Srdce bojovnice - 76. díl

Když Thranduil zaznamenal, že nekladu vůbec žádný odpor, přestal mě k sobě tisknout a místo toho mi ledabyle přejížděl dlaní po zádech.
„Jsi napjatější než tvůj luk,“ poznamenal zamyšleně.
„Možná proto, že na takovéto zacházení nejsem zvyklá, pane,“ přiznala jsem tiše.
„A na co jsi zvyklá, Riel? Na hrubost... na něhu... a přesto ti to nestačí... Víš vůbec ty sama, co vlastně chceš?“
Princova slova byla jako nějaké zaklínadlo, které mě čím dál tím víc zbavovalo svobodné vůle. Kupodivu mě představa toho, že bych se mu zcela odevzdala, až zase tolik neděsila. Což bylo samo o sobě značně znepokojivé.
„Možná...“ Nechtěla jsem mu říkat, že hrozně moc chci právě jeho. Tomu přiznání jsem se ještě ze všech sil vzpírala.
„Hmm... vyhýbáš se jasné odpovědi...“ pronesl Thranduil takovým tónem, že mnou z toho proběhlo příjemné zamrazení. „To nehodlám tolerovat...“
Dřív, než jsem se mohla začít podivovat, jak to vlastně myslel, ucítila jsem, jak mi vyhrnuje tuniku k pasu, a o chvilku později mě na zadku zaštípala první rána jeho ráznou rukou. Překvapeně jsem vydechla. Nečekala jsem, že to bude až tak...
Následoval nový úder, který zcela přetrhnul nit mých myšlenek, a po něm další a další. Princova dlaň dopadala na mé pozadí s důrazností, kterou jsem rozhodně nečekala, ale o to víc jsem ji vítala. Jenom jsem zalitovala, že mám na sobě nohavice, tak moc bych si přála cítit jeho dotyky na holé kůži.
Zavřela jsem oči a představovala si, že jsme oba docela nazí... Představovala jsem si, že mezi tím bitím se mě Thranduil dotýká i jinak... Že hladí má touhou ztěžklá a citlivá prsa, dokud se moje bradavky nepromění ve dvojici tvrdých korálků, které hladově vezme do úst a bude je sát a dráždit zuby... Že mi přikáže, abych si před ním klekla na všechny čtyři, a mezi občasnými ranami přes můj od jeho ruky již zčervenalý zadeček se o mně bude žádostivě třít. Jen pomyšlení na to, že bych mezi svými půlkami ucítila jeho tvrdé přirození, mě vzrušovalo natolik, že jsem se ke své hrůze přistihla, jak se na jeho klíně vrtím ve snaze najít nějakou uspokojivější polohu. Měla jsem pocit, že se veškerá krev v mém těle soustředila pouze do jednoho místa... místa, které bylo čím dál tím vlhčí a až bolestivě volalo po naplnění.
Že jsem zasténala, jsem si uvědomila, až když jsem ten zoufalý zvuk uslyšela. A bylo naprosto vyloučeno, aby si ho princ vykládal jinak než jako naléhavé zavzdychání. Ale ani tehdy nepolevil ve svém výprasku a zanedlouho mě kůže na zadku slabě pálila a brněla a já se znovu snažila přitisknout k němu tak, abych aspoň trochu zmírnila tu prázdnotu v sobě.
„Copak, Riel... nedokážeš setrvat chvilku bez hnutí? A nebo už to prostě nemůžeš vydržet? Řekni mi, co chceš...“
Princův hlas škádlil, poroučel i sliboval zároveň... Byl jako vábení, kterému jsem jen stěží odolávala. Přitahoval mě víc, než by to kdy mohl dokázat třebas i samotný Sauronův prsten... Představoval ale pokušení, kterému jsem si nemohla dovolit podlehnout. Tušila jsem totiž intuitivně, že je to cesta, odkud by už nebylo návratu zpět. A já ještě nebyla úplně připravená přenechat někomu nad sebou kontrolu. A už vůbec ne Thranduilovi, u kterého se o vážnosti jeho úmyslů dalo pouze spekulovat.
Věřila jsem mu... ale odmítala jsem být jen pouhou jeho hračkou, které se zbaví, jakmile se jí do sytosti nabaží. Stačilo mi to, co řekl Lindir o těch zlomených srdcích v Imladris... a já nechtěla, aby to moje bylo jen dalším na jeho jistě dlouhém seznamu. I Amras se přece zmiňoval, že král si přeje, aby se jeho syn co nejdříve oženil a splodil dědice. Koneckonců, byla to jeho povinnost. A já nebyla natolik naivní, abych snila o tom, že si snad pro tento účel vybere mne. Nebyla jsem z urozeného rodu a má minulost byla až příliš poskvrněná, než abych měla drzost na něco takového byť jen pomyslet. Nenamlouvala jsem si, že jsem pro něho něčím víc než jen rozptýlením... něčím novým, co dosud neokusil...
A kdybych se tomu mermomocí nebránila, mohlo by se to velice rychle změnit... klidně hned teď... O tom jsem neměla ani ty nejmenší pochybnosti. Vždyť důkaz toho, jak na něho působím, jsem cítila už notnou chvíli pod sebou. Jenže já nechtěla, aby tohle byla jen záležitost na jednu noc, což bylo ale zatím vše, co mi princ zřejmě nabízel. Možná by si mne vydržoval i po svatbě jako milenku, ovšem to byla také jediná pozice, které jsem u něho mohla kdy dosáhnout. Značně nedůstojná pozice.
Ani jsem si pořádně neuvědomovala, kdy vlastně došlo k té velké změně... Tenkrát, když mě Thranduil bičoval, jsem byla natolik rozpálená touhou, že bych se mu tam na místě okamžitě bez váhání odevzdala. Ale čím lépe jsem ho poznávala, tím více jsem se utvrzovala v přesvědčení, že chci od něho mnohem víc než to... Nemohla jsem se s ním sblížit jen abych ho vzápětí byla nucena přenechat jiné. Nedokázala bych se na ně dívat... nemohla bych déle setrvat v Eryn Galen, které se pro mne za poslední dobu stalo více domovem, než bylo kdykoli předtím. Nechtěla jsem se o to vše připravit jen proto, že nedokáži ovládnout potřeby svého těla. Tak slabá přece nejsem. A nebo ano?
„Riel...“ ozval se znovu princ a místo další rány mě nyní začal zálibně hladit po zadku. Když posléze zajel rukou i na vnitřní stranu mého stehna, nedokázala jsem potlačit zachvění. „Pověz mi, po čem toužíš...“