Upírská povídka - Děsivý školní rok 26.

Vrátili se zrovna v čase oběda. Celí promáčení se odvlekli na pokoj. Za sebou zanechávali loužičky vody a majitel hotelu (údajně nějaký Pepík) při pohledu na tu spoušť jenom protáčel panenky a vrčel cosi neidentifikovatelného, avšak soudě podle tónu, dost jedovatého.

„Hej holky, víte, co máme k obědu?“ zakřičela na celou chodbu Verča.

„Copak?“ zajímala se Jana.

„UHO s knedlíky.“

„UHO?“ vyřkla Lucka s nepotlačovaným zděšením, „Už zas? To si z nás dělá Pepík prdel!“

„Jak už zas? Včera přece bylo s rejží…“ oponovala Verča ironicky.

„Co je to UHO?“ podivila se zkratce Jana.

„Přece – Univerzální hnědá omáčka, ne?“

Jana vyprskla smíchy a raději zalezla na pokoj, poněvadž louže, která po ní zůstala, byla již dost velká. V duchu doufala, že Josífek nepojme podezření na její problémy s močovým měchýřem.

Po ani ne deseti minutách již stáli v kuchyni v očekávání svého poledního přídělu stravy.

„Kolik knedlíků?“ zahučel na Janu Pepa.

„Pět,“ zamumlala.

„Kolik?“ zvýšil hlas.

„Pět!“ zakřičela na něj, malinko víc, než měla v úmyslu. Je možné, že by někomu odcházel sluch již ve třiceti?

„Neřvi na mě! Já slyším!“

Když odcházela s nevábnou omáčkou na talíři, v duchu kuchaře častovala ne moc lichotivými přívlastky, zvlášť poté, co k jejím uším dolehly Pepíkova poslední slova: „To je ten gympl…“

„Hele, Jani, kde vlastně vězí Bloodmorth? Nikdy jsem ho ještě u jídla neviděla,“ zamyslela se Lucka, když se snažila ukrojit kus snad kamenného masa.

„Třeba jíst nemusí,“ namítla Verča.

„Mno, třeba je to takovej ten… Verčo, jak se řekne gymplácky vlkodlak?“

„Lykantrop,“ poučila ji Verča.

„Jo, přesně ten!“

„Anebo upír, to by mi sedělo víc,“ ušklíbla se Veronika. Jana pobledla. Žaludek se jí stáhl, i chuť do UHO (pokud nějakou před tím měla) se rychle vytratila. Kdyby tak věděly…

„Slečno Vyskočilová,“ ozval se jí za zády velmi oblíbený hlas právě, když se snažila nožem shrabat obsah talíře na jednu hromádku, aby nepůsobilo tak blbě, že odnese plný talíř. Obě její spolusedící okamžitě zmlkly a trochu se začervenaly doufajíce, že jejich předešlou konverzaci neslyšel.

„Ano, pane profesore?“ otázala se Jana.

„Vyřiďte prosím všem z naší skupiny, aby se hned po obědě zastavili u mě na pokoji, rozumíte?“

Přikývla a profesor odešel.

„Jsme tady všichni?“ otázal se zástupu studentů před dveřmi do svého pokoje Lex.

„Jo,“ přitakala Sára.

„Dobrá, pojďte tedy dál,“ nechal je projít.

Když se všichni s většími, menšími problémy vtěsnali do Lexova pokoje, pokynul jim profesor, aby se někam posadili. Zabrali celou volnou postel a jednu nepohodlnou, dřevěnou židli. Lex je všechny přejel významným pohledem.

„Nuže, když jste se včera všichni celí vyčerpaní a vysílení odebrali na kutě, mnohé věci vám jistě zůstaly nejasné. Možná jste si navzájem popovídali, o tom, co jste zažili, ale jak tak koukám…", podíval se na dva načepýřené kohouty – Honzu a Zdendu, na zamračenou Markétu, z jejíž tváře šlo vyčíst, že by Lexe nejraději proklela, na nyní nezvykle zamlklou Sáru a konečně na Janu, která vypadala duchem nepřítomná, „…tak spíš ne."

Jo, postřeh, zavrčela Jana v duchu.

„Nicméně, Hra se ještě neskončila. A nelze ji dále hrát, nerozumíte-li jejím pravidlům. Někteří lidé podvádějí, snaží se pravidla obcházet, snaží se za každou cenu ze Hry nevypadnout a leckdy proto sáhnou po zoufalém řešení. Takové řešení má ovšem jen málo kdy pozitivní výsledek. Znáte i vy takové lidi?“ položil jim otázku a významně se při tom zadíval na Janu. Kdybych věděla, co se ti honí v té tvé upíří mysli, třeba bych ti i odpověděla, utrousila v duchu.

„Vy všichni, kteří tady sedíte, hrajete občas se svým okolím – či hůře – sami se sebou – nečestné Hry. Včera jste si zahráli jednu mou. Rovněž nečestnou, nehezkou a možná i značně nepříjemnou, ale velmi názornou. Hráli jste si na postavičky z dobrodružného příběhu, které musí plnit stresující úkoly. Úmyslně jsem vás vystavoval v roli vašim slabostem, kdo odolal, před tím smekám.“

„No jo, jenže k čemu to celé bylo?“ zabručela Markéta.

„Abyste si sáhli na dno a vyzkoušeli, co vydržíte. Ono je velmi jednoduché, říct si, že kdyby se stalo tohle a tohle, pak se zachovám takhle. Ne, valná většina lidí se zachová úplně jinak. V těžkých situacích nás leckdy ovládají více emoce a vášně, než zdravý selský rozum. Můžu s dobrým svědomým říct, že váš výkon je toho jasným důkazem. Věřte mi, docela jsem se bavil při tom koncertu různých reakcí a rozepří, do nichž jste se dostávali. Přestože jste tvořili směsici dokonale rozdílných osobností, dokázali jste nakonec všemi nástrahami nějakým způsobem proplout – pro mě až s podivem. Vaše řešení nebyla sice vždy čestná a společností považovaná za správná, avšak svůj účel splnily. A účel – jak je známo – světí prostředky. V určitých situacích to také jinak nejde, viďte slečno Osmanová?“ obrátil se k Sáře s významným pohledem. Sára jen téměř neznatelně přikývla. Zdeněk se škodolibě ušklíbl.

„Pane Dvořáku, řekněte, jak jste se cítil, když se vaše snaha setkala s neúspěchem?“ otočil se znenadání k němu. Zdeňkovi úšklebek na rtech zmrzl.

„Dost…blbě.“

„Ano? Měl jste vztek?“

„Samozřejmě.“

„Na sebe? Na svou bláhovost a zaslepenost?“

„Taky.“

„Tedy i na někoho jiného?“

„Jo, na vás, jestli chcete vědět tohle.“

„Promiňte, ale mohl byste nám ostatním prozradit, co se v té jeskyni skutečně odehrálo?“ ozvala se znenadání Markéta.

„Měl jsem za to, že se o to s vámi pan Dvořák podělil…“

„Nechci, aby se do toho pletli!“ rozhněval se ihned Zdenda.

„Stydíte se za své počínání?“

„Jo, stydím! Je mi to líto, byl jsem naprostej debil, stačí?!!“ vypěnil Zdeněk. Včerejšek nejspíš zanechal na nervech celé expedice dost ošklivé následky.

„Dobrá, Dvořáku, vidím, že jste snad smysl své Hry pochopil.“

„Kvůli tomuhle jsem žádnou hru nepotřeboval…“ zabručel sám pro sebe

„Pochybuji. Žárlivost vybuzená jasným impulzem je žíravá, jak kyselina, viďte?“ nehezky se pousmál. Vzápětí se obrátil k Markétě.

„A co vy, slečno? Celou dobu jste se svým úkolům nejvíce vzpírala a svým spoluhráčům nejvíce znepříjemňovala cestu. Jaké poznání jste učinila vy?“ zeptal se zkoumavě.

Markéta vypadala, že mu něco pěkně jedovatého odsekne, pak však zklopila zrak a zamumlala:

„Možná… bych neměla být tak sobecká. Víc naslouchat druhým.“

„Víc naslouchat druhým…myslet na druhé – to jsou klišé neustále nám vtloukávána. Jako malým nám maminky vštěpují, že se musíme o vše rozdělit, nebít kamarády, chovat se slušně… Kolik lidí podle toho dnes ovšem žije? Možná hrstka. Já po vás nic takového nechci, já nemám právo nikoho soudit, leckdy jednám stejně. Jediné, co jsem vám chtěl svou Hrou dokázat, je nutnost a důležitost sebeovládání. Nemůžeme se změnit, avšak od zvířat se lišíme – mimojitého – schopností potlačit impulzivní chování. Tato schopnost nám pak umožňuje se rozhodovat. Jaké jste měl, pane Trnko, pocity v roli sabotéra? V roli, toho, jenž musí ubližovat, ač věřím, že jste nechtěl. Jak vám bylo v roli toho zlého?“ otázal se Honzy.

„Nejlíp ne. Nejhorší bylo, když jsme tam museli Janu nechat, přestože byla nevinná. Tehdy jsem měl sto chutí se přiznat.“

„Skutečně? Opravdu byste byl ochoten zůstat tam místo ní i s veškerými nepříjemnostmi, jež by to obnášelo?“ povytáhl Lex obočí.

„Jistě,“ přikývnul.

„Pak je ovšem převeliká škoda, že jste to neudělal,“ pravil profesor tiše.

Jana čekala, že teď přejde Lexova chytrá řeč na ni. Byla dokonce i více méně odpovídat, ale k jejímu velikému překvapení ji Bloodmorth vynechal a přistoupil k dalšímu bodu programu:

„Poslední věc, kterou jsem povinnen vám oznámit je, že se před večeří – v půl šesté dostavte do jídelny, kde proběhne slavnostní vyhodnocení kurzu. Pro dnešek máte volno. Můžete jít.“