Světlo noci a dne 4/4

Utekla před lidmi všemi,
schovaná v jeho náruči,
jeho život rozhodně není stejný,
roztává při pohledu do jeho očí.

Spojeni nejen duší, ale i tělem,
tak je psáno a přesně tak se děje
lidem, my bytosti něco seberem,
něco dáme, tvář jeho i její se směje.

V kouzelné zemi voní vzduch,
je tam světlo bez Slunce.
je to jen domněnka, že mladší je její tělo i duch?
Zkoumavě se dívá na své ruce.

Zaujal jí zelený symbol,
co nad zápěstím objevila,
už jej někde viděla, ten malý zelený kůži vzdor.
Dětským říkačkám až doteď nevěřila.

Když řekla mu o znaku,
on odhrnul ji vlasy z čela, co splývají ji na zádech.
Naše spojení je plné zázraků,
řekl, skoro nezmohl se na nádech.

Otočil ji k zrcadlu,
zprvu svým očím nemohla uvěřit.
Skoro jako on, trochu špičaté a dozadu
má teď uši, o tom mohla jen snít.

Stáváš se jednou z nás,
já temný elf jsem,
a ty, dojatě zněl jeho hlas,
ty teď jsi temná elfa zrozená pod Sluncem.

Dříve viděla nedůvěřivé pohledy kolem sebe,
ale teď, když více podobá se ostatním,
pochyby spadly jako rosa z nebe
a rozplynuly se jako purpurový dým.

Už měla by zas domů jít,
však nevidí se naposled.
Jako vždy šel ji doprovodit.
Kdo ví, co řeknou její rodiče na nový vzhled.

Stojí před pahorkem a povídají si.
Náhle se zarazil, Jitřenka už bledne.
Měl by cítit bolestný pocit,
oči své k obloze zvedne.
Mí lidé mohou vyjít jen v noci,
teď ale už začíná den,
povídá zahleděn vycházejícímu Slunci.
Nikdo nevyjde za světla ven.

Nechápe, nejde mu přemýšlet.
Když já jsem teď zčásti ty,
proč bys ty nemohl být já, jen upři k paprskům pohled.
Na rozloučenou se setkaly jejich rty.

Bylo to poprvé, co jsme spolu byli tak dlouho. V kuse. Čím dál více jsem si oblibovala jejich způsob života. Celkově životní styl a jejich názory na život. Kamarádka si dělala před odjezdem srandu, že si jdu vyzkoušet, jestli nedostanu ponorkovou nemoc. Ne, opravdu nedostala jsem žádnou nemoc z toho, že mi byl na blízku takový čas.
Kvetly třešně. Voněly. Kvetly i „kočičky“. Ty nevoněly. Pozorovali jsme, jak se všechno probouzí.

Blíží se noc, kdy se nespí. Ale mnozí lidé to neví. Nevidí tento mytický svátek. V tento den ožívá radost. Baeltine. Noc zázraků. Noc lásky a snů. Oslava jara. Ve všech koutech světa se tato noc oslavuje. Hraje hudba. Tancuje se.
Vyjeli jsme vstříc této noci. S Ním a jeho rodinou. Spali jsme ve spacácích naproti podiu, kde hrála celou noc hudba. Jedna skupina střídala druhou. Irská hudba. Bez přestávky až do rána. Pod nebem plným vzpomínek.

On nemůže si zvyknout stále
na sluneční svět.
Vzpomene si náhle,
když prohlíží si květ,

chystá se oslava krásné noci.
Vy se radujete pod hvězdami,
my dotýkáme se jich
a tancujeme v jejich moci.

Navečer dívka odchází,
Jdu naproti zázrakům.
Máma ji ke dvořím doprovází.
děvče chystá se vstříc noci snů.

Vidí veselý průvod,
vidí bílý jeho lid, ku lesu kráčí.
Proč, zatím nezná toho putování důvod.
Však ráda s nimi v rose svou sukni smáčí.

Jdeme do lesa svatého,
vidí ji otázku v očích.
Zastavili u palouku malého.
Listí se začalo do víru točit.

Měsíc propůjčil jim stříbrnou nit
a usadil je na stromy
a jako lampy, v nichž světlo začalo žít,
osvítily schované lesní domy.

Tady se budeme veselit,
tady dnes budeme hodovat.
Začala přenádherná hudba znít,
tu dokola by mohla poslouchat.

S koncem školního roku každý cítí, že přichází léto. Každý vidí tu spoustu sluníčka. Ve škole se to už nedá vydržet. Učitelé se snaží zachovat klid a vážnou tvář, ale i na ně doléhá únava a zároveň radost z tohoto období.
Já letos poprvé nebudu bývat často doma. Mám v kalendáři barevně zaznačeno, kdy kam půjdu. Taková omalovánka. A s cestováním začínám co nejdřív. Odjíždím asi dvě hodiny poté, co dostanu vysvědčení. Odjíždím do kraje snů na letní slavnost a se mnou i irští tanečníci.
Je to začátek krásného léta.

Na bílém koni
je noc plná zázraků
a krásných vůní
a nebe bez mraků.

Za zpěvu světla
s miliony hvězd,
kdy první kapka vzlétla,
čas prošel plno klikatých cest.

Slunce promlouvá k lesům,
k lukám rozkvetlým,
teplý vzduch šeptá nebesům,
pod stromem vyrostl teplý stín.

Líná je voda v jezeře,
paprsky se od hladiny odráží,
holé jsou pláně, bez keře,
červenají se máky ve zlaté polní vitráži.

Teplým vzduchem je prosycen svět,
v tom horku je vidět ticho.
Pukl pupen a vyrostl květ,
má ho ráda, on ví to.

Strávili spolu dlouhé časy,
spoustu dobrodružství, krásné vzpomínky mají.
Víc byla v kouzleném kraji asi
než doma. Jako poutník z bájí.

Léto uteklo jako pára z kotlíku. Bylo jako dlouhý nekončící sen. Odplulo jako papírová lodička a setkám se s ním jedině ve vzpomínkách nebo v myšlenkách. Ty myšlenky se zdají neuvěřitelné, že tolik jsem toho prožila, že JSME toho tolik prožili. Na začátku léta, hned první týden, ocitli jsme se v pohádce. Sami. V kraji se skálami. Vlakem a se stanem. Domovem nám byly louky, neviděná místečka a pravěká hradiště. Stromy, skály, pole, hrady. Štěkající jelen. Duha. Zvědavá veverka. Nezapomenu, jak jsme v podvečer seděli na kraji skály, pod námi několik desítek metrů ničeho, zapadající Slunce, čím dál větší zima, výhled na kopečky, louky, letišťátko. Utichající ticho. On a já. Nezapomenu, jak jsme mezi stromy objevili rozpadlé zdi starého statku. Nezapomenu na těch několik líbezných dnů.
A celé prázdniny jsem někde lítala. Chvilku doma, dlouho pryč. V kouzelném snu. V magickém kraji.
Chvilku jsme žili prastarým životem. Žhavili jsme keramiku do červena a ohřívali jsme se o její sálající teplo. Na několik dnů jsme byli Kelty.
A bylo to opravdu krásné léto.

Teď už několik týdnů zase chodíme do školy. Na léto jako bych si nemohla vzpomenout. Stačí ale jen jediný podnět, vůně, fotka a vše je přede mnou. Vycházející Slunce zpoza skal. Pasoucí se koně a krávy. Stačí jen jedna vzpomínka a odvíjí se celý příběh.

Nakonec, bylo dobře, že jsme čekali, že jsme byli oba němí. Bylo by to tak krásné, kdybychom hned promluvili? Rok jsme byli ve zvláštním přátelském poutu. Ale nebylo to čisté přátelství. Už od začátku. Teď to vím. Stejně jako musí jablko dozrát, musí přijít i pravá chvíle na souznění. Nebyli jsme připraveni, museli jsme na vztah spolu dozrát.

Od doby, kdy přelétla jiskra,
opadlo listí a vypučelo znovu.
Vznikla láska čistá,
hlubší než kořeny stromů.
Vždy přežili drobné nesváry,
ruku v ruce a v srdci srdce.
Sny jsou skutečností, nikdy se nezdály.
Co ona, to taky on chce.

Tatík částečně smířený, ale nevrlý stále,
Slunce vychází a zapadá,
oba mají přání malé,
přec mají spoustu času – často je to napadá.

Sluneční dívka a temný elf, už jako pár,
na koních prohání se v noci, ve dne.
Spojili dva světy – královna a král.
Vítr se s radostí před nimi zvedne.

Poznali oba předzvěst nepsanou,
příběh je teď zapsán ve hvězdách.
Tělem i duší spolu zůstanou
navždy, teď, nebo ve snách.