolí, kamarády, bratra. Pro něj. A lepší pro sebe.

Odjíždím vstříc těm několika dnům. Samozřejmě postupně a čím dál víc se uvolňuju z rodinného sevření. Nikdy jsem pořádně nic nemohla. Výjimečně ano. A taky jsem moc nechtěla, protože to byl často problém, vzdálit se rodičovskému dozoru. Proto teď, když už jsem plnoletá, a tudíž papírově dospělá, zvykám si na nový prostor. Přijde mi sice ještě trochu zvláštní, že jen oznámím, že odcházím. Pořád čekám, že má prosba bude zamítnuta. Z této výchovy jsem celá zmatená.
V zemi vzdálené vždy zahodím své problémy daleko. Nebo je někde nechám? Nejsou se mnou, to vím. Zato je tu se mnou On. S krásným úsměvem a veselýma očima. Je mi s ním dobře. Procházíme se vesnicí, ukazuje mi, kam v létě půjdeme na třešně. Děláme spoustu věcí a přitom toho tolik nestíháme. Připravujeme spolu jídlo. Bavíme se s Fenkou od kamenné hradby. A čas pluje tak rychle. Těch pár dnů se v řece času potopilo jako papírová lodička. Ale byli jsme spolu. A myšlenkami spolu zůstaneme.