Fantasy world - 9. kapitola

Elanor si s úlevou svlékla navlhlé a od trávy zamazané šaty. Přes rty jí přelétl letmý úsměv. Stále ještě nemohla uvěřit tomu, že jim Elrond dovolil, aby ji tam hodili! Pak sice trval na tom, aby se ihned vrátili do paláce, aby se nenastydla, ale to zase odmítala ona. K její radosti nakonec ustoupil a všichni čtyři strávili velmi příjemné odpoledne. Elanor si oblékla čisté šaty, vlasy si sepnula ozdobnou sponou a rychle se vydala do knihovny, kde si chtěla před večeří vzít jednu knihu. U velkého stolu tam seděl cizí Elf s dlouhými takřka stříbrnými vlasy a přísně si ji měřil. Zaraženě se na něho dívala. „Pozdraviti neumíš?!“ oslovil ji nevraživě. „Omlouvám se ...“ vypravila ze sebe přiškrceným hlasem. S obavami sledovala, jak povstal a došel až těsně k ní. Měl na sobě dlouhou bílou róbu, kterou na hrudi zdobily stříbrem vyšité ornamenty. Z neznámého důvodu ji děsil. Připadala si vedle něho strašně maličká a naprosto bezvýznamná. „Kterak jméno tvé zní?“ otázal se jí chladně. Trochu ji zarazilo, že ji neoslovil elfsky. „Elanor.“

Celeborn sebou trhl, když to slyšel. Přelétl ji zkoumavým pohledem od hlavy k patě. Tedy ty dcerou Arweninou jsi! Ke své nelibosti zjistil, že se jeho vnučce moc nepodobá, ale ani Aragornovi. Valar díky vzdán budiž, žes skorem nic z podoby otce svého nepochytila! „Ty tedy příbuznou mojí jsi! Fakt tento však chování tvé nikterak neospravedlňuje! Než do místnosti vstoupíš, zvykem zaklepati bývá!“ pokáral ji ostře. „Ale tohle není soukromý pokoj, tak proč bych měla klepat?“ zeptala se Elanor nechápavě. „Ty mne odmlouvati si troufáš?!“ zařval na ni mocným hlasem a ona leknutím nadskočila. Ještě nikdo tu na ni nekřičel. „Ne, já ... jen ...“ Chtěla mu vysvětlit, jak to myslela, ale on ji nenechal ani domluvit. „Ty vychování žádného nemáš! Však čemu se diviti mám, když otec tvůj Dúnedain jakýsi jest a matka tvá sňatkem s ním rod náš celý zhanobila?! A děd tvůj? Darmo mluviti! On svazku tomuto zabrániti měl, však čehož od něho čekati mohu?! On sám krve nečisté jest ...“

Elanor se zatmělo před očima. Co si to dovoluješ? Cítila, jak její strach mizí a zůstává jen vztek. Měla sice jakési mlhavé tušení, kdo tento Elf je, ale přesto, nebo právě proto, ho nehodlala nechat urážet své příbuzné! „Přestaňte!“ vykřikla na něho hněvivě.

Celeborn užasle pohlédl na před sebou stojící dívku. Upírala na něho rozzuřený pohled a celá se doslova třásla vzteky. „Proč o nich takhle mluvíte?! Nemáte právo je urážet! Tatínek byl skvělý člověk a maminku velmi miloval! Pokud tedy víte, co to slovo znamená! A co dědečka se týče, tak má v žilách lidskou krev, ale to přece není nic špatného! Je laskavý, hodný a starostlivý! A vy mu nesaháte ani po kotníky, protože jste arogantní a ...“ Vládce Lórienu jen zalapal po dechu nad její drzostí. Čehož si to dovoluje?! Bez váhání jí uštědřil políček, kterým ji chtěl umlčet. Očekával, že se rozpláče, ale ona se místo toho na něho pohrdavě podívala. „Nic víc neumíte?! Můžete mě klidně zbít, ale pravdu nedokážete umlčet!“ Celeborn ztratil poslední zbytky sebekontroly ...

Elladan s Elrohirem kráčeli po chodbě zabráni do důvěrného hovoru, když uslyšeli z knihovny rozzlobený hlas. Ke svému úžasu v něm poznali Celebornův. Tázavě na sebe pohlédli a přidali do kroku, aby pomohli tomu nešťastníkovi, který vzbudil jeho hněv. Elrohir rozrazil dveře a vpadl dovnitř. Elladan byl jen kousek za ním. Oba ztuhli při pohledu na scénu, která se před nimi odehrávala. Celeborn pevně svíral Elanořiny vlasy a volnou rukou ji bil do tváře. Elanor se k jejich údivu vůbec nebránila. Vypadalo to, jako by ho svým klidem úmyslně provokovala ... Elrohir se vzpamatoval jako první a přiskočil k nim. Bez cavyků popadl Celeborna za paži a odtrhl ho od své neteře. Když se mu pokoušel vytrhnout, tak ho prostě přirazil ke zdi a pevně ho k ní přimáčkl. Elladan mezitím přistoupil k Elanor, která tu stála se sklopenou hlavou. Jemně ji vzal za bradu, aby se jí mohl podívat do obličeje. Zatajil dech. Tváře měla opuchlé a skvěly se na nich rudé skvrny, z rozbitého rtu jí tekla krev. „Elrohire ...“ vydechl šokovaně.

Elrohir zaslechl svého bratra a podíval se směrem k němu. Cítil, jak se v něm zvedá vlna nenávist ke světlovlasému lordovi. „Odveď ji, gwenneth (bratříčku)!“ požádal Elladana mrazivým hlasem. Ten zlehka objal Elanor kolem ramen a něžně ji k sobě přivinul. „Pojď, tinu en´seler´amin, dovol, bych tebe ošetřil!“
Elanor se o něho vděčně opřela. Incident s vládcem Lórienu ji vyčerpal, jak psychicky, tak
i fyzicky, a ona měla dojem, že každou chvíli omdlí. Elladan vycítil její únavu a bez dalších průtahů ji odvedl z místnosti.

Celeborn si překvapeně prohlížel svého staršího vnuka. Takhle ho neznal. Nestál tu žádný provinilý chlapec, který očekává, jaký trest mu určí, ale rozzuřený válečník, jenž naopak sám bude vynášet svůj soud. Z Elrohira vyzařovala taková chladná nenávist, až z toho Celeborna zamrazilo. Od svých Galadrim slýchal zkazky o tom, jak nemilosrdní a krutí dokážou být Elrondovi synové v boji, ale vždy si myslel, že jeho vojáci přehánějí. Teď už si tím nebyl tak jist. „Ihned mne pusť, sic Elrondovi na chování tvé drzé stěžovati budu si!“ nechtěl sám před sebou ztratit tvář. Na Elrohira jeho hrozba neudělala žádný dojem. Naopak se zdálo, že ho pobavila. Rty se mu zvlnily v úsměvu, který se ale nedotkl jeho očí. Ty zůstaly stejně ledové a nepřátelské jako před tím. „Pokud otci stěžovati budete si, rád velmi u tohoto přítomen budu!“ S výhružně svraštělým obočím si prohlížel svého děda, který očividně ztrácel svoji jistotu. „Chutí tisíce s vámi téhož, čehož vy s ní učinil jste, udělati mám! Kterak toho by se vám líbilo?!“
Stříbrovlasý Elf polkl, ale stále si odmítal přiznat, že prohrál. Toho přec nedovolí si!! „Způsobů svých zapomínáš, Elrohire! Nenuť mne, bych tebe ztrestati nucen byl!“ Elrohirovy rty se stáhly v opovržlivém úšklebku. „A kterak tohoto dokázati chtěl byste? Doby, kdy trestům vašim podrobovati musel jsem se, již dávno pryč jsou, ada atar (děde)!“ V této chvíli znělo toho oslovení spíše jako urážka. „Totéž pro bratra mého platí! A my již postaráme se, by toto poprvé a zároveň naposledy bylo, kdy na Elanor ruku svou vztáhl jste!“ Celeborn jako ve snu sledoval, jak se jeho vnuk pomalu napřahuje k ráně ...

„Tys tedy vskutku dovolil, by Elladan Elanor do vody hodil? Překvapuješ mne, meldir, neb myslel jsem, že ...“ Elrond se už nikdy nedozvěděl, co si jeho tmavovlasý rádce a přítel myslel, protože ten se odmlčel a zděšeně ukázal rukou do knihovny. Vládce Imladris se nechápavě podíval naznačeným směrem. Stáli tam Elrohir a Celeborn a jeho starší syn s ním měl zcela jasný úmysl! „Menelmara (Dobré nebe)! Elrohir, mani naa lle umien (Čehož to činíš)?!“ S těmito slovy Elrond doslova prolétl kolem šokovaného Erestora, aby ho zastavil. Elrohir ale, k jeho nesmírné úlevě, při zaslechnutí jeho hlasu pustil Celeborna a kousek od něho odstoupil. Elrond nicméně nehodlal nic riskovat a raději se postavil mezi ně. Erestor též vešel do pokoje a pečlivě za sebou zavřel dveře.

Celebornovi se s příchodem posil značně ulevilo. „Věru, vychování pěkného synu svému dal jsi, Elronde, jen co pravda jest!“ Elrond se zhluboka nadechl a pohlédl na Elrohira, který si nepřestával Celeborna měřit vzteklým pohledem.

Elrond si nedokázal představit, co se mezi nimi stalo, že Elrohir reagoval tak prudce. Věděl sice, že ani jeden z jeho synů nemá Celeborna v lásce, ale vždy se k němu chovali s úctou, která mu, vzhledem k jeho věku a postavení, náležela. Na to Elrond dbal, zvláště po Celebríanině odjezdu, protože nechtěl zbytečně vytvářet rodinné rozbroje. „Čehož k tomuto mi říci můžeš, nin-ion?“ zeptal se svého staršího klidně. „Bil Elanor, Ada!“ Elrohir neviděl jediný důvod, proč by se měl zdržovat nějakými zdvořilostmi. Elrondův pohled okamžitě zalétl ke Celebornovi. „Proč tohoto učinil jsi?!“ Ani na okamžik nepochyboval o pravdivosti Elrohirových slov. „Neb chování její mez únosnou překročilo! A pokud ty sám pořádek zde zjednati nedokážeš, tedy na mne jest, bych o záležitost tuto postaral se!“ Celeborn se rozohňoval čím dál tím víc. „A kdyby na radu mou tehdy, když Arwen Aragorna vzíti chtěla si, otázal ses, bych tobě řekl, bys tohoto činu hloupého jí zakázal! Nevídáno jest, by dcera rodu Eldar s Dúnedainem v manželství život svůj spojila! A kdyby jen na mne záleželo, tak Celebrían svolení svého ke sňatku s tebou nikdy nedal jsem! Však podívej, co ze svazku vašeho vzešlo?! Synové dva, kteří způsobů slušných postrádají, dcera jedna, jež svatbou svou rod můj urazila a Celebrían beztak jen kvůli tobě téměř o život svůj přišla ...“

Elrond zatnul ruce v pěst. Byl zvyklý na Celebornovy občasné narážky a ještě častější urážky a snášel je jen kvůli své milované Celebrían. Ale to, že teď začal osočovat i jeho děti, už na něj bylo moc. Nicméně, ještě stále se ovládal až do okamžiku, kdy ho obvinil z toho, co se stalo Celebrían. Bez zaváhání ho udeřil do brady. S uspokojením si všiml, že síla jeho úderu odhodila Celeborna zpátky na zeď. „Dina (Ticho buď)!“ zařval na něho takřka nepříčetně. „Z říše mé kliď se a již více nevracej se, pokud s mečem v ruce postaviti se mi nechceš!“ výhružně se k němu naklonil. Doufal, že se ho Celeborn nějak pokusí napadnout a on ho tak bude mít možnost ještě jednou praštit. Ale ten se k tomu očividně neměl. Elrond na rameni ucítil čísi ruku. „Meldir, hněv svůj mírniti zkus! Ohledů na přítomnost syna svého ber!“ Erestorův konejšivý hlas jen zvolna pronikal do jeho uší a on se pomalu uklidňoval.

Elrohir nevěřícně zíral na svého otce. Takhle ho ještě nezažil! Vždy se zcela ovládal a on ho snad nikdy za celý svůj život neslyšel zvýšit hlas. A teď tu stál s touhou zabít Celeborna jasně vepsanou ve tváři! Elrohir si uvědomil, jak málo vlastně svého otce zná. Pro něho to býval pouze trpělivý a klidný Elf. Nějak zapomněl, že Elrond se kdysi zúčastňoval bitev po Glorfindelově boku. Že tehdy býval spíše válečníkem než politikem a diplomatem …

„Ty mne z říše své vykazuješ, Elronde?!“ zeptal se Celeborn šokovaně. Okamžitě se na něho upřely tři páry tmavých očí. „Dobrá tedy! Odjedu, však nečekej, že ty ještě někdy v Lórienu vítán budeš ...“ „A vy nečekejte, že já či snad bratr můj bychom k vám ještě někdy na návštěvu zavítali!“ postavil se Elrohir po bok svého otce. Celeborn si je chvíli prohlížel. Na okamžik mu to přišlo líto, koneckonců, Elrohir s Elladanem byli přece jen Celebríaniny děti, ale pak v něm zvítězila uražená ješitnost. „Kterak přejete si!“ Prošel kolem nich, jako by byli neviditelní a práskl za sebou dveřmi. Osamělí Elfové na sebe pohlédli. „Vyslance vhodného vyberu, by zájmů našich v Lórienu hájil!“ promluvil jako první Erestor. Elrond mlčky přikývl a Erestor opustil tiše knihovnu, aby si otec se synem mohli promluvit v soukromí.

„Ehm ... Ada, já ...“ Elrohir nevěděl, co by měl říct. „Diola lle, Ada (Děkuji, otče)!“ vypravil ze sebe nakonec. „Za co děkuješ mi, nin-ion?“ Elrond tázavě pozvedl obočí. „Kdybychom tušili, že takto prudkým býti dokážeš, tak bychom trpělivost tvoji tak často nepokoušeli ...“ Elrohir se nejistě pousmál. „Vskutku? Tedy stále ještě pro nápravu vaši pozdě není, nin-ion! Ode dne tohoto očekávám, že ty, bratr tvůj i neteř tvá zcela jinak správati budete se ...“ Elrohir si oddechl, když si všiml veselých jiskřiček v jeho hnědých očích. Na okamžik malý obával jsem se, že vážně tohoto myslíš! „Tohoto tobě zaručiti nemohu, Ada, neb Elladan dosti nezvladatelným jest a co Elanor týče se, tak ta povahy ohnivé též jest ...“ Elrond se hlasitě rozesmál. „Způsobům vašim zvyklý jsem, nin-ion, a jen nerad bych vás jakkoliv měnil!“

Elladan odvedl Elanor do svých komnat, kde ji pohodlně usadil na pohovku. „Okamžik malý zde posečkej, než věcí potřebných přinesu si, tinu en´seler´amin!“ V koupelně si připravil na podnos misku s vodou, čisté plátno a hojivou mast. Tác položil na stolek, sedl si vedle ní a opatrně jí začal omývat zraněný ret. Sykla, když se dotkl bolavého místa, ale nepokoušela se uhnout. Pracoval rychle a snažil se jí působit co nejmenší bolest. Nakonec nanesl tenkou vrstvu léčivé masti a povzbudivě se na svoji neteř usmál. „Vážného ničehož to není, tinu en´seler´amin, zítra o tom již ani věděti nebudeš!“ „Diola lle, toror´en ataraamin (Děkuji, bratře matky mé).“ poděkovala mu tiše. Elladan vzal její dlaň do své. „Elanor, čehož mezi tebou a Celebornem přihodilo se?“ zeptal se jí vážně. „Čehož tobě řekl?“ Ani na okamžik mu nepřišlo na mysl, že by to začala ona. „On ...“ rozpačitě se odmlčela. „Elanor, čím tebe urazil?“ pozorně jí hleděl do tváře. „Nijak … Opravdu!“ dodala spěšně, když se lehce zamračil. „Ale říkal ošklivé věci o mamince a tatínkovi. Elladane, říkal, že maminka ... zhanobila celý rod tím, že si ... vzala tatínka! Že to není pravda? Že ne?!“ Elladan si ji přitáhl blíž, položil si její hlavu na hruď a opřel si o ni bradu. „Jakpak láska něčí cos takého učiniti mohla by? Sestra má otce tvého hluboce milovala a on cit její vřele oplácel ...“ Jak rád tobě řekl bych, že všichni šťastni byli jsme, když Arwen lásku svoji našla ...

Elladan psal právě dopis babičce do Lórienu, když mu do pracovny vlétla rozzářená Arwen. Přívětivě se na ni usmál. „Čehož důvodem pro náladu dobrou tvoji jest, seleramin (sestro má)?“ Arwen si sedla do křesla naproti němu. „On mne též miluje!“ sdělila mu vítězoslavně. Elladan okamžitě odložil pero a se zájmem se na ni zadíval. „Koho na mysli máš, ai´seler´amin (sestřičko)?“ úmyslně zdůraznil oslovení. V duchu si procházel seznam možných nápadníků své sestry. Ani jeden z nich mu nepřipadal dost dobrý! Tohoto s Elrohirem probrati museti budu! „Estel ...“ vyhrkla nadšeně. „Lásku svoji mi včera přiznal! Elladane, já tak šťastna velmi jsem! A pak dlouho za záře měsíční zahradami chodili jsme ...“ nadšeně švitořila dál a vůbec si nevšímala, jak Elladanovi tuhne úsměv na rtech. Estel?! Byl to adoptivní syn jeho otce a on s Elrohirem ho vždy brali jako svého bratra. Ani ve snu by ho bylo nenapadlo, že by na něho Arwen mohla pohlížet nějak jinak! „Arwen!“ skočil jí nezdvořile do řeči. „Známo tobě jest, že on Dúnedain jest a tudíž smrtelný?“ zeptal se jí ostře. „Jistě, že tohoto vím, tororamin! To také důvodem bylo, proč on vysloviti zdráhal se! Ale toho nevadí mi, Elladane! Poprvé v životě svém vděčna jsem, že díky krvi lidské v žilách svých osudu svého zvoliti mohu si...“ Elladan už nedokázal zachovat ani zdání klidu a vyskočil na nohy. „Kam tímto míříš, Arwen?!“ Odpověď, kterou dostal, ho srazila zpátky do křesla. „Nesmrtelnosti své se vzdáti hodlám ...“ Elladan se zmohl na jediné. „Proč?!“ Vážně mu hleděla do očí. „Neb lepším jest, život jeden s ním prožíti, než věčnost celou bez něho býti!“ Arwen vstala a přešla k němu. „Elladane, věz, že rozhodnutí toto z mysli hnutí náhlého nepochází! Dobu dlouhou o tomto přemýšlela jsem ...“ prosebně se na něho zadívala. „Elladane, představiti si dokáži ...“ Něžně vzala jeho obličej do dlaní. „ ... kterak těžké to pro vás bude, ale mne pochopiti snaž se, saes (prosím)! Ty přec lásku též znáš ...“ „Dina, Arwen!“ okřikl ji tvrdě. „Ničehož takového neučiníš! A ihned románek tento skončíš, rozuměla jsi?! Sic o tomto s otcem promluviti museti budu! A jista buď si, že potěšen tímto nebude!“ Arwen na něho vytřeštila oči. „Elladane ... Já ho miluji, cožpak tohoto pochopiti nedokážeš?“ Elladan ji ale ignoroval. „Na Estel zapomeneš a pokud ne, tak za následky ručiti nemohu! Nyní omluv mne, neb ještě čehosi na práci mám!“ Byl si moc dobře vědom toho, že když odcházela, tak měla slzy na krajíčku. Bylo mu jasné, že takovouto reakci od něho rozhodně nečekala!

Elanor zvedla hlavu a podívala se Elladanovi do tváře. „Toror en´ataraamin, měli jste radost, když tatínek požádal dědečka o maminčinu ruku? A co dědeček? Byl rád?“ Čteš snad myšlenek mých?! „Ehm ..., bych pravdu tobě řekl, tak radosti velké z toho neměli jsme, neboť ona hned v úvodu sdělila nám, že nesmrtelnosti své se kvůli němu vzdáti hodlá. Chápej, že toho nás moc nepotěšilo!“ „Nesmrtelnosti?“

Elladan by si nejraději nafackoval. Tohle byla dost delikátní záležitost a jemu nepřipadalo vhodné, aby s ní o tom hovořil právě on. Nějak předpokládal, že si s ní o tom promluví jeho otec nebo možná Erestor, ale její tázavý pohled mu nedával na vybranou. „Elanor, čehož o původu tvém tobě známo jest? A o původu rodičů tvých?“ otázal se jí opatrně. „Noo, maminka byla Elfka, tedy půlefka, abych byla přesnější, a tatínek Dúnedain. Takže já jsem vlastně taky půlefka, ne? Nebo spíš čtvrtelfka ...“ K jejímu zklamání se Elladan ani neusmál. „Tohoto nemyslel jsem, Elanor! Spíše zda o zvláštnostech původů jejich zpravena jsi!“ Povzdychl si, když potřásla hlavou. „Zvláštnostech?“ Bylo jasné, že je to na něm.
„Elanor, rod Eldar, tedy elfský, nesmrtelností obdařen jest. Necítí chlad ni horko, tělo jeho rychlosti a vytrvalosti větší než u rodu Edain, tedy lidského, schopno jest. Také pokud zraněno jest, zranění jeho mnohem lépe a rychleji hojí se, než u lidí tomuto bývá. Rod Edain naproti tomu schopnosti okamžik každý prožíti, jako by posledním byl, má. Snad díky tomu, že čas, jenž zde člověk každý stráviti smí, omezen jest, tomu takto jest. Pokud krev rodů těchto smísí se, tak jedinec ze spojení tohoto vzešlý práva má, ke kterému z rodů těchto patřiti chce, zvoliti si ...“ Elanor fascinovaně naslouchala. „Tohle jsi tedy myslel, když jsi říkal, že se chtěla vzdát nesmrtelnosti?“ Elladan kývl. „Tohoto vskutku na mysli měl jsem.“ Doufal, že se už nebude na nic ptát a zvedl se, aby odnesl tác zpět do koupelny. „Elladane ...“ zastavil ho její hlas. „Jak může Elf umřít?“ zeptala se zvědavě a on se znovu posadil. „Zbraň sokova či nehoda život jeho ukončiti mohou ...“ odpověděl, ale nedokázal se na ni při tom podívat. Elanor si toho všimla. „To ale není všechno, viď?“ zašeptala. „Ne, toho vskutku není. Také pokud duše jeho poraněna jest, tak zemříti může!“ „Jak můžeš zranit duši? Nejde přece zranit něco, co není vidět!“ vyhrkla bezmyšlenkovitě. „Elanor ...“ K jejímu úžasu ji pevně sevřel v náručí. „Neptej se, tinu en´seler´amin, saes!“ zaprosil nešťastně.

Elanor to najednou došlo. „Třeba tak, že někoho týráš ... a ... ponižuješ ... a znásilňuješ?“ vymanila se z jeho objetí a upřeně se mu zadívala do očí. Přikývl. „Osoba tato pak jísti přestává a vůle její k životu slábne, až docela zmizí ...“ „Tak proto Glorfindel tak neodbytně trval na tom, abych pořádně jedla a stejně tak i dědeček a později i ty s Elrohirem!“ Jemně ji pohladil po tváři. „My velmi o tebe báli se, Elanor! Již podruhé tohoto snésti nedokázal bych!“ dodal po chvíli. „Podruhé?“ Bolest v jeho hlase ji zasáhla přímo do srdce. „Tohoto matce mé stalo se!“ „Babičce? Elladane, co se jí stalo?“ naléhala, ale její strýc jen potřásl hlavou. „Příběh tento můj k vyprávění není, tinu en´seler´amin!“ „Elladane, pověz mi to, prosím! Mně můžeš věřit! Nikomu to neřeknu! Slibuju ...“ snažila se ho přimět k řeči, ale on nepovolil. „Pokud více zvěděti chceš, otce mého zeptati museti budeš se!“ Palácem zazněl gong svolávající obyvatele k večeři. Elladan vstal a galantně nabídl své neteři rámě. „Dovolíte mi, lady Elanor, bych ke stolu vás doprovodil?“ Elanor se také elegantně zvedla a zavěsila se do něho. „Smím doufat, že po večeři čas svůj věnujete mi, lorde Elladane?“ Elladanovi začaly cukat koutky úst, ale přece jen dokázal s vážnou tváří odpovědět. „Zájmem vaším poctěn jsem, lady! Však obávám se, že lord Elrohir též po společnosti vaší toužiti bude! Avšak jist zcela si jsem, že lord Elrond na večer tento celý vás uchvátí!“ Elanor sebou polekaně trhla. „Bude se zlobit kvůli tomu, co se stalo v knihovně?“ Elladan jí povzbudivě stiskl loket. „Tohoto neobával bych se, Elanor! Jista buď si, že tebe na toto otáže se, však pokud dle pravdy mu odpovíš, tak ničehož tobě od něho nehrozí!“

Elrond během jídla pozorně sledoval Elanor. Neunikl mu její rozbitý ret, ani to, že toho moc nesnědla. Ihned po večeři ji požádal, aby mu věnovala pár minut, protože s ní potřebuje naléhavě mluvit. Elanor spiklenecky mrkla na Elladana, pak se zvedla a poslušně následovala Elronda do jeho soukromé pracovny. „Hama, Elanor (Posaď se)!“ pokynul ke křeslu a sám si sedl do druhého. „Omlouvám se za tu událost v knihovně, ada ata ...“ začala Elanor váhavě, ale elfský lord ji gestem přerušil. „Elanor, pochop, že tebe nikterak trestati nechci, jen zvěděti chci, čehož mezi tebou a Celebornem událo se.“ zpytavě se na ni díval. „Já jsem tam přišla a on mě hned pokáral, že jsem nezaklepala ...“ Tohoto vskutku na Celeborna vypadá! „ ... a když pak zjistil, kdo jsem, tak začal urážet rodiče a později i tebe ...“ Neušlo mu, jak ji to ještě teď rozčilovalo. „Okřikla jsem ho a on mě udeřil ...“ raději se odmlčela. „Čehož dále bylo?“ pobídl ji laskavě. „No ..., já jsem ho asi trochu provokovala …“ přiznala neochotně. Odvahu tobě opravdu upříti nelze! Však rozvaha tobě chybí! V duchu se otřásl představou, co by s ní bylo, kdyby tam nepřišli jeho synové! Už takhle její obličej vypadal, jako by se prala s Orky! „Toho moudrým nebylo, tinu en´tinuamin!“ řekl lehce vyčítavým tónem. „Já vím, ale on si začal!“ bleskla po něm zlobným pohledem. „Neměl vás urážet! Nedovolím nikomu, aby říkal takové věci o těch, které mám ráda! A vůbec nelituju toho, co jsem ...“
Elrond se nedokázal ubránit úsměvu nad její prudkou reakcí. Kdyby doteď nevěděl, čí dcera proti němu sedí, tak by mu to teď bylo naprosto jasné. „Elanor, zadrž! Já loajality tvé vážím si, však příště opatrnější býti bys měla, neb strýce své vždy po ruce míti nebudeš! Pověz mi, proč brániti nezkoušela jsi se?“ zeptal se jí zvědavě. „A tomu, že příliš ho obávala jsi se, nevěřím!“ Elanor náhle shledala desku stolu velmi zajímavou a pečlivě ji studovala. „Víš, já jsem si myslela, že se pak budeš zlobit spíš na něj než na mě ...“ hlesla potichu. „Tedy ze strany tvé to chladným kalkulem bylo, tinu en´tinuamin?“ Mlčky přikývla. „Vskutku, dobře situaci odhadla jsi! Já Celeborna z Imladris ihned vykázal jsem. Setkání dalšího s ním obávati nemusíš se!“ Elanor na něho překvapeně vykulila oči. „To jenom kvůli mně?“ Elrond zavrtěl hlavou. „Nejen kvůli tobě, Elanor! Však přiznávám, že útok jeho na tebe v tom roli jistou sehrál!“ „Diola le, ada ata!“ Vládce Imladris se usmál na svoji vnučku. „Nehovořme již o tom! Nyní běž, jistě plánů jiných na večer tento měla jsi, než zde se starcem nudným seděti!“ Pomalu vstala a políbila ho na tvář. „Ty nejsi žádný stařec, ada ata, a už vůbec ne nudný! Jsem si jistá, že by po tobě každá žena s chutí skočila! A babičce by to určitě nevadilo! Byla by jen ráda, že nejsi pořád tak sám, víš ...“
Elrond na ni dlouhou chvíli beze slova zíral. „Elanor! O čem to tu hovoříš?!“ konečně nalezl hlas. Elanor pochopila, že to přehnala a omluvně se pousmála. „Promiň, jen jsem chtěla říct, že ještě nejsi tak starý! Nechtěla jsem se tě dotknout! Opravdu!“ Zamračil se na ni. „Omluvu tvoji přijímám, tinu en´tinuamin, však již nikdy řečí takovýchto přede mnou nepronášej, sic mne rozhněvati nechceš! Jasně vyjádřil jsem se?“ přísně si ji přeměřil. Chápal, o co se Elanor pokoušela, ale pouhá myšlenka na to, že by nějaká Elfka měla nahradit jeho milovanou Celebrían ho rozčílila. „Ano, ada ata! Ještě jednou se omlouvám!“ Pokýval hlavou. „Běž! A palce držeti tobě budu, bys Elladana v šachu poraziti dokázala!“ Elanor zamířila se sklopenou hlavou ke dveřím. Na prahu se otočila a podívala se na Elronda sedícího v křesle. „Amin hiraetha, ada ata (Omlouvám se, dědečku)!“ Potichu za sebou zavřela dveře. „Toho známo mi jest, Elanor, toho známo mi jest!“ zašeptal tmavovlasý lord.

Vládce Imladris pozoroval dění kolem sebe. Elanor právě bojovala s jedním z jeho vojáků, zatímco ostatní včetně jeho synů postávali na okraji arény a sledovali oba protivníky hodnotícími pohledy. Elrond se nevěřícně usmál, když zaslechl povzbudivé výkřiky, které byly směrovány k Elanor. Nebylo pochyb o tom, že si jeho vnučka získala mezi přihlížejícími Elfy mnoho přátel! Tento fakt ho nemálo potěšil. Navzdory jejich halasnému povzbuzování skončily Elanořiny zbraně v prachu a ona byla nucena uznat svoji porážku.

Elanor si zastrčila dýky do pouzder, pogratulovala svému sokovi k vítězství a vydala se k mohutnému dubu, který stál na okraji cvičiště. Na druhé straně si všimla Elronda a vesele mu zamávala. Pak už se soustředila na své strýce, kteří téměř zároveň tasili své meče. Jako vždy ji při pohledu na jejich smrtelně nebezpečný tanec mrazilo v zádech. Jak jen mohou být tak rychlí? Hlavou jí prolétlo, jak dlouho asi bude trvat, než se jim bude moct postavit jako rovnocenný soupeř. Asi nikdy ... „Dovolte, arwenamin (paní má), bych k výkonu vašemu vám poblahopřál! Úžasnou byla jste!“ Elanor se otočila k hnědovlasému Elfovi, který se neslyšně objevil vedle ní, a v duchu zanadávala. „Diola lle, heruamin (pane můj) ale opravdu není k čemu! Kdyby to bylo doopravdy, tak bych už byla mrtvá!“ odmítla rozpačitě jeho chválu. „Nikoliv, arwenamin! Vy skromnou příliš jste ...“ Elanor se musela hodně ovládat, aby neobrátila oči v sloup. Tento Elf nevynechal jedinou příležitost, aby jí nesložil nějaký kompliment. Evidentně se tak pokoušel získat si její přízeň. To by jí nevadilo, ale nelíbil se jí způsob, jak to zkoušel. Nikdy neměla v oblibě pochlebování a poklonkování ...

Bratři stáli jen kousek od sebe, meče pevně zaklesnuté. Elladan přesto zahlédl Elanor i jejího společníka. *Zdá se, že Elanor ctitele svého zde má!* Elrohir letmo pohlédl na svou neteř a vedle ní stojícího Elfa. Pohrdavě se usmál. Daeron byl jedním z mladších diplomatů, kteří pracovali pod Erestorovým vedením na menších úkolech. Kromě toho patřil ke skupince imladrijských lordů, kteří se v poslední době začali zúčastňovat podvečerních tréninků, i když jen v rolích pasivních diváků. Ani jeden z bratrů nepochyboval o tom, že důvodem je jejich neteř, která si zvykla nosit na cvičiště mužský oděv. Ten celkem přesně kopíroval její dívčí křivky a někteří z mužských obyvatel Imladris se rozhodli, že by u ní mohli zkusit své štěstí. *Rozptylovati neměl by ses, gwenneth (bratříčku), a raději boji našemu věnuj se!* Elrohir ho od sebe prudce odhodil a ihned po něm sekl mečem. Elladan se sehnul a blyštivá čepel neškodně prosvištěla nad jeho hlavou. *Nějak stárneš, gweniaur (bratře starší), a pomalým stáváš se!* Bez zaváhání kontroval bleskurychlým výpadem na bratrovu nechráněnou stranu, ale ten jeho útok bez větších problémů odrazil ...

„Oni vskutku zruční v zacházení s meči svými jsou, arwenamin!“ Daeron se zoufale snažil zapříst hovor. Elanor nepřítomně přikývla. Před ní se odehrávalo obrovské drama a on ji jen svými poznámkami rušil. Z celého srdce si přála, aby odešel a nechal ji na pokoji. „Nevím, zda známo vám jest, že též zbraní touto vcelku slušně vládnu, tudíž schopností jejich posouditi mohu!“ Elanor se na něho překvapeně podívala. „Nikdy jsem vás tu neviděla, lorde Daerone!“ Jmenovaný se jen pousmál. „Neb povinností důležitějších mám, bych času svého zde marnil!“ pronesl odměřeně. „Trénink není ztráta času! Bez něho zapomenete, co jste se naučil ...“ odporovala mu zaníceně, ale Daeron jen mávl rukou. „To jen v případě, že zbraní svých dokonale neovládáte, arwenamin!“ Elanor se na něho pochybovačně zadívala. Za dobu svého výcviku se naučila odhadovat své protivníky a tento Elf rozhodně nevypadal na mistra se zbraní. Byl aspoň o půl hlavy menší než její strýcové a jeho postava postrádala charakteristická širší ramena všech, jejichž zbraní je meč. Vypadal spíš jako někdo, kdo většinu svého času tráví za stolem ...

Nakonec to byl Elladan, kdo byl nucen kapitulovat, když ho Elrohir vylákal klamným výpadem z obranného postoje, mocným úderem rozrazil jeho kryt a dotkl se špičkou meče jeho kožené vesty v místech, kde pod ní tepalo jeho srdce. Byl to rychlý a smrtící zásah, po kterém by se bezpochyby skácel mrtev k zemi. Trochu křečovitě se na svého bratra usmál. „Trik tento starý tak jest, že divím se, že ho použil jsi!“ Elrohir se polohlasně zasmál. „Však sám mi sdělil jsi, že stárnu!“ připomenul mu pobaveně jeho nedávnou poznámku. Oba bratři skryli své zbraně v pouzdrech a zamířili k Elanor, která byla, jak se jim zdálo, zabrána do živého hovoru s Daeronem. Tato skutečnost je dost překvapila, neboť věděli, že tento Elf se zrovna její náklonnosti netěší.

„ ... to je možné, ale rozhodně s vámi nemohu souhlasit!“ Elanor potřásla zamítavě hlavou. „S čím souhlasiti nemůžeš, tinu en´seler´amin?“ otázal se zvědavě Elladan, když se k nim přiblížili na doslech. Hnědovlasý Elf se jim uctivě poklonil. „S tím, že cvičné souboje jsou jen ztráta času!“ Elanor ani sama nevěděla, proč ji toto tvrzení tak pohoršovalo. Snad kvůli pohrdavému tónu, kterým ho její společník pronesl. „Vskutku? A kdo tohoto tobě řekl, tinu en´seler´amin?“ zeptal se Elrohir klidně. „Lord Daeron! Tvrdí, že když se jednou naučíš vládnou zbraní, tak už nepotřebuješ cvičit!“ Bratři po sobě pobaveně koukli a v jejich hlavách se okamžitě zrodil plán, jak dát Daeronovi lekci. Elladan ho začal ihned uvádět v život. „Dle názoru tvého, Daerone, ...“ Elrondovi synové všem v Imladris tykali. „ ... tedy ten, kdo kdys zbraň svoji ovládl, poražen býti nemůže ...“ „ ... tím, jenž stále ještě učí se?“ přidal se Elrohir a v jeho hlase nezazněl ani náznak ironie. „Tak jest, lorde Elrohire, neb znalost tato do krve jeho přešla!“ Daeron se jim díval zpříma do očí. „Ochoten byl bys, tvrzení toto své dokázati?“ hodil mu Elladan rukavici. „Jistěže, lorde Elladane!“ přijal jeho výzvu Daeron. „Však ni vy, ni bratr váš, již neučíte se! Z vojáků těchto ...“ ukázal směrem k aréně. „ ... protivníka mého zvoliti hodláte?“ Bratři svorně zavrtěli hlavami. „Nikoliv, Daerone! Protivník tvůj vedle tebe stojí!“ pronesli zároveň.

Elanor se ostře nadechla, když uslyšela jejich poslední slova. Otevřela ústa, aby protestovala, ale Elrohir po ní bleskl přísným pohledem, takže raději mlčela. „Lady Elanor jistě unavena jest! A po odpočinku v komnatách svých jistě touží ...“ Jeho shovívavost Elanor rozčílila. Nesnášela, když někdo naznačoval, že něco nedokáže! „To ani v nejmenším, lorde Daerone!“ pronesla ostřeji, než měla v úmyslu. „Dohodnuti tedy jsme!“ Elladan bez okolků gestem přivolal opodál stojícího vojáka a požádal ho, aby Daeronovi půjčil meč. Voják vypadal zaskočeně, ale po chvilce váhání si odepnul pouzdro a podal ho jmenovanému lordovi.

Elrond, který se měl k odchodu, stejně jako většina přítomných, se zahleděl na skupinku na druhé straně nádvoří a zachmuřil se. Znal své syny dost dobře na to, aby i na dálku poznal, že něco chystají. A měl podezření, že do toho tentokrát zatáhnou i Elanor. To se mu téměř ihned potvrdilo, když jeho vnučka, Daeron a Elladan došli do středu arény, kde jim jeho mladší syn několika prostými větami vysvětlil pravidla. Elrohir zaujal postavení za čárou a pohodlně se opřel o nízkou zídku. Elladan se k němu za chvíli připojil. Cožpak o rozum zcela přišli?! Elrond nechápal, co to jeho syny posedlo! Domluvit Elanor regulérní souboj! Bál se, že se Elanor zraní a chtěl to okamžitě zastavit, ale nedokázal to. Proti své vůli se vrátil na své místo a fascinovaně hleděl na svoji vnučku, která začala jistými pohyby kroužit kolem svého soka. Vyzařovalo z ní takové odhodlání, až mu z toho přeběhl mráz po zádech. Ačkoliv upřeně sledoval oba soupeře, tak mu neuniklo, že se i ostatní vrátili, aby tento, dle jeho názoru nerovný, souboj zhlédli. Elanor a Daeron si vyměnili pár úderů a on ke svému překvapení zaslechl, jak jeho muži polohlasně uzavírají sázky, jak dlouho Daeron vydrží, než ho Elanor porazí! Přinutil se zapomenout na svůj strach o ni a zadívat se na ni očima válečníka. Musel přiznat, že si počíná opravdu zdatně a na svůj věk i mimořádně zkušeně. Její výpady byly rychlé, ale ne zbrklé. Pravou rukou vedla útok, zatímco levou si nechávala v záloze pro případ obrany nebo nečekaného úderu.

Daeron si brzy uvědomil, že má velký problém. Jistě, věděl, že Elrondova vnučku trénuje s dýkami, ale ani ve snu ho nenapadlo, že už dosáhla takovéto úrovně. Vždy, když ji pozoroval, prohrávala a on došel k názoru, že moc dobrá nebude. Myslel si, že vojáci ji mezi sebou trpí jen kvůli jejímu původu. Na čele se mu objevily první krůpěje potu, které mu stékaly po tvářích. Jen s obtížemi vykrýval její útoky. Začal pochybovat, že přijmout výzvu Elrondových synů byl dobrý nápad ...

Dvojčata se zájmem pozorovala svoji neteř a spokojeně se usmívala. Těšilo je, jak dobře si vede, a že s její pomocí zpraží toho vychloubačného mluvku, to celé činilo ještě zábavnějším. „Ona vskutku pokroku velkého učinila!“ pronesl Elrohir pyšně k Elladanovi. „Jistěže to i zásluhou učitelovou jest!“ Dostalo se mu veselé odpovědi. „To samozřejmým jest, gwenneth (bratříčku), však i píle její na tomto podíl jistý má!“ odvětil Elrohir pobaveně.

Elanor pozorně studovala každé Daeronovo hnutí a každý jeho pohyb. Našlapoval nejistě, několikrát měla dojem, že dokonce škobrtl. Meč svíral tak pevně, až mu zbělely klouby. V duchu se usmála. Bylo jí jasné, že ho za chvíli začne pěkně brnět celá paže, takže by jí stačilo jen počkat, až bude nucen jejich souboj vzdát. Ale to nechtěla. Toužila ho porazit! Chtěla všem dokázat, že je lepší než on! A ve svém srdci cítila, že tomu tak je. Podnikla několik výpadů, při kterých zjistila, že Daeron si často odkrývá pravý bok. To byla její šance ...

Elrond jen ostře vydechl, když Elanor špatně odhadla vzdálenost a vložila do útoku více síly, než měla. Výsledkem bylo, že se obě její dýky ocitly vysoko nad její hlavou. Daeron toho ihned využil a sekl po širokým obloukem po jejích nohách ...

Elanor připadalo, že se čas zpomalil. Jako ve snu hleděla na přibližující se ostří. Zcela jasně viděla, jak se od něho odrážejí sluneční paprsky ... Nikam nespěchala a vychutnávala si jedinečnost tohoto okamžiku, protože věděla, že Daeron právě zpečetil svůj osud ... Když byla čepel jen několik centimetrů od ní, tak se vymrštila do vzduchu, přeskočila ji, dopadla na jedno koleno a sykla bolestí, protože přímo pod ním byl ostrý kámen, ale to nebylo důležité! Jediné, na čem jí teď záleželo bylo to, že jedna z jejích dýk mu špičkou spočívala přímo na žaludku! „Faarea (Dosti)!“ Z veliké dálky k ní dolehl Elladanův hlas, který jejich klání nade vší pochybnost ukončil.

Elrond seděl v křesle ve své soukromé pracovně. Na stole před ním ležela podlouhlá krabička z ebenového dřeva. Uvnitř ní na rudém sametu spočívala kratší dýka, jejíž čepel byla zdobena jemnými elfskými runami, a rukojeť byla ulita ze stříbra, do něhož byly vsazeny malé rubíny, které však nijak nevystupovaly nad povrch. Díval se na tu zbraň, jako by ji viděl poprvé v životě a sám sebe se ptal, jestli to chce opravdu udělat. Bylo mu jasné, že Elanor bude mít spoustu otázek, které oživí jeho bolestné vzpomínky. Rázně zaklapl víčko. Ona právo vše zvěděti má! Ozvalo se nesmělé zaklepání. Elrond nepochyboval o totožnosti své návštěvy. „Tula e´, tinu en´tinuamin (Dále pojď, dcero dcery mé)!“

Elanor nejistě zaťukala na dveře. Když se u sebe převlékala, tak za ní přišla služebná, která jí dělila, že až se upraví, tak se má ihned dostavit do komnat lorda Elronda. Elanor počkala na odpověď a s bušícím srdcem vstoupila. „Chtěl jsi mě vidět, ada ata?“ zeptala se celkem zbytečně. Tmavovlasý Elf kývl a ukázal na druhé křeslo, kam si sedla. „Dnes tebe bojovati zhlédl jsem a přiznati musím, že pohled na tebe, jak zdraví své riskuješ, mne dosti vyděsil ...“ Elanor cítila, jak bledne. Napadl ji jediný důvod, proč jí to říká! „Ada ata, ne ... prosím tě ne!“ hlesla tiše. Elrond se na ni, k její úlevě, pousmál. „Obávati nemusíš se, že bych tobě bojovati zakázal, tinu en´tinuamin!“ natáhl se k ní a povzbudivě jí stiskl ruku. „Zručnost tvá na mne dojmu učinila a já rozhodl se, čehosi tobě věnovati!“ S těmito slovy před ni položil onu krabičku. „Panta ta (Otevři to)!“ vybídl ji, když si všiml, že váhá.

Elrond se potěšeně usmál, když zahlédl její překvapený výraz. Díval se, jak opatrně vyndala dýku, aby si ji prohlédla. „Je nádherná, ada ata!“ vydechla Elanor okouzleně. „Patřila mamince?“ Elrond sevřel pevněji opěradlo. „Nikoliv, tinu en´tinuamin! Celebrían já ku svatbě naší ji věnoval jsem!“

Elanor k němu zvedla hlavu. „Měl jsi ji hodně rád, viď?“ Elfský lord se neubránil úsměvu nad dětinskostí jejího dotazu. „Ano, to vskutku měl! Byla pro mne vším, tinu en´tinu amin! Stejně jako matka tvá otci tvému!“ Elanor odložila dýku stranou a zadívala se na svého dědu. „Co se jí stalo, ada ata?“ zeptala se rozpačitě. Toužila po tom se to dozvědět, ale moc dobře si pamatovala, jak zareagoval Elladan, když se ho na ni ptala.

Elrond na okamžik přivřel oči. Jistě, tohle předpokládal, ale nedokázal zabránit tomu, aby ho její otázka nebolela. Po chvíli se ale sebral natolik, že byl schopen promluvit. „Elladan tebe s okolnostmi založení Imladris seznámil?“ tázavě pohlédl na svoji vnučku. Elanor přikývla. „Však o tom, co po svatbě mé s Celebrían bylo, již nezmínil se?“ Opět přikývla. Elrond se zhluboka nadechl. „Tedy mi dovol, bych tobě příběh tento v celé šíři jeho vyjevil.“